Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příbuzní 5. kapitola

09.07.2009 (19:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1937×

Druhý den jsem byla ještě nervóznější než včera. Ale nedávala jsem to moc najevo, to jsem se taky naučila. Doma jsem musela zařídit pár věcí. Hned jak jsem vstala, jsem napsala mail mamce a taťkovi, pak jsem uklidila v kuchyni a zjistila jsem, že došly zásoby jídla.

Oblékla jsem si teda rifle, obyčejné triko, na to mikinu a vyrazila na nákup do blízkého supermarketu. Vím, musela jsem vypadat úplně jinak, ale já to vím. Někdy jsem si připadla jako nějaká celebrita, která se na premiéry a ostatní veledůležité akce obléká do drahých šatů, hned jak je však doma v soukromí si obleče tepláky, triko a hotovo. Vlastně, jak Lily s oblibou říkala, jsem trochu taková celebrita – párkrát o mě napsali v módních nebo v ženských časopisech. Na oči jsem si nasadila sluneční brýle.

Bylo to zvláštní, ale letošní léto nastoupilo o hodně dřív. Když jsem to na Silvestra slyšela ve Frorks, kde každou zimu napadne nejméně půl metru sněhu, musela jsem se smát a ťukala jsem si na čelo. Ale teď, když jsem tady v Chicagu jsem musela uznat, že vědci měli pravdu. Nákup potravin netrval moc dlouho, ale cestou jsem zahlédla drogerii, takže jsem si řekla, že si koupím nové šminky. Po nákupech jsem si uvařila oběd a přebrala jsem věci, které dám do pračky a které do čistírny. Často jsem to tak dělávala, tak třeba na kostýmky jsem si fakt netroufla. Pak jsem zapnula pračku, kostýmky dala do ochranných bílých pytlů a šla si umýt hlavu.

S morkou hlavou jsem pak lehla před notebook a zařizovala pár věcí na obě svatby. Vlasy uschly akorát, takže jsem se pak mohla rovnou vydat na přípravy na schůzku s Oliverem. Musím přiznat, že jsem na něj skoro dneska nemyslela…na skoro. Ale nikdo není dokonalý, že? Dlouho jsem váhala, co si vezmu, nakonec jsem se rozhodla pro riflové tříčtvrťáky černé barvy, k tomu červené triko, moji oblíbenou černou mikinu a červené botasky. Vypadala jsem opravdu úplně jinak. Vlasy jsem spletla do dvou copánků a jako vždy, se jemně namalovala, tentokrát do červených a černých barev – černé oční stíny a tmavě červený lesk na rty. K tomu jsem si vzala malý černý blýskavý batůžek, který jsem si koupila kdysi dávno v Londýně. Opravdu jsem vypadal jinak. Usmála jsem se na sebe a pomalu se vydala k městskému parku, kde jsme měli sraz.

Oliver tam už byl, seděl na lavičce a četl noviny. „Ahoj, nejdu pozdě?“ pozdravila jsem ho a sedla si vedle něj. „Ahoj! Jdeš akorát,“ usmál se na mě a složil noviny. Porozhlédla jsem se po parku. „Musím uznat, že tento park je zatím jediné, co se mi docela líbí v tomto městě,“ prozradila jsem mu. Oliver se usmál. „Ty máš aspoň to štěstí, že uděláš svoji práci a zase se odstěhuješ někam jinam… Já tu zřejmě zůstanu.“ „Proč? Copak se nemůžeš odstěhovat?“ „Lucy, moje snoubenka, tu má dobrou praxi, nedávno dostudovala lékařskou fakultu, obor dětská chirurgie. Musím říct, že zdejší nemocnice je jedna z nejlepších v celých Spojených státech… a taky tu je jedna z nejlepších vojenských základ. Nechápavě jsem zamračila. „Aha, takže kvůli nějaké vojenské základně radši budete trpět.“ Oliver se pousmál. „Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem to tak, že tam pracuji. Jsem voják z povolání, výbušniny a podobné věci, to je moje.“ Zůstanu na něj překvapeně zírat. „Cože? Nevypadáš na vojáka!“ „No, tak to díky,“ usmál se Oliver. „Promiň, tak jsem to nemyslela,“ omluvím se mu.

„V pohodě, Lucy mi to taky jednou řekla. Prý když nemám uniformu nevypadám vůbec jako voják.“ Až teď jsem si všimla, že už nesedíme na lavičce, ale pomalu se procházíme parkem. „Musím však dodat, že všichni v naší rodině, myslím tu mužskou část, chtěli být vojáci.“ „Takže to máte v rodině?“ zeptala jsem se a koukla se mu do jeho očí. Hned jsem se však zase dívala na cestu.

„Dá se to tak říci, vše vlastně začalo kdysi dávno, někdy v roce 1917, kdy byla první světová válka na vrcholu a hodně mladých kluků chtělo do boje…“ „A nějaký tvůj příbuzný se rozhodl, že půjde, že?“ skočila jsem mu do vypravování. „Dá se to tak říci, jenže v roce 1918 vypukla velmi známá a hodně škodlivá španělská chřipka. Zemřelo na ni prý až 100 miliónu lidí…“ Španělská chřipka…na to kdysi dávno onemocněl Edward a Carlisle ho zachránil před smrtí. „A mezi nimi i byla rodina Masenova. A dá se říci, že náš příběh právě začíná tady. Kdysi sedmnáctiletý kluk, který se ani osmnácti nedožil, se rozhodl, že půjde do války. Byl mladý a řekněme i docela hloupý. Prý mohl mít jakoukoliv, na kterou si ukázal, ale jeho zajímala jenom válka. Bylo mu sedmnáct když dostal nabídku na nábor na jeden pluk. Jenže…ještě před tím onemocněl španělskou chřipkou a jeho rodiče a zbytek rodiny taky. Jediný, kdo přežil byl jeho bratranec, který byl tenkrát na nějakých plavbách. Jako jediný z rodiny se nebál pak vstoupit na jakoukoliv loď. Vždyť víš, potopil se Titanic. A to je vlastně celý příběh. Bratránek se pak vrátil až po roce 1920, kdy epidemie chřipky skončila, do svého rodného města Chicago, oženil se, zplodil tři děti – dva syny a jednu dceru a vstoupil do armády,“ dopověděl celý příběh a já na něj zůstanu vyjeveně stát.

„To celé si pamatuješ?“ dostala jsem ze sebe po chvíli. „Ne, vůbec, jen vždy, když mám s někým nějakou a jakoukoliv schůzku, vždy se toto naučím, řekl, jako by nic a já se začnu smát. „A jak se jmenoval?“ „Barnaby Masen a zplodil…,“ „Nemyslím toho bratrance, ale lituju ho chudáka, takové jméno,“ zavrtěla jsem hlavou a Oliver se usmál.

„Jo, já taky, ale přeci to je jen můj pra pra pra pra dědeček a těch pra tam je ještě hodně. A pokud si dobře pamatuji, tak ten kluk, kterým to vlastně všechno začalo se jmenuje Edward Masen,“ řekne a já zakopnu a o svoje nohy a omdlím…

Tak co líbilo? Snad jo, tak napište!

Musím zase dodat, že tu zase nějakou dobu nepřibyde k Příbuzným kapitola!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příbuzní 5. kapitola: