Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příbuzní 10. kapitola

23.07.2009 (14:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1778×

Bella

Jako může mi někdo říct, co to mělo jako znamenat? Tenhle rozhovor? Co to bylo jako zač? Sotva něco řekl a zase zmizel… Jako tenkrát…

Zavrtím hlavou…

Nechci na to myslet, ne teď, teď opravdu ne… Mám větší starosti, než je moje minulost… Zamilovala jsem se… A jsem zamilovaná…

Do dvou kluků, kteří jsou si tak moc podobní, až si říkáte, že musí být bratři… Nejsou však bratři, ale jsou příbuzní, i když ten jeden netuší, že Barnaby, nebo jak se jmenoval, Masen nebyl jediný z jejich rodiny, který přežil…

Že tu byl ještě jeden anděl, který zachránil mladého a hloupého kluka, mladého pána Masena… Nikdo nikdy neví vše…

A ani upíři, i když mají tak dobrou paměť… Ano, to je to, co si pamatují, ale to, co nevědí, si nemůžou ani pamatovat… Trochu zamotané, ale nevadí… Jenže já se do něj nemohla zamilovat… Má se ženit…

A vlastně…ani do toho druhého jsem se neměla nikdy zamilovat… Kdybych se do něj nezamilovala, nikdy by mi neublížil, nikdy by mi nezlomil srdce… Koukla jsem se na nebe, které začínalo být pokryto hvězdami…

Je čas jet domů… I když jsem sama věděla, že toto je jen dočasný domov – můj opravdový domov je a zůstane Forks, malé deštivé městečko, kde jsem potkala svoji životní a opravdovou lásku…

...

Do svého luxusního bytu jsem dorazila unavená… Rychle jsem se celá osprchovala a zalehla do postele. Hned, jak jsem se převrátila na druhý bok, jsem usnula…

...

Probudila jsem se až k desáté hodině, ale vůbec mi to nevadilo… Dnešek neměl být nějak výjimečný… Po obědě se s Lily setkat s novým párem, který vlastně bydlí v New Yorku, takže to vypadalo, že se zase budu stěhovat do svého druhého bytu…

Po této schůzce jsem si řekla, že zajdu na nákupy, už dlouho jsem si nic na sebe nekoupila… no dobrá, trochu lžu, ale nemyslím něco normálního jako třeba rifle nebo triko…

Nasnídala jsem se, uklidila jsem byt, uvařila si oběd a po obědě zamířila do šatny. Nechtělo se mi oblékat do kostýmku a tak jsem vybrala černé volné rifle, k tomu bílo červené tričko a na triko černé sáčko. Červené botasky, které byly mé oblíbené, červeno černou kabelku, na hlavu černou kšiltovku… Musela jsem se pochválit, moc mi to slušelo. Jemně jsem se namalovala a koukla na hodiny.

Čas abych vyrazila…

...

S novým párem jsem byla hned hotová a tak jsem zamířila do obchodního centra. Prve jsem měla jet na pláž, kde se konala včerejší svatba, ale Lily mě ujistila, že to zvládne sama a tak jsem ji jen dala klíčky… Prý potřebuji trochu volného času… Někdy si však říkám, že ho mám až moc…

Vešla jsem do obchodního centra a chvíli jen tak chodila a dívala se na ostatní. Nakonec jsem vlezla do knihkupectví a dívala se po nějaké knize… Už dlouho jsem nečetla a nakekoupila si nějakou knihu. Vybrala jsem si dvě – jeden románek a jeden horor.

S úsměvem jsem šla do dalšího obchůdku. Knihy mi udělaly radost, jako vždy a tak jsem hned měla lepší náladu. Ani nevím, jak dlouho jsem si vybírala oblečení, ale když jsem byla u pokledny uslyšela jsem velice známý hlas:

„No, ne! Bello, jsi to ty!“ a já se rychle otočila. No jistě… Alice, vedle Rose a za nimi všichni kluci. No super. Prodavačce jsem rychle podala kreditní kartu a omluvně se na ni usmála, protože se na mě dívala docela divným pohledem…

Copak za to můžu já, že tady Alice řve jak na lesy? Proč to schytávám já? Prodavačka mi po chvíli kraditku vrátila a já co nejrychleji vyšla z obchodu…

Jenže Alice hned vedle mě…

„Neříkej, že dobrovolně nakupuješ!“ Protočila jsem oči.

„Lidi se prostě mění, Alice, kdy si to uvědomíte? Já už nejsem ta stará Bella, která byla nevýrazná a tichá… Jsem prostě jiná a jestli se vám to nelíbí, tak mě nechte bejt! Co vlastně děláte tady v Chicagu?“ vyjela jsem na všechny a oni zůstali překvapeně stát a mlčeli.

„Promiň Bello, já to tak nemyslela… Nechceš jít nakupovat s námi?“ vykoktala překvapená Alice.

„Ne, Alice… Já už do vaší rodiny nepatřím… už hodně dlouho ne… Vy ani nevíte, jaké to je vás tu zase vidět… Jak mě to bolí… Tenkrát, když jste mě opustili… Mylela jsem, že je to noční můra… už mě nechte být a jděte si po svých,“ zavrtěla jsem hlavou a na každého se koukla…

Pak jsem se otočila na patě a co nejrychleji jsem zmizla z jejich dohledu…

...

Náladu na nakupování jsem už neměla a tak jsem pomalým krokem zamířila domů… jenže bych to nebyla já, kdybych zabloudila…

Objevila jsem se v chudší části města, ale moc mi to nevadilo. Narazila jsem na malou kavárnu a tak jsem tam zašla. Začínala jsem mít hlad a žízeň. Dala jsem si kapučíno a čokoládový koblih.

„Nevypadáte, že jste zdejší,“ řekl mladík, který musel být stejně starý jako já a stál naproti mně, za pultem. „To máte pravdu, ztratila jsem se… Moc jsem se zamyslela,“ přikývla jsem s úsměvem.

„Tak víte co? Až vyjdete ven, zabočte doprava… Po pár metrech se objevíte na takovém malém náměstíčku, kde bude parta lidí… Ti Vám ochotně pomůžou,“ poradil mi a já jen přikývla, jak jsem byla zamyšlená. Co když mi lže a chtějí mě přepadnout? … Ale risk je zisk, ne? Poděkovala jsem, dojedla a zaplatila.

Řídila jsem se pokyny toho kluka a zabočila doprava. Opravdu jsem po pár minutách dorazila na malé náměstíčko a na několika lavičkách se rozvalila banda sedmnáctiletých a možná i osmnáctiletých děcek…

„Ehm… Promiňte, ale mladík v kavárně říkal, že mi pomůžete najít Severní Avenue,“ přerušila jsem jejich živou debatu. „Vy tam bydlíte?“ vypálil na mě jeden kluk. Jen jsem přikývla.

„Já vás znám!“ ozvala se nadšeně jedna z dívek. „Vy jste ta nejmladší svatební agentka, že jo?“ zeptala se dychtivě a všichni se na mě zvědavě podívali.

„Ach…ano, jsem,“ řekla jsem jako by nic a oni na mě zůstali koukat. „A co děláte tady?“ „Ztratila jsem se… Pomůžete mi?“ „Jasně! Nebojte!“ přikývli všichni naráz a než jsem se nadála, vedli mě. Dívky se celou cestu vyptávaly na moji práci a já se snažila na vše odpovědět.

Po půl hodině jsem se objevila na známé ulici. Poděkovala jsem jim a odemkla vchodové dveře. Ještě jsem se otočila a koukla se na ně. Smutně jsem se pousmála.

Mají takové štěstí – mají jeden druhého a nejsou sami…

...

Uvědomovala jsem si, co mě čeká zítra – nákup svatebních šatů s Lucy McCartneyouvou, budoucí Masenovou.

To mě však tolik netrápilo – jistě, musím se sejít s ženou, která si bere muže, se kterým jsem se líbala, ale budu to muset Oliverovi nějak vysvětlit, jinak to nepůjde.

Spíše mi dělalo starosti moje chování v obchodním centru. Neměla jsem se hned naštvat a takhle na ně vyjet… Z mé strany to bylo hodně přehnané, hodně přehnané…

Alice vždy byla citlivá…a jestli si tohle vezme vážně…

Ale oni opravdu neví, jaké je to je, je tu zase vidět… Jak mě bolí, když se na ně kouknu…

Když se kouknu na Edwarda… na jeho andělskou tvář, jeho oči jako tekuté zlato…

Ne, Bello, dost! Nemysli na něj! Vzpomínky na něj tak bolí…ale zároveň zahřejí u srdce…

...

Příštího dne jsem se probudila hodně vrzo – možná to bylo nervozitou nebo jinak nevím… Zrovna, když jsem si dělala oběd, se mi rozezvonil mobil…

LILY…

Rychle jsme ho zvedla. „Změna dnešního plánu, Bello. Dnes půjdeš jak s Oliverem, tak i s jeho snoubenkou Lucy. Půjdete vybírat obleky, jané? Sraz máte na stejném místě ve stejném čase,“ vychrlí na mě Lily. „Ok,“ přikývnu a hovor ukončím.

Super, aspoň si budu moct s Oliverem promluvit…

Doufám, že líbilo!

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příbuzní 10. kapitola: