Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 2. kapitola

12.12.2011 (21:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 10031×

2.

PŘEKVAPENÍ

Bella:

Ne, že bych se do školy nějak zvlášť těšila, ale jelikož jsem zaspala, musela jsem od auta běžet, co mi síly stačily, abych stihla první hodinu. Parkoviště bylo naštěstí už prázdné, takže se nenašel nikdo, kdo by mi nastavil nohu nebo se mi posmíval a měl škodolibé narážky na můj běh. Ano, neumím běhat. Nejde mi to a - upřímně - ani to umět nechci. Jsem nešika na všechny sporty, tudíž běh mezi mé oblíbené činnosti nepatří.

Vpadla jsem celá udýchaná do třídy a cítila jsem, jak rudnu, když se na mě stočily pohledy všech žáků v místnosti. Podívala jsem se na místo, kde se měl nacházet vyučující… A s velkou dávkou zklamání jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo přišel pozdě. Ach ne.

„Swanová,“ okřikl mě nějaký kluk ze zadní lavice, jehož jméno jsem neznala. On mě vlastně taky skoro neznal. Neznal mě skoro nikdo, jen jménem. Jediné, co jim stačilo k tomu, aby na mě volali jménem, i když jsme se osobně neseznámili, bylo to, že si na mě vůdčí parta Forkské střední zasedla.

„Funíš jako prase… a i tak vypadáš,“ pokračoval neznámý.

Třída se otřásala smíchy. Mně na tom nic vtipného nepřipadalo. A jim určitě taky ne. Smáli se jen proto, aby byli… in? Ano, myslím, že to je vhodné slovo.

„To bude možná tím, že je to prase,“ oznámil spolužákům sametový hlas a já sebou trhla. Začala jsem hledat majitele, a když jsem ho spatřila, ztuhla jsem na místě.

Byl to Edward Cullen, kluk, co mě včera našel na louce a co mě vzal k sobě domů. Byl obklopený svou rodinou, která si na mě ukazovala prstem a smála se stejně jako ostatní.

Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí. A to samozřejmě vyvolalo další salvu smíchu.

„Přestaňte!“ křičela jsem na ně. „Vždyť jsem vám nic neudělala!“

„Bells, drahoušku,“ ozval se příjemný hlas blízko mého ucha.

„Prosím, nechte mě!“ pokračovala jsem ve křiku.

Někdo se mnou zatřásl a já bych vsadila všechno, co mám, že to byl ten samý člověk, který na mě mluvil. „No tak, Bello, uklidni se! Vstávej! Je to jen sen, zlatíčko, jen sen…“

Ta slova byla podivně uklidňující. Zamrkala jsem a uviděla maminku, jak se nade mnou starostlivě sklání. Pousmála jsem se, když jsem zjistila, že to byl opravdu jen sen, ale úsměv mi zmizel po několika vteřinách, když jsem si uvědomila, že se to může dnes stát skutečností.

Maminka mi přejela rukou po tvářích a mně došlo, že mi utírá slzy.

„Mami,“ oslovila jsem ji. „Už je to dobré. Hned jsem dole.“

Renée, moje maminka, si mě podezíravě změřila, a pak odešla dolů. Věděla jsem přesně, co se chystá udělat – s maminkou jsem si rozuměla perfektně, byla to moje nejlepší kamarádka. Jakmile vejde do kuchyně, uvaří mi šálek kakaa a do misky mi nasype mé oblíbené cereálie. Dělala to tak vždycky, když jsem měla noční můru a ona mi chtěla po ránu udělat radost a pomoct lépe snášet špatnou náladu, která se mě po tom zlém snu vždy držela jako klíště. (Ne, že bych normálně měla dobrou náladu, když jsem měla jít do školy, kde jsem prakticky za kus plevele…) Jinak si dělám snídaně sama.

Vstala jsem z postele, několikrát se zhluboka nadechla a podívala se na hodiny. Chtěla jsem mít jistotu, že nic nezpůsobí zrealizování dnešního snu. Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že mám fůru času.

Začala jsem klasicky ranní hygienou, pokračujíc přes šatník, kde jsem strávila necelé dvě minuty. Když platíte za nenáviděného outsidera, nepomůže vám ani lepší oblečení.

Oblékla jsem si pohodlné tmavě modré džíny, bílé triko s krátkým rukávem a přes to modro-fialovou košili – můj obvyklý školní outfit.

Vlasy jsem si nechala jako vždy volně rozpuštěné. Mělo to totiž jednu výhodu; vždycky jsem se za ně mohla schovat. Za což jsem ve škole, jako je ta naše, a se spolužáky, jako jsou ti moji, byla nehorázně vděčná.

Když jsem seběhla schody dolů, opravdu na mě čekala připravená snídaně. Charlie, můj táta, byl už v práci a Renée pravděpodobně taky. Táta byl místní šerif… Ale u mých spolužáků nebudil ani trochu respektu, takže mít za tátu policistu není kdovíjak super. Renée pracuje v Port Angeles, dělá tam v dětské školce. Děti miluje.

Ještě umýt misku… ták… a… Co jsem to…? Ha, už vím! Seznam na nákup, mumlala jsem si v duchu a lítala po místnosti sem a tam. Strachy jsem se skoro klepala, protože se dost dobře mohlo stát, že se ta noční můra opravdu vyplní. Za pět minut byl můj obvyklý čas k odjezdu do školy a já ještě nebyla připravená.

Z jídelního stolu jsem popadla papír se seznamem od Renée, která jde dnes na návštěvu ke kamarádce do Seattlu a nestihne v Port Angeles zajít na nákup. Obula jsem si kecky a hodila na sebe bundičku, která byla v obchodě označena za podzimní oděv. Přes rameno jsem si hodila tašku do školy a spěchala z domu. Zajistila jsem dveře na zástrčku a skákala po jedné noze k autu, jelikož se mi bota na druhé noze začínala vyzouvat.

Musela jsem vypadat opravdu komicky.

„No tak!“ přemlouvala jsem náklaďáček, když jsem se do něj konečně dostala a on odmítal fungovat. „Dnes ne, prosím, dnes ne…“

Vzdala jsem to a praštila hlavou o volant. Bylo mi jasné, že ta noční můra se nakonec vyplní. Už jsem měla být minutu na cestě! (Ano, jsem hrozný zmatkař.) Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala…

Vedle mého auta zatroubil klakson.

Moje hlava vystřelila vzhůru a podívala se na viníka, který mi málem přivodil infarkt. Žluté Porsche Turbo zastavilo necelý metr od mého auta. Skoro jsem se v šoku složila, když jsem spatřila osobu, co seděla za volantem, osobu vedle ní a ve zpětném zrcátku zjistila, že za nimi jede ještě jedno auto.

Cullenovi. Moje spása! Noční můra se nevyplní, noční můra se nevyplní! opakovala jsem si v duchu a nadšením skoro skákala do vzduchu. Vystoupila jsem z auta a zamkla ho. Otočila jsem se k prvnímu autu, ale to už někdo stahoval automatické okénko.

„Nechceš dneska svést do školy?“ zeptal se mě hlásek jako zvonečky a já se na Alici, která se nakláněla přes Rosalii, usmála.

Přikývla jsem a poznamenala si v hlavě, že musím trochu snížit svoje nadšení.

Nastoupila jsem na zadní sedadlo a Alice vyrazila.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Ahoj,“ oplatily mi unisono Alice a Rosalie.

„Děkuju moc. Jste moje záchrana, kdyby totiž nebylo vás, vůbec bych se dneska nedostala do školy. Auto stávkovalo.“

Alice se zasmála a já unešeně poslouchala tu zvonkohru. „Stačí říct,“ prohlásila s úsměvem. „Klidně s námi můžeš jezdit každý den, když budeš chtít.“ Otočila se na mě a mrkla.

Chvíli jsem zpanikařila, že nedává pozor na silnici, ale auto se ani na okamžik neodchýlilo ze středu pruhu. Usmála jsem se. Teprve teď jsem si je pozorně prohlédla. Alice měla na sobě tmavě fialové mini šaty – určitě od předních světových návrhářů -, pod tím levandulové tričko s dlouhým rukávem, punčocháče stejné barvy jako triko a sametové, tmavě fialové boty na vysokém podpatku, (auto bylo tak dlouhé, že jsem viděla na brzdu, spojku i plyn), přes šaty měla černou koženou bundičku. Rosalie vypadala dokonale – měla sice jen tmavě modré džíny, modrý svetr s výstřihem do véčka, z něhož koukala světle modrá košile, ale ona by snad vypadala nádherně i v pytli od brambor. Byla to hotová modelka… No, co já vím?! Třeba je to doopravdy modelka. Opatrně, aby mě nikdo nezahlídl, jsem se skrčila na sedadle a podívala se mezerou mezi opěrkou hlavy a sedadlem na auto za námi. Bylo to stříbrné Volvo, ale značka auta nebylo to, co mě doopravdy zajímalo. Největší zájem ve mně budilo osazenstvo toho vozu.

Málem jsem vykřikla štěstím, když jsem na místě řidiče spatřila Edwarda. Byl úžasný a krásný jako včera a já si dovolila myslet na to, jak mě včera nesmírně přitahoval, když mi podal svou ruku. Jak mě téměř nereálně okouzlil, když jsem otevřela oči u něho v pokoji. Jak jsem lapala po dechu, když se na mě usmál. Jak jsem málem prosila na kolenou, abych ještě nemusela domů, když mi moje zdvořilost nakazovala rozloučit se.

Vzdychla jsem a otočila se zpátky dopředu. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem na parkovišti. A všichni zírají na dvě přijíždějící auta. Mrkla jsem na hodiny na palubní desce – Alice to stihla na výbornou, dokonce dřív, než bych to stihla já, kdybych vyjela o pět minut dřív svého normálního času.

Alice se na mě otočila. „Tak jdeme?“ zeptala se.

Polkla jsem a skoro slyšela, jak se mi rozbušilo srdce. Tváře jako na povel polilo horko a na čele mi vyrazily kapičky potu.

Všechny tři jsme najednou otevřely dveře. Spolužáci lapali po vzduchu, když viděli Alici a Rosalii, ovšem ztuhli překvapením, když zahlédli mě. Začali mě propalovat nenávistným pohledem, šeptali si a já klopila pohled.

Emmett, Jasper a Edward se k nám hned přidali – pamatovala jsem si jejich jména, samozřejmě, když mě celou noc doprovázeli ve snech – a pozdravili mě. Pak jsme ve skupince vyrazili ke škole.

„Kam jdeš teď na hodinu, Bello?“ oslovila mě Alice, když jsme došli pod přístřešek.

„Ehm, no,“ zapátrala jsem v mysli. „Do učebny biologie – na dnešní hodině se pouští nějaké video. Co vy?“

Rosalie se shovívavě pousmála. „My ještě nemáme rozvrh.“ Jsi blbá, jsi blbá, takhle se ztrapnit! To tě to nemohlo napadnout?! „Jdeme se ohlásit do kanceláře, ale uvidíme se při obědě, pokud nebudeš s některým z nás mít hodinu. Souhlasíš?“

„Dobře,“ zamumlala jsem tiše a znovu cítila, jak se mi srdce dere ven z hrudi.

Všichni Cullenovi na mě unisono stočili své pohledy a zvědavě se na mě podívali. Jejich rentgenování mi bylo nepříjemné, ošila jsem se.

„Co je?“ zeptala jsem se.

Kluci zavrtěli nechápavě hlavou, ale odtrhli své oči od mé osoby, a holky se jen usmály.

„Tak tedy na obědě!“ zavolal za mnou ještě Emmett, a pak odešli do kanceláře. Jak je to na naší škole zvykem, první hodinu stráví právě v kanceláři, kde jim dá sekretářka potřebné dokumenty k podepsání, rozvrhy, mapku školy a promluví si s nimi o pravidlech a celoročních aktivitách… Pokud s nimi nebudu mít hodinu, jak řekla Rosalie.

Vešla jsem do biologie a skoro mě trefil šlak, když se na mě všichni spolužáci podívali. Prolétla jsem třídu pohledem, abych se ujistila, že Cullenovi v této třídě opravdu nejsou, a tudíž můžu na noční můru zapomenout. Se sklopenou hlavou jsem šla na své místo, připravila si učebnice a čekala na zazvonění. Minuta, to zvládnu, opakovala jsem si.

Vážně jsem přetrpěla minutu bez nějaké újmy a začala hodina. Učitel přijel do třídy se stolečkem na kolečkách, na němž byla televize a nuda mohla začít. Nikdo nevěnoval obrazovce pozornost, protože terčem jsem byla já.

Byla teprve třetina hodiny, když mi na lavici přistálo minimálně pět zmačkaných papírků. Bála jsem se je otevřít, nechtěla jsem, ale víc jsem se bála toho, co se stane, když je neotevřu. Oni by to totiž nenechali jen tak.

Ruce se mi klepaly, když jsem sáhla po prvním – hodila jsem očkem po učiteli, ale on seděl na svém místě před tabulí, zády ke třídě a sledoval fascinovaně obrazovku, jako by ten dokument viděl prvně, nevnímal žáky, kteří si šeptem povídali, ani ty, kteří na mě s větší hlasitostí pokřikovali, ať si to všechno přečtu – ale přeříkávala jsem si, že mi četba několika papírků nic neudělá.

Rozevřela jsem ho a napjatě četla. Ti noví… čím jsi jim vyhrožovala, že se s tebou baví? Pověz.

Oddychla jsem si a sebrala je všechny. Postupně jsem je pozotvírala a přečetla.

Řekla jsi jim, jak „oblíbená“ na naší škole jsi? Potom by se s tebou určitě rádi bavili! :D

Až zjistí, jak ubohá jsi, vykašlou se na tebe!!!

Myslíš si, že tím, že se s tebou baví ti noví, se něco mění? Naopak, alespoň nás bude víc!

Víš, já se nemůžu dočkat, až nás bude o pět víc… Víc lidí se hodí!

Mimochodem, asi jim nabídneme, aby si s námi sedli na oběd… Hm, neměla jsi v plánu s nimi sedět, že ne?

Papírky jsem znovu zmuchlala a nacpala je do kapsy. Vyhodím je někde jinde, tady by to moc užitku nepřineslo – akorát by mě donutili je z toho koše vytáhnout. Kupodivu jsem necítila žádný strach… Bylo to snad tím, že jsem pevně věřila, že se k nim Cullenovi nepřidají? Že jsou jiní?

Jediný člověk, který se kdy postavil vůdčí partě (to je Jessica, Mike, Eric, Tyler, Lauren, Sarah, Bob… a další a další, kteří jsou taková podskupina, avšak stejně nebezpečná), byla Angela Weberová. Holka, která se za krátký čas dokázala stát jediným člověkem, kromě mé rodiny, na kterém mi opravdu záleželo. Nehrála si na kamarádku, aby ode mě zjistila něco, co by mohla říct ostatním a použít to proti mně, nebyla na mě ošklivá, neubližovala mi. Chovala se ke mně přesně tak, jak se k sobě mají kamarádky chovat. Zastala se mě před nimi a oni ji – což mě dost překvapilo – nehodili do stejného koše se mnou, nedělali jí nic špatného.

Jenže pohádka o skvělé kamarádce skončila toho dne, kdy mi Angela oznámila, že se stěhuje. Byla to hrozná rána, kterou jsem několik týdnů rozdýchávala. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl přežít ve škole. Nikdo, kdo by mě držel nad vodou.

Zazvonilo na konec hodiny. Rychle jsem vyrazila ze třídy doufajíc, že potkám někoho z Cullenových, ale nikdo z jejich rodiny nebyl v dohledu… A tak to bylo celý den, až nastal čas oběda.

Vyšla jsem z učebny a namířila si to rovnou do jídelny. Nenávistné pohledy a pohledy očekávající, že mě ochudí o ty, se kterými chci sedět při obědě, mě doprovázely celou cestu.

Před dveřmi jídelny jsem se zastavila a přemýšlela, jestli mi to opravdu stojí za to ponížení, když se spolužákům povede Cullenovy převést na svoji stranu.

Za zkoušku to stojí, ne? Co nejhoršího se může stát? Kdyžtak uteču pryč… S těmito myšlenkami jsem otevřela dveře.

Ráda bych osvětlitla situaci ohledně Edwarda a Belly. V první kapitole Edward nezjistil, že je do Belly zamilovaný. Jasper vycítil jeho pocit - nevím, jak to říct, vycítil silnou sympatii, kterou Edward k Belle choval - a Edward uslyšel jeho myšlenky. To ale neznamená, že si Edward přiznává, že Bellu miluje. Je si vědom toho, že mu není lhostejná, ale nic víc. Doufám, že jste pochopili. :-)

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 2. kapitola: