Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 16. kapitola

02.03.2012 (11:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 7451×

16.

OMAMOVÁNÍ

Když jsem se probudila, ležela jsem na břiše, ale to, jak jsem se mohla takhle překulit, mě ani tak nezajímalo, jako to, kdo mě probudil. Znovu jsem ucítila ledový dotyk na šíji a pak znovu na zádech. Někdo mi vjel rukama pod tričko a začal mi pomalu a velmi příjemně masírovat záda.

Zavrněla jsem, stále v polospánku. Teprve když jsem ucítila studené rty, které mě začaly líbat vzadu na krku, probrala jsem se úplně.

Rozlepila jsem víčka a zvědavě se podívala na usměvavého Edwarda. „Dobré ráno,“ zašeptala jsem.

Krátce se zasmál a já se zaposlouchala do té dokonalé zvonkohry. „No dobré, ty spáči. Je deset hodin pryč. Renée odjela na návštěvu ke kamarádce do Seattlu a Charlie se vydal na ryby do La Push – dole ti nechali vzkaz.“

Posadila jsem se a začala rentgenovat toužebným pohledem jeho rty. Zauvažovala jsem. Políbit ho teď, ale riskovat ne zrovna vonící dech z úst, nebo to vydržet a jít se napřed vypořádat s ranní hygienou. Nechtěla jsem, aby si o mně Edward myslel něco špatného, takže touha musela jít na chvíli stranou.

„Ehm, já… dojdu se trochu…zpacifikovat. Zatím tu počkej,“ řekla jsem mu a začala přebíhat po pokoji a hledat tašku s hygienou a čisté oblečení.

Edward po mně hodil neskutečně svůdný úsměv a část mé mysli – tu, která tak bezmezně toužila po Edwardovi (ne že bych po něm netoužila celá) a která by ho nejraději svlékla na místě – napadlo, jestli mu nemám nabídnout, aby šel se mnou do sprchy. Začalo mi zběsile bít srdce a já si v duchu zanadávala. To chce čas, Bello. Navíc, víš, co říkal včera – má určité hranice sebeovládání.

Zaregistrovala jsem Edwardův zkoumavý a zamyšlený pohled. Hodila jsem po něm nevinný úsměv, když mi došlo, že můj nevyrovnaný tlukot srdce neušel jeho upířímu sluchu. Otevřela jsem dveře a chystala se konečně trochu probrat studenou sprchou, když mě Edward zastavil.

„Bello?“ oslovil mě. Zvědavě jsem se po něm otočila a čekala, co mi chce říct. Myslí taky na tu sprchu? napadlo mě, ale ihned jsem to svedla na vášnivou, toužící část mé osobnosti.

„Mohla by sis prosím trochu pospíšit? Alice vymyslela plán na dnešní den, a pokud nechceš rodičům vysvětlovat vytržené dveře z pantů…“ Nepotřebovala jsem, aby větu dokončil. Užuž jsem se chystala vypadnout z pokoje, když mě znovu zastavil. „Bello?“

„Ano?“ zeptala jsem se a v mém tónu začínala znít netrpělivost.

Edward se pobaveně usmál. „Co máš obvykle k snídani?“ Můj nechápavý výraz ho zřejmě usvědčil v tom, že by mi to měl vysvětlit. „Myslel jsem, že ti zatím připravím něco k jídlu, aby to šlo rychleji. Alice je příliš netrpělivá, když jde o něco, na co se těší.“

„Aha,“ špitla jsem a zamračila se. „No… já nevím,“ mumlala jsem. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červeň; nebyla jsem zvyklá, aby se o mě někdo takhle staral a to, že mi chce Edward připravit snídani, ve mně vyvolávalo ohromné rozpaky. „Tak třeba cornflakes a mléko?“

Edward přikývl. Začala jsem mu vysvětlovat, kde co najde, ale ujistil mě, že to opravdu není třeba. Na otázku, jak si může být tak jistý, odpověděl pouhými dvěma slovy: upíří smysly. Byla jsem ráda, když jsem konečně vylezla na chodbu a rychle cupitala ke koupelně – představa netrpělivé Alice mě extrémně znepokojovala. Natáhla jsem se po klice a otevřela dveře, když jsem za sebou zaslechla: „Bello?“

Nezabývala jsem se tím, že jsem ho neslyšela vyjít ven z mého pokoje, a rovnou jsem se na něj zprudka otočila. Stál u schodů a v očích mu tančily pobavené jiskřičky. Byla jsem naštvaná, že si ze mě dělá srandu, a když se na mě stále jenom koukal, přemohla mě zoufalost.

„Ano?“ zasténala jsem.

Zasmál se. „Sluší ti to.“

Otevřela jsem pusu, abych mu nějak peprně odsekla – nechtěla jsem, aby si ze mě utahoval -, pak jsem ústa zase zavřela. Nakonec jsem poděkovala. Znovu se zasmál, ale já na něj jen vyplázla jazyk a zmizela za dveřmi koupelny.

Sprcha byla vlažná, osvěžující a já si ji naplno užívala. Když jsem vešla do kuchyně v úzkých světlých džínech, modré proužkované košili a béžovém svetru do véčka, nestačila jsem se divit. Na stole byla miska s mou obvyklou snídaní, ale Edward přesto stál u sporáku a máchal pánví sem a tam. Byl polonahý a svetr měl hozený přes rameno.

Jakmile jsem vydechla, otočil se a usmál se na mě.

„Rozhodl jsem se udělat ti pořádnou snídani,“ oznámil mi a položil míchaná vajíčka na talíř a ten dal přede mě.

Nadzvedla jsem obočí. „A co Alice?“

Pokrčil rameny. „Bude muset počkat.“ Hm, rychlá změna názoru. Tak mě napadá, co ho k tomu asi vedlo…

Zírala jsem na jeho dokonalou hruď a byla úplně unešená. Přišel až ke mně a volný pramen vlasů mi zastrčil za ucho. Ovál mě jeho studený dech a já to nevydržela. Přitiskla jsem svoje rty na ty jeho a začala ho vášnivě líbat. Zpočátku byl překvapený, ale nakonec se do polibku zapojil. Chytil mě za pas a přitiskl si mě k sobě blíž. Moje ruce se rozeběhly po jeho dokonalém těle. Zasténal mi do úst a vzápětí se ode mě odlepil.

Přidržela jsem se židle, abych neupadla, a zhluboka oddechovala. Sledovala jsem Edwarda, jak se na mě usmívá, a zkřížila jsem si ruce na prsou.

„Tobě to přijde k smíchu, jo?“ zeptala jsem se nabručeně. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a sedla si na židli. „A pak, kdo tady má špatné sebeovládání…“

Už nic neřekl a s mírně znechuceným pohledem pozoroval, jak do sebe házím vajíčka a cornflakes, načež to zapijím pomerančovým džusem. Přimhouřila jsem oči nad jeho výrazem, ale on jen zavrtěl hlavou. Rychle jsem dojedla zbytek, nádobí umyla a nechala ho oschnout na utěrce. Vzkaz od Renée a Charlieho jsem vyhodila do koše a vyměnila ho za svůj.

Jela jsem ke Cullenovým. Vrátím se k večeru. Bella

„Chutnalo?“ zeptal se Edward, když mi přidržel bundu, abych se do ní mohla navléknout. Musela jsem uznat, že vařit opravdu uměl, na člověka, který nejí lidské jídlo.

Přikývla jsem. „Bylo to výborné. Díky.“

Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že před domem stojí jeho auto. Jestli ho tu nechal přes noc, muselo to být rodičům podezřelé. Ale když jsem se na to zeptala, řekl mi, že než jsem se večer vysprchovala, auto odvezl domů, a pak se pro něj vrátil kolem osmé hodiny ranní, jakmile moji rodiče odjeli. Nechápala jsem, proč auto nezaparkoval ve vedlejší ulici, ale neptala jsem se.

Celou cestu jsme byli zticha, z přehrávače se linula skladba od Debussyho a Edward si jí tiše pobrukoval. Sledovala jsem jeho obličej, nebo naše propletené prsty položené na mém stehně a žasla nad tím, že ještě nedávno jsem si stěžovala… teď mi přijde, jako by se téměř všechno štěstí přesunulo na mě. Mám milujícího, dokonalého přítele, který mě nikdy nepřestane milovat, protože – a to jsou Edwardova slova – upíří láska je věčná. Mám rodinu, která sice nevím, jakým peklem si procházím, ale milují mě tak jako tak. A poslední dobou se zdá, že mám i druhou rodinu, která mě považuje za její součást. V mém životě jsou sice nějaká temná místa, ve kterých se objevují spolužáci a jejich šikana, ale ta místa zakrývají světlé body – moji rodiče, Cullenovi a Edward.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě právě ve chvíli, kdy jsme parkovali před jejich domem, a mě tak vytrhl z proudu mých myšlenek.

Pokrčila jsem rameny. „O ničem,“ prohodila jsem. „Jen tak… dumám.“

Edward si odepnul pás a já ho napodobila. Zrovna jsem sahala po klice, když se kolem mého zápěstí obmotala Edwardova paže a on si mě otočil čelem k sobě. Když jsem spatřila šibalské jiskřičky v jeho očích, zatajil se mi dech, načež jsem začala zrychleně dýchat.

Zvedl mě do vzduchu a přehodil si mě do náruče. Stále jsem mu koukala do očí a čekala, co udělá. Ďábelsky se na mě usmál a já znejistěla. Ne že bych se bála, že mi ublíží, to rozhodně ne, ale nevěděla jsem, co má za lubem.

„Tak, o čem jsi dumala?“ zeptal se.

Nadzvedla jsem obočí a pobaveně se zasmála. „To si vážně myslíš, že ti to řeknu? Ani nápad. Nemáš zas tak dobré přesvědčovací schopnosti, jak si myslíš.“

Jeho úsměv se ještě víc rozšířil a moje nejistota se prohloubila. Přimhouřila jsem oči a pozorovala ho. Naklonil se ke mně a začal mě líbat. Zavřela jsem oči a polibek mu s chutí oplácela, tváře rudé. Polibek ukončil, ale zůstal hodně blízko u mě. Díval se mi do očí a já jeho omamující dech se mi téměř vsakoval do pokožky.

„Bello,“ začal, „na co jsi myslela?“

„Na-na nic,“ koktala jsem, když nosem přejížděl po mé čelisti a zhluboka se nadechoval. Něžnými polibky zasypával celou mou tvář a pak se mi podíval do očí. Pootevřel ústa a já jsem zase ucítila vůni jeho dechu.

Zamrkala jsem a vydechla, když svým nosem zajel pod mou bradu a začal mě líbat na krku. Jeho dech jsem cítila všude možně, jeho rty se otíraly o mou pokožku a jeho oči se neustále dívaly do těch mých.

„Bells, lásko, o čem jsi přemýšlela?“ zeptal se znovu. Uvědomovala jsem si, že mé odhodlání mlčet, pohasíná, ale držela jsem se zuby nehty.

„O-o ničem, vážně.“

„Dobře,“ zamumlal a trochu mi odtáhl svetr od krku. Vytřeštila jsem oči – včera si stěžoval, že má určité hranice sebeovládání, a teď vypadá, že si to náramně užívá. Líbal mě na celém krku, na klíčních kostech a já pomalu pouštěla odhodlání.

Edward se otřel o mou pokožku a pak se vrátil k mým rtům. Krátce mě políbil a vdechl mi do obličeje svůj dech. Naposledy.

„O čem jsi přemýšlela?“ optal se něžným šepotem a upřel na mě svůj hypnotizující pohled.

Vydechla jsem. „O tobě a o… o tvé rodině… jak… jak moc jsem ráda, že vás… mám.“

Vítězně se usmál, rychle mi vlepil pusu na rty a se mnou v náručí vystoupil z auta. Omámeně jsem se dívala na jeho obličej. Zamkl auto a prohodil: „A pak, že neumím přesvědčovat.“ Postavil mě na nohy a otočil se k domu, ale já byla stále myšlenkami na jeho chladných rtech otírajících se o mou pokožku, že jsem ztratila rovnováhu a zhroutila se na zem.

Podíval se na mě, a když spatřil můj rozzuřený pohled, začal se smát. „Co to vyvádíš?“

„Co asi myslíš? Pleju Esmé zahradu,“ prskla jsem nakvašeně a s rukou na čele se postavila; jeho nabízenou ruku jsem ignorovala. Byla jsem na něj naštvaná – zaprvé proto, že mě dokonale omámil, abych mu řekla pravdu, a zadruhé proto, že se mi směje, když padám.

Rozešla jsem se ke vstupním dveřím, ale Edward mě dohnal dřív, než jsem stačila vyjít schody na verandu. Popadl mě zezadu a otočil čelem k sobě.

„Tak už se nezlob,“ zašeptal a mě ovál jeho dech. Ne, teď už se oblbnout nenechám!

Vysmekla jsem se mu. „Já už ti na to tvoje omamování neskočím,“ řekla jsem mu a vyšla schody. Jakmile jsem otevřela dveře, přiběhla ke mně Alice s pobaveným úsměvem. Hned jak mě pustila z objetí, jsem se za ní vydala do obývacího pokoje. Nechtěla jsem riskovat, že mě Edward zase zhypnotizuje.

Vešla jsem do místnosti a pět párů zlatavých očí se ke mně stočilo. Celá jsem zčervenala a srdce mi začalo zběsile tlouct, když jsem si uvědomila, že to vlastně všichni slyšeli. Ach ne, nejraději bych se propadla do země. Sklopila jsem pohled, ale to už mě Esmé přiběhla obejmout.

„Holčičko, tak ráda tě zase vidím,“ zašeptala a pohladila mě po rameni. Na Edwarda, který se právě objevil v místnosti, vrhla káravý pohled, ale v jejích očích jsem spatřila špetku pobavení a shovívavosti. Edward se posadil na pohovku, ale já si ho nevšímala.

„Dobrý den, Esmé.“

„Bello,“ upozornila mě a nadzvedla obočí.

Došlo mi, co tím myslí, a tak jsem se opravila: „Ehm, ahoj.“ Bylo mi hrozně trapné říkat mámy svého přítele jménem a ještě jí tykat, ale když jinak nedala…

Jasper s Emmettem dusili smích a Rosalii cukaly koutky. Zpražila jsem Edwarda pohledem.

„Omlouvám se,“ řekl mi a nahodil výraz á la smutné štěně. Zasténala jsem a šla si mu sednout na klín. Zavěsila jsem se mu kolem krku a vdechovala jeho vůni. Asi bych takhle neomaleně, nevnímajíc okolí, seděla dlouho, kdybych neslyšela další salvu dušeného smíchu a necítila, jak se Edward mírně třese. Podívala jsem se na něj. Smál se mi! A mně to v tu chvíli došlo – zase mě omamoval.

Zvedla jsem se a šla se posadit vedle Alice a Rosalie, které byly naštěstí tolik taktní, že nasadily vážný výraz.

Pozdravila jsem se s Carlislem, který zatím mlčky četl knihu v křesle, a jakmile knihu odložil, Alice začala: „Bello, jsem ráda, že jsi přišla. Mám na dnešní den vymyšlený dokonalý program – vlastně jich mám víc, takže si můžeš vybrat.“

Čekala jsem.

„Nákupy?“

Rozesmála jsem se. „Rozhodně ne.“

Odfrkla si a pokračovala: „Aquapark v Seattlu.“

Vykulila jsem oči. Ukázat se před Edwardem v plavkách? Ani náhodou. „V žádném případě,“ zamítla jsem a zrudla. Emmett se zasmál.

„No, potom je tedy už poslední varianta,“ řekla. „V Port Angeles je otevřen nový stadion. Půjdeme si zabruslit.“

Srdce se mi zaškobrtlo a já proti své vůli vyhrkla: „No, ten aquapark by nemusel být tak špatný.“

„Paráda!“ zavýskala Alice a nadšeně mě objala. „Mám pro tebe připravené nové perfektní plavky.“

Zamračila jsem se. „Mám své vlastní.“

Obrátila oči v sloup. „Jasně, jasně. Pokud budou ze stejného obchodu jako tvé ostatní oblečení… potěš pánbůh!“

„Alice,“ okřikla ji káravě Esmé. „Bella si může vzít plavky, jaké bude chtít.“ 

Uvažovala jsem. Moje plavky opravdu nebyly nic extra. Dva obyčejné kusy látky, které vypadaly jako hadr na utření podlahy. Byly vybledlé fialové barvy. Alicin výběr bude určitě lepší… ale na druhou stranu víc odvážný. Takže – mám se ukázat Edwardovi v příšerných plavkách, ve kterých vedle něj budu vypadat ještě hůř, než vypadám, nebo raději dát na Alici a obléknout si nějaké odvážnější plavky, ve kterých se budu Edwardovi líbit? Odpověď byla jasná – chci se Edwardovi líbit.

„Díky, Bello!“ prohodila Alice, znovu mě objala a už zmizela upíří rychlostí v některém z horních pokojů.

Esmé s Carlislem se za ní nevěřícně dívali a pak se obávaně podívali na mě. Držela jsem neutrální výraz, nechtěla jsem, aby poznali, jak hodně jsem v šoku. Emmett s Jasperem také odešli nahoru a Rosalie je napodobila. Esmé si ke mně přisedla a objala mě kolem ramen.

„Užila sis včerejší večer? Jsem ráda, že víš naše tajemství,“ řekla. Asi jí to nedošlo, já nevím, ale svou otázkou vyvolala vzpomínky. Vzpomínky na večer a na mou noční můru.

„Ano, bylo to skvělé,“ zašeptala jsem a hlas se mi zlomil na posledním slově.

Esmé mi stiskla paži. „Ostatní mi říkali, co ti chtěli udělat. Ale opravdu se nemusíš bát, v rukou Cullenových jsi v bezpečí.“ Nechala jsem se od Esmé konejšit a můj mozek pracoval na plné obrátky. Příliš často všichni říkají, že jsem s Cullenovými v bezpečí, ale pokaždé, když mi spolužáci chtějí něco provézt, nepovede se jim mě uchránit… kromě včerejška.

„Rychle, Bells, musíme se vydat na cestu, abychom tam byli co nejdříve!“ ozval se Alicin hlas z horního patra a já poraženecky vstala.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 16. kapitola: