Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes den kráska, v noci netvor! (5. kapitolka)

16.02.2010 (11:30) • fanyh • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1258×

Otočila jsem se a pohlédla na osobu, která mě držela za zápěstí. Byla to Alice... Věděla jsem, že to bude Alice.

Měla velmi bolestný pohled, kdyby mohla plakat vybrečela by moře.

,,Bello, počkej aspoň jsi se mohla rozloučit. Všem to láme srdce a nejvíce Edwardovi... a taky mě.“

Věděla jsem, že mi tohle řekne, ale já nemohu. Musím jí vysvětlit, že bych potom neodešla.

,,Alice promiň, ale já...“ Alice mě zastavila a nepustila ke slovu jen na mě hned začala ječet.

,,Bello, Bello počkej! To si ze mě děláš srandu ne? Jestli ano, tak to je hodně blbá sranda!“

Nevěděla jsem co tím myslí.

,,Alice já...“ Chtěla jsem jí říci, že nevím o čem mluví, ale ona mě prostě nenechala mluvit.

,,Ne, na nic čekat nebudu, protože my jsme tvé pravidlo dodrželi. Neobjímali jsme tě a ani jsme se s tebou nemohli rozloučit. Museli jsme držet i Edwarda, aby k tobě nešel, protože to on se s tebou chtěl rozloučit!“

Bylo mi do breku, ale věděla jsem, že Alice zdaleka neskončila.

,,Alice, já... když se s vámi rozloučím tak už nebudu moct odejít. Jste moje droga, bez které nemůžu žít. To loučení pro mě, je jako když dáš drogu před závisláka a on prostě nemůže odolat. Tak to je pro mě, ale já se teď musím naučit bez vás být, ale vy mi nedáváte jinou možnost!“

Pohlédla jsem Alici do obličeje, její krásné křivky se leskly v odrazech světla. Zvedla pohled, který měla předtím upřený do země a zamířila své medové oči na mě. Byla velmi rozlobená, nevím proč a doufám, že jsem jí neublížila víc než sobě.

,,Takže s námi se nemůžeš rozloučit a s tím psem jo!“ vyhrkla na mě Alice.

Neměla jsem ráda, když si nadávali pes a pijavice.

,,Není to pes, ale Jacob prosím.“ Málem jsem se rozbrečela .

,,Fajn tak Jacob, ale on ti nevyhověl! Přiběhl k tobě a objímal tě a Edward četl jeho myšlenky, proto byl na Jacoba tak naštvaný! Bello, Edwardovi je to velmi líto... on se trápí!“ Tu poslední větu přímo zaječela, až mi málem praskly bubínky.

,,Víš Bello, mě a Esmé i všem ostatním je to líto... Tys prostě Edwarda rozzářila, jako by znova obživl. Já... ach Bello...“

Mluvila už klidným hlasem. Teď už si jen povzdechla a šel na ní vidět ten smutek. Chvíli jsem přemýšlela a došla k tomu, že se vrátím a rozloučím se s Esmé, aby měla radost. Aspoň tohle si zaslouží! Já to prostě musím překonat a odejít.

Dala jsem tašku na sedadlo spolujezdce. Když jsem se otočila, Alice tu už nebyla. Šla asi za ostatními zpět na zahradu.

Pohlédla jsem za dům na zahradu, ale nikdo tam není! Terasa už byla zavřená, zkusím to obejít k hlavním dveřím.

Když jsem přišla k hlavnímu vchodu a otevřela dveře spatřila jsem, jak všichni stojí v kuchyni a koukají na Edwarda, který byl vzteky bez sebe. Mlátil se vším okolo sebe! Koukala jsem co vše rozbil... vázy z broušeného skla, zdi a teď chtěl rozbít i piano!

,,Né, piano né...prosím!“

Toho piana by mi bylo velmi líto. Měla jsem ráda, když z piana zněla má ukolébavka. Zkrátka neudržela jsem se a prostě vykřikla. Bylo mi to k ničemu, protože piano už bylo na třísky.

Název, který byl vyryt na železné destičce připevněné na pianu skončil u mé nohy. Zvedla jsem ho a byla tak naštvaná, že jsem ho zmáčkla v dlani, ale nedošlo mi, že je ostrý jak žiletka.

A proto mi zbůsobil pár nepatrných řezných ranek na dlani. Ani jsem to nevnímala jen jsem dál měla zatlé pěsti.

,,Jak si ho mohl rozbít.“ Pohled jsem měla upřený na tu spoušť okolo mne. Do očí se mi draly slzy, začala jsem zbírat střepy pod nohama. Cedulku jsem si dala do kapsy a teprve teď jsem si všimla, že mi z ruky kapou malé kapky krve.

,,Promiňte,“ špitla jsem a rychle běžela do koupelny kde jsem se zamkla. Nechtěla jsem, aby tu někdo z nich byl... akorát jim dělám chutě. Zapla jsem vodu a pomalu smývala krev. Krev tekla stále více a tak jsem si sundala tričko a dala ho na dlaň. Mikinu, kterou jsem měla na tričku jsem si oblékla a chtěla jít směrem ke dveřím. Byla jsem od nich asi 1 metr, ale najednou se dveře rozrazily a mě odhodily zpět k umyvadlu. Asi jsem se bouchla do hlavy, protože mě strašně bolela. Pohlédla jsem do dveří kde stál Jasper, který měl černé oči. Najednou tam všichni přiběhli, Emmett rozbořil kus zdi vedle dveří, aby se dostal k Jasperovi. Trosky doletěly až ke mně. Emmett chytl Jaspera a snažil se ho vytáhnout, povedlo se mu to.

Když jsme se chtěla zvednout zamotala se mi hlava a už jsem jen viděla temno a pocit, že padám.

____________________________________________________________

Pomalu jsem otevírala oči a cítila jsem, jak mě do nich uhodilo světlo.

,,Jsem rád, že ses probrala.“ Carlail mluvil klidným a melodickým hlasem.

,,Kolik je hodin?“

Carlail byl chvíli zamyšlený a pak řekl: ,,Je dvě ráno a byla jsi 3 dny v komatu.“

,,Cože já byla 3 dny v komatu?“ Byla jsem zaskočená.

,,Panebože, Carlaile promiň, ale já už musím jít!“ Nadzvedla jsem se a opřela o čelo postele. Hned se mi zamotala hlava a sklouzla jsem zpátky dolů.

,,Bello počkej, musíš… být v klidu.“

Rozhlédla jsem se a u postele byli všichni, koukali na mě jak na posvátnou věc.

,,Co se to děje Carlaile?“

Jediné co mě napadlo, bylo zavolat Jacobovi, ten by mě odsud mohl dostat.

,,Prosím tě, podal by jsi mi můj telefon?“ Jen co jsem to dořekla, přiběhl Edward s mým telefonem.

,,Měli bychom ji nechat chvilku o samotě,“ vypískla Alice, ale nebyla moc ráda, že chci zavolat Jacobovi. Popadla jsem tedy telefon... nacvakala Jacobovo číslo a čekala, než to vezme.

,,Tůt... tůt... sakra Jaku vem to!“ špitla jsem, asi to pomohlo, protože někdo zvedl telefon.

,,Prosim u telefonu Jacob Black.“ Byl veselý a nebyl tam sám, někdo tam mluvil. Zamyslela jsem se kdo to asi mohl být.

,,Tak halo... je tam někdo?“

,,Ahoj Jaku tady Bella.“

,,Ahoj Bello copak potřebuješ? A kde teď bydlíš?“

,,Momentálně nikde, ani jsem neodjela z Forks, jsem u Cullenů. Nemohl by jsi pro mě přijet?“

,,Jasně, ale co tam děláš?“

,,Jaku vše ti vysvětlím až přijedeš.“

,,Fajn tak tam počkej už jedu!“

Zavěsila jsem telefon a viděla jak ve dveřích stojí Esme.

,,Ahoj holčičko jak pak ti je?“

,,Ahoj Esme, jo už je mi dobře.“

,,Víš, chtěla jsem si s tebou o něčem promluvit.“

,,Jasně jen pojď dál.“ Ukázala jsem na židli, která byla vedle mě.

,,Proč si zavolala Jacobovi? My by sme tě taky odvezli!“ Myslela jsem si, že se na tohle zeptá.

,,Já vím, že byste mě odvezli, ale já nechci, aby jste věděli kam jedu! Neber si to Esme špatně, ale bude to tak lepší. Než kdybyste za mnou pořád jezdili. Jak jsem řekla tam venku na zahradě: Bude to, jako kdybych tu nikdy nebyla. Chci, aby jste na mě zapomněli a já se s tím taky budu muset nějakým způsobem vyrovnat!“

Když jsem tohle řekla, viděla jsem, jak to Esme zranilo.

,,Ach... Bello!“

,,Vidíš, Esmé o tomhle přesně mluvím! Vy se kvůli mě trápíte a to já nechci! Už jen z tohohle důvodu odjíždím! Ale neznamená to, že si nebudeme moci volat. Esme dala by jsi mi telefon jen na tebe, kdyby náhodou?“

Esme přikývla a vzala do rukou můj telefon.

,,Uložím ti tam telefon na každého z nás zvlášť a pak jeden kde to vezme kdokoliv.“ Přikývla jsem a Esme mi během 5 minut pokládala telefon na stoleček, který jsem měla u postele.

Najednou do dveří vrazil Emmett!

,,No teda Bello, ty jsi dala přednost radši tomu psisku než mě!!! Dyť já bych tě taky odvezl!“

Esme se na Emmetta vražedně podívala a dodala: ,,Emmette nehysterči! A jdi dolů za Rosalie!“

Emmett se ale nasupěl ještě víc.

,,Cože já hysterčím?“

Najednou všichni zaslechli vytí a já věděla, že Jacob už přijel!

,,Máš tady to psisko!“ zavrčel zkrze zuby Emmett

,,Emmette on vám taky nenadává do pijavic!“ okřikla jsem ho. Najednou do pokoje vstoupil Jake a za ním celá jeho smečka. Cože smečka? Co ta tady chce!

Pokračování příště!

 Shrnutí

Autor: fanyh (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes den kráska, v noci netvor! (5. kapitolka):