Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Třicátá osmá

20.10.2014 (14:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2015×

„Máš určitě všechno?“

„Ano, mami.“

„Víš, že kdybys něco potřeboval...“

„Díky, tati,“ přerušil náš syn Edwarda. „Kdyby něco, určitě se ozvu.“

Stáli jsme v letištní hale a pomalu se loučili. Zase se musel vrátit ke svému studiu. Jedinou útěchou mi bylo, že ho budu mít na díkuvzdání opět doma. Co si jen počnu, až si najde ženu a bude s ní bydlet bůhví kde? Netušila jsem, s čím si dělá takové starosti, ale musel vědět, že jsme tu pro něj, ať se děje cokoli.

Objala jsem ho a přitiskla k sobě, jak nejsilněji jsem dokázala. „Mrzí mě, že tě něco trápí. Pořád jsem doufala, že ti bude lépe, než se vrátíš do školy.“

„To nic není. Já jen... Málem jsem udělal něco... Nechci vám s tím dělat starosti.“

Pustila jsem ho a odtáhla se od něj, abych se mu mohla podívat do očí. „Ty nikdy nemůžeš udělat nic, za co by ses mohl stydět.“ Najednou jsem pochopila jeho ostych s námi o té věci mluvit. Bylo mu to natolik trapné, že nechtěl, abychom to věděli.

Váhavě se usmál a dal mi pusu na tvář.

„Máma má pravdu, Ede,“ podpořil mě manžel.

„Vím,“ procedil mezi zuby, povzdechl si a zamračil se. „Díky. Už musím jít nebo mě tam táta bude muset donést.“

„Obávám se, že na upíří donášku bude v Bostonu příliš slunečno,“ usmál se Edward a podal synovi tašku.

„Dej vědět, až dorazíš,“ zavolala jsem na něj, sotva se od nás odvrátil.

Přikývl a byl pryč na celé dva měsíce...

„Myslela jsem, že pojedeme domů?“ divila jsem se, kam směřuje naše auto.

„Ano, hned co se necháš vyšetřit.“

„Už jsme se o tom bavili ráno. Nic mi není. Sám přeci víš, že se lidský organizmus čistí různými způsoby. Krvácení z nosu je jedním z nich.“

„To máš sice pravdu, ale tys na to nikdy netrpěla. Mám nějaké lékařské vzdělání, Carlisle mi není otcem jen tak, proto vím, že to může být i průvodní jev něčeho závažnějšího.“

„Zastav,“ vyhrkla jsem naléhavě, ale on neposlechl. „Zastav!“ Už jsem se nadechovala, že svou výzvu zopakuji a přidám ještě nějakou výhrůžku typu vystupování za jízdy, ale Edward mě konečně poslechl.

„K žádnému doktorovi nejdu a nemůžeš mě nutit. Je mi dobře a je zbytečné otravovat lékaře, kteří mají i beze mě jistě práce nad hlavu.“

„Lásko, prosím,“ zaúpěl a já se mu podívala do očí. Byl v nich strach, pochopitelně, ale nešlo jen o mé zdraví.

Chvilku ticha přerušil můj šepot. „Jednou umřu.“

„Já vím a já umřu s tebou,“ řekl stejně tiše jako já.

„Ne, jsi přeci nesmrtelný.“

„Nedokážu bez tebe žít. Ne po tom, co jsme spolu všechno prožili.“

„Nesmrtelný neznamená nezničitelný?“ Bylo to něco mezi otázkou a konstatováním. Ještě než jsem zavřela oči, jsem si všimla, že lehce přikývl. Hlavu jsem položila na opěrku. „Nechci to vědět. Nechci vědět, jakým způsobem jednou odejdeme, ať ty nebo já.“ Vědět znamená očekávat, kdy to nastane. S tím bychom nedokázali žít.

„Zakázala jsi Alice, aby hlídala naši budoucnost. To byl ten důvod?“

Znovu jsem se na něj podívala, ale to mi nestačilo. Potřebovala jsem ho obejmout, a to i navzdory řadící páce mezi námi.

„Miluji tě a miluji život s tebou. Jenže strach a obavy nám ho zkrátí bez ohledu na čas, který nám ještě zbývá,“ zamumlala jsem mu do krku.

Jeho sevření zesílilo a já zavřela oči, abych potlačila slzy...

Letošní podzim mi přišel tak nějak barevnější a nebylo to jen listím na stromech, ale i dýněmi, co se na mě všude šklebily.

Můj maličký šel kdysi taky za tykev, ale všichni si mysleli, že je podivné oranžové strašidlo. Byly mu tenkrát čtyři a Charlie mi pomáhal s vycpáváním obarveného trička, které bylo v pase přitažené páskem. S trochou fantazie byl můj chlapeček dokonalá malá dýnička. Když pak vyšel na ulici mezi děti v profesionálních kupovaných maskách, najednou se proměnil v pomerančového strašáka a do pár minut byl doma s pláčem.

Ani mu tolik nevadilo, že se mu ostatní smějí, jako spíš, že ho nikdo nepochopil. Táta to tenkrát zachránil. Posadil nás do auta a odvezl nás do La Push. Můj nešťastný chlapeček otíral poslední slzičky, když jsme zastavili před domem Blackových. Sotva Jacob uviděl to oranžové neštěstí, rozesmál se na celé kolo a zahulákal:

„Char, už si s výzdobou nemusíš dělat starosti. Swanovi nám právě dovezli obří dýni.“

Swanová... Ano, tenkrát jsem ještě byla svobodná. Cullenovi se přeci přistěhovali o rok později. Jakou masku měl vlastně náš divočák ten další rok? To už šel za Drákulu, nebo až rok potom?

„Lásko, nechceš si jít lehnout? Opravím testy místo tebe,“ nabídl mi můj muž a vzal mi z ruky červenou tužku.

„To by byl podvod,“ namítla jsem.

„Podvod by byl, když bych šel zítra místo tebe učit. Tohle je jen výpomoc.“

Zamžourala jsem na hodiny. „Je teprve devět. Ještě je brzy.“

„Sotva koukáš a stejně nad tím usínáš.“

Trochu jsem se zamračila. „Dobrá, ale pouze za jednoho předpokladu, a to, že...“ Nedokázala jsem potlačit zívnutí, při kterém jsem se protáhla.

Ozval se zvonivý smích. „Chceš mi dávat podmínky, aby sis mohla jít lehnout? Tak dobře, poslouchám.“

„Odneseš mě?“ kňoukla jsem prosebně a sotva jsem to dořekla, už mě držel v náručí.

„Budeš mít ještě nějaká přání?“ šveholil mi do ucha, zatímco mě odnášel do ložnice.

„Hmm, popřemýšlím, ale být tebou, moc velké naděje bych si nedělala. Letos mě ten podzim udolává nějak víc než kdy jindy.“

„Nic se neděje, miláčku.“

Položil mě na naši postel, skopla jsem boty a otřásla se.

„Je ti zima? Mám přitopit?“

„Bude tě hodně pohoršovat, když se dnes nepřevléknu do pyžama?“

„Hmm, bude tě hodně pohoršovat, když tě i tak budu svlékat očima?“

„A budeš mě u toho držet v náručí?“

„To bych si nenechal ujít.“

„Sakra! Ne. NE!“ křičela jsem nešťastně a hledala kuchyňské chňapky.

„Už nebudu chodit na lov, když vaříš.“

„To nemyslíš vážně? Jako bych vždycky všechno připálila,“ odsekla jsem mu a z trouby vytáhla plech se spáleným koláčem.

„Vždyť o nic nejde. Eda je už velký, nemusí mít za každou cenu koláč na přivítanou.“

„Musí. Je to zvyk a zvyky jsou od toho, aby se dodržovaly. A teď přestaň ztrácet čas a koukej zadělat na další. Já se zatím půjdu převléknout.“

„Ale za deset minut odjíždíme.“

„Neříkej mi, že ho do té doby nestihneš dát do trouby. Edwarde, prosím. Řeknu mu, že jsi ho dělal ty a stejně to nejspíš pozná. Dopečeme ho, než si vybalí.“

Začal si mnout kořen nosu jako pokaždé, když s něčím absolutně nesouhlasil. Nedivila jsem se mu. Vaření ho sice bavilo, ale nepekl už léta.

„Jsem si jistá, že vymyslím, jak ti to vynahradit,“ přitiskla jsem se k němu a zlehka ho políbila.

„Úplatek?“ pousmál se. „A víš, že už nemáme žádná jablka?“

Hrůzou jsem zbledla a vykřikla:

„To snad ne.“

„Běž se obléct. Skočím do obchodu, ale nechci pak slyšet žádné stížnosti na rychlou jízdu.“

Při představě, jak umí rychle řídit, se mi udělalo trochu zle, naprázdno jsem polkla a rozhodla se pro další ústupek. „Počkám na vás doma. Alespoň se to upeče a vy akorát dorazíte, až bude hotový.“

„Koláč je pro tebe důležitější než vyzvednout Edu na letišti?“

„Ano, vlastně ne.“ Nešťastně jsem rozhodila rukama. „Nechci, aby přišel o koláč na uvítanou. Vždycky se na něj tolik těší.“ Najednou jsem si připadala ztraceně a hrozně vyčerpaně.

Pevně mě objal. „Vždyť o nic nejde. Udělej, co musíš.“ Políbil mě na čelo. „Za chvíli ti ho přivezu.“

„Máma opravdu něco spálila?“ ozval se z haly udivený hlas mého synka.

Nechala jsem v kuchyni všechno ležet a běžela ho přivítat. „Edwarde,“ objala jsem ho. „Jaký jsi měl let? Ukaž, ať si tě prohlédnu. Nechal ses ostříhat?“ Byl to můj syn a zároveň to on nebyl. Svůj sklíčený výraz nechal nejspíš v Bostonu a místo něj se vrátil nejen s kratšími vlasy, ale hlavně celý rozzářený. Oči mu svítily a úsměv na jeho tváři nezmizel, i když nakrčil nos a řekl:

„Mělo by se tu vyvětrat.“

„Už jsem otevřela okno v kuchyni, ale asi to bylo málo.“

„Táta mi vysvětloval, proč jsi nepřijela s ním, ale nechtěl jsem mu věřit.“

„I já už stárnu a někdy usnu místo toho, abych vytáhla včas plech z trouby,“ pronesla jsem smutně a sklopila hlavu. Měl pravdu, ještě nikdy se mi to nestalo a bylo mi to hrozně líto.

„To nevadí, mami. Jsem rád, že jsem doma.“

„Ede, přišla ti pošta,“ přerušil nás Edward. „Nechal jsem ti to v pokoji na stole.“

„Dobře, díky. Půjdu se převléknout.“ Můj velký chlapec mi dal pusu na tvář a já celá rozechvělá sledovala, jak nadšeně vybíhá schody. Že by už bylo všem trápením konec?

Jenže pak mi došlo, od koho mu asi přišel dopis. „Je to od Darena?“ zeptala jsem se svého muže.

„Podle všeho ano, je to v obálce s hlavičkou katedry genetiky Texaské univerzity.“

Když se náš malý hrdina poprvé setkal se svým biologickým otcem, bála jsem se, že to bude znamenat Darenův návrat do našich životů. Na Darenovi bylo vidět, jak má o svého syna zájem, a první měsíce si i vyměnili několik mailů a snad i pár telefonátů. Velmi brzy je, naštěstí pro mě, nahradily pouze tučné šeky k narozeninám a Vánocům. Z počátku jsem mu ty peníze schovávala, a když pak byl Edward dospělý, předala jsem mu je, aby s nimi naložil podle svého uvážení. Navzdory jeho mládí jsem se nebála, že by je mohl rozházet za nesmysly. Přesto mě velice překvapil způsob, jakým se s dary od muže, kterého ani neznal, a přesto s ním byl pokrevně spřízněn, vypořádal. Část dostal fond ohrožených dětí a druhou část nadace pro týrané ženy. Tak to dělal pokaždé.

Jeden z důvodů byl, že díky mému muži jsme rozhodně netrpěli nedostatkem financí. Ale měla jsem dojem, že i kdybychom měli hluboko do kapsy, nikdy by nic od Darena nepřijal. Bral ho jako kohosi, bez koho by nemohl existovat, ale jeho otcem byl se vším všudy Edward, a to bez ohledu na jeho nelidskou existenci.

„Myslíš, že se s ním chce vidět?“ Bála jsem se, že se do našeho šťastného života chtějí zase vplížit kostlivci ze skříně minulosti.

Edward zavrtěl hlavou. „Spíš to bude něco jiného.“

Chvíli před večeří jsme se od našeho studenta dozvěděli nejen o jeho univerzitních úspěších, ale také obsah oné obálky.

„Je to kopie jeho poslední vůle, ověřená notářem. Shoe chce, abych věděl, že jsem jeho univerzální dědic,“ pronášel s kamennou tváří a na chvilku bylo jeho očividné štěstí schované za stínem nového zjištění. Neušlo mi, jak Darena označil jeho příjmením.

„Umírá?“ ptala jsem se a sama byla překvapená, jak můj hlas zní napjatě.

„To nevím. Spíš to na mě působí, jako by doufal v nějakou reakci,“ zauvažoval.

„Zavoláš mu?“ ptal se Edward.

„Ne,“ zaznělo rozhodně. Ale pak se na nás podíval váhavým pohledem. „Měl bych?“

„Jestli umírá, tak určitě ano,“ vyhrkla jsem bez rozmyslu.

Můj syn se na mě upřeně podíval. Nebylo mi to zrovna příjemné. „A co bych mu asi řekl? Díky, ale o nic od tebe nestojím? Nebo nechceš to rovnou věnovat na dobročinnost?“

„A co odpuštění?“ přerušil ho můj manžel.

„Ale já nejsem ten, kdo mu má něco odpouštět. To je na mámě,“ odsekl.

„Ale pořád je to tvůj otec a ty ho odmítáš,“ pronášela jsem smířlivým tónem. Přišlo mi divné něco takového říkat, ale sama jsem věděla, že zloba trápí víc toho, kdo ji cítí, než toho, kdo je jejím objektem. I když v tomto případě to možná tak úplně neplatilo.

„Já jsem Cullen a vždycky jsem byl,“ rozčílil se náš mladík.

„Jistě, synu, ale dokud nepřijmeš svůj život takový, jaký je i s jeho minulostí, bude tě to pronásledovat.“

„To se ti lehce říká. Ty máš neposkvrněnou reputaci,“ vzdorovitě zavrčel. A to jsem si myslela, že období adolescence má již za sebou.

„Tomu přeci sám nevěříš,“ usmál se Edward a pak se zamračil „Upíři nikdy nejsou bez poskvrny.“

Překvapení na tváři našeho syna bylo téměř hmatatelné. „Promiň, tati,“ hlesnul a skryl si obličej v dlaních.

Vzala jsem svého muže za ruku, abych zahnala chmury, které na něj přišly. Určitě vzpomínal na dobu, kdy propadl upíří přirozenosti a živil se krví zločinců.

Najednou se náš syn zvedl.

„Kam jdeš?“ ptala jsem se.

„Jdu si pro svůj koláč. Těším se na něj už od včerejška.“

„Počkej, za chvíli bude večeře,“ napomenula jsem ho.

„Tu sním taky,“ zasmál se a zrychlil krok.

„Tak už nám to prozradíš?“ Už jsem to vážně nemohla vydržet. Po dvou steacích, pořádné porci brambor a salátu už to z něj musím vytáhnout.

„A co myslíš?“ ptal se náš dočasně navrácený syn.

„Co se stalo?“

„Jako kdy?“ ptal se s plnou pusou. Vážně sní ještě další moučník?

„Ede, přestaň matku trápit. Ty víš, na co se tě ptá,“ zastal se mě můj muž.

Zhluboka si povzdechl, napil se ze sklenice a široce se usmál.

„Tak?“ pokoušela jsem se ho povzbudit.

„Dobře, ale... Nebudeš hned dělat ukvapené závěry,“ podíval se mi do očí.

„Jistě, jen už konečně mluv. Někoho jsi snad poznal?“

„Mami, říkal jsem žádné ukvapené závěry.“

„Miluji tenhle nedočkavý výraz tvojí matky, Ede, ale být tebou, tak už ji moc nedráždím,“ pronesl s laškovným úsměvem Edward.

Zamračila jsem se na ně a raději sebrala špinavé nádobí ze stolu. Oba se mi začali smát, až jsem vztekle práskla myčkou.

„Mami, promiň. Pojď a sedni si. Povím ti o ní.“

„Takže jsem měla pravdu?!“ zvolala jsem naoko dotčeně a nedočkavě si přisedla zpátky ke stolu.

Náš mladý Edward si povzdechl a přiznal:

„Copak se před vámi dvěma dá něco utajit?“

„Tak, jak jste se poznali?“ ptala jsem se honem s očima visícíma na jeho rtech. Že by konečně našel tu pravou?

„Byla v létě na prázdninách u svých prarodičů.“

„Tak proto jsi s námi nejel na ostrov Esme,“ došlo mi.

„Jo, promiň,“ řekl opatrně. Nejspíš čekal, že se na něj budu kvůli tomu zlobit, ale moje zvědavost byla silnější.

„A dál?“

„Párkrát jsme se sešli a skvěle jsme si rozuměli.“

„Výborně,“ kvitovala jsem.

„A teď jsme zase spolu,“ uzavřel a chopil se zase vidličky.

„A to si jako myslíš, že mi tohle bude stačit?“ pronesla jsem výhrůžným tónem.

„Trochu jsem v to doufal,“ zajíkl se náš syn a vidličku zase položil.

Můj muž se do toho vložil. „Po takovém dlouhém úvodu a tvé minulé návštěvě ti to jen tak neprojde.“

„Jistěže ne.“ Bouchla jsem lehce do stolu. „Jsem tvoje matka, mám právo vědět, co se s tebou dělo.“

„Eh, no, měli jsme takové malé nedorozumění.“ Podíval se na mě se sklopenou hlavou a doufal, že nebude muset pokračovat, ale to se spletl. Z mého ostrého pohledu to pochopil lépe, než kdybych něco řekla.

„Víš, ona je hodně mladá,“ začal opatrně. „Vůbec na to nevypadá. Tedy, chci říct, jistěže vypadá mladě, ale je hrozně chytrá a vůbec bych to do ní neřekl.“

„Nechápu, v čem je problém,“ pokrčila jsem rameny a náš syn zrudl.

Edwardovi celou dobu cukaly koutky a nakonec se rozhodl našemu mladému muži pomoct. „Nevěděl, že je jí jen sedmnáct, když spolu začali chodit.“

„Cože?! Snad jsi...“

„Ne, mami, to bych nikdy neudělal.“ S úlevou jsem vydechla a opřela se o židli. Na malou chvilku jsem se lekla, že by náš syn mohl spáchat trestný čin s nezletilou, proboha, skoro dítětem!

„Neudělal bych to, kdybych o tom věděl.“ Tichý hlas zněl naší jídelnou. „Ona to chtěla a já málem souhlasil. Ale pak mě pozvala na oslavu svých narozenin a až tam jsem zjistil, že jí bylo teprve sedmnáct. Naštvalo mě to a nebyl jsem si jistý, jestli si se mnou jenom nehrála. Ona je vážně... hodně pohledná. Nedivil bych se, kdyby měla na každém prstě deset kluků.“

„A co bylo po té oslavě?“ Připadala jsem si jako otřesná šťouravá matka, ale potřebovala jsem vědět, jak moc mému chlapečkovi ublížili.

„Zavolal jsem tátovi a nechtěně vám ukončil dovolenou v Řecku.“

„Tak proto...“ vydechla jsem a konečně si dávala dohromady jeho nešťastný obličej na konci prázdnin s jeho vyprávěním.

„Když jsem se vrátil do školy, zavolala mi. Poprosila mě, abych se s ní sešel. Nechtěl jsem, ale ona brečela a... Prostě jsem ji nemohl odmítnout.“

„Dobře jsi udělal, chlapče,“ pokýval Edward spokojeně hlavou.

„Omlouvala se mi za to, co se stalo. Byla nešťastná. Nebylo to ale kvůli našemu rozchodu, spíš kvůli rozchodu jejích rodičů. Nevrátila se domů, místo toho její matka přijela za ní, protože opustila svého manžela.“

„To je mi líto,“ povzdychla jsem si. Byli to sice pro mě úplně cizí lidé, ale vždycky mě mrzely rozchody fungujících párů. Vždyť dokonce spolu vychovali dceru, která musí být jedinečná, když okouzlila našeho syna.

„Nechtěla mě zpátky, jen mě prosila o přátelství a podporu. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, je to jen několik dnů, co jsme zase spolu. Myslím jako pár.“

Chytila jsem ho za ruku a pevně ji stiskla. „Nepochybuji, že je nejkrásnější a nejfantastičtější na světě.“

„To je,“ usmál se zase uvolněně a všechno napětí bylo pryč.

„A prozradíš nám, jak se jmenuje?“ zeptal se Edward.

K našemu překvapení se náš zamilovaný synek podivně zašklebil. „Všichni jí říkají An.“

„Hezké jméno,“ řekl můj muž.

„O to nejde. Prostě se k ní vůbec nehodí.“

„A jak jí říkáš ty?“ zeptala jsem se.

Rudá v jeho obličeji byla zpátky. „Mami,“ zaúpěl.

„An se ti nelíbí, přezdívku mi neřekneš, jak o ní mám mluvit?“ namítla jsem.

Poškrábal se za uchem a pak na mě nevinně zamrkal. „Jako o mé dívce?

Prožili jsme krásný Den díkůvzdání, při kterém jsem se snažila zjistit toho o své potencionální snaše co nejvíc. Byly to samé podstatné věci, třeba jako co má ráda k jídlu, jaké kytky se jí líbí, jakou barvu nejraději nosí a podobně.

Oba moji milovaní muži ze mě pomalu rostli. Nedovedli pochopit, že je to důležité. Jednou ji poznám osobně a musím přece vědět, jak udělat nejlepší dojem a co jí uvařit.

Edward a An jsou ještě mladí, An obzvlášť, ale náš syn své srdce nikdy jen tak nedal. Bude to tedy vážné. Snad je to vzájemné a já se brzy dočkám vnoučátek...

S hlavu plnou podobných myšlenek jsem si vzala do ruky pilulku a pak si vzpomněla, že mám v obýváku nedopitou sklenici. Vydala jsem se pro ni v noční košili. Normálně bych si vzala župan, ale měla jsem za to, že náš milovník už spí, a před svým mužem jsem neměla žádná tajemství.

„Mami,“ překvapil mě mužský hlas, sotva jsem zapila lék.

„Zlato, myslela jsem, že už spíš.“

„Ty bereš léky?“ ptal se mě poplašeně.

„To nic není. Jsem jen v poslední době hodně unavená. Byla jsem u doktora a ten mi dal jen něco na imunitu.“

„Určitě to není nic vážného?“

„Nedělej si starosti, miláčku.“ Pohladila jsem ho po paži. „Jdu si lehnout.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“ Mám opravdu skvělého a starostlivého syna, jistě bude i báječný otec.

Ztěžka jsem vyšla schody do patra k naší ložnici, kde na mě už čekal Edward s knížkou v ruce. Nedočkavě jsem si k němu přilehla.

„Mohl jsem ti ten džus donést.“

„Mám ráda, když se o mě staráš, ale nesmíš to přehánět. Tohle ještě zvládnu.“ Zlehka jsem ho políbila na rty a pak se zachumlala do přikrývky.

„Lásko, víš, že s tebou vždycky souhlasím, ale tohle se mi nelíbí.“

„Co myslíš?“ otočila jsem se na něj.

„Jedna věc je mu to tajit a druhá neříct mu pravdu.“

„Má dost svých problémů s diplomkou a teď ještě se svým děvčetem. Nechci mu přidělávat zbytečné starosti,“ zamumlala jsem už jen na půl úst. Byla jsem tolik unavená.

„Nevíme, jestli jsou zbytečné.“

Slyšela jsem z dálky sametový hlas mého milovaného manžela. Byl to ten samý hlas, jako mě každou noc volal v mém snu...

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Třicátá osmá: