Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Třicátá druhá

13.07.2014 (20:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1957×

V ruce jsem držela šampusku a pokoušela se pomalu konzumovat její obsah. Je to jen okamžik, co jsem u stolu osaměla, a vůbec mi to nevadilo. Chvilka klidu mi přišla vhod, protože jsem za sebou měla dost náročný den.

Pohledem jsem mimoděk bloudila po tanečním parketu, kde mou pozornost upoutal dosti nesourodý pár. Carlisle se Sue se pokoušeli o tanec a vypadali u toho velice zvláštně a nebylo to jen tím kontrastem jejich vzhledu. Mladý blondýn uhlazeného vzhledu se snažil velice galantně vést starší indiánku s prošedivělými vlasy, sice elegantně oblečenou, ale oproti němu až příliš přirozeně. Ona vždy dávala přednost přirozené kráse a nebylo divu, když její ženský půvab byl vskutku jedinečný. Jenže její tmavá vrásčitá kůže byla tolik odlišná od té dokonalé bledé hladké pleti, kterou se pyšnil její tanečník.

Můj věk daleko nedosahuje toho Sue, ale Edward je taky mladší než Carlisle. Působím po boku svého manžela taky tak nemotorně a nepřirozeně?

Jejich neohrabaný pohyb budil o to větší pozornost vzhledem k dvěma naprosto sehraným párům, které se točily kolem nich. Rosalie s Emmettem a Leah se Samem, dvojice, které by mě nikdy dřív nenapadalo, že je uvidím tak blízko vedle sebe a ještě ke všemu ve velice dobré náladě. Jak se tak vlnili na parketu, vypadali dokonale šťastní a přitom... Jak jeden okamžik může neznámého pozorovatele zmást. Vždyť obě ženy, dívající se na svého muže s neskonalou láskou, pojí jedno velké trápení. Rose i Leah touží po dítěti, ale ani jedné se to nikdy nemůže vyplnit. Rose vždycky hořce litovala ztráty svého lidství právě kvůli nenaplněnému mateřství, ale kdyby se lépe poznala s Leah, věděla by, že ani jako lidská žena by neměla miminko jisté. Jistá zahořklost plynoucí z této skutečnosti byla znát na jejich přístupu vůči mně. Ano, pro ně jsem já měla dokonalý život, protože jsem měla jak milujícího manžela tak i syna. Snažili se sice se mnou mluvit přátelsky, ale asi i jen pohled na mě či na mého malého rošťáka jim musel připomínat jejich bolest a sem tam mi to daly najevo i nějakou poznámkou. Téměř jsem se styděla, když jsem si před nimi na něco stěžovala, ale copak si mohly myslet, že mateřstvím se stává život dokonalý?

Ironií osudu naproti mně z druhé strany parketu seděl muž, který by mohl ztělesňovat dokonalou cestu, po které by můj život mohl plynout. Věkově by se ke mně ideálně hodil, a to i svým vzhledem, je to starostlivý otec a jistě by byl i laskavý manžel. Sice jsem všem okolo tvrdila, že nehodlám o nikom jiném přemýšlet jako o svém partnerovi než o svém muži, ale musela jsem si přiznat, že Thomas je přitažlivý. Předtím, než jsem věděla o jeho citech ke mně, jsem si s ním ráda povídala, protože byl příjemný společník, ale od našeho polibku jsem se mu spíš snažila vyhýbat. Můj manžel měl nejspíš pravdu v tom, že kdyby se můj život odehrával jinak, Tom by pro mě byl ideální volbou. Ale to neznamená, že by manželství s ním bylo bez komplikací. Soužití dvou lidí je vždycky problematické a co pak soužití člověka s upírem? Ne, těmito myšlenkami se už dnes zabývat nechci. Stačí, že jsem s nimi strávila spoustu času v uplynulých týdnech...

Ani jsem si neuvědomila, že na Thomase celou tu dobu zírám. Nejdříve se lehce ošíval, ale pak nepatrně pokrčil rameny, usmál se na mě a hlavou kývnul na parket. Když mi to došlo, prudce jsem zavrtěla hlavou a podívala se jinam. Nechci tančit a už vůbec ne s ním. Jeho nabídka, a to nejen ta taneční, je lákavá, ale brzy se vytratí z mého života spolu s ním díky stěhování. S Donou se bude stěhovat do Bostonu už na začátku léta. Náš malý milovník si vyprosil, aby Dona u nás spala poslední noc před jejich odjezdem. Byla jsem proti, ale Edward na tom neviděl nic špatného, a tak jsem po dlouhém přemlouvání nakonec souhlasila. Asi to bylo hlavně díky Edwardovu výrazu, když se mě ptal: „Proč mu nechceš dovolit, aby se s ní rozloučil?“

O loučení, nebo spíš o chystání se na rozloučení, vím hodně. S Thomasem se nikdy nebudu moct rozloučit jinak než podáním ruky, až si pro Donu naposledy přijde, a pak už ho nikdy neuvidím. A nebude to trvat dlouho a mnohem těžší rozloučení, a nejspíš také definitivní, mě čeká i s Edwardem. Jak moc to mám odkládat? A jak se s ním vlastně mám rozloučit?

Podívala jsem se na něj, jak tančil se svou matkou. Esmé se zrovna něčemu smála a vrtěla hlavou. Šťastná matka tančící se svým synem... Budu i já někdy takhle tančit s mým malým Edwardem a budu vůbec schopná se smát jeho žertům?

Můj manžel udělal se svou matkou otočku a díky tomu jsme se setkali pohledem. Jeho bezstarostný výraz se ihned změnil, nejspíš se v něm odrazil ten můj. Copak vypadám až tak ustaraně?

Zavřela jsem oči a s notnou dávkou sebezapření vypila celý obsah sklenky. Můj život je podobný tomu šampaňskému, které mi tolik nechutnalo – hořkosladký a plný bublinek, které se vám nepříjemně vrátí. Vypiji si vše do samého dna, ale musím počítat s následky, které musím vyřešit. Při zoufalém hledání rozhřešení nezbývá nic jiného než se zaměřit na to, co je nejdůležitější, a v mém případě je to posledních osm let jeden a ten samý člověk, můj syn.

Prudce jsem položila sklenici, otevřela oči a vyskočila na nohy. Edward se na mě ještě pořád díval a v očích měl nevyslovenou otázku po příčině mého chování. Pokusila jsem se na něj usmát a znovu zavrtěla hlavou. Další hořkosladký vtip mého života, alespoň jednou dostal on i Thomas stejnou odpověď.

Ale na tyhle myšlenky nebyl čas. Vždyť, kdy jsem naposledy viděla našeho malého divočáka? Jak jen to může být dlouho, co se pokoušel Dianu přemluvit k tanci? Jistěže neuspěl, Diana se sice snažila vypadat velice vstřícně, ale nemohla se zahodit tancem s malým klukem, to se přeci k jejímu pojetí dokonalé nevěsty nehodilo. Malý tanečník si to šel vynahradit a chvilku trápil Sue, ale ta je teď s Carlislem!

Snad se zase neztratil?!

Pokoušela jsem se o klidnou chůzi, když jsem se rozhodla pročesat všechna zákoutí restaurace přeplněná lidmi a kýčovitou výzdobou. Nejednou se mě pokoušela zadržet některá ze starších dam podobnými frázemi jako: „To byl ale krásný obřad, že drahoušku?“ a já vždy ve spěchu odpověděla: „Jistě. Omluvte mě.“ A snažila jsem se co nejrychleji dostat se zase o stůl dál. Při jiné příležitosti bych byla jistě vstřícnější a prohodila s Dianinými tetičkami i víc slov, jenže představa, že se můj malý neposeda zase rozhodl někam odejít a nikomu nic neřekl, zamávala s mým dobrým vychováním.

V hlavním sále nebyl a ani na záchodech. Donu jsem zahlédla, jak se jí přeci jen podařilo vytáhnou otce na parket, takže můj malý uličník je někde sám! Zbývala už jen kuchyň, a protože majitel restaurace je bratr Diany, nejdůležitější ženy dnešního dne, rozhodla jsem se, že nebude vadit, když se nová příbuzná podívá i do zákulisí této luxusní restaurace.

Francouzská restaurace La Rochel si s přepychem nezadala ani v prostorách pro personál. Sotva jsem nahlédla do kuchyně, začínaly se mě zmocňovat mrákoty, protože v tom zmatku a spletitých zákoutích se nedá snad najít ani dospělý, natož malý kluk. Přesto mi nezbývalo než se o to alespoň pokusit. Nechtěla jsem Edwardovi kazit jeho chvilku s Esmé, a navíc... Brzo zase přijde doba, kdy se o nás dva budu muset postarat jen já.

Trpělivě jsem nahlížela do všech těch malých skladišť, která obklopovala hlavní prostoru kuchyně. Přišlo mi to téměř nekonečné, když jsem nakoukla za další roh, kde mě překvapil muž v elegantním obleku.

„Ahoj, Bells, nepřidáš se?“ usmál se na mě a pozvedl ruku, v níž držel sklenku s jakousi zlatou tekutinou.

„Sethe,“ vyhrkla jsem překvapeně. „Co tady děláš?“

„Schovávám se,“ pokrčil rameny. „Teda, tak trochu. A ty?“

„Hledám Edwarda. Neviděl jsi ho?“

„Naposledy s někým tancoval. Myslím, že s Esmé, ne?“

„Ale já myslím malého Edwarda,“ vysvětlila jsem trochu popuzeně. Tohle zdržování mě začalo trochu vytáčet, protože jsem se o malého opravdu bála. Kdo by se mi divil, když už se dvakrát vydal sám bez dovolení kamsi do světa.

„Nedělej si starosti. Michell mu ukazuje něco vzadu v kuchyni. Před chvílí jsem je tam viděl.“

„Vážně? Neměla bych ho raději jít zkontrolovat?“

„Neboj, řekl jsem mu, ať pak pro mě přijde.“ Usrkl ze sklenice a dodal: „Je hrozně matoucí, jak o Edovi mluvíš taky jako o Edwardovi, víš?“

Povzdechla jsem si a opřela se o regál s nějakými plechovkami naproti němu: „Kdybych mu chtěla dát jméno Ed, tak to udělám, ale on se jmenuje Edward. Smířila jsem se s tím, jak to všichni zkracují, ale to ještě neznamená, že to budu dělat taky.“

Seth mi jen věnoval úsměv a zadíval se na zlatý nápoj: „Měl jsem Dianě říct, aby si od tebe nechala poradit s výzdobou. I ta hobití nora, kterou jsi připravila pro malýho Edwarda k narozeninám, byla vkusnější, než to, co je vedle.“

„Vlastně jsem tenkrát výjimečně poprosila Alici, aby to připravila. Ona takové věci miluje a já nevím, kdy zase bude mít příležitost pro malého něco podobného udělat.“

„Tak jste si to nerozmysleli, co?“ Nečekal, až odpovím, a pokračoval: „Asi je dobře, že mě Diana přemluvila a budu se sem stěhovat.“

„Vážně?“ Tohle jsem vůbec netušila. Všechny ty přípravy na svatbu v době konce školního roku byly zmatečné a na rozhovor o tom, jak to vlastně s novomanželi Clearwatherovými bude dál, nestihlo dojít.

„Jo a asi bych měl tomu tvýmu prckovi poděkovat. Díky tomu vánočnímu toulání mě šéf místní policie ochotně přibral do týmu.“

„To je skvělé. Když se něco stane, budu mít konexe u policie,“ usmála jsem se na něj povzbudivě, protože jsem nechápala jeho ne zrovna nadšený výraz.

„O konexích bych zrovna nemluvil,“ ušklíbl se s povzdechem. „Jediné volné místo bylo mezi pochůzkáři.“

„To si děláš srandu,“ zvolala jsem nevěřícně. „Ty, policejní ředitel, máš dělat pochůzkáře. To musí být snad omyl.“

„Bylo to jediné místo,“ pokrčil rameny. „Nechtěli mi ho dát, že je to pod moji kvalifikaci. Jenže jiné místo nebylo volné a já neumím nic jiného než policajta.“

Zavládlo rozpačité ticho. Na jednu stranu se mi taková degradace pro Setha nelíbila, ale na druhou stranu jsem ho chápala. Taky bych vzala jakékoli učitelské místo, i třeba v té nejhorší škole, jen abych zůstala u své profese.

„A už jste přemýšleli, jak to vysvětlíte malýmu Edwardovi, že vás velký Edward opouští?“ zeptal se po chvíli.

Označení malý a velký Edward jsem se usmála, ale hned mě to přešlo, když na mě dolehla těžkost toho, co mám vysvětlovat: „Řekneme malému, že Edward musí na dlouhou pracovní cestu. Zná to od Thomase, Dona taky byla celé týdny bez otce.“

„Copak upíři musí taky na pracovní cesty?“ vyhrkl dětský hlásek.

Leknutím z náhlosti vyrušení a zároveň z obsahu toho prohlášení jsem nebyla schopná ničeho jiného než nevěřícně zírat na svého syna.

„Někteří možná, ale jak se zdá, tak já mezi ně nepatřím,“ zjevil se po jeho boku můj muž, který zářil nadšením. Popadl malého do náručí a políbil ho na čelo.

„Cože?“ byla moje jediná reakce, na víc jsem se nezmohla.

„Tatí, jestli musíš někam jet, že můžeme s tebou?“ zakňoural náš malý chytrolín.

Edward mi věnoval váhavý pohled: „Nevím, musíme se domluvit s maminkou.“

„Na čem se chceš domlouvat?“ ptala jsem se naprosto zmatená, protože jsem nebyla schopná uvěřit vlastním uším i očím.

„Mami, prosím, že můžeme s tátou?“

„Ale kam?“

„Měl jsem namířeno do Texasu,“ pronesl Edward, jako by to nechtěl vyslovit, zatímco malého pokládal na nohy.

„Ehm, zdá se, že je to spíš rodinná chvilka, co?“ vyrušil nás Seth.

„Sethe, promiň.“

„To je v pořádku, Bello. Jsem rád, že se to konečně vyřešilo. A taky bych asi měl za... svou ženou,“ usmál se rozpačitě a protáhl se mezi námi z těsného prostoru skladu zpět do kuchyně.

„Zdálo se mi to, nebo jsi řekl slovo upír?“ podívala jsem se na malého stále ještě v šoku.

„Omlouvám se. Vím, že o tom nemám mluvit, ale já myslel, že na pracovní cesty musí jen tátové lidi,“ sklopil zahanbeně hlavičku.

„Jak tě jen něco takového napadlo?“ ptal se ohromeně Edward.

„Zlobili jste se na mě, když jsem Johnymu řekl o záření na slunci. Bylo mi jasný, že se o tátově upírství nemá nikomu říkat.“

Edward se už nadechoval k další otázce, ale já se konečně vzpamatovala, abych včas zasáhla: „Asi bychom to neměli probírat zrovna tady.“

„To je pravda. Popovídáme si o tom doma, ty uličníku,“ Edward podrbal malého ve vlasech a šťastně se na mě usmál.

„A věděla jsi, že Francouzi jedí šneky?“ ptal se mě malý v autě cestou domů.

„Tak to ti ukazoval Michell v kuchyni?“

„Jo, maj jich tam hrózně moc.“

Zastavila jsem u našeho domu, vystoupila a šla malému pomoct z autosedačky. Sice už to dávno uměl sám, ale zvyku se člověk těžko zbavuje.

Bylo už dost pozdě, když se v tom stísněném prostoru kuchyňského skladu ukázalo, že Edwardovým důvodem k odchodu není nevědomost našeho syna. Nebylo to vhodné místo a ani čas na rozhovor o podrobnostech. Proto jsme se domluvili, že pojedu s naším malým šikulou domů a Edward se ještě chvilku bude věnovat své rodině a pak přijde za námi. Byl celý nadšený z toho, jak máme úžasného syna, který chápe tajemství dokonce natolik, že nikdo ani netuší o jeho vědoucnosti. Nemohl se dočkat, až to všem poví. Cítila jsem se provinile, že ho nechávám, ale už tak měl své narozeniny zkažené touhle svatbou a bylo jedno, kolikrát se Seth za to nevhodné datum omlouval. Můj muž si zaslouží alespoň nějakou radost. Vhodná doba na to vysvětlit mu pravý stav věcí ještě nastane.

„Nemáš ještě hlad?“ ptala jsem se, když jsme vstupovali do domu.

„Mami, víš kolik jsem snědl dortu?“ Zakřenil se na mě. „Ještě bych si dal, ale asi je dobře, že zůstal tam.“

„Dobře,“ zaváhala jsem, jestli mám následující rozhovor ještě odkládat. Vůbec se mi do toho totiž nechtělo a vlastně jsem ani přesně netušila jak začít. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší získat ještě pár minut na rozmyšlenou: „Utíkej se umýt. Přijdu pak za tebou.“

Jeho dusot po schodech nahoru mě upozornil, že musím rychle přijít na vhodný způsob, jak mu to vysvětlit, a to ještě dnes večer. Chtěla jsem k synkovi být upřímná, ale ne všechno, co mu chci říct, by měl slyšet i Edward, a bůhví, kdy budu mít zase takovou příležitost. Jenže ne všechno může matka říct svému synovi, a to bez ohledu na jeho věk...

O poznání těžší byla moje chůze nahoru a naprosto zrcadlila moje rozpoložení. Jen jsem se převlékla ze společenských šatů do domácího úboru a zamířila do dětského pokoje.

Malý byl ještě v koupelně a čistil si zuby. Když rozrazil dveře, skočil na postel a naléhavě se na mě podíval: „Mami, že pojedeme s tátou do Texasu?“

„A co bychom tam prosím tě dělali?“

„Já nevím. To, co on. Že tam nemusí sám?“

„Zlato, já nevím. Je to složité.“

„Proč?“

„On bude muset odejít dříve nebo později, a já sama nevím, kdy to přijde.“ Nejraději bych to všechno vzala zpátky, ale ty papíry jsem měla připravené a stačilo je jen podepsat. Byla jsem přeci rozhodnutá, že to bude nejlepší. Nejlepší pro koho? Pro Edwarda. Nezasloužil si, aby se se mnou dál trápil.

„Ale proč musí odejít? Já přeci vím, že je upír.“

„A jak jsi to vlastně zjistil?“ Byla jsem zvědavá a taky to ještě na chvíli odvrátilo jeho pozornost jiný směrem.

„No, bylo mi divný, jak s námi nikdy nejí. Nikdy jsem ho neviděl spát a vždycky má dobrou náladu a na všechno odpověď. Žádnej normální dospělák nemá na všechno odpověď. A pak, když mě bránil před strejdou Jasperem. Víš, tenkrát, jak jsem upadl a tekla mi krev.“

„Samozřejmě, že si to pamatuji,“ objala jsem ho. „Měla jsem o tebe takový strach.“

„Ale táta mě ochránil. On vždycky ví, co má udělat, aby bylo vše dobrý.“ Odtáhl se ode mě, usmál se a dodal: „On něco vymyslí, aby mohl zůstat s námi.“

Věděla jsem, že má pravdu. Kdyby bylo jen na Edwardovi, tak by vždycky udělal všechno pro to, aby mohl zůstat s námi. Jenže tohle je kvůli mně a já nemůžu dovolit, aby ho tížilo takové břemeno. Musím to malému nějak vysvětlit a hrozně ho tím zklamu, ale nejde to jinak.

„A víš, co to znamená, že je upír?“

„Jo, živí se krví. Ale asi ne naší? Nebo jo?“

„Naší? Myslíš lidskou?“ Přikývl. „Ne, to ne. Táta je hodný upír a pije pouze zvířecí krev. To ale nic nemění na tom, že ho naše krev pořád láká. Miluje nás a bojí se o nás.“

„A proč se bojí? Když je upír, tak si přeci na nás nikdo netroufne.“

„On a Cullenovi nejsou jedinými upíry na světě.“ Najednou mě napadla vhodná lež. Styděla jsem se za ni, ale byla to jediná možnost, jak malému dát alespoň nějaké vysvětlení, které by pochopil a nechal Edwarda odejít. „Je možné, že když bydlí s námi, mohl k nám přivést i další, ty, kteří nejsou tak hodní jako oni.“

„Oni nás chtějí vysát?“ vyhrkl maličký zděšeně.

„Drahoušku, nikdo ti nechce ublížit.“ Objala jsem ho znovu a proklínala se za ty lži. „Nikdo neví, co se může stát. Proto od nás tatínek musí odejít, aby nás ochránil.“

„Ale já nechci, aby šel pryč. Já chci jít s ním. On nás ochrání. Mami, je to přeci táta. To přeci nejde.“ Jeho námitky se postupně začaly měnit v nářek a já se rozbrečela s ním.

„Taky bych si přála, aby mohl zůstat. Vůbec si náš život bez něj neumím představit, ale zvládli jsme to dřív, než k nám přišel, zvládneme to i teď. Slibuji.“

Netuším, jak dlouho jsme společně brečeli a já malého stále dokola ujišťovala, že tohle je pro nás jediná možnost, jak být v bezpečí. Někdy mezi slzami vzdoru, lítosti a zklamání konečně usnul. Ještě dlouhou chvíli jsem pozorovala, jak spí, než jsem se konečně odhodlala k odchodu.

Byla jsem z toho vyčerpaná a nešťastná. Říkala jsem si, kde jen vezmu sílu tohle dotáhnout do konce a vyložit vše svému muži. Doufala jsem, že si předtím ještě odpočinu, ale když jsem otevřela dveře, hrozně jsem se lekla.

Těsně přede mnou stál Edward.

„Už jsi doma?“ hlesla jsem, ale on nijak nezareagoval.

„Byl to náročný den, asi půjdu už spát,“ pronesla jsem nervózně. Nedostatek jakékoliv reakce z jeho strany mě mátl, ale chtěla jsem se okolo něj protáhnout a jít si lehnout. To by ovšem musel ustoupit, což neudělal.

„Stalo se snad něco?“ ptala jsem se poplašeně, protože takového ho neznám.

„Bojíš se, že bych vás svou přítomností mohl ohrozit?“ Ach ne!

Věděla jsem, že k tomu dojde, ale proč dnes? Narozeniny sice neslaví už desítky let a ani mně se nepodařilo to změnit, přesto jsem mu je nechtěla kazit ještě víc. Další věc, za kterou se můžu nenávidět.

Z posledních sil jsem ho poprosila, abychom si promluvili v pracovně. Přišlo mi to jako jakési neutrální území. Také jsem tam měla připravené dokumenty a když už to musím řešit, dotáhnu to do konce.

Už ten způsob, jak jsem jen získala potřebné papíry, se mi příčil. Vždycky jsme s Edwardem všechno řešili společně nebo mi alespoň dal kontakt na vhodnou osobu, na kterou jsem se mohla obrátit. Jenže tentokrát jsem to musela řešit sama. Měla jsem dvě možnosti, buď poprosit Thomase, nebo Keren. Vzhledem ke zkušenosti, jak se může všechno zvrtnout, když je Tom do něčeho zapletený, zvolila jsem druhou variantu a poprosila Keren o diskrétnost.

Bylo to snad poprvé, co jsem jí volala, a byla z toho skoro stejně překvapená jako já, že se k něčemu takovému vůbec odhodlávám. Když jsme jí vysvětlila situaci, ochotně mi dala kontakt na jakéhosi pana Crowella. Ještě ten den jsem si s ním domluvila schůzku a vysvětlila mu svůj stav. Trvalo mu to krátké tři týdny, než mi předal složku, kde bylo vše řádně zformulováno. Neopomněl mě nabádat, že bych neměla být tak skromná, ale já si tak nepřipadala. Naopak. Získala jsem toho neuvěřitelně moc a nejsem schopná dát nic na oplátku, a to není v pořádku. Tohle bylo jediné řešení, jak se zachovat alespoň trochu správně.

Povzdechla jsem si, když jsem se posadila do pohodlného křesla u psacího stolu, a dřív, než jsem začala mluvit, vyndala jsem ze zásuvky hnědé desky, ze kterých jsem nespouštěla oči.

„Lhala jsem.“ Konečně jsem narušila napjaté ticho mezi mnou a mým mužem, které jsme udržovali cestou od dětské ložnice. „Není pravda, že se bojím tvojí přítomnosti v našich životech. Vlastně, není pro mě absurdnější představa. Ale nevěděla jsem, jak jinak mu vysvětlit, že nás musíš opustit.“

„Co to povídáš? Nikam nemusím.“ Zvedla jsem k němu oči, a tak jsem viděla, jak se jeho výraz mění v rozzářený a sedá si naproti mně. „Eda už ví, co jsem zač, a nevadí mu to. Tolik ses bála, že to nepřijme, a on to celou tu dobu věděl, jen se o tom nezmínil. Byli jsem tak zahledění do sebe a našich starostí, že nám to ani nedošlo. Jistě, že to musel vědět. Je to přeci tak chytrý a všímavý kluk. Bože, Bello, ani nevíš, jak jsem rád, že se to vysvětlilo.“ Chytil mě za ruku, kterou jsem měla položenou na deskách. „Nikam neodcházím. Není důvod. Nikdo v okolí si ničeho nevšiml. Všichni mají tolik svých starostí, že příliš mladý otec, který nestárne, je jim naprosto jedno.“

„Ale tady nejde o ostatní,“ řekla jsem hořce a násilně vytáhla svou ruku z jeho a potlačila tak svou přirozenou touhu dotýkat se ho. Všechno, co Edward řekl, je pravda, a kdyby šlo jen o našeho syna a lidi kolem, nemusel odcházet. Bylo nutné ozřejmit, kde je ten slabý článek: „Je to moje chyba.“

„Nerozumím,“ pronesl zaskočeně a nejspíš následoval můj pohled mířený na stůl. „Co je v těch deskách?“

Mohla jsem mu popsat, proč jsem se k tomu rozhodla, a on by si to zase mohl dávat za vinu, a to jsem nechtěla. Velký podíl na mém rozhodnutí měly dvě věci – zkušenost z posledních měsíců, která mě naučila, že ať se snažíme jakkoli, svému osudu neutečeme, a proto je marné se mu vzpírat, druhou byly vzpomínky na dobu našich začátků,  které jsem si téměř denně oživovala čtením jeho eseje.

Jediná podoba zakázané lásky, zněl nadpis, a já tenkrát po dočtení byla tak naivní, že jsem pod ni napsala, že pro opravdovou lásku neexistuje překážek bez ohledu na to, jestli jde o smrtelného nebo nesmrtelného. Ironií osudu jsem si tenkrát myslela, že naivní je pisatel a ne já.

Když jsem se dali dohromady, chtěla jsem do puntíku naplnit jeho představu bezmezné lásky, nebo jak on nazval sebesdílející lásky, která je podle něj schopná překonat veškeré překážky. Přesto se tenkrát domníval, že láska mezi smrtelným a nesmrtelným není možná kvůli existenci smrti, která je jednomu z nich zapovězena. Bral jako svůj velký nedostatek, že se mnou nemůže žít obyčejný lidský život, v kterém by se mnou zestárnul a pak bychom se sešli na druhé straně. Přišlo mi to hloupé, když je sice nesmrtelný, ale ne nezničitelný.

To ve mně byl nedostatek. Nemohla jsem přijmout jeho věčný život, a to nejen kvůli malému, ale i kvůli naší nenarozené dceři a vlastně kvůli vzdání se života, na který jsem byla zvyklá. Možná, kdybych byla mladší a neměla závazky. Nebo možná, kdybych tolik nebyla smířená s konečností svého lidského života. Možná, kdybych se nebála věčného života a stagnace v podobě, v jaké jsem.

Ale nic se nedá změnit a já nejméně. O to horší pro mě bylo zjištění, že nejsem schopná plnit svoje povinnosti manželky a nejspíš neexistuje žádná možnost, jak se z té nepříjemné situace vymotat.

Trvalo mi to dlouho, co jsem ze zabývala sebelítostí a sebeobviňováním, než jsem pochopila, že za všechno může snaha obejít osud. Bylo tvrdé přiznat si, že v mé knize osudu není psáno štěstí po boku fantastického muže, ale samota naplněná odevzdáním své lásky pouze synovi. Ale nedivila jsem se, už jsem to přeci zažila. Bylo to ještě před tím, než do mé třídy vstoupil Edward Cullen, ještě před tím, než napsal ve své eseji větu: „Jen ten, kdo doopravdy nemůže být se svou milovanou bytostí z důvodů neexistence smrti, může opravdu hovořit o zakázané lásce.“

Oba dva jsme to svým chováním chtěli popřít a bez ohledu na všechno a na všechny jsme se vzali. Ano, byli jsme bezohlední. To mi také připomněl Jacob svým telefonátem, kdy mi zdůrazňoval, že se mám držet dál od jeho rodiny.

Člověk je zaslepen svými touhami a přáními, ale když je nemůže naplnit, najednou hledá příčinu a řešení. Mohli bychom vůbec být ještě šťastní? Odpověď mě bolela jako otevřená rána v hrudi. Ne, nemůžeme být šťastní, protože já nejsem schopná být dobrou manželkou. Jsem příčinou našeho zkaženého štěstí. Jaké je tedy řešení?

„Žádost o rozvod.“

„Nechala jsem si jen tenhle dům. Vím, že je větší, než ten ve Forks, ale splatím ti to. Vše ostatní ti zůstává. Vlastně ani nevím, jaký majetek je oficielně tvůj, ale poprosila jsem právníka, aby to formuloval tak, že mně nezbude nic jiného než tenhle dům a Edward,“ plácala jsem, ani jsem pořádně nevěděla co, zatímco se mračil a otevřel desky.

„Edward?“ zopakoval po mně.

„Vím, že sis ho osvojil, ale také vím, že jsi to udělal kvůli mně. Nechci, aby ses cítil zavázaný, ale taky ti ho nechci upírat. Můžeš si žít svůj život nebo se s ním můžeš vídat. Jak budeš chtít. Vysvětlila jsem doktoru Crowellovi, že není nutné se o tom domlouvat formálně, přes soud. Stačí jen, když řekneš, co bys chtěl.“

„Co bych chtěl já?“ pronesl ledově a podíval se na mě. „Tohle je to, co chceš ty?“

Sklopila jsem hlavu a kousala se do rtu, abych nevykřikla, že to nechci, protože ho pořád miluji a chci, aby se mnou zůstal. Jenže jaký by měl se mnou život? Potrvá to jen pár let a budu vypadat jako jeho matka, zestárnu a zošklivím. Nedokážu se s ním milovat, můžu ho jen líbat a držet se s ním za ruku jako zastydlá puberťačka. Jediné, co z našeho soužití má, jsou starosti, starosti o mě a o malého. Jeho péči mu nikdy nebudu schopná vrátit, protože ji nepotřebuje. Nemůžu mu uvařit a ani jinak mu nemůžu posloužit. Jako manželka jsem naprosto k ničemu. Rozvod je jediná možná varianta, jak ho od toho břemene osvobodit.

„Ano,“ zašeptala jsem. „Chci se rozvést.“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Třicátá druhá: