Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Překonány

15.11.2014 (15:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3267×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Je zajímavé, že v jednu chvíli dokáže vlastní tělo zkamenět a zároveň naprosto ztratit stabilitu. Šok z ohrožení Edwardova života (bez ohledu na jeho nesmrtelnost) v kombinaci s vyčerpaností si vybraly daň. V ten samý okamžik jsem slyšela dva mužské hlasy, jak na mě volají jménem. Pevné ruce mě zachytily dřív, než jsem se dotkla země. Věděla jsem, že je to On, a přesto jsem se potřebovala přesvědčit. Oči mi však odmítly poslušnost a jediné, co mi mé podezření mohlo potvrdit, byl jeho hlas.

„Dýchá,“ pronesl můj manžel, jako by někoho ujišťoval.

„Myslel jsem...“ ozval se Jacob.

„Ne, ještě nepřišel čas.“ Bylo těžké vnímat jeho slova, a to nejen díky vědomí, které se mnou odmítalo spolupracovat, ale také díky neustálému vrčení v naší blízkosti.

„V tomhle stavu nikam nemůže,“ pronesl úzkostlivě Edward a pak důrazně dodal: „Já bez ní neodejdu.“

„Johny, chcete mi snad zbořit barák? Koukejte se přeměnit zpátky a ty za mnou pak přijď,“ zavolal Jacob a pak s notnou dávkou nevole řekl: „Vezmeme ji dovnitř.“

„Dej ji na gauč. Nemám zavolat záchranku?“

„Ne, je jen vyčerpaná. Dnes jsme přijeli z Olympie a ještě si ani chvilku neodpočinula. Musela se vyděsit, když viděla tu smečku.“

„Ale je tak bledá a hubená. Skoro jako by...“

„Zmlkni,“ zasyčel Edward. „Není... Ještě ne, ještě nesmí...“

Nastalo ticho.

Už jsme si myslela, že jsem skutečně ztratila kontakt s realitou, když se ozvaly zase hlasy kolem mě. Nevěděla jsem pořádně, čí jsou, a co říkají, jsem vnímala pouze v okamžiku, kdy ta slova pronášely. Celý rozhovor mi přišel jako zamlžený sen.

„Proč ji nepřeměníš?“

„Nechce to. Sice si myslí, že ano, ale kdybych to udělal, byla by nešťastná. Nikdy nechtěla a ani nepřemýšlela nad tím, jaké to je být upírem, co vlastně znamená žít jako nesmrtelný. Vždy trvala na tom, že se chce setkat se svým otcem a se všemi blízkými na druhé straně.“

„Copak tobě nevadí, že umírá?“

Zoufalé zavrčení prolnuté hlubokým povzdechem zakončila slova: „Postupně stárne a blíží se smrti už dřív, než jsme se vůbec poznali. Myslí si, že ji nechci proměnit kvůli tomu, jak vypadá, ale nic není vzdálenější pravdě. Je tak nádherná a každá vráska jen zdůrazňuje její jedinečnost. Všiml sis? Začala si barvit vlasy, aby schovala šedé prameny, a přitom jí tolik sluší.“

Ozvala se jakási tupá rána, jako když někdo bouchne rukou do stolu: „Ty ji vážně neproměníš?“

„Tolik ji miluješ indiáne, že bys ji raději viděl jako upírku než mrtvou? Dokázal bys ohlídat své psy, aby ji neroztrhali?“

Kroky. Bouchnutí dveří a další hlasy. To vše bylo někde v dálce.

Důležitá byla pouze ledová ruka, která mě hladila po čele.

„Lásko, prosím, otevři oči. Nevím, jak dlouho se na tebe dokážu ještě dívat, aniž bych...“ Tichý vzlyk měl být skrytý, ale já ho znala lépe než samu sebe.

Šlo to ztěžka, ale konečně se mi povedlo rozlepit víčka a zaostřit na jeho nádhernou tvář: „Tys nebyl na lovu?“ Oči měl tmavé a takové kruhy pod očima jsem u něj dlouho neviděla.

„Jak bych mohl, když si děláš výlet mezi smečku vlkodlaků. Víš, jak jsem se o tebe bál?“

„Neměl jsi o tom vědět,“ vzdychla jsem a s vypětím všech sil se posadila.

„Byl to dobrý plán a málem ti vyšel. Jenže Alice vyděsilo, když najednou neviděla tvou budoucnost. Bála se, že předchozí vize špatně pochopila, a hned mi volala.“

„Jak to? Jak mohla zmizet moje budoucnost už teď?“ Alice nevěděla, kdy přesně přijde ten den, jen počasí napovídalo, že to bude uprostřed léta. Pár měsíců mi ještě zbývá...

„Nejspíš za to může zdejší vlkodlačí populace, ale kdo ví. Důležité je, že se ti nic nestalo.“ Chytil mě za ruku a přitiskl si ji ke své tváři, zatímco stále klečel u mých nohou. Tolik mi to připomnělo jeho první návštěvu v mém starém domě ve Forks.

„Nechtěla jsem tě vystavit nebezpečí. Mrzí mě, že jsi tím tady musel projít,“ snažila jsem se omluvit.

„Já vím,“ usmál se. „Jen doufám, že už tě můžu vzít domů.“

„Pustí nás?“ Ti přerostlí vlci mohou být stále ještě venku a hlídat Edwarda. Přeci jen vstoupil na území Quileutů a tím porušil smlouvu, kterou Cullenovi uzavřeli. Moje stále zesláblá mysl odmítala přemýšlet nad tím, co všechno to vlastně znamená.

„Jacob slíbil, že když už se nevrátím, nechá nás odejít.“

„Jake?“ divila jsem se.

„Je hlavou rady starších a i vůdce smečky ho musí poslouchat. Zdá se, že nakonec nemáš tak špatné přátele.“ Nechápavě jsem se zamračila, moje hlava ještě nebyla schopná úplně pochopit souvislosti. „Už jsem volal Edovi, za chvíli pro nás přijede.“

Chtěla jsem si užít syna, než odjede, ale místo toho jsem zbytek našeho společného času prospala. Nejspíš byla má návštěva Jacoba zbytečná, vždyť jsem si s ním ani nezvládla pořádně promluvit. Jenže on stejně vypadal tak neoblomně. Možná, kdyby byla doma Charlotta, podařilo by se mi ho přesvědčit. Nenačasovala jsem to nejlépe, ale jinak to nešlo. Už nikdy se do La Push nepodívám...

Dny a noci pro mě byly skoro stejné, plné spánku. Jistě, moje prášky měly hodně silný vedlejší efekt, ale bez nich jsem se už prostě neobešla.

„Mrzí mě, že jsem ti ani neukázala pláž,“ povzdechla jsem si a otočila se na bok, abych viděla na svého muže sedícího vedle mě na posteli.

„Jakou pláž?“

„Tu v rezervaci. Je tam krásně.“

„Znám ji z fotografií,“ pokusil se mě utěšit.

„Ale to není ono. Chodívali jsme tam často s Edwardem, když byl ještě maličký. Miloval to tam. Tak rád házel kamínky do vody.“

„Nejspíš máš silné myšlenky a já začínám zapomínat. Nechal jsem tvůj telefon v kuchyni. Hned budu zpátky.“

Zmateně jsem se za ním dívala. Chvilku mi trvalo pochopit, jak to myslel. Ach, ano. Jediný, kdo mi pravidelně volává, je můj maličký dospělý synek, proto jsem nosila telefon všude s sebou. Nechtěla jsem být sama, když jsem konečně byla vzhůru, a proto jsem trvala na tom, že budu Edwardovi dělat společnost, zatímco mi před pár hodinami chystal jídlo. Trvalo mu to sice jen pár vteřin, ale stálo to za to. Nikdy jsem se nenabažila pohledu na něj.

Snažila jsem se jíst, a ne kvůli svému zdraví, ale pro ten pocit úlevy, který z něj vyzařoval, když jsem mu vrátila prázdný talíř. Jediné mé štěstí bylo, že pochopil, jak velké nebo spíš malé porce mi musí chystat.

Cizímu pozorovateli by to mohlo připadat nejspíš směšné, ale jediné, co jsme si oba přáli, bylo, aby byl ten druhý šťastný. Nic jiného než drobnosti nám k tomu pomoct nemohly.

„Vynadal mi, že už to dvakrát zazvonilo,“ smál se, když mi předával telefon.

„Ahoj, zlato, jak se máš?“

„Jak se mám já? Mami, jak ti je?“

„Dobře,“ snažila jsem se mluvit nenuceně. „Jak ti dopadly závěrečné zkoušky?“

„Mám je hotové,“ odbyl mě a zase se ptal po mém zdraví.

„To mám radost a moc gratuluji. Takže už tě čeká promoce. Nemůžu tomu uvěřit.“ Nadšení mi kazil jeden nepříjemný fakt: „Promiň, že na ni nepřijedu. Ale možná by táta mohl a pak byste přijeli sem.“

„Nesmysl. Nemůžeš zůstat sama v domě.“

„Pozítří přijede Esmé a Carisle. Nebyla bych tu sama.“ Promoci má příští týden. Ještě máme čas.

„Táta by s tím nesouhlasil a já taky ne. Promoce není tak důležitá jako ty.“

„Ale...“

„Mami, přestaň.“ Odmlčel se. Nejspíš hledal odvahu na další otázku „Proč mi nechceš říct, jak ti je?“

„Nechci vás tím obtěžovat.“ A hlavně jsem nechtěla, aby to ani jeden ani druhý Edward slyšel. Ale nedokázala jsem lhát, pouze se vyhýbat odpovědi.

„Mami, miluju tě a potřebuju slyšet, jak jsi na tom.“

„Co ti mám povídat?“ řekla jsem podrážděně. Měla jsem mu vyprávět o tom, jak jsem pořád unavená, i když nedělám nic jiného a spím? Že kdyby se o mě jeho otec nepostaral, tak si ani nedojdu na záchod? Ale nezasloužil si, abych byla nepříjemná, a proto jsem raději svou hořkost spolkla: „Raději mi řekni, co dělá Bellka? Jste pořád spolu?“

„Ano, jistě. Stejně jako včera a nejspíš se to ani hned tak nezmění. Ona se vážně vůbec nestará o to, co na to říká Jake.“ Ptala jsem se na jeho dívku stejně často jako on na mé zdraví. Potřebovala jsem slyšet, že je šťastný, a neskonale mě těšilo, že Char je ze vztahu našich dětí taky nadšená. Dokonce mi zavolala a slíbila, že mě přijde navštívit.

„To je dobře. Moc ji ode mě pozdravuj a že jí držím palce, aby dobře zvládla maturitu.“

„Jo, to už jsem jí vyřídil,“ zahučel popuzeně.

„Promiň, asi se pořád opakuji.“

„Asi víš, že jsem hlava děravá,“ snažil se žertovat.

„To je vlastně pravda. Víš, co je zítra za den?“

„Středa?“

„Výborně, jako absolventovi Boston College se ti znalost dnů v týdnu bude hodit.“

„Mami,“ zavrčel podrážděně k mé radosti.

„Zítra to bude devatenáct let, co děda umřel. Myslíš, že bys za něj taky zapálil svíčku?“ Byla to věc, kterou jsem dělávala pro Charlieho každý rok. „Víš, přála bych si, aby sis na něj alespoň jednou v roce vzpomněl. Měl tě rád a nebýt jeho...“ Hlas se mi zastřel, jak jsem vzpomínala na svého otce, který mi tolik pomohl, když se můj maličký narodil.

„Já vím, koupím svíčku.“

„Každý rok?“ potřebovala jsem se ujistit, že i beze mě tu bude někdo, kdo bude vzpomínat.

„Každý rok,“ zašeptal. „Mami?“ vzlykl.

„Ještě není čas na pláč, zlato.“

„Hned po promoci za tebou přijedu.“

„Já vím. Budu na tebe čekat.“

Otevřela jsem oči a zjistila, že je noc. Pootevřeným oknem proudil do pokoje čerstvý jarní vzduch s jistým příslibem blížícího se léta.

„Potřebuješ něco?“ ozvalo se hned vedle mě. Edward ležel na své polovině s otevřenou knihou. Myslel si, že to nepoznám, ale už pár dní měl v ruce vždy ten samý svazek. Nečetl, jen se snažil tvářit, že je vše jako dřív, a to znamená, že on si čte, zatímco já spím. Ale nejspíš bych poznala i tak, co celé hodiny dělá, jen jsem nebyla schopná pochopit, jak ho pohled na mě může pořád tak těšit.

„Jen trochu vody.“ Natahovala jsem se po lécích.

„Jak je ti?“

„Dobře, díky.“

„Bello, chápu, když o svých pocitech nechceš mluvit s Edou, ale proč odmítáš i mě?“

Zapila jsem prášek a vrátila mu sklenici do ruky. Propaloval mě pohledem plným očekávání.

„A o čem mám mluvit?“ Jeho výraz byl nesmlouvavý a mně nezbylo než opatrně začít: „O bolestech? Vzteku nebo o strachu? Mám tě zraňovat ještě víc?“ Odvrátila jsem se od něj a přitáhla si přikrývku blíž k tělu a zašeptala: „Nechci.“

„Ale já potřebuji vědět vše, co se tě týká.“ Přisedl si zpátky vedle mě.

„Vidíš, jaká jsem troska? Jak tě vůbec ještě můžu zajímat?“ Mluvila jsem tiše, jako bych mohla zabránit tomu, aby to vůbec slyšel.

„Proč o sobě pořád tolik pochybuješ? Copak jsem ti málo dokázal, jak moc tě miluji? Jsi pro mě nejdůležitější na světě bez ohledu na všechno a na všechny.“

„Vidím, co jsem ti provedla svým rozhodnutím. Ubližuji tobě a všem okolo, ale copak mám jinou možnost? Nechci umřít, ale ani žít. Já jen... Chci být s tebou, s vámi. Nechci odejít.“

„Budu s tebou. Napořád.“ Pevně mě objal.

„Jak? Jsi přeci nesmrtelný.“

„Řekla jsi jednou, že nesmrtelnost neznamená nezničitelnost. Navíc, nedovolím ti dlouho být sama.“

„Bojím se. Ach, Edwarde, já se tolik bojím,“ rozbrečela jsem se mu do náruče.

„Kdyby existoval nějaký způsob, jak s tebou zůstat pořád,“ hlesl a roztřesenými prsty mi začal stírat slzy. A nebo jsem se to klepala já?

Ranní paprsky mě pohladily po tváři. Bylo to milé a díky tomu jsem se po dlouhé době probouzela s úsměvem.

„Dobré ráno, lásko.“ Místo abych mu odpověděla, jsem se k němu přitulila. Kdy jsem to vlastně udělala naposledy? „Dáš si snídani?“

„Ano, prosím. Jen bych nejprve trochu svého muže.“ Odměnou mi byl něžný lehký polibek, po kterém se mi divoce rozbušilo srdce. Překvapilo mě to stejně jako jeho. Nejspíš jsme si mysleli, že takové reakce mé tělo už není schopné.

Vyhoupla jsem se tak, abych na něm obkročmo seděla, a znovu ho políbila. Už při našem prvním polibku jsem si myslela, že jeho rtů nebudu mít nikdy dost, a to stále platilo, jen... Byly pocity, které mi znemožňovaly vnímat cokoli jiného. Čas na další tišící léky.

Další probuzení. Světlo v pokoji napovídalo, že je pozdní odpoledne.

„Právě jsem ti chtěl jít připravit večeři. Chceš jít se mnou?“ Vlastně se mě ptal, jestli mě má dolu odnést. Sama jsem totiž z pokoje v posledních dnech už nevycházela.

„Ještě bych chvíli ležela, jestli ti to nevadí.“

„Hned jsem zpátky.“ Políbil mě na čelo a odešel.

Sedla jsem si, opřela se o čelo lůžka a zadívala se z okna. Vlastně celá stěna naproti naší posteli byla prosklená a díky tomu jsem si mohla užívat výhledu na les a nedalekou řeku. Přišlo mi to jako druhý nejkrásnější pohled na světě. Který je ten první? Na moje Edwardy, pochopitelně. Viděla jsem je živě před sebou, jak se na mě s láskou dívají. Jen bezstarostný úsměv, se kterým jsem si je představovala, ve skutečnosti už dlouho nevyloudila žádná moje snaha.

Nějaký pták nedaleko zazpíval a já jsem pocítila touhu podívat se, jak vypadá. Nemotorně jsem se zvedla z lůžka. Cesta, kterou jsem se belhala k pootevřenému oknu, mi přišla skoro nekonečná, ale podařilo se. Rozevřela jsem ho dokořán a trochu se vyklonila ven.

Ptačí zpěv se však vzdaloval a já sebou trhla úlekem. Zdůrazňovala jsem malému Edwardovi, že nemá zapomenout na Charlieho, a sama jsem ještě svíčku nezapálila!

Zamířila jsem k toaletnímu stolu, který stál v blízkosti otevřeného okna. Vše potřebné bylo připravené v šuplíku, malá bílá svíčka a zapalovač. Obrázek Charlieho, kde jsem svíčku nechávala hořet, je na nočním stolku, ale potřebovala jsem si chvilku odpočinout, než se vydám na cestu zpátky.

Rukama jsem se opřela o prosklenou stěnu a čekala na pocit jistoty, že dokážu se zapálenou svíčkou dojít zpátky k posteli.

Najednou se zvedl vítr a začal pohazovat závěsy. Byla jsem tak slabá, že jsem si toho zprvu nevšimla. Podivný zápach mě po chvilce donutil otočit se k toaletnímu stolku.

„Bello!!!“ ozval se výkřik za mými zády.

Nemohla jsem se za ním podívat, protože jsem v hrůze sledovala, jak se malé ohnivé plameny postupně zvětšují a z krajů závěsu se začínají rychle šířit ke mně.

Jedna jiskra dopadla na mé pyžamo.

Ledové ruce mě stiskly a chtěly mě odtáhnout: „Bello, pojď, musíme pryč.“

Zaraženě jsem se podívala na svého manžela a zopakovala jednu ze svých nočních vět: „Nechci odejít.“ Vždyť jsem slíbila malému, že na něj počkám.

Vytřeštil na mě oči a na zlomek okamžiku se proměnil v sochu.

Špatně se mi dýchalo a slabostí se mi podlomily nohy. Možná proto jsem se ocitla na jeho klíně. Seděl se mnou na zemi a pevně si mě tiskl k hrudi, ze které vycházela sladká vůně. Jeho vůně. Byla ta nejkrásnější a nejvábivější na celém světě. Svět, který se mi začal měnit v zamlžené světlo, ale mně to bylo jedno, protože mě Edward držel ve svém náručí a šeptal, že mě miluje a nikdy mě neopustí...

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Celá promoce a čas před ní i po ní šel naprosto mimo mě. Všichni Cullenovi sice přijeli, aby to se mnou oslavili, ale ti dva nejdůležitější tu se mnou být nemohli. Věděl jsem, že o mámu brzy přijdu, ale táta mi neřekl, co má v plánu udělat, až ona umře. Nechtěl jsem se s tím smířit. Už tenkrát, když jsem se o její nemoci dozvěděl, chtěl jsem, aby se léčila nebo se nechala proměnit. Všechno odmítla. Prosil jsem ji, hádal se s ní a dokonce jsem na ni poprvé v životě křičel.

Nejdříve se mi pokoušela vysvětlit, proč to všechno odmítá. Léčba podle Aliciných vizí je zbytečná a upírkou být nemůže, protože by tím ovlivnila i moji budoucnost, a pak ty řeči o lidech, kteří ji čekají na druhém břehu. Nesnášel jsem ji za to. A miloval ji, protože máma je... máma.

Připadal jsem si tak zoufale neschopný kohokoli přesvědčit, aby mi jí pomohl domluvit. Navíc škola mi znemožnila být jí nablízku. Věřil jsem, že až dokončím studia, budu moct být s ní a držet ji s tátou za ruku. Chtěl jsem tam být s nimi! Ale oni mě nepotřebovali a prostě se mě rozhodli opustit. Oba najednou. Nenávidím je za to. A při tom všem mi hrozně chybí, protože je nikdy nemůžu přestat milovat.

Potřeboval jsem cítit, že mi ještě někdo zbyl, že nejsem sám na světě. A to jsem cítil jedině, když jsem byl s princeznou. Díky tomu jsem málem zradil principy, které mi otec vštěpoval. Byli jsme na večírku, abychom oslavili její úspěšnou maturitu. Trochu jsem se napil a zatáhl ji do ložnice číchsi rodičů. Ani jsem pořádně netušil, v čím domě jsme.

Potřeboval jsem ji a ona to věděla a nechtěla mi nic odepřít. Povalil jsem ji polonahou na postel a rozepínal si kalhoty, zatímco jsem ji líbal.

„Ach, Edwarde. Miluju tě, vždycky tě budu milovat,“ vzdychala mi do úst a snažila se mi pomoct.

Jenže já se zarazil, jako bych se probral ze sna, a podíval jsem se do jejích upřímných nevinných očí. Stála o mě, ale ne jen teď a tady. Copak bych mohl její poprvé pošpinit svým zoufalstvím a opileckou uspěchaností? Není moje žena, a i když dnes už se to nenosí, nemohl jsem pošlapat důvěru, kterou měli moje rodiče v mé dobré způsoby.

Odtáhl jsem se od ní a začal upravovat její a pak i svoje šaty.

„Co to děláš?“ vyhrkla vyděšeně. Copak si myslí, že ji chci odmítnout? Musel jsem se zasmát.

„Chci se tě na něco zeptat, ale potřebuji, abys byla oblečená.“

„Co?“ dívala se na mě svýma překrásnýma zmatenýma očima. Postavila se, aby si srovnala ty proklatě krátké minišaty. Na zlomek okamžiku jsem zaváhal, jestli jsem přeci jen neměl upřednostnit jiné pořadí. Raději jsem zavřel oči a klekl si na jedno koleno.

„Vezmeš si mě?“

Nadšeně souhlasila, ale pak zbledla: „Co táta?“

„To nezjistíme jinak, než že se ho zeptáme.“ Sice jsem jí dodával odvahy, ale sám jsem byl plný pochybností. Podobných pochybností, jako když se o mě a Anabelle dozvěděli moji rodiče. Máma byla nadšená, ale táta...

Na ten rozhovor nikdy nezapomenu. Bylo to tenkrát, když jsem k nim princeznu poprvé přivedl a máma mě zatáhla do kuchyně, aby zjistila, proč jsem tak dlouho tajil, kdo je moje holka. Táta nás vyrušil a rozhodně se netvářil, že má radost jako máma.

„Tati, tobě to vadí?“ ptal jsem se ho.

„Jsem za tebe rád. Najít tu pravou není jednoduché. Vím o tom víc než kdo jiný. Jen se bojím, jak zvládnete všechny překážky, které vás čekají.“

„Strejda Jack...“

„A nejen on. Anabella pochází z rodiny, která se vždy stavěla proti všem upírům. Navíc, je hodně mladá a povaha mladého člověka se ještě může dost změnit. A pak, ty ses chtěl nastěhovat za námi do Olympie a ona žije v Bostonu. Vaše cesty se rozdělí už letos v létě a vztahy na dálku jsou složité.“

Pod náporem všech jmenovaných komplikací jsem měl pocit, že ztrácím do té doby neochvějnou jistotu. Nebylo to nic, co bych nevěděl, ale nikdy mi to asi nedošlo v plné míře nebo jsem jen nechtěl, aby to tak bylo. Možná je to všechno blbost a měl bych se na to vykašlat. Proč vlastně ztrácet čas se vztahem, který nemá budoucnost?

„Mám se s ní rozejít?“ vyslovil jsem přiškrceně. Už jen ta představa mě zasáhla víc, než jsem si byl ochotný připustit.

„To netvrdím. Když jsem začal chodit s tvou matkou, taky naše společná budoucnost nevypadala zrovna růžově.“

„Jak to? Vždyť vy dva jste dokonalý pár.“ Nevěřil jsem vlastním uším.

„Dokonalý? Dokonalý si připadám jen, když se na mě podívá, když mě obejme nebo políbí. V ten okamžik mám pocit, že bych jí mohl být hoden v její dobrotě a lásce, s jakou se ke každému chová.

Jenže kvůli mně hodně trpěla. Přišla o své blízké přátele, musela opustit práci a pak i město, které milovala. Nikdy to neřekla, ale já vím, že ji to věčné stěhování nikdy netěšilo. Díky mně málem přišla o život. Vždycky jsem pro vás chtěl jen to nejlepší a když to vypadalo, že vás budu muset opustit, chtěl jsem, aby našla štěstí v náručí někoho jiného. Chtěl jsem pomoct, ale místo toho jsem ji ranil víc než Daren Shoe. Víš, že mě požádala o rozvod?“

„To jsem nevěděl,“ vydechl jsem nevěřícně. Nedokázal jsem si představit, že by ti dva nebyli spolu.

„Po tom, jak jsem jí ublížil, to bylo logické. Jenže ona to chtěla proto, aby mi nebyla na obtíž svou bolavou duší. Netušila, jak moc ji potřebuji. Vidíš? Vzhlížíš ke mně, ale já tvé matce ublížil daleko víc než kdokoli jiný.“ Odmlčel se. „A přesto přese všechno mě pořád miluje a já ji. Překonali jsme spolu nespočet překážek a jestli nás ještě nějaké čekají, vím, že spolu je zdoláme. A to jen díky tomu, že jeden bez druhého bychom nedokázali žít. A při tom všem Bella bude do konce svého života trpět, protože si nevzala člověka, ale muže, který nikdy nestárne. A teď mi řekni, Ede. Měl bych se s ní rozejít?“

Ta otázka byla absurdní, a kdyby se někdo takhle zeptal mě, jestli se mám rozejít, navzdory všemu co nás čeká, s mojí Anabellou, poslal bych ho k čertu.

Přesto jsem jen s notnou dávkou sebezapření zaklepal na dveře domu Blackových. Čekal jsem stejné přivítání, jako když jsme sem s princeznou přijeli poprvé. Otevřela však teta Charlotta a pozvala nás dál.

Ona i strejda Jack se zdáli být smutní z máminy smrti a hned mi taky projevili soustrast. Přijal jsem ji, ale dál jsem se o nich odmítal bavit. Bylo cosi důležitějšího, co bylo třeba probrat.

„Jaku, požádal jsem Bellu o ruku a ona souhlasila.“

Nastalo ticho, které rušilo jen Charlottino kašlání, jak jí cosi zaskočilo.

Jacobova tvář byla nečitelná a zdálo se, že nechce odpovědět.

„Já si Edwarda vezmu, tati. A je mi jedno, jestli s tím budeš souhlasit nebo ne. Je jen na tobě, jestli budeš chtít vidět, jak jsem šťastná,“ pronesla moje snoubenka ostře a chytla mě pevně za ruku. Mohl jsem se tak dotýkat snubního prstenu, který kdysi dal můj otec matce. Máma mi ho dala, když jsme se viděli naposledy. Nejspíš tušila, že ho budu potřebovat.

„Pojď, Ede. Tady o nás nestojí,“ zatáhla mě za ruku a já ji následoval.

„Počkejte,“ ozvalo se za námi a my se otočili.

V životě jsem neviděl strejdu Jacka brečet a ani dnes se to nestalo. Přesto jeho oči byly plné slz.

„Dobře.“ Překvapením jsem otevřel pusu. „Budu rád, když budeš i papírově členem rodiny, ale svatba bude tady v rezervaci,“ pronesl nesmlouvavě.

„To nepůjde,“ vyhrkl jsem bez váhání.

„Ede,“ napomenula mě Bella. Byla ráda, že je její otec pro, a nechápala, proč mu musím hned odporovat.

„Proč by to nešlo,“ snažila se smířlivým hlasem teta vše urovnat.

„Jsem Cullen a nebudu se ženit bez své rodiny.“

„My jsme tvoje rodina,“ zavrčel Jacob.“

„Byli jste a zase budete,“ podíval jsem se na svou krásnou nastávající a pak zpět na Jacoba. „Vychoval mě Edward Cullen a jeho rodina. Pokud si mě Bella vezme, bude Cullenová.“ Narážel jsem na členství v rodině, kde jsou všichni kromě mě upíři.

„To nemůžu dovolit.“ Jake nepřipouštěl kompromis a já ani nic jiného nečekal.

„V tom případě mě mrzí, že nebudeš na naší svatbě,“ ozvala se Anabella.

„Bello, co to říkáš?“ zaprotestovala Char.

„Budu Cullenová se vším všudy a ráda. Ještě nejsem součástí jejich rodiny a už se ke mně chovají lépe než můj vlastní otec. Taky ke mně mohli mít tisíce výhrad, tati. Jenže Edovi rodiče, Bella i Edward, mě přijali s otevřenou náručí.“

Ostře jsem vydechl. Nedokázal jsem o svých rodičích mluvit a ani na ně pořádně vzpomínat. Bolelo to.

„Cullenovi jsou upíři.“

„A my jsme indiáni a Edward je běloch. Ublížil snad někdo někomu?“ Bella nechala svou otázku nezodpovězenou jen krátce. „Ano, ublížil.“

„Co?“ podivil jsem se zároveň s Jacobem.

„To ty,“ dívala se na svého otce s výčitkou. „Nejprve Edwardově matce, žes ji od nás odehnal a přitom jsi věděl, jak o nás stojí, a potom mně, protože jsi mě chtěl od všeho držet stranou a nakonec mi nechceš dovolit, abych byla šťastná.“

„An, to není pravda,“ bránil se Jack.

„Moje rodina mi říká Bello, tati. A víš proč? Protože máma chtěla, abych se jmenovala jako Isabella, jenže tys jí to nedovolil.“ Mluvila překotně a hodně nahlas. Poslední slovo skoro vykřikla: „Bella!“

Lidé z La Push by to nikdy nepřipustili, jestliže by je nepřesvědčil náčelník kmene. Bylo to neuvěřitelné a máma s tátou by měli určitě radost, kdyby mohli vidět, jak si svou princeznu beru na pláži v indiánské rezervaci a strejda Jasper mi jde za svědka.

Představoval jsem si, že jsou tam se mnou, a stále se nepřestával zlobit, že mě opustili bez rozloučení.

Díval jsem se na svou nevěstu celou v bílém zavěšenou do Jacoba, jak se ke mně blíží a celá září štěstím. Byla nádherná a tak mladá. Jenže to si mohl říkat i táta o mámě, když si ji tenkrát na louce bral. Byl mezi nimi velký věkový rozdíl, každý byl vychován v jiné době a vycházel z jiných poměrů. Navíc, ona byla člověk a on...

Táta mámě nikdy neřekl, jakým způsobem můžete zabít upíra. Prý to lze pouze, když ho roztrháte na kusy a ty se pak spálí. Věděl jsem, že zevnitř byl rozervaný minimálně na dvě části. Jedna toužila, aby s ním máma žila na věky, a ta druhá ji chtěla nechat odejít jako obyčejnou lidskou ženu. Přiznal mi, že si není jistý, jestli jí dovolí umřít. Bál se, že se na to nedokáže dívat a promění ji dřív, než ho opustí. Pro něj byla jeho duše zatracená. Věřil tomu. Máma nevěděla nic o nebi či peklu, ale jednou věcí si byla jistá. Ať už bude kdekoli, bude blízko těm, které miluje a táta bude s ní.

Nepochyboval jsem o tom. Ale jak se moje budoucí žena ke mně blížila uličkou, napadlo mě, jak bych se asi zachoval já, kdyby mi umírala před očima.

Ani jsem si neuvědomil, že jsem zavřel oči. Byli přede mnou. Chtěl jsem se omluvit a říct jim, jak je mám rád, ale oni jen vševědoucně pokývali hlavou.

Tlumené zakašlání mě přivedlo zpátky.

Jake mi předal ruku Anabelly a já věděl, že držím svou šťastnou budoucnost. S ní zvládnu překonat všechno...

KONEC

Doslov... Asi by měl nějaký být a tak tedy:

Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že napíšu kapitolovku, která bude mít přes čtyřicet pokračování (včetně bonusů a Překonání) nevěřila bych mu.

Asi za to můžou jiné FF, které jsem četla. Prostě jsem hledala, co by mohlo Belle a Edwardovi zabránit v jejich společném věčném životě a tím jsem chtěla skončit. Napsala jsem deset kapitol a neměla odvahu pokrčaovat. Ale nakonec mi to nedalo a tohle je výsledek - moje první a nejspíš i poslední povídka psaná z pohledu Belly.

Konec byl vymyšlený už když jsem se rozhodla, že končit na louce příslibem svatby není ono. Netušila jsem, jak bolestné to pro mě bude napsat a nevím jestli někdy na něco podobného budu mít ještě odvahu. Přesto tvrdím, že i HE může mít SE a doufám, že se mnou budete souhlasit, protože i v Překážkách spolu skončí navždy...

Moc všem děkuji za komentáře, které mě povzbuzovaly v psaní

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Překonány: