Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Čtyřicátá

03.11.2014 (13:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2719×

Otevřela jsem skříň a prohlédla si její obsah. Vyskládaná trička a svetry do komínků, spodní prádlo v šuplících a na ramínkách pověšené kalhoty, moje jediná sukně. Alice mi toho sice pořídila mnohem víc, ale já ty balíčky nikdy nerozbalila. Tohle mi stačilo. Tohle jsem už mnohokrát balila a zase vybalovala. Přesto, tentokrát se mi do toho vůbec nechtělo. Edward mi pochopitelně nabízel, že se o to postará, ale to nešlo. Nemohla jsem nikomu dovolit, aby balil mé osobní věci. Připadalo by mi to, jako bych se musela dívat na to, co jednou přijde. Ne, ještě jsem tady a sbalím si sama.

Vzala jsem do ruky mikinu a ještě ji přerovnala, než jsem ji uložila do tašky. Snažila jsem se tak všemožně zahnat vzpomínky, ale vůbec se mi to nedařilo.

„Mami, proč jsi mi to neřekla?“

„Nechtěla jsem ti dělat zbytečné starosti. Pořád jsem doufala...“

„Zbytečné starosti?“ skočil mi do řeči. „Mami, to nemyslíš vážně! Od kdy to víš?“

„U doktora jsem byla poprvé v září.“ Když jsme tenkrát doprovázeli našeho stále ještě tajemného syna na letiště, cestu domů jsme si zpestřili návštěvou v nemocnici. Zprvu jsem to sice odmítala, ale když jsem pochopila permanentní strach mého muže o můj život, rozhodla jsem se mu dokázat, že po zdravotní stránce může být klidný. Bohužel, byl to omyl. Doktor mi předepsal protinádorové léky, protože se zdálo, že to bude dostačující."

„Ježíšikriste!“ vykřikl a chytil se za hlavu. „A tos netrvala na tom, abych přijel na svátky?“

„Bella tě potřebovala. Myslela jsem, že to bude v pořádku.“

„Mami!“ zaúpěl a zhroutil se do sedu na postel.

„Asi bych vás měla nechat o samotě,“ špitla Alice a protáhla se ve dveřích vedle mého manžela.

„Počkej,“ zavolala jsem na ni.

Zarazila se, ale neotočila. Místo toho si vyměnila jakýsi pohled se svým bratrem, který jen pokýval hlavou a uhnul jí z cesty.

Přišlo mi to zbytečné, když stejně většina „lidí“ v domě slyší, i co se jen šustne u sousedů, přesto Edward za Alicí zavřel dveře a zůstal u nich strnule stát.

„Edwarde,“ začala jsem, ale ve skutečnosti jsem netušila co říct a ani kterému z nich. Raději jsem si tedy sedla na stoličku a tiše pronesla se shrbenými rameny:

„Je mi to líto.“

Můj syn prudce zvedl hlavu a podíval se na svého otce. „Proč jsi mi nic neřekl?“

„Nepřála si to a já věřil, že bude v pořádku,“ řekl můj muž podivně prázdným hlasem. Pochopitelně, kdyby jen tušil, že veškerá snaha o mé vyléčení je marná, nebyl by schopný si to nechat pro sebe.

„Musíš jí vždycky vyhovět?“ vynadal mu náš syn, ale nečekal na odpověď. „Jak moc je to tedy vážné?“

Nebyla jsem schopná odpovídat a ani poslouchat se mi nechtělo, když se toho Edward ujal. Přišlo mi to všechno jako zlý sen, nejhorší noční můra. Jenže nešlo o to, že se to všechno děje mně, protože nejhorší na tom všem bylo, že to museli podstupovat oni dva. Nikdy jsem nechtěla, aby si něčím takovým museli procházet. Copak by nebylo lepší, aby mě ve stáří prostě jen srazilo auto proto, že jsem nebyla schopná rychle přejít přes přechod? Opravdu se musím dívat na zmučené tváře mých dvou nejmilovanějších mužů na světě a nemít po ruce vhodný způsob, jak je utěšit?

„A co tedy viděla Alice?“ byla poslední otázka našeho syna, když skončilo sáhodlouhé vyprávění o mé léčbě a postupu choroby.

Vztekle jsem práskla dveřmi již prázdné skříně a vydala se k toaletnímu stolku. Dříve býval téměř poloprázdný. Nikdy jsem neměla mnoho kosmetických přípravků, a to ani s postupujícím věkem. Tak nějak jsem si vystačila s jedním krémem a pár líčidly. Za poslední měsíce však na něm přibyla řada léků. Na chvíli jsem byla v pokušení všechny vyhodit, ale vyřešilo by se tím něco? Šetřit místem nikdy nebylo heslem Cullenů. Rozlehlé domy, které jsme si pronajímali, toho byly živým důkazem. Muselo se do nich vejít velké množství knih, Edwardovo zamilované klavírní křídlo a v ideálním případě byl i dostatek pokojů pro hosty, aby se případná rodinná návštěva mohla pohodlně ubytovat.

Pár dóziček a krabiček přeci mnoho místa nezabere...

Náš syn si vše v klidu vyposlechl a jeho výraz začínal být kupodivu vyrovnaný. Zhluboka se nadechl a pak rukama pleskl o kolena. „Fajn, takže s čím můžu pomoct, aby se máma mohla co nejlíp připravit na proměnu?“

„Cože?“ vyhrkla jsem zděšeně.

„Čemu se divíš? To je přece jediná logická možnost. Dřív mě to nenapadlo, ale sám jsem před chvílí říkal Belle, jak se z člověka stane upír a upíři nemohou umřít,“ usmál se na mě s takovou lehkostí. Dala bych všechno za to, aby mu ten úsměv vydržel. Dala bych za to doslova celý život, jen ne, ironicky, svou smrt.

„Nemůžu být upír,“ zašeptala jsem a otočila se k němu zády. Nevydržela jsem se dívat, jak jim ubližuji ještě víc.

„Co?“

„Ede, už jsme o tom s tvojí matkou hovořili dřív a ona si nepřeje být nesmrtelná,“ pronesl můj muž hlasem stále bez emocí.

„To nemyslíte vážně! A to proč jako?“

„Nesmrtelnost není výhrou, Edwarde. Stal by se z ní upír a co pak? Za několik let také zestárneš nebo třeba onemocníš. Necháš se taky proměnit?“

„Proč ne, když bych pak mohl být pořád s vámi.“

„A co tvá Anabella?“ pokračovala má drahá polovička argumenty, jaké bych sama použila. „Chtěla by žít s upírem nebo bys proměnil i ji?“

„Nevím. Asi... Asi by nejdřív byla proti, ale určitě bych ji přesvědčil.“

„A co vaše děti?“ pokračoval jeho otec, ovšem bez naléhavosti v hlase, která tomu děsivě chyběla... Znělo to, jako by byl jen jakýsi zprostředkovatel mých myšlenek, o kterých si raději sám nic nemyslel.

„Děti? Bože! Co já vím,“ vykřikl zoufale náš syn.

„Nejsem jediná na světě, kdo umře. A pak...“ Mluvila jsem vyrovnaně i přesto, že jsem si ničím nebyla jistá. „Na druhé straně mě čeká Charlie a Lízinka.“

Do tašky jsem dala jednu lahvičku a ostatní smetla do koše. Už stejně nebudou potřeba, když je chemoterapie zbytečná. Nemůže mě vyléčit a já prostě odmítám prodlužovat nevyhnutelné jen proto, aby moji blízcí trpěli mojí zhoršující se nevolností.

Poslední na řadě byl noční stolek a v něm pár knih. Byly to mé oblíbené a pak také několik nových, které jsem si teprve chtěla přečíst. V té, kterou jsem měla aktuálně rozečtenou, jsem vždy jako záložku používala Edwardovu esej, díky které jsme se dali dohromady. Četla jsem ji tolikrát, že ji snad i umím nazpaměť. Přesto mi to nedalo a zase jsem si rozložila mnohokrát skládanou stránku, abych se mohla potěšit jeho vyznáním.

Napsal ji před tolika lety, ale mně to přijde jako včera, když jsem ji četla poprvé...

Jediná podoba zakázané lásky, zněl nadpis. Další řádky hovořily o absurdnosti zakázané lásky mezi dvěma lidmi. Druhá polovina se pak týkala nás, mě a Edwarda, mého milovaného upíra:

Ale možná by existovala možnost podoby zakázané lásky. Zkusme si představit bytost podobnou člověku, ale přesto by jí bylo lidství cizí, protože by byla nesmrtelná. Vždyť dva zamilovaní si slibují lásku až za hrob. Můžeme to vnímat jako frázi, ale pokud připustíme, že po smrti něco přeci jen existuje, vrhá to na sliby lásky nové světlo.

Jen ten, kdo doopravdy nemůže být se svou milovanou bytostí z důvodů neexistence smrti, může opravdu hovořit o zakázané lásce. Smrt rozděluje. A přeci někteří věří, že zrovna ve smrti se znovu sejdou. Co kdyby existoval někdo, kdo nemůže umřít? Ten by svou lásku na druhé straně už nikdy nemohl potkat. A může si někdo takový lásku vůbec ke smrtelnému člověku dovolit? Ten, kdo nemůže svého druha všude následovat, tedy i na onen svět, si nezaslouží ani lásku cítit. Láska je pro něj zakázaná.

Tak to tenkrát cítil, protože nevěřil, že k sobě patříme.

Už tak dost pomuchlaný papír jsem začala samovolně tisknout do pěsti a přitom ho máčela vlastními slzami.

„Lásko, co se stalo?“ vyrušil mě pisatel eseje plné oddanosti, kterou jsem si nezasloužila.

„Dělám to špatně,“ zavzlykala jsem a pokoušela se zahnat slzy, abych na něj pořádně viděla.

„Mám ti zabalit sám?“ Nepochopil. Jen zmateně přeletěl pohledem sbalené krabice a tašky.

„Mluvím o svém životě. Když byl Edward ještě malý, potřeboval mě jako lidskou matku. Musela jsem být člověkem. Ale teď už má Bellku a ty...“ Přiškrtila mě vlastní hořkost a já nebyla schopná slova.

Můj manžel mě objal a opatrně mi vzal z ruky poničenou stránku. Muselo mu být na první pohled jasné, co mě tak vzalo.

„Nechci tě opustit,“ pokoušela jsem se vysvětlit. „Nechci umřít a být bez tebe. Ty ne...“ Nechtěla jsem ani pomyslet na svět, kde by on nebyl. „Nesmíš umřít. A já... Nemůžu tě tu nechat.“ Cosi mi v hlavě secvaklo a najednou přišlo odhodlání. Pevný hlas podpořil i pohled do jeho očí. „Co mám udělat? Jak se mám... připravit?“

„Na co?“

„Chci, abys mě proměnil. Teď hned, dřív než to něco znemožní.“

„Ne,“ hlesl a pustil mě ze své náruče.

„Jak...“ To už jsem nedořekla. Byla jsem v šoku neschopná slova.

„Nikdy jsi to nechtěla a tvé důvody jsou logické. Vzpomínáš si? Naše první nedorozumění bylo kvůli tomu, že jsem nechtěl, abys vůbec věděla, jak se stát upírem.“

„Moje duše?“ zašeptala jsem. „Ta chce být stejně jen tam, kde jsi ty.“

„Tak je to i s tou mojí.“ Smutně se usmál a pohladil mě po tváři, tak jak jsem to dělávala často já jemu a v průběhu let on moje gesto přijal za své tak jako nejspíš já některá jeho. „Naučila jsi mě milovat, věnovala jsi mi svůj život a vzala sis mě. Dala jsi mi toho tolik a já ti to nikdy nemohu dostatečně splatit. Nemůžu ještě dál zvětšovat rozdíl mezi námi.“

„Nic mi nedlužíš. To je hloupost.“ Vážně mi zbyly ještě nějaké slzy? „Chci být jako ty a žít s tebou navěky.“

Přes tvář mu přelétl podivný stín. „Opravdu chceš navěky vypadat jako moje matka?“

To byl bolestný zásah, který mi vyrazil dech. Odtáhla jsem se od něj s pocitem vlastního znechucení.

„Bello,“ chtěl se mě dotknout, ale já jsem nebyla schopná snést jeho dotek. „Lásko, nechtěl jsem tě ranit.“

„Nenávidím...“ Vzlykla jsem a zároveň pocítila, jak se za mými zády napjal. „Nenávidím se.“

„Proč to říkáš?“ pronesl se směsicí úlevy a lítosti.

„Kdybych tě přemluvila už tenkrát, když jsme o tom poprvé mluvili. Kdybych nebyla tak sobecky zahleděná do svého lidského života. Kdybych...“

„Kdybychom se přestěhovali do Forks o deset let dřív.“ Nešťastně se pokusil zasmát. „Bylo by ti sedmnáct, byla bys moje spolužačka a nikdy bychom neměli Edwarda a tak úžasný společný život, jaký jsme spolu prožili.“

Otřela jsem si oči a pokusila se pochopit význam jeho slov. Moc se mi to nedařilo, protože jedna dotěrná věta chtěla ven. „Ale já umírám.“

„A já s tebou budu až do konce.“

„Chci zpátky do Forks.“ To byla první věta, kterou jsem byla schopná dát dohromady, když jsem osaměla v ložnici se svým manželem.

„Nemůžeme se tam vrátit. Tvůj dům je pronajatý a navíc by mě ve městě mohli poznat.“

Zvedla jsem k němu hlavu. Stále se nepohnul od dveří a celou dobu mluvil, jako by to ani nebyl on.

„A co dům Cullenových? Tam přeci nikdo nechodí. Mohli bychom jít tam?“ Přikývl. „Kdy?“

„Kdy si to budeš přát.“

Do práce jsem už pár týdnů nechodila, nebylo totiž jisté, zda by se mi podařilo zvládnout každý den předstoupit před třídu plnou žáků a nemuset se omluvit kvůli nevolnosti. „Zítra zajdu za doktorem a oznámím mu, že končím s léčbou a pak...“

„Měl jsem zavolat Carlislea.“

„Nesmysl. Doktor Clark je odborník. Nikdo nemohl a ani nemůže udělat nic víc.“

„Možná by nějaký specialista mohl...“

„Edwarde, koho chceš obelhat, mě nebo sebe? Alice to viděla a nic tomu nemůže zabránit.“

„Je to jen pár let, co jsem tě našel. Co jsme spolu,“ zanaříkal a přitiskl mě k sobě, až to trochu zabolelo. Ale teď nebyla nejvhodnější chvíle stěžovat si na fyzickou bolest.

Náš syn s přítelkyní odjel do Forks den před námi. Bellka si chtěla vyříkat se svým otcem jisté věci a Edwardova přítomnost jí to měla usnadnit. Esmé a Carlisle jeli s nimi, aby pro nás připravili svůj starý dům.

Chápala jsem, proč Alice s Jasperem raději odjeli do Evropy. Nechtěli být tak blízko našeho utrpení. Díky Jazzově daru, vnímání emocí, pro něj už poslední dny s námi musely být těžké. A vlastně i to byl důvod, proč s námi nebyli na Vánoce. Alice věděla, co nás čeká, a trpěla tím. Bylo by jen otázkou několika okamžiků, než by si to můj muž přečetl v její mysli. Ale nemohli se před námi skrývat donekonečna, a tak se prostě stalo, že pravda o mně i o Anabelle vyšla najevo v jeden jediný den.

Proč se s námi rozloučila i Rosalie s Emmettem, mi však bylo záhadou, ale neptala jsem se. Nechtěla jsem vyvolávat žádné další nepříjemné hovory. Naprosto mi stačil výraz mého muže, který napovídal, že s jejich návratem do Kanady, kde ostatní Cullenovi v současnosti bydleli, nesouhlasí.

Cesta byla namáhavá, a to i vzhledem k pronajatému letadlu, které nás přiblížilo do Port Angeles. Jediné, co mě drželo v dobré náladě, byl pocit úlevy z návratu domů. Možná to bylo neopodstatněné, když jsem v tom domě uprostřed lesů nikdy nebydlela, ale právě ta zeleň za okny a vlhký vzduch mi přišel tak důvěrně známý.

Esmé zrenovovala Edwardův původní pokoj a skvěle ho upravila do stylu naší ložnice. Zelenozlaté barvy (moje a Edwardovy oblíbené) byly všude kolem i na závěsech. Trochu mě jejich přítomnost zarazila. Copak je budeme někdy zatahovat, když široko daleko nikdo není a ve druhém patře by mě stejně těžko nikdo viděl? Muselo se však Esmé nechat, že tím podtrhla útulnost celého celku... Najednou mi to došlo. Hlavní její snahou bylo, aby nic nepřipomínalo nemocniční pokoj.

Z toho poznání mě zamrazilo.

„Nelíbí se ti to?“ ptala se moje tchýně.

„Ne, je to báječné,“ řekla jsem přiškrceně. „Děkuji.“

Známá ruka mě vzala okolo pasu a podepřela. „Je to perfektní, Esmé,“ doplnil mě Edward.

„Je mi tak líto, že musíme na pár týdnů odjet. Ale jen dáme v práci výpověď a vyřešíme několik věcí...“

„Brzy budeme zpátky,“ přerušil Carlisle svou ženu.

„Postarám se o ni,“ řekl můj muž a lehkým tlakem do mých zad mě postrčil k lůžku se zlatým přehozem. Připadala jsem si jak malá holka a moc se mi to nelíbilo. Nicméně měl pravdu, potřebovala jsem odpočinek.

Sotva Edwardovi rodiče odjeli, zastavil před domem jiný vůz. Věděla jsem, kdo má přijet, ale jaké bylo moje zklamání, když za mnou přišel náš syn sám.

„A Bellka?“

„V tuhle chvíli ji Charlotta veze na letiště.“

„Jak to? Co se stalo? A co to máš s obličejem?“ Na levé tváři těsně pod okem měl podlitinu, která se pomalu začala vybarvovat.

„To nic není.“ Chtěl si to skrýt rukou, ale sotva se toho dotkl, sykl bolestí.

„Ty ses popral? S kým?“

Na odpověď jsem si však musela počkat, protože v ten okamžik za námi přišel můj muž.

„Nevím, proč to těm mikrovlnkám tak dlouho trvá rozehřát steak,“ brblal a podal kus syrového masa našemu synovi. Zřejmě musel sáhnout do zásob v mrazáku, které pro mě Esmé pečlivě připravila.

„Díky, tati.“

„Jacob nikdy neměl nejlepší vychování, ale tentokrát to opravdu přehnal,“ pronesl můj manžel popuzeně. „Nejspíš ještě sám neochutnal svoje způsoby.“

„Tati, to ne. Prosím, slib mi, že to necháš být.“

„Jacob? To snad...“

„Mám s ním víc nevyřízených účtů,“ zasyčel Edwardův otec.

„Být na jeho místě, zachoval by ses stejně,“ namítl náš syn.

„Jak to? Co se stalo?“ dožadovala jsem se vysvětlení.

„Když jsme včera přijeli, Bella chtěla s rodiči nejprve mluvit sama. Přespal jsem tedy u Sue. Babička mě varovala, že je Jake vznětlivý, ale doufala, že když jsem tvůj syn...“ Povzdechl si a sedl si ke mně na postel. „Prostě, sotva jsem vystoupil z auta před domem Blackových, strejda Jake na mě vyběhl a tohle je výsledek.“

„A důvod?“ Koukala jsem na něj nevěřícně. Opravdu Jacob uhodil mého chlapečka? Copak zapomněl, že mi ho kdysi pomáhal vychovávat?

„Musím je vážně všechny jmenovat? Jsem příbuzný s upíry, díky tomu se dozvěděla jeho dcera pravdu o mýtickém světě a navíc si myslí, že jsem ji zneužil.“

„Cože?“

„Celkem jsem z toho ještě slušně vyvázl, nemyslíš?“

„Vždyť ti mohl zlomit čelist,“ procedil můj muž mezi zuby.

„Jake má sice sílu,“ zahýbal spodní čelistí, aby si ulevil, a pak pokračoval, „ale popravdě, už taky není nejmladší.“ Usmál se na mě jako malý uličník.

„Proboha, Edwarde, snad jsi mu to nevrátil?“ zděsila jsem se.

„Jistěže ne. Copak bych pak ještě někdy mohl Belle na oči, kdybych uhodil jejího otce?“

Zhluboka jsem vydechla a unaveně se opřela o polštář.

„Vyříkali jsme si to. Tedy alespoň to, co bylo možné. On si nepřeje, abych s Bellou chodil. S tím nesouhlasím ani já a ani ona. Výsledek byl, že ji poslal zpátky k prarodičům, takže se s ní uvidím pozítří, až se vrátím do školy.“

„A to je všechno? Nic mi netajíš?“

„Proč bych měl něco skrývat? Copak nebylo už dost všech tajemství?“ ptal se mě s jasnou výčitkou.

„Takže, kdy odjíždíš?“ pomohl mi můj muž odvést řeč jinam.

„Zítra v poledne musím stihnout letadlo do Bostonu.“

„To je báječné. Takže tě budu mít ještě pár hodin jen pro sebe,“ pronesla jsem se vším nadšením, jakého jsem byla schopná.

„Jen pro sebe?“ podivil se můj manžel.

„Ano, protože ty konečně taky půjdeš na lov.“

Nechtělo se mu, ale po dlouhém naléhání Edward souhlasil. Měla jsem radost, že se po dlouhé době pořádně nasytí, když zdejší lesy k tomu přímo vybízely.

Některé věci jsou prostě dány osudem a nejspíš i proto mám tu podivnou výhodu, že jediná moje mysl je imunní proti daru mého muže. Jeho hlad mi pochopitelně dělal starosti, ale byla ještě jedna věc, kterou jsem nutně musela vyřídit v době jeho nepřítomnosti a dokud je tu jediný člověk, který mě může odvést do La Push.

Další přemlouvání bylo nad mé síly, a tak jsem se celý rozhovor rozhodla zkrátit na jedinou větu, u které jsem si byla jistá, že mi ji syn neodmítne. „Ber to jako mé poslední přání.“

Sotva jsem stála, a proto jsem byla svému nervóznímu synkovi vděčná, že na dveře zabušil místo mě.

„Chci, abys počkal venku.“

„Ale mami...“

„Jdi třeba k Sue,“ nepřipouštěla jsem námitek. „Zavolám ti, až budu na odchodu.“

Dveře se otevřely a v nich stál muž s drobnými vráskami na čele a několika šedými vlasy ve skráních. To bylo snad jediné, co se na něm změnilo. Pořád to byl Jacob, můj dávný přítel, který mi mnohokrát pomohl v těžkých chvílích, často hlídal malého Edwarda a pak mě vypověděl ze svého života.

Kdyby to bylo jen trochu možné, jeho pohled by zabíjel, ale když se od mého syna konečně odpoutal a podíval se na mě, jeho výraz se změnil.

„Seš si jistá?“ zeptal se Edward váhavě.

„Běž a udělej, co jsem ti řekla.“ Neochotně se vrátil do auta a až se zvuk motoru začal vzdalovat, sebrala jsem odvahu, abych začala to, proč jsem sem přišla. „Pozveš mě dál?“

„Mám snad na výběr?“ zamumlal Jacob a ustoupil mi z cesty. „Nemám ti pomoct?“ Zareagoval na mé zapotácení.

„Ne, díky. Tohle ještě zvládnu.“

Bylo tak zvláštní procházet tím známým domem, který jsem neviděla desítky let, a přesto tu bylo všechno jako tenkrát. Charlotta si vždycky potrpěla na rodinné tradice a vybavení domu k tomu bezpochyby patřilo. Nebylo to jako u Cullenových, kteří musejí měnit místo bydliště a díky tomu často mění i design své domácnosti. Svým způsobem základní prvky vždy zůstávaly, třeba jako paleta barev, ale díky nekonečným tokům financí si vždy vše kupovali nové. Tenhle zvyk si zachoval i můj muž. Dodnes jsem si myslela, že mě to těší, být vždy v novém a krásném prostředí je přeci snem všech žen, jenže u Blackových na mě dýchlo dědictví předků ve své nejhřejivější podobě.

Obyvatelé indiánské rezervace většinou moc movití nebyli, ale bohatství jejich kmene bylo nevyčíslitelné. Nikdy jsem k nim nemohla patřit, ale tím, že si táta vzal Sue, jsem mohla alespoň nahlédnout do jejich pestrého světa.

„Čemu vděčím za návštěvu?“ ptal se mě Jacob napjatě, zatímco jsem si sedala do jediného křesla v domě.

„Musíme spolu probrat věci, které jsme celá ta léta odkládali.“

„Nemám s tebou o čem mluvit,“ zavrčel.

„Přestal by ses, prosím, chovat jako vzdorovitý kluk a začal konečně vnímat svět takový, jaký je?“

„Od tebe to sedí. Vzala sis upíra bez ohledu na všechno a na všechny.“

„A zejména bez ohledu na tvoje city?“ Překvapeně zavřel pusu. „Myslela jsem... Ne, věřila jsem, že jsi se Charlottou šťastný. Ona tě vždycky milovala a udělala by pro tebe první i poslední na světě. Víš to vůbec?“

„Nechci o ní s tebou mluvit.“

„To je mi líto, protože budeš muset. Byla to má nejlepší kamarádka a vzájemně jsme pro sebe byly důležité. Bezohledně jsi nás rozdělil a my obě jsme tvé přání respektovaly.“

„Nebyl jsem to já, kdo se otočil zády ke svým lidem,“ zavrčel.

„Otočila jsem se zády snad k Sue? Celé ty roky jsem s ní v kontaktu a s Leah a Sethem taky. Kdybys nebyl takový paličák, mohl jsi i ty vidět malého Edwarda dospívat. Ale ty se raději uzavřeš, a když ho po letech vidíš, tak ho místo pozdravu uhodíš?“

„Tak proto jsi tady?“ Protočil oči a sedl si naproti mně na gauč. „Zasloužil si to.“

„A za co, že miluje tvoji dceru?“

„Za to, že ji zatáhl mezi upíry.“

„A co je na Cullenových tak špatného? Povídej. Protože já s jedním žiju většinu svého života a nic tak nebezpečného na něm nevidím. Nebo to není ten pravý důvod, proč ti vadilo, že jsem si vybrala Cullena?“

„Studení jsou všichni stejní. Jsou to krvelačné bestie, které se před ničím nezastaví. To kvůli nim jsem se musel vrátit do rezervace. Chápeš? Vrátili se.“

„Cullenovi?“ vyděsila jsem se.

„Ne. Tihle jsou jiní, rudoocí. Napadli moje lidi a i když Johny Uley je pořád vůdce smečky, bylo třeba, abych se vrátil jako náčelník kmene. Rada starších beze mě nemůže fungovat. Kvůli studeným jsem musel opustit dobré místo a tak přijít i o ženu a dceru.“

„Char se k tobě ale vrátila,“ namítla jsem.

„Naštěstí si nakonec dala říct, ale bez An to není ono,“ zachroptěl v doznívajícím vzteku.

„Cullenovi nemají rudé oči jako jiní upíři,“ přemýšlela jsem nahlas. Nikdy jsem o těch ostatních upírech s nikým nemluvila, protože mi nepřišli důležití. Nikdy jsme je nepotkali a můj manžel o nich nerad mluvil a já to respektovala.

„Jsi s nimi celý život a ani je pořádně neznáš.“ S velkou chutí využil naznačenou slabinu.

Zvedla jsem k němu unavené oči. „O tobě jsem také kdysi mohla říct, že tě znám celý život, a tu nejdůležitější věc jsem ani netušila. Je však zbytečné připomínat minulost. Jsem tu kvůli budoucnosti.“

Jeho ostrý pohled podivně roztál a lehce rozklepaným hlasem se zeptal:

„Nechceš něco k pití? Proč vlastně Eda odjel? Měl na tebe radši počkat a odvézt tě domů, ať je to teď kdekoli.“

„Dala bych si vodu. Díky.“

Když mi ji přinesl, vytáhla jsem si pilulku proti bolesti, jediný lék, který jsem si ponechala.

„Takže je to pravda?“ ptal se mě, sotva jsem ji zapila. „Jsi vážně nemocná?“

„Trochu ano, ale teď se cítím celkem dobře.“

„An říkala něco o...“

„Říkala ti, jak je zamilovaná? Mluvila o své budoucnosti s Edwardem?“ Rozechvěle jsem čekala na odpověď.

Jacobova ponurá tvář byla zpátky. „Něco takového nepřichází v úvahu.“

„Ale proč? Ona o něm tak nepřemýšlí? Můj syn má věrnou povahu a pokud Belka...“

„Jmenuje se Anabella, An,“ zahřměl. „A žádnýho kluka, který se bratříčkuje s pijavicema, s ní vidět nechci.“

„Takže ji raději neuvidíš vůbec?“ podivila jsem se. Chtěla jsem se mu pokusit vysvětlit, jak je jeho postoj scestný, ale než jsem se do toho stihla pustit, zvenku se ozval děsivý štěkot a téměř ohlušující vrčení.

Jake na nic nečekal a vyběhl před dům. Nemotorně jsem ho následovala a pomalými kroky se došourala ke dveřím. Výjev, který na mě čekal před domem Blackových, byl děsivý.

Můj manžel stál ke mně zády, nakrčený jako tenkrát, když chránil našeho chlapečka před svými krvelačnými příbuznými při nehodě na naší svatbě. Naproti němu však nebyli žádní upíři, nýbrž několik obrovitých vlků cenících zuby, připravených ke skoku.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Čtyřicátá: