Volná povídka inspirovaná tím, co se může stát, když se dcera policejního náčelníka rozhodne skočit pod auto upírovi, který nedokáže přečíst její úmysly, zato mu ale lákavě voní její krev.
28.10.2013 (10:00) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3942×
Jel jsem svým Volvem po silnici první třídy do Portlandu a rozvažoval jsem, jestli mám říct Alice, který z dárků jí Jasper nakonec vybere, aby ji nenapadlo šacovat mi skříně.
Byl podvečer a mé smysly zaznamenaly množství tlukoucích srdcí podél silnice. Jejich majitelé se v tuto dobu vydávali na pastvu a já jsem vychutnával jejich aroma a zároven byl na pozoru, kdyby se nějaký jelen rozhodl upravit mi kapotu auta.
Ne, rozhodl jsem se. Alice nic neřeknu, ani kdyby měla obrátit dům vzhůru nohama.
Téměř v tu samou chvíli jsem zavětřil lidskou vůni u silnice přede mnou - vzdálenou, ale naprosto delikátní, takže by mi zastavila srdce, kdyby ještě tlouklo. Rychle jsem vytáhl okénka, abych byl vůči případnému stopaři imunní.
Zároveň mi v kapse začal vibrovat mobil, takže jsem protočil oči nad Alicinou netrpělivostí, pustil jsem volant a aniž bych přestal vytahovat okénko, zvedl jsem telefon. Promluvili jsme v jeden okamžik.
„Neřeknu ti, kde to je-"
„Viděla jsem dívku-" Alicin zvýšený hlas zněl jako poplach sirény. A pak jsem uviděl to, před čím mě varovala.
Mladá dívka, jejíž vůni jsem chtěl ignorovat, stála přímo u kraje silnice. Ne, nestála. Sklákala právě před mé auto do vozovky, na tvářích se jí třpytily slzy. Pustil jsem mobil a sáhl po volantu.
Plynule jsem jím trhl ke straně. Opravdu jsem to udělal na své reflexy až mučivě pomalu, protože jsem nechtěl zablokovat kola. V té rychlosti to nemohlo skončit jinak.
Náraz plastových nárazníků, a potom se celá karoserie zhroutila do sebe. Při rychlosti 230 kilometrů za hodinu jsem si zblízka prohlédl strom, který mi z Volva udělal preclík.
Airbagy se o mou kůži okamžitě protrhly, ale bezpečnostní pás k mému údivu vydržel. Rukou jsem roztáhl dva železné pláty od sebe, abych mohl elegantně rozepnout pás. Mobil by napadrť, takže vzkaz domů byl téměř nemožný. Od této chvíle se veškeré informace domů dostanou skrze má rozhodnutí. První z nich bylo, že si koupím nové Volvo. Alice to snad pochopí, pokud už tedy její předchozí vize nebyla dostatečně srozumitelná.
V tu chvíli ale mé myšlenky přerušila lahodná, omamná, omračující, podmanivá vůně. Ani jsem nevnímal, jak jsem vylezl z toho šrotu, který byl mým autem.
Dívka klečela na asfaltu a krůpěje krve, které se jí třpytily na rozbitých kolenou s nádhernou, dokonalou hustotou kanuly na vozovku a zanechávaly tam skvrny.
Musel jsem se ze všech sil zatnout, abych nezaútočil, ale ten šok z toho, co se ta dívka rozhodla udělat, mi pomohl. Skočila mi vědomě pod kola ve snaze se zabít. Zoufalství mělo mnoho podob, ale tohle bylo naprosto tiché. Neslyšel jsem jedinou její myšlenku, takže jsem se přirozeně domníval, že je na pokraji kolapsu.
Proto jsem zoufale, se sebezapřením, popošel blíž, když ke mně zvedla oči. Nejprve se její hnědé, čokoládové studně podívaly na mě a posléze zmateně zalétly k vraku Volva, ze kterého jsem před okamžikem vystoupil zcela nezraněn.
Trhl jsem sebou: její oči mi připadaly jako zázrak. V přítomnosti tisíců jiných, které na mě hleděly se žádostí, touhou, úctou, strachem, pohrdáním, žárlivostí nebo chtíčem, tyhle byly prostě jen... nevinné. Jako by poprvé viděla svět a já jsem na kratičký moment zadoufal, že je slepá. Že nic z toho neviděla, ačkoli mi bylo jasné, že je to pitomost. Chtěl jsem jít blíž, z nějakého hloupého popudu, který byl proti všem instinktům, protože mi bylo jasné, že jestli přijdu blíž a neovládnu se - a já se určitě neovládnu - nedopadne to ani pro jednoho z nás dobře. Zděsil jsem se, že v takové chvíli myslím na smrt nevinné dívky a zároveň přemítám, jak velké potíže bych z toho mohl mít - zda se budu muset odstěhovat nebo ne. Byl jsem hloupý, hloupý, že jsem se neovládl, ale šel jsem k ní. Snad abych vyzkoušel, jestli její myšlenky přečtu z větší blízkosti a nepřestával jsem zírat do těch krásných očí.
V následujícím okamžiku omdlela, aniž by mi poskytla jedinou myšlenku.
Následující díl »
Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Preclík z Volva:
Pokračuj sem zvědavá jak to bude dál a navíc mě zajimá proč se Bells chtěla zabít. Takže šup ať už je tady dálší díl
Zajímavé. Rozhodně pokračuj.
Uvidíme na další kapitolce. Styl psaní je v pohodě, ale příběh jsem zatím moc nezachytila, možno to mohlo být delší.
peknéé
Krása zajímavý nápad, skvěle napsané
vééľmi pekné!!
oh, mama mia, úplně jsem otěmtěla úžasem
Hezký začátek, jen tak dál
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!