Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninová láska - Bonus (The End)

Je tady bonus, který jsem slíbila. Tímto také chci napsat, že je to i poslední díl. A o čem, že to bude? Bella je už paní Cullenovou. Edward šel na lov, protože zvířecí krev nevydrží tak dlouho, jak by si přál.
Tam se stane něco, za co by si sám nejradši nafackoval. Prosím poslední komentáře k téhle oddechové povídce. Vaše Torenc

Písnička pro atmosféru. :)

Už jsem nějakou dobu paní Cullenová. Pořád si na to nemůžu zvyknout. Edward mi dává tolik pozornosti, že se začínám bát toho, aby nezanedbával svoji rodinu. Myslím, že to teď můžu v klidu pustit z hlavy, protože mně vzal na svatební cestu, kde se nemusí skrývat a já se bát, že ho někdo spatří. Jeho odlesky na světle mě neustále a totálně okouzlují a vždy se mi tají dech. Každý po tak dlouhé době si myslí, že láska pomine po pár měsících, ale plete se. Protože moje láska k němu je neměnná a stálá. Pravá a upřímná. Konečně je můj život plný a vše se točí kolem něj. Kolem nás obou.

„Bello,“ zavolal na mě novomanžel.

„Tady jsem,“ odpověděla jsem z koupelny. Zrovna jsem se sprchovala. Voda byla strašně příjemná a osvěžující. V tomhle vedru se ani nedivím. Myslím, že na teploměru je snad čtyřicet stupňů. Kdyby bylo jen na mě, jsem pod vodou pořád.

„Teda… paní Cullenová,“ hlesl Edward a vlezl si ke mně.

„Edwarde,“ vypískla jsem, když se mě začínal dotýkat. Jeho chladné doteky rozvibrovaly celé mé tělo. Jeden jeho dotek, polibek způsobil mravenčení v podbřišku. Přitiskl si mě k sobě na hruď, která byla ledová, ale příjemně chladila vlažnou vodu. Moje ruce se zvedly a putovaly mu za krk. Natažená podél jeho těla, přitáhl si mě blíž a začal líbat můj krk. Moje tiché vzdechy se mu líbily natolik, že zaútočil na celé tělo. Hlazení po nahém a rozpáleném těle nebralo konce. Po pár minutách jsem to nevydržela a otočila se čelem k němu. Lehce a skoro neslyšitelně zavrčel. Musela jsem se usmát, ale v ten moment jsem mu na rty vtiskla polibek. Moc dlouho neprotestoval, protože mi je začal oplácet. Polibky, které začaly nevinně se prohlubovaly. Nevinné, naléhavé, vášnivé, a nakonec vyhrál chtíč. Sex totiž byl to jediné, co jsme odkládali. Prý kvůli bezpečnosti. Věděla jsem, že to nevydrží a já dostanu, co chci. Jeho. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když si mě vzal, bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Jediné, co nevydrželo, byly polštáře, které ležely kolem postele. Vlastně… kdy jsme se sem dostali?!

Po vytouženém vrcholu jsem se stočila k němu do náruče. Moje lidství jsem nesnášela, protože jsem usnula.

Pohled Edwarda

Byl jsem ten nejšťastnější upír na zemi. A proč? Našel jsem si tu nejúžasnější osobu. Bellu. Po tom mém útoku se spokojeně stulila do mé náruče a usnula. Miloval jsem, když spala a já se na ni mohl dívat. Lehce oddychovala a když se jí něco zdálo, kmitala víčkama. Občas něco vybrebentila a já se usmíval, jak pitomeček.

„Edwarde, počkej!“ křikla Bella ze snu. Pohladil jsem ji po vlasech a ona se uklidnila. Občas by mně zajímalo, co se jí zdá. Může to být zajímavé. Ona je jediná, jejíž sny pro mě zůstanou navždy tajemstvím.

Po pár minutách, co jsem čekal, jestli se nevzbudí jsem se rozhodl pro lov. Cítil jsem pálení v krku a pomalu černající oči. Bella se nevzbudila a já vyšel ze dveří, které vedly přímo do pustiny ostrova.

Zavřel jsem oči. Můj čich naznačoval, že kousek ode mne je lesní zvěř. Vypadalo to na nějakou… opici? Ošil jsem se při myšlence, takového nečistého zvířete. Nechtěl jsem nechat Bellu samotnou na ostrově, takže jsem zůstal. Bude mi muset stačit to, co tu najdu! Opice z rodu Drilů byla po pár vteřinách mrtvá. Padla další kořist, ale já…? Stále cítil hlad.

Zprudka jsem se otočil a namířil si to zpátky. Bylo to něco… chutného, vábivého a sladkého. Moje živočišné schopnosti převládly můj živý rozum a vydal jsem se po stopě.

Rozeběhl jsem se a skočil po zvířeti. Protrhl jsem tenkou blánu na jejím krku. Moment! „Bello, ne!“ zakřičel jsem, když mi došlo, co jsem vlastně cítil.

Pohled Belly

Moje lidství jsem nesnášela, protože jsem usnula. Ani nevím, kdy jsem se vzbudila, protože v pokoji jsem byla úplně sama. „Edwarde,“ špitla jsem. Rozhlédla jsem se, ale můj manžel nikde. Podívala jsem se na své straně po vodě. Kupodivu tam stála pet lahev s vodou. Napila jsem se a vylezla z postele. Z křesla, co stálo pod oknem jsem stáhla župan a oblékla si ho. Bylo teplo, ale nikdy nevím, kdo mě sleduje. I když jsme tu asi sami.

Prošla jsem celý dům, ale ani tady Edward nebyl. Podívala jsem se na hodinky, bylo něco kolem třetí ráno. Rozhodla jsem se jít projít, protože můj spací rytmus se rozhodl, že už se mu nechce spát. Naposledy jsem se rozhlédla a vyšla z hlavních dveří. Sestoupila ze schodů a přemýšlela, kam se dát teď.

„Paráda,“ špitla jsem a nadechla se. S výdechem jsem se rozešla na pravou stranu. Nevím, kam Edward šel, ale já se šla alespoň projít. Když už nemůžu zabrat. Tohle mě snad utahá a já zaberu po pár minutách.

Došla jsem na okraj lesa. Byl tmavý a větve šustily v rytmu větru, který se pomalu zvedal. Vypadalo to tam dost strašlivě, stíny, co vydávaly větve a ostatní lesní vegetace. Různé strašidelné tvary. Bylo mi divně. Necítila jsem se tam zrovna bezpečně. A to jsem na nohách měla ještě pantofle. Takže kdybych měla utíkat… no, řekněme, že bych se daleko nedostala.

„Edwarde,“ hlesla jsem znovu. Můj hlas se odrážel od kmene stromů. V dálce zakníkalo něco, co jsem nedokázala identifikovat. Začala jsem se bát. „Kde jsi?“ zašeptala jsem, ale odpovědí mi bylo prasknutí kousek za mnou. Prudce jsem se otočila, ale nic jsem nezahlédla. Zkusila jsem se otočit dokola, ale nic.

Mé nohy se roztřásly a já cítila, že dlouho nevydržím. Proto jsem se rozhodla, radši vrátit zpátky do domu. Po pár krokách jsem se sesunula k zemi. „Zatracenej kmen,“ zanadávala jsem si. Zvedla se a podívala se v měsíčním světle na ránu, která se udělala na mém koleni. „Au,“ zasténala moje ústa. Bolelo to jako čert.

Podívala jsem se kolem sebe, ale v dohlednu nebylo ani živáčka. Proto jsem se rozhodla jít si zkusit lehnout.  Po pár metrech jsem se na chviličku zastavila, abych vydechla. Ve chvíli, kdy jsem zastavila, přišel ohlušující pád. Poznala jsem, že se děje něco, co se stát nikdy nemělo. „Edwarde,“ vypískla jsem z posledních sil. On se probral a odtrhl se od mého krku, který už teď byl plný krve.

„Bello, ne!“ zakřičel, když mu došlo, co udělal. Vzal mě do své náruče a rychlostí blesku odnesl do domu. Položil mě na postel, kde se oddával své vlastní nenávisti. „Nechtěl jsem. Odpusť mi to, prosím!“ vzlykal bez slz a obličej si schoval do dlaní.

Ležela jsem na posteli a zatím nic necítila, to se ale brzo změnilo. Přišla bolest. Bolest tak veliká, že by zabila i mrtvého. Z mých úst vyšel nářek. Nářek tak silný a hlasitý, že Edward pochopil, co mi udělal. Co vlastně podle jeho očí, nikdy udělat nechtěl.

„Bello, lásko,“ vycházelo z jeho úst. Rty a oči se křivily ve zvláštních grimasách. Chtěla jsem říct, že je to v pořádku. Že on je moje všechno a můj důvod bytí. Ale přišel další nával bolesti. Oheň. Oheň, který spaloval všechny mé žíly, cévy a mou kůži. Podle toho, jak rychle se to rozšiřovalo, už žádná kůže ani nic, co by připomínalo živou bytost, neexistuje. Jed se šířil tak rychle, že jsem si ani neuvědomovala, že za pár minut budu jako Edward. Krásná a nesmrtelná. Nemám ponětí, jak dlouho jsem se svíjela v křečích, ale oheň se začal stahovat k mému srdci.

Nemohla jsem dýchat, hýbat se ani křičet. Teď už jsem nemohla ani naříkat. Jak moc to bolí. „Pomoc,“ křičela jsem v duchu jen pro sebe. Přemýšlela jsem, jestli by se mi nepovedlo udělat zase moji hlavu dostupnou Edwardovým myšlenkám. Začala jsem se soustředit. Minule to vyšlo, proč ne teď.

„Edwarde,“ promlouvala jsem k němu. Nic. Zkusila jsem to znovu. „Edwarde,“ křičela jsem v nitru. Bolest, která přišla, byla stokrát horší než ta minulá. Oheň ustoupil. Uběhlo pár vteřin a vrátilo se to. Tentokrát ale neodeznělo. Jed se šířil ještě rychleji, než normálně.  Poznala jsem, že se schyluje ke konci. Mému konci na tomhle světě.

„Lásko, to bude v pořádku. Za chviličku budeš ta nejkrásnější upírka na světě!“ šeptal mi do ucha a při tom mi sevřel dlaň. Dlaň, kterou jsem myslela, že nemám.

„Miluju tě,“ špitla jsem si pro sebe. Edward vykulil oči a podíval se mi do očí.

„Slyším tě. Jak se cítíš? Jak ti je… Nebolí tě to moc? Je mi to líto!“ chrlil jednu větu za druhou.

„Vydržím to! Už kvůli tobě. Miluju tě, ty jsi můj život, moje láska, kterou jsem našla!“ Třel mi dlaně, které se probíraly k životu. Životu, věčného mládí.

Dívala jsem se před sebe a Edward se ode mne odtáhl. „Kam jsi zmizel?“ ptala jsem se vystrašeně. On ale nikde. Moje mysl se uzavřela a já byla znovu sama.

Poslední žár se blížil cévami k srdci. Zaposlouchala jsem se a moje srdce udělalo: Buch, buch, buch… nic… buch a ticho. Zlehka jsem zamrkala a moje oči se zaostřily na něco na stopě. Byl to malý pavouček, který zrovna předl pavučinku. Podívala jsem se kolem sebe. První, koho jsem viděla, byl Edward. Díval se na mě. Hystericky se pousmál a zvědavě sledoval mé počínání.

„Ahoj,“ řekla jsem nesměle. Zvedla jsem se do sedu a pak se postavila.

„Jak ti je?“ ptal se nedočkavě.

„Dobře,“ odpověděla jsem. Chytla jsem se za krk, protože zvuk, který z něj vyšel… vlastně nebyl ani můj.

„Je to tvůj hlas. Zvonivý, hraje všemi barvami. Podívej se, jak jsi krásná,“ chlácholil mě. Opravdu jsem byla tak krásná a půvabná, jak říká? Předstrčil přede mne zrcadlo a já nevěřila vlastním očím. Byla jsem tak krásná, jak si mě představovala Alice.

„To… to jsem já?“ ptala jsem se zmateně.

„Ano. Jsi ta, kterou jsem si vzal. Nemáš žízeň?“ ptal se. Dokud o tom nezačal, byla jsem v pořádku.

Chytla jsem se lehce za krk a zaúpěla. „To je ono?“ ptala jsem se. Edward jen kývl a já se na něj zmateně podívala. Vše pro mne bylo nové. Ostré obrazy a oči, které nic nepřehlédnou. Uši, které slyší všechno dokonce i to, co by neměla. Zaposlouchala jsem se a věnovala tomu naprostou pozornost.

„Slyšíš něco?“ ptal se. Vůbec jsem neodpověděla, protože mě uchvátil ten zvuk. Zvuk tlukoucího srdce. „Bello,“ zopakoval Edward a jemně do mě šťouchl.

„Promiň, cože jsi říkal?“

„Jestli něco slyšíš…“

„Ano. Tlukoucí srdce a… řinoucí krev v žilách. Edwarde, to pálí!“ vyhrkla jsem ze sebe a sesunula jsem se k zemi. Nechtěla jsem ubližovat a zabíjet, jen proto, že musím.

„Bello, na co čekáš?“ ptal se mně bolestným tónem.

„Já… já… nemůžu. Je to tak lákavé a sladce to voní, ale nemůžu zabít, jen proto, že musím,“ naříkala jsem, ale ruku z krku jsem nespouštěla.

„Lásko, musíš. Takhle to prostě funguje,“ vysvětloval. Bolelo ho to tak jako mě. Ale on byl zvyklí. Musím si také zvyknout, jestli s ním chci strávit zbytek věčnost.

„Když to nejde,“ křičela jsem. Cítila jsem klapku, která mně nutila nedělat to. Dokonce jsem cítila, že to Edwarda bolí. Bolí ho takhle mě vidět. Co mám dělat? Nechci zabíjet… Při pomyšlení, že to zvíře má někde rodinu. Do očí se mi nahrnuly slzy… „Co je to?“ ptala jsem se vystrašeně.

„Slzy. Asi ti ještě z lidskosti něco zůstalo. Neboj, časem to zmizí,“ odpověděl klidně. Rukou jsem setřela slzy a podívala se mu do očí. Do očí, které byly tak ztrápené, že mě to bolelo.

„Dobře,“ řekla jsem, ale v zápětí toho hned litovala. „Drž se za mnou, prosím!“ špitla jsem a vydala se za tou vůní.

Běžela jsem, co mi nohy stačily. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem jako novorozená mnohem rychlejší. Když jsem se ohlédla, Edward nikde.

Už jsem chtěla zastavit, ani nevím proč. Říkal mi to můj vnitřní hlas. Hlas, který křičel „Stůj!“ V tom jsem to ucítila. Moje ústa začala vylučovat zvláštní tekutinu. Jed. Jed, který zabíjí. Sladká, vábivá a ničím neporazitelná vůně. Nasládlá. Dokonce tak, jak jsem si ještě pamatovala cukrovou vatu nebo dokonce karamel.

Zvíře uvnitř mě zareagovalo rychleji, než já. Letěla jsem s větrem o závod. Vlasy mi vlály na všechny strany a o mou tvář se opíral ten největší a nejpříjemnější vánek. Vůbec jsem nepoznala, jestli je ostrý nebo ne. Prostě jsem to neřešila. Teď už ani nic nemusím.

Oči rudé jako krev a ústa plná jedu. Obešla jsem normálním a potichým krokem velký strom, který překážel v mé cestě ke kořisti. Vykoukla a uviděla. Uviděla chlapce, který si hrál se svou sestrou. Starší sestrou.

Počítala jsem v hlavě, jak dostat oba. „Leah, už chci domů. Mám hlad,“ špitl chlapec.

„Tak si něco ulov, Sethe!“ vyštěkla dívka. Na něco nebo na někoho čekala. Alespoň to tak vypadalo. Zaposlouchala jsem se do dnění kolem sebe. Edward stále nikde. To jsem tak rychlá? Znovu mně začalo pálit v krku. Byl to signál, že je čas na jídlo. Bolelo to neuvěřitelným způsobem, který mně vysiloval. Přišla síla, která mi dala energii na lov. „Sethe, utíkej. Řekni v rezervaci, že je tu novorozená!“ vyprskla Leah, která ležela pod mojí rukou, a pomalu z ní vyprchával život.

Leah padla. Zemřela a já to nemohla vrátit. A co ten chlapec? Jestli doběhne do La Push… všichni se dozví, že upíři posílili o moji maličkost. Odhodila jsem její mrtvé tělo a vydala se za chlapcem. Nebyl to takový problém. Ještě nebyl schopen přeměny. Přeměny ve vlka. O to to bylo snazší.

„Omluvám se,“ prohodila jsem a skočila mu po krku. Své ostré zuby jsem zaryla do jeho tepny na krku a vysála skoro všechnu krev.

„Bello, ne!“ křičel Edward, když Sethovo tělo padalo na zem. Sehnula jsem se k zemi do obrané pozice.

„Nemohla jsem dovolit, aby o mě řekl v rezervaci!“ řekla jsem na svoji obranu.

„Je ti jasné, že jestli se to dozví, půjdou po nás!“ ohradil se.

„Omlouvám se, ale já si nemohla pomoc,“ pípla jsem a svůj zrak sklopila k zemi.

„Teď se musíme zbavit těl!“ řekl a také tak udělal. Zbavil se těl, která zahrabal hodně hluboko pod zem. „Půjdeme domů. Zkusíme na to zapomenout a tebe přeorientovat na zvířecí krev,“ řekl ublíženým tónem v hlase.

Když jsme dorazili domů, opravdu se to stalo. Na všechno jsem zkusila zapomenout a on také. Po sto letech na to nikdo nepřišel. Dokonce ani Billy Black, který je hledal – nenašel. Všichni si mysleli, že začali nový život, někde jinde a v nové zemi.

THE END

Tady jsem Vám udělala pro představu, jak by mohl vypadat štít. Snad se mi malinko povedl, protože absolutně nevím, jak bych ho udělala. :)

A co celá povídka. Líbila se? prosím o poslední komentáře. Děkuji za vaši přízeň a doufám, že si přečtete i jiné mé povídky. Vaše Torenc

Poslední písnička pro Edwarda a Bellu v tomhle příběhu...

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninová láska - Bonus (The End):

Opět pěkná povidka. Moc krásně jsem si početla

to bolo suprovéé ako sa o neho starala v nemocnici

Přidat komentář:

Nick:

Text: