Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninová láska 10. Díl

20.04.2010 (17:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2999×

Bez odmlouvání jsem poslechla a šourala se do svého pokoje. Jistě za pomoci moji maminky. Nikdy jsem si nemyslela, že jí budu tolik vděčná. Byla jsem na ní ošklivá, hrubá, občas i nepříčetná. Ale jsem si jistá, že teď začíná nová éra. Éra, která se neobejde bez smutku, pláče… Ach Edwarde, kde jsi?

*Edwarde, * křičela jsem ze spaní.

„Bello,“ mluvila na mě René. „Vzbuď se!“

„Edwardéééé,“ zakřičela jsem na celý pokoj a s tím jsem se vzbudila. „Mami,“ řekla jsem, když jsem k ní vzhlédla a hned jí padla do náruče.

Pohled René

„Kde se ta holka toulá?!“ říkala jsem si nahlas pro sebe. Už měla být doma skoro dvě hodiny, ale ona se pořád nevracela.

*Kde mám ten mobil?! * říkala jsem si v duchu.

Hovor

*Halo? * ozvalo se z druhého konce

*Bello, kde se flákáš? Neměla jsi být, už dávno doma? * řvala jsem jak pominutá.

*Za hodinu jsem doma! * odsekla mi a položila hovor.

„Co to mělo být?!“ zanadávala jsem si nahlas.

Po třiceti minutách

„Kde jsi tak dlouho?“ zařvala jsem, když vešla do dveří.

„Promiň. Musela jsem natankovat.“

„Za chvilku bude večeře. Jdi si umýt ruce,“ oznámila jsem.

„Ano, šéfe!“ říkala to s takovou nenávistí, že jsem si hned všimla, že něco tají. Nechtěla jsem se vyptávat, ale bolelo mě jí takhle vidět.

Já jsem se vrátila k plotně. Jen jsem to malinko zamíchala a mohla jsem nandávat.

„Bello.“

„Už jdu,“ odpověděla mi suše.

Sešla dolů, ale vypadala, jako kdyby jí někdo praštil pánvičkou. „Co je s tebou?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Ale nic,“ odsekla mi, jako vždycky.

„Tohle nevypadá, jako nic!“ stála jsem si za svým, ale ona mi stále zapírala pravdu.

„Tady to máš.“ Položila jsem před ní talíř.

„Děkuju,“ řekla zdvořile a pustila se do toho. Po pár soustech se v tom začala šťourat, ale v břichu jí kručelo stejně.

„Bello, buď jez, nebo to odnes,“ kárala jsem jí.

„Já to dojím.“ Znovu se do toho pustila, ale zvedl se jí žaludek a letěla na záchod.

První, co mě napadlo, bylo, že je těhotná. Ale to byl nesmysl, protože byla stále u Edwarda nebo ve škole. Slyšela jsem divné zvuky z koupelny, takže jsem se tam šla podívat. Ale to, co jsem tam viděla… nebylo moc hezké. Moje holčička, byla sehnutá nad mísou.

„Zlato, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, ale bylo vidět, že se trápí.

„Už je to dobré.“ Utřela si pusu do toaletního papíru a hned spláchla. Vstala a došla s přemáháním k umyvadlu. Opláchla si obličej. Podívala se do zrcadla a sáhla pro pastu a kartáček. Přišla jsem k ní a hladila ji po zádech.

„Co se děje? Lhát nemusíš.“

„Edward…“ Hned se rozplakala.

„Co je s ním? Umřel? Bello, já ti do hlavy nevidím,“ prosila jsem skoro na kolenou, abych se něco dozvěděla.

„Neumřel, ale on se probudil a teď tam není!“ vzlykala mi do náruče. „Chybí mi!“ Poprvé uznala, že se zamilovala. Bylo mi to jasné, protože takhle nikdy nevyváděla.

„To bude dobré!“ Přivinula jsem si ji k sobě a kolíbala. Sice stála, ale nohy se jí pomalu podlamovaly. Sklouzávala mi k zemi. „Bello,“ křičela jsem na ní, protože jsem se bála. Jediné, co mě napadlo, byla facka, kterou jsem jí dala.

„Au,“ vypískla a chytla se toho místa.

„Promiň, ale musela jsem tě nějak probrat. Pojď. Půjdeš si dneska lehnout a zítra nikam nepůjdeš.“

Bez odmlouvání poslechla a šourala se do svého pokoje.

*Edwarde, * křičela ze spaní ve tři ráno. Ani jsem nepřemýšlela, jestli se to zopakuje, ale vstala jsem a běžela hned k ní.

„Bello,“ pokoušela jsem se na ní mluvit. „Vzbuď se!“ malinko jsem s ní trhla a ona se vzbudila s křikem.

„Edwardéééé,“ zakřičela na celý pokoj. „Mami,“ řekla, když ke mně vzhlédla, hned mi padla do náruče.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že se umoudřila, ale za takové situace? Bylo mi jí líto…

„Miláčku, musíš spát. Je ještě brzo.“ Pohladila jsem jí a pomaličku jí položila na polštář. Během pár minut byla v limbu.

Ještě chviličku jsem u ní seděla, ale, už se nevzbudila. Vstala jsem a šla si ještě lehnout. Jakmile jsem zalehla, nebyl to pocit klidu, ale nepohody. Bella byla na dně a já nadšená zrovna nebyla.

Pohled Belly

Ráno jsem se vzbudila celá upocená. Připadala jsem si, jako kdyby mě někdo zmlátil. Ano tak jsem se cítila. Nebylo to nic příjemného. Znovu se mi vrátil ten pocit. Pocit osamění, prázdnoty, nechtěné osoby.

Vstala jsem z postele a nohy jsem položila na podlahu. Byla studená. Otřásla jsem se, ale hned jsem si zvykla. Ze židle jsem si vzala oblečení a šla do koupelny. Tam jsem si vyčistila zuby, osprchovala se a oblékla. Aby se neřeklo… rozčesala jsem si své hnědé lokny a šla se nasnídat.

„Ahoj,“ pozdravila jsem mamu.

„Ahoj, zlatíčko. Jsi v pořádku?“ zeptala se jako vždy starostlivě.

„Už je to dobré. Děkuju.“ Usmála jsem se a pustila se do snídaně, co mi mamka připravila.

Ta se jen usmála a sedla si naproti mně. „Co je?“ zeptala jsem se jí, když jsem si všimla, jak mě pozoruje.

„Nic,“ odpověděla a vzala si časopis.

Konečně jsem nebyla středem pozornosti. Mrkla jsem na hodiny a bylo něco málo po sedmé.

„Jdu se obléct.“ René se na mě podívala celkem nechápavě.

„Můžeš zůstat doma.“

„Půjdu do školy. Potřebuju přijít na jiné myšlenky.“ Usmála jsem se a talířek odložila do dřezu. „Ale i tak děkuju.“ Otočila jsem se a namířila si to do pokoje.

Když jsem vlezla do pokoje namířila jsem si to rovnou ke skříni. Vyhrabala jsem tam světle modrý top a džíny. Když jsem byla spokojená… podívala jsem se do zrcadla a upravila vlasy.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Stále jsem byla před zrcadlem a zírala na sebe. Koukala jsem si do očí a nevěděla, jestli mám vůbec jít do školy. Zvládnu to?

*Zvládnu! * říkala jsem si v duchu.

Popadla jsem tašku a vyrazila po schodech dolů. „Ahoj,“ zavolala jsem na mámu.

„Bello, svačinu,“ zakřičela máma, abych jí neutekla.

„Děkuju,“ poděkovala jsem jí a zmizela ve dveřích.

Nasedla jsem do auta a jela ke škole. Po půl hodině jízdy jsem zatáčela volantem ke svému místu, které jak jsem si všimla, bylo zabrané.

Vyřadila jsem, zatáhla ručku a vystoupila. „Hej, tohle je mé místo!“ zařvala jsem na dotyčného.

„Promiň,“ odpověděl, aniž by se uráčil otočit. Vycouval a já zaparkovala.

Vytáhla jsem klíče ze zapalování, tašku ze sedadla a vyrazila ke třídě. Dívala jsem se směrem dolů, protože mi sluníčko svítilo do očí…

„Promiň,“ omlouvala jsem se zahalenému klukovi, který byl zakrytý v mikině.

„To je v pořádku. Omlouvat bych se měl já.“ Malinko sebou pohnul, ale neukázal mi tvář.

„Jsem Bella a ty?“ Podala jsem mu ruku a čekala na nějakou odezvu, ale bez úspěchu. „Halo, jak se jmenuješ?“ opakovala jsem otázku.

Podíval se na mou ruku a odkašlal si. To pro mne bylo znamení, že nemá zájem. Všimla jsem si znaménka na pravé ruce. Kde jsem ho viděla?

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninová láska 10. Díl: