Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 4. kapitola

16.09.2012 (17:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2415×

Většinu času jsem trávila v tom mučicím nástroji, který byl vznešeně nazýván postelí, a měla jsem pocit, že se stávám její součástí. A to všechno jenom kvůli mé neopatrnosti, která způsobila vymknutý kotník. Po Jakovi mi tu zůstala pouze jakási bylinková směs a ta jeho podmanivá vůně. A také v hlavě spoustu nejasností. Ještě aby to nebylo vše, zásoby jídla se mi nezvratně ztenčovaly, což mi vcelku nahánělo hrůzu. Z veškerých odchodů, které se mi nevtíravě nabízely, by byl tenhle zrovna nejpotupnější.

Ležela jsem na pelesti a dobrovolně jsem se trápila svými myšlenkami. Můj trest za to, co jsem napáchala. Tak abych si v tom udělala jasno. Využila jsem Jacoba, jeho přítomnosti a obětavosti poté, co Edward odešel. A já se z toho sesypala. Důvod jeho nečekaného odchodu, který mi sice důkladně vysvětlil, jsem i tak zcela nepochopila. Nebo jsem ho nechtěla pochopit. Edward mě chtěl ochránit, že prý bez něj mi bude líp. Kdyby mě jen viděl potom, co odešel. Ale později, díky mojí zoufalosti, jsem v Jakovi našla toho nejlepšího přítele. Ale naše přátelství nadále přerůstalo nezastavitelně v něco víc. Neskonalá náklonnost, šimravé zalíbení, doslovná návykovost. Stal se pro mě nutností. A pak? Edward se vrátil zpátky do Forks a já do toho spadla znovu. Pouhými slovy nedokážu vyjádřit, co to všechno s Edwardem pro mě znamenalo... a ještě pořád znamená. Jenomže… Je po všem. Opět. Nechápu, že se pořád tak statečně držím, ale asi mi ještě nedošlo, co se vlastně stalo. Došlo mi akorát to, že Edward odešel podruhé. Všichni Cullenovi odešli. 

Ale já jsem tady a řeším úplně něco jiného. Možná také proto, že bych se jinak musela totálně zhroutit. Jako minule. Anebo se možná něco změnilo. Mám v tom docela veliký zmatek, ale… V tuhle chvíli mě tíží akorát to, co jsem provedla Jakovi. Ještě než se Edward vrátil, Jacob se mi svěřil, že se do mě zamiloval. A já ho v nějaké sobecké předtuše ponechávala v dojmu, že jsem mu schopná jeho lásku oplácet. Zdaleka ne… Mé srdce patřilo a patří Edwardovi.

A poté mi dal Jake na výběr. Dlouho jsem nepřemýšlela a zvolila si. Popravdě, nikdy jsem neměla na výběr. Edward, vždycky jedině on. 

Myslela jsem, že se s tím Jacob nějak popasuje, ale on zničehonic odešel - sem. A s tím jsem se nedokázala popasovat zase já. Nechtěla jsem se smířit s tím, že bych žila svůj život bez něj. I když na druhou stranu Jakovi ten odchod dost možná pomohl. Měl docela potíže ve smečce, protože hodně často porušoval dohodu mezi vlkodlaky a upíry. Vlastně, jediný, kdo s tím měl problém, byl Sam, bohužel alfa samec Quiletů. A Jacob ještě pobouřený svým mládím, nedávnou první přeměnou a především mnou, si občas přespříliš vyskakoval. A kluci ho v tom ještě podporovali, avšak asi neúmyslně, když mu častokrát opakovali, že by na pozici alfa samce hravě měl. 

No, a se mnou a vůbec se vším po jeho odchodu to šlo z kopce. Edward poznal, že se se mnou něco děje, a byl z toho hodně nesvůj. Došlo mu, že je pro mě Jacob víc než důležitý na to, abych bez něj prožívala bezstarostný život. Nelíbilo se mu to; dával mi to najevo, a to se zase nelíbilo mně. S Jacobem se vzájemně nesnesli, ale veškeré nesympatie šly ihned stranou, pokud se jednalo o moje bezpečí. A to byl další klín do našeho už tak křehkého vztahu mezi mnou a mým překrásným upírem. Ta moje jednoduchá rozbitelná člověčí skořápka. Důvodem odchodu Cullenových z Forks se stalo právě moje bezpečí. Možnost proměny v jednu z nich byla naprosto nereálná. Celá jejich rodina se bez rozmýšlení shodla na tom, že i kdyby se mělo dít cokoliv, nedovolí, abych se stala jednou z nich. Nechtěli mě zbavit mé duše jenom kvůli tomu, že jsem si to tak přála, a byli na tolik silní, aby komukoliv zabránili mi ublížit... Nebo mě přeměnit. Až na Volturiovi. Celá Edwardova rodina se vypravila do Itálie vyjasnit otázku mé existence. Edward se mě vzdal, abych mohla dál žít ubohým lidským životem, na němž byl jediným světlem on… A Jake. A proto jsem teď tady. Vyrážím klín klínem. 

Chvíle přemýšlení nad stávající situací mě dohnala, bohužel, k Edwardovi. K němu, na nějž až moc bolelo myslet. Vzpomínky na něj mě neúprosně emociálně drtily. Už podruhé mě opustil. Ale tentokrát mě to neničilo tolik jako poprvé, což jsem si nedokázala nijak logicky vysvětlit. Snad domněnka kdesi v koutku srdce, která mě držela nad tím vším. Domněnka, že jakmile se všechno vysvětlí, vrátí se zase ke mně. Že ho zase ke mně něco přivede. A já mám zatím neomezený prostor vyřešit to, co se zdálo být nevyřešené. To mě nabíjelo a dodávalo mi energii. Ale nemohla jsem se zbavit vědomí, že jsem se předtím chovala jako odporná manipulativní egoistka. A tak jsem to chtěla Jakovi asi nějak vynahradit. 

Nikdy jsem nepochybovala o tom, co cítím k Edwardovi. A ani nikdy nebudu. Životní láska je jen jedna, i když je zakázaná. Díky tomu je ještě lákavější, hlubší a opravdovější.

Otázka citů k Jacobovi mi dávala zabrat daleko víc. Na mysl mi vyvstávala myšlenka, že by se ty city daly přirovnat k o něco slabšímu projevu lásky k Edwardovi. Sice mi z toho běhal mráz po zádech, ale sama jsem si pokaždé nakonec dávala za pravdu. Pořád jsem to rozpitvávala dokola, ale závěr byl vždy stejný. Bylo to natolik silné, že mě to dohnalo až sem. Do divoké přírody Aljašky a severní Kanady. A provinilý pocit vůči Edwardovi jsem překvapivě vůbec nezaznamenala. Ty výčitky díky jeho odchodu zřejmě vinu potlačovaly někam do pozadí, ačkoliv to nebylo fér. Edward jednal v mém zájmu. Už zase se mě snažil chránit. Nikdo z jeho rodiny mi neřekl, co vlastně Volturiovi chtějí. Asi mě nechtěli děsit, ale to, že odešli do Volterry, mě samo o sobě děsilo víc než dost. Když mě uchránili před šílenou Victorií, která udělala všechno proto, aby se mou smrtí pomstila za vraždu jejího druha, což mi přišlo stokrát horší než Volturiovi. Mimochodem, právě Victorie přivedla Edwarda zpátky ke mně. Ale podstatná otázka byla - Co ode mě králové všech upírů asi tak chtějí? 

Můj tok myšlenek ukončilo podivné zapraskání ve velkých železných kamnech, na kterých jsem si dělávala jídlo, ohřívala vodu a vyhřívala celý srub. Vzápětí v nich ještě podivněji zaskřípalo. Na to kamna vychrchlaly dvakrát kouř sazí a plamen pomalu uhasínal. Zaraženě jsem kamna pozorovala a neměla jsem ani sebemenší ponětí, co se to s nimi stalo. Jediné, co jsem o nich věděla, že se do kamen musí přidávat dřevo, aby se udržel oheň, a tím pádem potřebná teplota místnosti. Chvátavě jsem se vyhrabala z postele a kulhavou chůzí, kdy jsem si ulevovala na poraněnou nohu, jsem si to mířila ke kamnům, přičemž jsem je zaujatě sledovala, aby mi nic neuniklo. 

Po půl hodině jsem se od nich s hlasitým klením odvrátila a utírala si mikinou tvář, která mě neodbytně svědila, jelikož jsem měla ruce celé od sazí. Když jsem stáhla ruku dolů, zjistila jsem, že i obličej se té černotě nevyvaroval. Rezignovaně jsem se postavila před ta ďábelská kamna a rozzlobenýma očima jsem je zkoušela přimět, aby oheň opět vzplál. Z té samoty jsem začínala myslet trochu paranoidně. Nebo taky proto, protože jsem byla obklopena nadpřirozenými bytostmi, které jsem donedávna znala pouze z pohádek a povídaček. Nad touhle myšlenkou jsem se ironicky ušklíbla, každopádně oheň ne a ne vzplanout. Povzdychla jsem si a ještě jsem se rozhodla tam tak postávat. S rukama založenýma na prsou a nepatrně podupávat zraněnou nohou o zem. Zřejmě v marném očekávání, že se přece jen ty kamna umoudří a slitují se nad mou mizernou situací. Po dalších třech minutách jsem to vzdala. Naštvaně jsem rozhodila ruce, kamnům věnovala ještě pár peprných nadávek a odploužila jsem se do postele s nějakou bláhovou představou, že mi zima nebude. Do setmění mi pod teplou dekou a kožešinou, nejspíš z nějakého grizzlyho, bylo docela příjemně, ale pak to přece jen přišlo. Navlékla jsem na sebe ještě další vrstvu oblečení a doufala, že to nějak přežiju. Netrvalo to dlouho a došlo mi, že tohle byla ještě naivnější představa, než když jsem chtěla očima založit oheň v kamnech. Nemůžu fungovat v subarktickém pásu bez topení! A ten fakt, že by mě tohle mělo donutit, abych se vrátila domů, se mi tedy vůbec nezamlouval. Nejdřív jídlo a teďka tohle? Ať jsem chtěla, či nechtěla, tak se mě neúprosně zmocňovala beznaděj. A taky nezvladatelný zimomřivý třes. 

Dvanáct minut po půlnoci, jak jsem zjistila při pohledu na hodinky na svém zápěstí, když jsem odkryla vrstvu oblečení, jsem pociťovala takový chlad, který si taktéž uvědomovala každá buňka v těle, protože mě všechno nepřívětivě mravenčilo a píchalo, že jsem přemýšlela nad tím, jak vlastně vznikají omrzliny. Před očima se mi přehrávaly scény z Titanicu, když pasažéři pomalu mrzli v ledovém Atlantiku. Tím jsem si teda taky moc nepomáhala. Z nosních dírek mi při každém mělkém výdechu vycházela bělavá pára a já uvažovala o tom, kolik stupňů tu asi tak bude. Z mého hloubání mě vyrušilo vlastní drkotání zubů, což už mě dovedlo k jasnému závěru, že dneska prostě neusnu. To mě nepotěšilo. Zatímco jsem tam tak ležela, klepala jsem se a přemýšlela jsem nad nesmysly, jako při kolika stupních vznikají omrzliny a co všechno oblečení na sobě mám, můj mozek moc dobře nerozpoznal signál, který k němu přišel zvenčí. Nebo spíš nevyvodil, co by to mohlo znamenat. Když dveře zavrzaly a do srubu na pár vteřin zavál ostrý a mrazivý vzduch, tak to zapraskání větví poblíž chatky znamenalo jediné. Přítomnost mého vlčího přítele. 

Nasměrovala jsem zrak ke dveřím a spatřila jeho ohromnou postavu v majestátném postoji, jak tam tak v pološeru postává. Jako vždy jen do půl těla. Zatnula jsem zuby, abych tak ovládla to protivné cvakání zubů. Ještě jsem si musela posunout lem čepice, abych na něj lépe viděla. Promluvit jsem se neodvážila, jelikož jsem se obávala, že by moje momentálně ochromené hlasivky vytvořily jen nějaké strašidelné skřeky. Do tváře jsem mu sice neviděla, protože zrovna na ni dopadal stín, ale dost zřetelně jsem cítila jeho ztěžklý pohled upřený na mou prokřehlou postavu.

„To drkotání zuby jsem slyšel na kilometry daleko,” odtajil mi důvod jeho návštěvy, přičemž v jeho hlase neopomněl náznak znepokojení a nesouhlasu. Nemusel sem chodit, neprosila jsem se ho o to. To by ale nesměla být jednou z jeho předností ta velkorysá starostlivost.

„Ráno ta kamna spravím,” slíbil mi a na malý moment se na místě zapotácel, než se rozhodl udělat pár kroků ke mně. Téměř bez mrknutí jsem jej sledovala a již jsem slabě tušila, co míní udělat. Tím zjištěním moje už tak ztuhlé tělo snad až zkamenělo, ale naopak srdce - i s tepem - se rozběhlo dvakrát tak rychleji. Schopnost myslet na něco jiného se mi naprosto vytratila, ale to už Jake klečel u mě a upíral na mě ty svoje hluboké oči, ze kterých vycházela neutuchající snaha o mě pečovat. Stál ode mě jenom pár centimetrů a já ucítila to teplo, které vycházelo z jeho statného těla, což mi okamžitě ulevovalo. Pár vteřin na mě zjihle hleděl a až poté se odvážil ke mně vztáhnout ruku, aby zjistil, jak na tom vlastně jsem. Na půl sevřenou dlaní se mi prsty otřel o nepříjemně pulsující tváře. Rty jsem kvapně nabrala mrazivý vzduch do úst, až se mi spodní ret zachvěl. Jakův pohled sjel téměř ihned k nim, i když na něm bylo znát, že se tomu chtěl až úzkostně vyhnout. 

„Jsi hodně prochladlá.”

Z nutkání něco vyslovil a přitom vrátil zrak k mým očím. Byla jsem schopná mu na to pouze přikývnout. I když jeho ruka sklouzla zpět k jeho tělu, já jsem jeho dotek na tváři cítila pořád. Krásně hřál. 

„Zahřeju tě,” konstatoval nakonec tak odhodlaně, že i kdybych protestovala, udělal by to stejně. Znovu jsem mu pokynutím hlavy naznačila svůj souhlas. Se zpomalenou funkčností plic, kvůli jeho patrné blízkosti, jsem jej dychtivě pozorovala. Hbitě se postavil na nohy, jako by už nebylo nic důležitějšího, a naopak pomalými a promyšlenými pohyby se položil na pelest za mě. Donesla se ke mně jeho osobitá vůně. Opojná směs divoké přírody; jeho druhé podoby a odrazu lidskosti v podobě mixu vanilky, šalvěje a bergamotu. Poutalo mě to k němu přímo magneticky. Kvůli tomu vnímání jeho nepopiratelné mužnosti jsem úplně zapomněla dýchat. I na to, jaká mi byla zima, mě naprosto nepochopitelně polilo horko. Tváře a uši mě až protivně pálily. Mezitím jsem také bez ustání neverbálně snímala každičký Jakův sebemenší pohyb. Chvíli se tam vrtěl, než se podle svého pohodlí uvelebil, a pak se ke mně opatrně přitiskl, aby mě co nejrychleji ohřál, ale aby to vypadalo co nejvíc rezervovaně a netečné.

Třásla jsem se dál, ale teď už ze zcela jiného důvodu. Horko jeho těla, které přímo sálalo, na mě zapůsobilo kupodivu okamžitě, ale za to nervozita z jeho přítomnosti se projevila právě takhle. Ještě že mi prostředí hrálo do karet a nemusela jsem nic trapně vysvětlovat. Z jeho upjatého těla jsem poznala, že je z toho nervní asi tak jako já, ale nechat mě mrznout prostě nedokázal.

Po nekonečně dlouhé době jsem zase vydechla. Pomaličku, kousek po kousku, aby to nevypadalo podezřele. I když ten rozdíl, jak jsem měla hlavu najednou nízko, musel být víc než zřetelný. A taky jsem se konečně odhodlala polknout, protože jsem se zbavila toho prapodivného knedlíku, který se mi tam vždycky objevil, když jsem jej měla na blízku. Uslyšela jsem ten hlasitý zvuk, který vydalo moje vyprahlé hrdlo, a zastyděla jsem se. Přitom jsem se smířila s další věcí. I kdybych mohla usnout, protože už mi začínalo být až nezvyklé teplo, kvůli Jakovi by to stejnak nešlo. Neustále jsem se hlídala. Co kdybych začala něco ze spaní blábolit? Proto se raději vyspím, až k tomu bude vhodnější příležitost. Jak jeho tělo vyloženě pálilo a já se dokonce začala lehce potit, nezbylo mi nic jiného než se začít pomalu vysvlékat. Jenomže mi to v téhle situaci přišlo divné, ba dokonce nevhodné, nemohla jsem si pomoct. Nejdřív rukavice, čepice, šála, pak jsem si rozepnula u krku svetr a tím jsem prozatím skončila. Jo, prozatím. Hřál až moc. 

Jacob tam pořád tak prkenně ležel a od té chvíle, co si definitivně ulehl, se ani nepohnul. Ta strnulost a upjatost mezi námi byla až otravná. Bylo to zvláštní a nepohodlné, protože jsme se k sobě vždycky chovali bez nějakých omezení. Možná, když…

Sebrala jsem všechnu odvahu, co jsem kdy vůbec měla, a tápavým pohybem pravé ruky jsem vyhledala tu jeho, kterou skoro až křečovitě svíral a ponechával podél těla. Z jeho prvé reakce, kdy jeho ruka byla vůči mému pokusu nevstřícná, jsem pochopila, že ho to překvapilo, ale pak si ji nechal přitáhnout až těsně k mému hrudníku. A tak si mě celkově k sobě přivinul ještě o něco víc. Kousek pod bříškem mě tak lehce zašimralo. Zatímco já jsem tělem opsala jeho linii a poprvé od toho, kdy si ke mně lehl, jsem se uvolnila a pocítila jsem nepřekonatelnou spokojenost. A Jake zřejmě také, podle toho, jak se ke mně blíž natiskl a opíral o mě svoje tělo. Uvnitř mě se usadil klid a úleva a ještě ke všemu jsem si uvědomila, že bych už neměla problém usnout. Žádné obavy, žádné strachy, najednou mi to přišlo zcela přirozené. Tak nějak automaticky, abych mohla zabrat, přitáhla jsem si Jakovu ruku ještě o něco výš nad srdce a vtiskla jsem mu dlaň do té jeho. Zavřela jsem oči, abych mohla vnímat o něco jasněji. Tak jsem lehce rozpoznala, jak se zaskočeně napřímil. Pak tak ještě chvíli zůstával, asi se snažil obhlédnout můj výraz v tváři. Moc dobře jsem si byla vědoma toho, že mé rty jsou zvlněné do šťastného úsměvu. Když to jeho zkoumavé oči spatřily s dlouhým výdechem, který značil jeho potěšení, zase ulehl. A chvilinku na to se jeho hebké prsty propletly s těmi mými.

A když jsem mu ruku pevněji stiskla jako kladné gesto, sevření už nenechal povolit. Moje zcitlivělé uši, jak jsem pomalu usínala, uslyšely šustění polštáře, jak se Jacob někam přemisťoval - směrem ke mně. Nevyvedlo mě to z míry, spíše jsem toužila vědět, jaký bude jeho cíl. Opřel si čelo o lem svetru a zároveň o můj krk, kam už svetr nedosáhl a vstřebával mou náhlou snadnou dosažitelnost. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to, co se právě odehrávalo, nedojímalo. Dokonce jsem musela zahánět rozněžnělé slzy.

Teď už jsme mohli usnout oba dva. 

 Příště pokračujeme. :))

Chci vám zase ohromně poděkovat! Děkuju, děkuju, děkuju! Vážně mě váš zájem těší, je to pro mě něco jako odměna. Takže, ještě jednou děkuju!

Taky se chci omluvit adminkám, že jim přidělávám práci, když jim předávám kapitolky nedoopravované. Občas nějakou tu chybku přehlédnu, občas ji prostě nevidím, takže moc děkuju, že to za mě napravíte. ;) x))

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 4. kapitola: