Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 2. kapitola

08.09.2012 (10:45) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2516×

„Kruci!” zaúpěla jsem tlumeně, jak jsem se pokoušela zkrotit náhlý nával bolesti. Když jsem si uvědomila, co se vlastně stalo, obličej se mi zkřivil do útrpné grimasy. Následně jsem se rukama zapřela o mrazivě chladnou zem a donutila se přetočit do sedu. Až teď mi doopravdy došlo, co vše jsem si tím pádem asi tak způsobila. Levý kotník mi téměř hořel, v pravé dlani mi intenzivně tepalo a postupně se to šířilo přes předloktí až po rameno. Musela jsem se do té ruky ošklivě praštit. Má pravá tvář na mě působila neobvykle ztuhle. Nepostiženou dlaní jsem ji nahmatala a zjistila, že přes celou tu pravou polovinu jsem měla cosi přilepeného. To, na co jsem dopadla. S nechutí jsem to z tváře smetla a dál hodlala pokračovat v průzkumu u poraněného kotníku. Zrakem jsem sjela k nohám, ale zrovna jsem seděla tak, že jsem na ně nic neviděla. Zapřela jsem se tedy dlaněmi podruhé, ale teď s palčivým pocitem, jak mi krev prokrvovala zraněnou ruku. Zuby jsem se zakousla do rtů a posunula se tak, aby mi měsíc posvítil na kotník. Nevnímala jsem nic jiného, pouze svoji osobu a to, jak mě bolelo celé tělo. Na moment jsem dokonce zapomněla i na Jacoba. 

Položila jsem si levou dlaň na kotník, kde jsem nahmatala podivnou bouli, která tam být rozhodně neměla. Super, pěkně jsem si ho vyvrtnula. Chvíli jsem tam dál seděla s faktem, že se budu muset dokulhat zpátky do chatky a nějak to přetrpět. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale když kdesi v dáli výhružně zahoukala sova a již o něco méně dál zapraskalo větví, v hlavě mi vyvstala myšlenka, že tu posedávám naprosto sama a všude po lese se pohybují taková zvířata, jako medvědi a vlci. Očekávala jsem, že pocítím strach, ale nestalo se tak. Spíš prosté nutkání se zvednout a odkulhat do horského srubu. Asi jsem totiž nějak podvědomě počítala s tím, že se tu Jacob přece jenom poblíž nachází a že mi v případě nouze pomůže. I když tohle byl tak trochu případ nouze. 

Konečně jsem se odhodlala vstát z té mrazivé země. Zachytila jsem se nejbližšího kmene stromu, který mi sliboval, alespoň nějakou podporu. Jenomže když jsem se vzepřela vší silou, která mi v této chvíli zůstala, tak jsem nakonec s hlasitým zakvílením, okamžitě poté, co jsem se postavila na poraněný kotník, padala zase dolů. Ale ještě než jsem dopadla podle očekávání zpátky, mě zachytily silné hřejivé paže. Úlevou jsem vydechla a sevřela víčka pevně k sobě. Tíha celého mého těla spočívala pouze na Jakových snědých svalnatých rukou. Přivinul si mě ochranitelsky k sobě a vyzdvihl mě vysoko nad zem, ze které prostupoval odpudivý chlad. A já měla neutuchající pocit nedotknutelnosti. Nikdo mi nemohl ublížit, jedině snad on. Ostýchavě, avšak nezbytně nutně jsem mu prochladlou dlaň omotala kolem jeho silného krku a druhou, poraněnou dlaní jsem se prokřehlými prsty zahákla do tlustého hřejícího svetru, který jsem měla na sobě.

„Děkuju,” zašeptala jsem se vším vděkem, který jsem dokázala z té své trapné a nešikovné nehody vytěžit. Zvedla jsem hlavu výš, jelikož jsem ji měla doposud skloněnou, a měla tak možnost pozorovat pouze svoje tělo, které pomalu otupovalo kvůli tomu mému pádu. Jeho tvář mě přitahovala až moc silně. Jenomže jak jsem zvedala hlavu, neuvědomila jsem si, že jsem mu tak blízko, a nechtěně jsem se otřela nosem o jeho hedvábně jemnou pleť. Škubl sebou a já díky té blízkosti pocítila, jak na malý moment jeho tělo ztuhlo. Dál se tvářil víc než netečně. Ve mně vyloženě hrklo, ale hned na to mnou paradoxně projela taková podivná, mravenčivá vlna, která mi prostoupila až do konečků prstů. V tu chvíli jsem si té bolesti vůbec nevšímala. Zmateně jsem odtáhla hlavu, abych mohla pohledem zhodnotit jeho výraz ve tváři. Očima se neustále soustředil před sebe a rázně si nakračoval napříč nehostinnou flórou. Nedal na sobě nic zvláštního znát, ale mně i tak neušlo, že jak jsem jej sledovala se záměrem něco vyčíst, jeho jindy vlídná tvář nabírala surovějšího rázu. Svaly na čelistech se mu tvrdě natáhly tím, jak zatnul pevně zuby. Tváře mě náhle počínaly pálit, jak se mi do nich nahrnula krev. Netušila jsem proč, ale prostě jsem se styděla.

„P-promiň,” zakoktala jsem se při své omluvě podnícené nevysvětlitelným studem. A když mi na to Jake zase nic neříkal, pouze přidal ještě do tempa, zařekla jsem se, že už ze sebe nevydám ani hlásku, dokud nebudu mít nějaký důvod. Dokud mi k tomu on nedá důvod. 

„Přece sis nemyslela, že tě tam nechám,” konečně promluvil, což mi způsobilo krátký výpadek, přičemž jsem si ani neuvědomila, že se mi vyvalily oči a milým překvapením se mi rty rozpohybovaly do titěrného úsměvu. Z toho výpadku mě osvobodil jeho přívětivý pohled na moji vyjevenou tvář. Semkla jsem rty pevně k sobě a nemohla se vynadívat jeho hlubokých očí, ve kterých bylo vše tak jasně dané, že by to nepostřehl snad jedině slepý. Když se zase odvrátil čelem ke srubu a ještě ke všemu s mírným úsměvem, zalil mé tělo pocit blaženosti. 

„Zasloužila bych si to,” se skálopevným přesvědčením jsem pokračovala v konverzaci.

„Ale no tak…” napomenul mě káravě, avšak v jeho hlase nechyběl nefalšovaný úsměv. Již jsme byli u teplem sálající chatky, kde mě položil na postel s takovou lehkostí a opatrností, že jsem neměla ani tušení, kdy přesně mě na tu postel posadil. Jenomže jakmile jsem si položila kotník na provizorní postel, vrátilo mě to zpět do reality. Skrze sevřené čelisti jsem nasála vzduch do úst, což na venek vyznělo jako syčení, které nastiňovalo můj vnitřní souboj s tou bolestí. Můj práh bolesti byl mizerný. 

„Nikdy si nebyla moc opatrná,” pronesl s nostalgickým přízvukem a klečel u postele. Mým zvídavým očím se úspěšně vyhýbal. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Jak moc mi chyběl.

„Ještě že jsi na mě vždycky dával pozor,” dodala jsem za něj, což jej zřejmě potěšilo, protože jeho lehký výraz ještě o něco zjihl. Po té době se na mě podruhé zpříma podíval. Působilo to na mě tak nešťastně, trýznivě a ublíženě, že jsem ten nápor všech negativních emocí nevydržela a kontakt dobrovolně přetrhla. Místností se zhostilo napjaté ticho, které se zdálo skoro až hmatatelné. Usilovně jsme se vzájemně vyhýbali očnímu spojení, co by nás akorát znervóznělo. Tedy, tak jsem si to alespoň vysvětlovala. Navíc jsme měli s Jakem velmi podobné myšlenkové pochody. 

„Podívám se na to,” vyhrkl ze sebe zbrkle na popud tíživého mlčení, které mezi námi panovalo. 

„Bude to jenom vyvrtnutý,” kvapně jsem mu na to odvětila, ale beztak jsem se nevyhnula tomu, co přišlo. Jeho teplé konečky prstů se střetly s mým napuchlým kotníkem. I když by se tenhle dotek dal srovnat s lehkostí motýlích křídel, moje poraněná noha reagovala, jako by se mi pokoušel chodidlo vlisovat do primitivní pelesti. Už opět jsem syčela bolestí a úporně se ovládala, abych se nezačala svíjet jako had, abych se tomu utrpení vyhnula. Nechtěla jsem být za citlivku, jenomže ono to tak zatraceně moc bolelo! 

Jacob okamžitě zaregistroval moji těžko přehlédnutelnou reakci a ruce stáhl ihned pryč. Tvářil se poněkud vylekaně, a tak těkal pohledem z mého kotníku do mé tváře ztrhané tím utrpením. 

„Až tak tě to bolí?” položil mi otázku, po jejímž vyslovení mu došlo, jak hloupě to vyznělo. Já jsem to nijak neřešila, pouze jsem mu to krátkým trhavým pokynutím hlavy potvrdila. Dlouze se na mě přitom díval a pozoroval, jak jsem se ze své tváře snažila vyhnat veškeré náznaky toho, co se odehrávalo uvnitř mě. Přece mi není pět let, aby všichni poznali, co mi je. 

„Někde tu je nějaká lékárnička. Podívám se do ní, jestli je tam něco použitelného. Nejdřív ti ten kotník zpevním, ale pak musí být v klidu, takže už žádný běhání po lese,” sdělil mi svoje úmysly a poté se svižným pohybem vyhoupl do stoje. Můj ironický úsměv již nestačil spatřit, protože si to mířil do druhého rohu místnosti, kde se nacházela velká skříň, která sahala od země téměř až ke stropu. I když Jacob byl docela dlouhán, stejně se musel natáhnout, aby dosáhl až do nejsvrchnějšího šuplíku skříně, a já si jej tak mohla prohlédnout, aniž by si toho všiml. Vytočila jsem hlavu, co nejvíc to jenom šlo, abych se na něj směla podívat a neomezeně jej pozorovat. Při pohledu na něj jsem zatajila dech. Byl ke mně natočený zády, na kterých se mu svaly výrazně rýsovaly, a jeho vypracovaná paže se natahovala vysoko nad něj. Všechny ty záhyby mezi jeho svaly a hra světla a stínů v rohu místnosti z něj dělala skoro až nějakého kulturistu. Ale pro mě to byl někdo, z koho se mi prudce rozbušilo srdce, tep se stal nepravidelným, tělo polilo horko, ale přitom mi naskakovala husina. Přísahala bych, že tohle jsou nejjasnější příznaky zamilovanosti, ale tahle myšlenka se mi někde hluboko uvnitř protestně příčila. Nebyla jsem do něj zamilovaná, ale ani to pro mě nebyl pouhý kamarád. Ach, Jacobe. 

Z mého uchváceného pohledu jsem se probrala, až když již opět klečel u postele. Zhluboka jsem se nadechla a vnímala, jak se mi do tváří zase hrne krev. Podle jeho výrazu jsem rozpoznala, že postřehl to, jak na něj doslova civím. A taky jsem si povšimla, jak si mermomocí vyhání z tváře to polichocení, které jsem tím svým pohledem způsobila. 

„Je to vážně nutný?” zaháněla jsem tak další červenání na lících. V tu chvíli jsem se mu ještě nedokázala podívat do obličeje a on si to dokonale vychutnával. Já v tu chvíli okusila pocit sebeponížení. Jako by toho už nebylo dost…

Jacob se nad mojí poznámkou jenom výsměšně uchechtl a poté nasadil významných rysů patřícím jeho následující činnosti. Za moment jsem zaměstnala oči tím, že jsem přímo hltavě pozorovala jeho ruce, jak se přehrabují v lékárničce, hledající určitý cíl. Se spokojením vytáhl roli obinadla a položil ho na postel. 

„Pro dnešek použiju mokrý kapesník, ale zítra se podívám po nějakých bylinkách. Třeba něco pomůže, ale musíš mi slíbit, že tu nohu nebudeš namáhat,” vyzval mě přísně, ale přesto se neubránil potutelnému úsměvu, když viděl, jak mě to jeho nařízení mírně překvapilo. 

„Myslím, že to ani nebude možný,” svěřila jsem mu s jistým podezřením, ale nedokázala jsem potlačit v hlase ten podtón odporu. Zrovna teď se mi nehodí ležet tady na tomhle mučicím nástroji a nebýt čehokoliv schopná. Bude to nějakou chvíli trvat, než se to spraví, a právě tenhle čas já nemám! Jake náhle vyskočil na nohy a pospíchal pro látkový kapesník, o kterém přesně věděl, kde se nachází, a pak s ním bleskově pod vodu, která sem byla taktéž pracně nanošená a kterou budu muset jednou doplnit. Během pár vteřin zase třímal u mých nohou a milimetr po milimetru mi pokládal ledový kapesník na dvojitý kotník. Tentokrát jsem se ovládla nevydávat žádný zvuk a ani jsem se nehýbala. Následovně vzal mezi prsty počátek pevného obinadla a přiložil mi jej zlehounka nad kapesník. Citlivě, pomaličku a skoro nepatrně pokládal jemná bříška prstů na moji bolavou pokožku, když překládal obvaz z místa na místo. I tak jsem vnímala jeho dotyky s nepříjemným pocitem. Pokaždé mě pod jeho prsty pichlavě zapulzovalo a chvílemi se to deformovalo do podivného brnění. Ale co bylo ještě zvláštnější, bylo to, že tím šokem způsobeným namočeným kapesník jsem tu bolest nevnímala tak intenzivně, a tak jsem si to vlastně i chvílemi užívala. Dychtivě jsem hltala každý jeho pohyb a vrývala si tuhle chvíli hluboko do paměti. Další trapas, do třetice, jsem zakusil, když jsem si zrovna olízla rty a poté se zakousla do spodního rtu s pohledem přikovaným k jeho starostlivým dlaním. V ten moment jeho pohled visel na mně a já už zas odolávala náporu krve v tvářích. Opět neúspěšně. Naštěstí to ani jednou z mých tří světlých chvilek nemohl postřehnout, protože světelné podmínky mu k tomu nedávali příležitost, a to mě velmi účinně uklidňovalo. 

„Hotovo,” zvolal na upozornění dokončené práce a ještě chvíli nechal spočívat ruce na mé ovázané noze. Jeho horké dlaně na můj úraz působily blaze. Dokonce jsem začínala mít pocit, jako bych ani k žádnému úrazu nepřišla. Necítila jsem to…

„Děkuju,” špitla jsem a věnovala jsem mu letmý děkovný úsměv. 

„Maličkost,” pronesl velkoryse, jako by to byla naprostá samozřejmost. Ale nebyla. Než jsem mu na to stačila něco namítnout, hleděl na mě ze shora a nervózně si pohrával s konečky prstů mezi sebou. Pochopila jsem. Téma k nevinné řeči zmizela a tím pádem nastala poněkud psychicky náročnější situace. Nebylo moc možností, jak dál. 

„Tak… Já… Zítra se zastavím.” Přímo z něj vyzařovala ta nejistota a napjatost. 

„Už odcházíš?” ujišťovala jsem se, ale o ten nesouhlas prolnutý se smutkem jsem rozhodně nestála. Jacob vše zcela jednoduše rozpozná. 

 „Víš… Je toho najednou moc,” vysvětlil mi váhavě, ale jeho výraz naznačoval, že to líp už vyjádřit nedokáže. Smířlivě jsem kývla hlavou a uhnula jsem jeho pohledu, kterým se dožadoval pochopení. Pro Jacoba to byl jasný podnět k tomu, aby se otočil a chvátavým tepem odešel. Z venku už jsem pouze slyšela zvuky, jak se přeměnil na vlka. Já jsem se otočila ke zdi a s výdechem jsem sevřela pevně víčka, ve kterých mě pálily slzy dojetí. Byla jsem šťastná za to, jak se ke mně potom všem choval. Asi jsem jej poněkud podceňovala. Je lepší, než jsem si kdy troufla vůbec pomyslet. S nekonečným vnitřním uspokojením a ve svých očích obraz jeho vstřícné tváře s tím jeho potutelným úsměvem, kdy se mu v kotku úst zablýskly bělostné zuby, jsem usínala. Víčka byla těžší, moje rozbolavělé tělo lehčí a myšlenky rozvernější. Spalo se mi kupodivu krásně…

Druhá kapitola je za námi, snad se líbila a zaujala. V příští kapitole nastane první oťukávání klíčového rozhovoru. 

Děkuju moc za jakékoliv ohlasy, ohromně si toho vážím a neskutečně moc mě to těší. Skutečně mi udělal radost Váš zájem o povídku s dvojicí Bella/Jacob, protože si myslím, že jsou ti dva tak trochu nedocenění. Podle mě jsou taky krásný pár. :) 

Hrozně ráda se s vámi „uvidím" u další kapitoly, s pozdravem, Sabienna. x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 2. kapitola: