Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 13. kapitola

25.10.2012 (18:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1709×

Zkameněla jsem na místě v tom nepřehlédnutelném udivení, kdy každičký kousek mého těla nemohl uvěřit, že tu přede mnou stojí on. Dobrovolně jsem se nechala hypnotizovat Edwardovými zářivými medovými duhovkami, přičemž jsem nevnímala nic jiného. Zcela jsem vypustila i Jakeův pátravý pohled, kterým se snažil odhadnout, co se ve mně právě asi tak odehrávalo. V tenhle moment jsem nesvedla přemýšlet nad čímkoliv či kýmkoliv jiným, než zrovna nad ním. Sledovala jsem jeho neutrální výraz ve třpytícím se bezchybném obličeji a projížděla jsem kontury jeho tváře znovu a znovu. Ani teď jsem nepochopila, jak mi může připadat stále tak nádherný, když jsem ho viděla již tolikrát. Znala jsem ty andělské rysy nazpaměť, ale pořád mi ta krása brala dech. Prohlédla jsem si jeho měděné vlasy, které měl jako obvykle nedbale rozcuchané a přehozené dozadu a ve kterých jsem se toužila probírat prsty tak, jak jsem to dělávala mnohokrát. 

Shlížel na mě ze strany a nechal na mě působit svoji omamnou přítomnost. Vábil mě k sobě jako nějaký neskutečně silný magnet a přitom nehnul ani brvou. Sjela jsem zrakem celou jeho postavu. Nešlo se tomu vyhnout, prostě jsem nepřemýšlela a udělala jsem to. Měl na sobě světle šedé triko, které zvýrazňovalo jeho bledou porcelánovou tvář a nechalo tak důmyslně vyniknout jeho výrazným očím. Černé rifle poukazovaly na jeho přednost v podobě pevného zadku a tmavě šedá bunda podtrhovala celkovou smyslnost, kterou tak neskromně oplýval. Byla jsem jím uchvácená šíleným způsobem, ale i přesto jsem kdesi vzadu v hlavě, za tím pídivým pozorováním jeho viditelné úchvatnosti, věděla, že to on je strůjcem mého bodavého žalu, neštěstí a bolesti. Ještě ke všemu toho nejasného rozpolcení uvnitř mě, které jsem ale ještě před chvílí měla naprosto ujasněné. A najednou to bylo zase pryč. Přišel a všechno se to ve mně pomíchalo.

Pocítila jsem, jak Jakeovy ruce sjely z mého pasu a mírně, i když s usilovným přinucením, ode mě poodstoupil. To mě konečně dohnalo k tomu, abych odvrátila zrak od mého upířího přítele. Když Jake zachytil můj tápavý pohled, ihned mi dal najevo, že i za tohle mi patřila jeho vděčnost. Nereagovala jsem nijak, protože jsem měla pocit, že ať už udělám cokoliv, tak že všechno bude špatně. Nechtěla jsem, aby někdo z nich měl dojem, že se přikláním víc k tomu druhému a nebo si někoho všímám víc. Ale na druhou stranu mi přišlo poněkud netaktní, abych potom, co jsem se málem s Jacobem políbila, tak abych teď doslova visela očima na Edwardovi a jeho úhlavního soupeře téměř ignorovala. Proto jsem Jacobovi věnovala alespoň úsměv. Sice velmi titěrný a skoro nepatrný, ale díky tomu, jak mě detailně pozoroval, mu nemohl určitě uniknout. 

„Bells,” oslovil mě Edward tak poutavě a lákavě, že jsem tomu prostě neodolala a nechala jsem oči opět spočinout na něm. Následně mi věnoval lehkým nadzvednutím koutků svých úzkých rtů sladký úsměv a naschvál se následně provokativně zadíval na Jacoba, aby se mu tak mohl přímo do tváře vysmát. Jeho tón hlasu mi velmi nápadně něco připomínal, ale nedařilo se mi rozpomenout co. 

„Pojď ke mně,” vyzval mě s něhou a měkkostí v očích, načež ke mně vztáhl svou bělostnou ruku. Vtom jako by do mě uhodilo. Takhle nějak to bylo v tom snu! Ten neúnosný nával paniky a bázně z toho, že mé podezření o reálnosti toho snu se překvapivě z části vyplnilo, mě celou pohltil. Roztřáslo mi to ruce a do kolen mi to vneslo nejistotu, která mi zakrátko úplně vypověděla službu, takže jsem začala vrávorat na místě. Jakeova ruka mě pohotově zachytila, i když se zároveň otáčel čelem k němu, aby zaujal postoj, kterým mě chtěl zřejmě bránit. S jeho podpůrným dotykem do mě vjela i jakási šílená obava, že pokud neudělám to, oč mě v tom snu Edward žádal, že by se ten sen mohl splnit celý. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Zachvátilo mě to celou a naplno. Nebyla jsem schopná vnímat to, že se mohlo jednat o pouhou náhodu. Hrůza z té podobnosti snu a přítomnosti mě příšerně děsila. Jemně jsem se vymanila z Jacobova stisku, i když Edwardovi to nejspíš připadalo spíše hrubé a odmítavé, podle toho jak se podivně tvářil. Možná mu to vnuklo do hlavy jakousi myšlenku, protože se záhy počal hrozivě mračit a jeho horní ret se rozvlnil pod tóny vrčivé melodie. 

„Ještě jednou se jí dotkneš, ty smradlavej pse, a zpřerážím ti všechny kosti v těle,” vyhrožoval mu nebojácně a vystrčil bradu trochu dopředu, aby tak vypadal o něco hrozivěji. Uslyšela jsem jen Jacobovo mlasknutí, které jednoduše stačilo k tomu, aby tím Edwarda vydráždil. Svou přirozenou rychlostí přikročil k mohutnému indiánovi, který se ani o píď nehnul, a pokračoval v tom děsivém vrčení.

„Přestaňte!” vykřikla jsem polekaně, i když jsem naštěstí prozatím přihlížela jen tomu, jak mezi sebou bojovali pouze pomocí nenávistných pohledů a hrdelních zvuků, ale i to stačilo, aby mě to vyděsilo. O nějaké zbytečné strkanice jsem nestáhla jednou tolik. Na druhou stranu mě to probralo z toho šoku, který jsem kvůli jedné větě utržila. Nebyl čas se přehrabovat v myšlenkách, když si přítomnost vyžadovala moje plné vnímání. 

„Edwarde, proč jsi tady?” zkusila jsem je a i sebe rozptýlit tím, že jsem nechala Edwarda pokračovat v tom, co načal, než se do sebe pustili. Do mého hlasu se ani kradmě nevměstnal náznak rozzlobení nebo výčitky, ačkoliv jsem to tak napoprvé plánovala. To mi taky podrylo moje odhodlání. Krátce se na mě podíval, ale pak se zase zarytě věnoval pření se s Jacobem. Proto jsem hodlala přejít k trochu ostřejšímu jednání. Zapřela jsem se rukama o vibrující hruď rozezleného upíra a použila jsem veškerou svou sílu, abych mu dokázala, že je to doopravdy nutné. Svolil a odstoupil od Jakea o několik dobrých desítek centimetrů.  

„Musím s tebou mluvit,” požádal mě naléhavě a tentokrát se dlouze zadíval na mě, aby mi tak ukázal, že právě tohle je neodkladné. 

„A o čem?” otázala jsem se nekompromisně bez zvláštního zabarvení hlasu, bez přebytečných pocitů. Šlo to samo, za což jsem byla nesmírně vděčná. Nemusela jsem si připadat tak poníženě a pokořeně. 

„Mezi čtyřma očima,” vrátil mi ten samý tón hlasu, jakým jsem jej obdarovala před chvilkou. Dohra té slovní přestřelky dopadla na mě a chutnala tak velice trpce.

„Jacob o všem ví,” sdělila jsem mu stroze a úsečně, přičemž jsem se neopomněla zadívat na Jacoba, který pohledem drtil Edwardův obličej a určitě si představoval nehezké věci, které bezpochyby prováděl právě jemu. Edward se nejprve zatvářil zaraženě, načež nechal vyplout na povrch své emoce. Ve tváři se mu zračila hořkost, zklamání a především žárlivost. Neobměkčilo mě to, protože to pořád znamenalo tak mizerně málo oproti tomu, co jsem pociťovala já. Dvakrát. 

„No, fajn. Máš cos chtěl, Jacobe, ale já si s Bellou teď potřebuju promluvit. O samotě,” cedil slova skrz zaťaté zuby a probodával každičký kousek Jacobovy tváře, na který se zrovna zaměřil. 

„I když jsi mi k tomu dost pomohl a já bych ti jako poděkování i vyhověl, ale… slyšels Bellu,” vypálil bez okolků a ještě dodal spokojený, avšak pokřivený úsměv, čímž dokonale zesměšnil Edwarda. Jacob nabyl bezesporu pocitu, že měl před Edwardem navrch a směl si ho tak nerušeně a bezmezně vychutnávat. To chtělo ovšem od Edwarda obrovskou dávku sebeovládání, protože co vážně nesnesl, bylo to, když se do něj Jake navážel. Ale tentokrát byl vlastně ještě docela klidný. Nedávalo mi to moc smysl a jediným vysvětlením se mi jevilo, že to tak bylo kvůli tomu, že odešel, a tak si za to vlastně mohl sám. Dával si to za vinu sobě a nepřipadalo mu správné, že by si zlost vyléval, no, třeba na Jacobovi. Proto to v něm vřelo jen zevnitř a dělal všechno pro to, aby se to nedostalo na povrch, což se mu moc nedařilo. Alespoň nebyl agresivní. 

„Stejně bych to Jakeovi řekla, takže můžeš mluvit,” dodala jsem k Jacobově jízlivé poznámce a postavila jsem se tím na jeho stranu. Hleděli jsme na Edwarda oba dva, značně obezřetně a netrpělivě. Edward se narovnal, nasadil nepřístupný výraz a nechával nás v jakémsi umíněném napjetí. Ještě Jacobovi věnoval znechucený a opovržlivý pohled, než se rozhodl milostivě rozpovídat. 

„Jde o Volturiovy,” shrnul absolutně bezobsažně, což mně na tváři na krátko zanechalo nevýrazné znepokojení, když jsem nepatrně vykulila oči, ale pak jsem se poddala klidnosti a vyrovnanosti. S Jacobem to taky ani nehnulo. Zřejmě nevycítil nic konkrétního, co by ze mě vycházelo, aby mohl nějak reagovat. 

„A?” naznačila jsem mu, ať pokračuje, přičemž jsem ho máchnutím ruky vyzvala, že tak má konat bez prodlení. Jacob mě doplnil tím, že pozvedl obočí, aby tak ukázal, že tím ani jeho nijak extra nezaujal. Začala jsem si tuhle chvíli značně vychutnávat, protože jsem alespoň nějak mohla ze sebe dostat to, co jsem v sobě hodně dlouho dusila. Toužila jsem mu nějak vrátit to, co jsem si kvůli němu prožila. Sice to bylo hnusný a snad i dětinský, ale dál to v sobě držet pro mě bylo dost vyčerpávající. Zvlášť když stál přede mnou. Rozhodně jsem se chovala důstojněji, než kdybych se třeba rozbrečela. To byla taky totiž jedna z možných situací. 

„Na rovinu,” upozornil na začátek, aby se mohl vzápětí dramaticky odmlčet, jenomže na mě to zapůsobilo vážněji, než bych si troufla vůbec pomyslet. Prostě mě tím vystrašil. Chtěl mi říct něco o Volturiových a tvářil se, jako by měl za pár vteřin spíš skončit svět, pokud se zrovna nepitval v obličeji Jacobovi. Opatrně jsem mu na to přikývla a na sucho polkla. To už i Jacobovi došlo, že tu něco nehraje. Zaskočeně se na mě natočil a zpod zamračeného obočí mi věnoval shovívavý pohled, kterým mě chtěl pravděpodobně ukonejšit. Tentokrát mi jenom pohled nestačil.

„Myslí si, že toho víš daleko víc, než bys jako člověk vědět měla. Aro vyslal gardu, aby zjistili, jak se věci mají a…” zastavil se kvůli selhání hlasu, které doprovázela útrpná grimasa. Zamrazilo mě. 

„Chtějí mě zabít?” doplnila jsem jej tím způsobem, že jsem to spíše vyjekla. Právě jsem na něj oči doslova valila a neubránila jsem se povolení spodní čelisti. A když mi v hlavě náhle docvaklo, že jsem se v ohrožení života nacházela již tolikrát, tak jsem zase čelist zaklapla, stáhla oči a zatvářila jsem se, jako by mě to ani nepřekvapovalo. Trochu maska, aby nespatřil, jak moc mě tím šokoval. Ohrožovalo mě již mnoho věcí, jen Volturiovi se z toho všeho tvářili nejhrůzostrašněji. 

„K tomu nikdy nedojde. Nedovolím jim to,” ujišťoval mě chvatně a vrhl na mě tak přesvědčivý pohled, že moje starost o svůj život kamsi neodvratně zmizela. Věřila jsem mu. I přes to všechno jsem mu v tomhle bezmezně věřila.

„Zbytek dorazí co nejdřív. Společně tě ochráníme. Nic se ti nestane, to ti slibuju,” pokračoval ve svém přesvědčivém proslovu a do očí mi hleděl s takovou rovnováhou, neochvějností a odhodláním, že jsem se neubránila zjihnutí svých rysů v obličeji. O jeho slovech jsem ani trošku nepochybovala. Jacob dál stál na místě a ani nemukal. Něco mi na tom nesedělo, a tak jsem odtrhla pohled od Edwarda; asi až na třetí pokus, ale naštěstí přece jenom. Zjistila jsem, že Jakeova hruď se opět prudce zdvihala a klesala. Zároveň se mu nosní dírky varovně rozšiřovaly a zase stahovaly. Najednou mi moje ruka svévolně vystřelila do vzduchu a zastavila se kousek nad Jacobovým zápěstím, kde automaticky stiskla. Počkala jsem až odtrhne svůj rozzuřený pohled od Edwarda a podívá se na mě. Ten obrovský nesouhlas a nepochopení mi na chvíli udělal ve všem zmatek, ale nemělo to dlouhého trvání.

„Jakeu, to je v pořádku,” uklidňovala jsem ho a párkrát jsem palcem přejela po jeho hebké pokožce. Věděla jsem, že vše sleduje i Edward, ale to mě absolutně nezajímalo.  

„V pořádku?” zopakoval po mně nevěřícně a víceméně i vylekaně. 

„Jak to může bejt v pořádku? Vždyť ti zas někdo usiluje o život! A už zase kvůli němu! Copak ti to ještě není jasný?! Největší hrozbou je pro tebe on!” kladl mi na srdce zoufale a přitom tak zarputile, jak o tom byl zcela přesvědčený, přičemž mimoděk rozhodil ruce, a tak setřásl tu mou. Nemínila jsem mu to vyvracet. Něco na tom přinejmenším bylo, to jsem musela uznat. 

„To není tvoje věc, pse,” vrčel Edward dopáleně, jelikož si moc dobře uvědomoval pravdivost jeho slov. Byla to pravda, ale já jsem Edwarda z ničeho neobviňovala. Nikdy. Vždyť jsem si to tak zvolila sama. Chtěla jsem to tak. Chtěla jsem jeho. 

„Zopakuj to ještě jednou, ty hrdino,” vmetl mu škodolibě do očí a provokativně se na Edwarda šklebil. Moc rád mu totiž opakoval tohle přirovnání. Vždycky, když k tomu měl možnost, připomněl to sobě i jemu. Poprvé to řekl přede mnou pár dní poté, co jsem začala trávit svůj prázdný a bezduchý čas s Jacobem. A pak podruhé tak nazval již samotného Edwarda, když se vrátil zpátky do Forks a Jacob mu všechno s takovým ohromným zapálením vyčetl. I za mě.  

To Edwarda dostatečně vyprovokovalo, takže u něj bleskově stál zase blízko, že se skoro dotýkali navzájem svými rozbouřenými těly a naráželi do sebe hrudníky. Funivě na sebe dýchali a probodávali se vzájemně pohledy. Občas vycenili dásně jako divoká zvířata a zastrašovali se bojovnými postoji. Kdybych tam stála jako nějaká nezúčastěná osoba, jako nějaký divák, asi bych se smála, ale takhle jsem se nemálo zhrozila. 

„Hned teď toho oba dva nechte!” zakřičela jsem s jasným rozkazem a střídavě jsem se dívala na jednoho a na druhého. Dost naštvaně, aby alespoň na chvíli moji žádost s chabým podtónem poručení, jelikož před těma dvěma živly moje lidkost byla příšerně slabá, vzali v potaz. 

„Jaký je plán, Edwarde?!” zeptala jsem se důrazně, aby se do sebe nestihli opětovně zabrat a vyměňovat si opět vzteklé pohledy, vrčet a vést mezi sebou neverbální myšlenkovou konverzaci, o které jsem věděla pouze tak, že mi to jeden z nich sdělil. Lesem se neslo hrobové ticho, které akorát přerušovalo Jacobovo nezkrocené funění, jak se stále pokoušel se zklidnit a naslouchat Edwardovi, aniž by se na něj chtěl vrhnout. 

„V první řadě tě musíme někam ukrýt. Carlisle s Esmé nás budou informovat, Rosalie s Alice budou hlídat a já, Emmett a Jasper budeme něco jako tvá stráž,” svěřil mi, jak si hodlají počínat v téhle situaci, na což jsem mu mohla akorát tak smířlivě přikyvovat. 

„A ty by ses měl někam vypařit,” zkonstatoval Jacobovu situaci a díval se na něj tak lítostivě, že bych mu to i spolkla, kdyby mu ústa neznačila pravý opak. Kysele se na něj smál a dělalo mu to očividně radost, což Jakea ještě víc popudilo. Vyšpulil rty a mračil se tak mocně, že jsem měla dojem, že jsem jej ještě nikdy takhle hrozivě se mračit neviděla.

„Rozhodně ne,” zavrčel Jake a z očí mu šlehaly blesky. 

„Dobře… Když ti není život milý,” pronesl usměvavě ačkoliv chladně a bez jakýchkoliv námitek, protože ho zřejmě těšilo Jakeovo neoblomné a skálopevné rozhodnutí. Ale mně to rozbušilo kvapně srdce, protože mi to do žil vehnalo neskutečný strach. Nikomu se nesmí nic stát! Ne kvůli mně, protože jsem otravná šťoura, která si nedá pokoj, dokud se nedozví to, co ještě neví. 

„Proč?” ujala jsem se slova já a dožadovala jsem se, aby mi vysvětlil, jak to myslel. Můj mozek byl až moc otupělý hrůzou na to, aby mohl myslet samostatně. Edward se na malý okamžik zatvářil překvapeně, ale pak se nadechl, aby mi poněkud přezíravě odvětil:

„Byl by první, po kom by šli, byť z pouhého potěšení. Je to vlkodlak,” srozuměl jak mě, tak Jacoba, který ale svůj výjev ve tváři nijak neměnil, jako by to nebylo nic, co by nevěděl. 

„Má pravdu, Jakeu,” uznala jsem ihned po Edwardově upozornění a už jsem očima umlouvala ty Jacobovy. Jenomže byly tak zaslepené touhou mě chránit, že mě téměř vůbec nevnímaly. A pak mu obočí vyjelo vysoko nahoru, protože nejspíše právě vstřebal to, co jsem po něm chtěla, a tak zamítavě kroutil hlavou sem a tam. 

„Nikam neodejdu! Zůstanu s tebou a klidně jim pomůžu.”

„Oni ti ublíží, Jacobe! Nebudou se ptát a nebudou ani na nic čekat! Musíš pryč, rozumíš?” přesvědčovala jsem jej možná s trochu přemrštěnými metodami, ale jeho zdraví a bytí pro mě bylo daleko podstatnější. To raději já než kdokoliv jiný… 

„Já se neotočím a nenechám tě tady s…” zarazil se, aby mohl na Edwarda vrhnout pohrdavý obličej. Rázem mi docvaklo, o co mu šlo. 

„Tak o tohle ti jde?” vykřikla jsem zmožená šokem kvůli Jacobově sobectví. Ten se nadechl, aby mi cosi vysvětlil, ale já jsem jej nehodlala vyslechnout. Řekl víc než dost.

„Já ti nemusím nic dokazovat. Buďto tomu věříš nebo ne!” prskla jsem nevraživě a popuzeně, ale nedokázala jsem vytěsnit ten podtón zklamání a lítosti. Ještě jsem na něj nechala působit svůj navztekaný obličej, abych se o to pak víc zkroušeně od něj otočila. Tak moc jsem si přála, aby mu došlo, jak moc je to pro mě zásadní, ale momentální situací mi bylo nemilosrdně odepřeno jej přesvědčit o tom, jak hodně je pro mě jeho existence podstatná. Před Edwardem to prostě nešlo. 

„Fajn,” vyhrknul pobouřeně Jacob s tím největším sebezapřením, jaké v tenhle moment zcela jistě pociťoval. Chápala jsem jej a neměla jsem mu co vyčítat, ale prostě musel pryč. Riskovat jeho život a dávat ho všanc nekompromisním upírům byla moc nebezpečná hra. Stočila jsem na něj svůj pohled, kdy jsem opakovaně mrkala jako nějaká porcelánová panenka, protože mě svým rozhodnutím vyloženě konsternoval. On vážně souhlasil?

„Protože si to přeješ!” vysvětlil kvapem, aby nedošlo k nějakému nedorozumění, ale já jsem moc dobře věděla, jak to myslel. Chtěl jenom skrýt svoje city před Edwardem, aby si o něm nemyslel, že je slabý a zbabělý. I tak se Edward s posměchem uchechtával.  

„Ale jestli ti někdo zkřiví jedinej vlas na hlavě, budeš to ty, Cullene, kdo si to odskáče.”

Poslední Jakeův pohled patřil jeho životnímu nepříteli. Pohled plný nenávisti, opovržení a varování, že k tomu Edward raději nic nepověděl, a už našlapával rázně lezem od nás dvou. Neváhala jsem a šla jsem za ním, abych mu nastínila ještě několik věcí, které by měl rozhodně vědět. Když jsem ho dohnala, zatarasila jsem mu cestu svým vlastním tělem a mírnila jsem ho svým zněžnělým výrazem. Tolik mě potěšil tím, že si nestavěl hlavu a vyšel vstříc mému přání. 

„Jakeu, počkej,” zašeptala jsem v nějaké naivní a nejasné představě, že to zaslechly pouze uši, kterým tato slova patřila, ale alespoň pro pocit jakési důvěrnosti jsem v tom hodlala pokračovat. Jacob nic neříkal, nijak se netvářil. Dál se vyžíval ve svém výrazu, kterým naznačoval nespravedlnost nad tím, že byl donucen odejít a vzdát se tak práva mě ochraňovat.

„Chci, abys věděl, že tady počkám, než se vrátíš. I kdyby se dělo cokoliv, počkám,” přislíbila jsem mu sice trochu horlivěji, než by bylo vhodné, protože pro teďka se věci mohly tvářit ještě trochu nezištně a nezávažně, ale na druhou stranu jsem si to nedokázala odpustit. Nemohla jsem ho nechat takhle odejít. 

„Mám se vůbec vracet?” pochyboval velmi okatě a větu zakončil s o něco vyšším tónem, aby mě možná k něčemu přiměl. Přece jenom ze svého hlasu nedokázal vytěsnit to trápení, co mu tahle záležitost způsobovala. Tak moc jsem ho chtěla nějak ujistit nebo uklidnit, ale neměla jsem dostatečnou odvahu, abych to udělala před Edwardem. Bylo to ještě tak moc živé. Ale pak jsem se přece jenom rozhoupala, když jsem hleděla do jeho smutného a zklamaného obličeje.

„Ovšemže! Netuším, co bych dělala, kdybys mi zase zmizel,“ šeptala jsem mu do ucha, když jsem svírala jeho mohutný krk svými pažemi a téměř jsem se na něj věšela, jak byl o podstatný kus větší. Bez zaváhání omotal ruce kolem mého těla a opřel si hlavu do mých vlasů, přičemž nasával jejich vůni. Hlavou mi problesklo, kdy naposled jsem si je myla, ale jeho voňavá blízkost mi neúprosně zatemňovala mozek na to, abych si vzpomněla. Beztak to bylo vedlejší. Důležité pro mě bylo to, že mě tak láskyplně držel a hřál mě všemi možnými způsoby, kterými jen mohl. Tiskla jsem si ho k sobě blíž a blíž, když se ode mě s trhnutím odtáhl a začal se ke mně sklánět pro očekávaný polibek. Zpanikařila jsem a ucukla jsem hlavou na stranu, načež jsem ji ostýchavě sklopila k zemi. Jakeovy ruce se rezignovaně smekly z mého těla dolů a dál na nic nečekal. Než jsem zvedla hlavu, byl spoustu metrů ode mě. Chvíli jsem ještě sledovala jeho dokonalé tělo a svaly, jak se propojovaly a vlnily s pohyby jeho těla. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale hlavní bylo, že odsud mířil pryč. Když mi úplně zmizel z dohledu, pomalým krokem jsem se odploužila k Edwardovi, o jehož pohled jsem momentálně vůbec nestála. 

„To jako vážně?” zesměšňoval Edward štiplavě v záchvatu zadostiučiní naše viditelné sblížení. Naschvál svá slova vyslovoval hlasitě a zvučně, aby je tak slyšel Jacob, a mně tím tak prokazatelně ukázal, co si o tom myslel. 

„A tobě zas nemusím nic vysvětlovat!” usměrnila jsem jej podrážděně a pokračovala jsem v cestě dál, jakmile jsem kolem něj prošla. Sice ta cesta neměla žádný cíl, ale pro potřebu okázalého efektu jsem v ní prostě pokračovala.

Další kapitola je za námi a v té se odhalily věci nadcházející. Proto můžu rovnou napsat, že Edward hrozba není a nebude. :) 

Holky!!! Já už nevím, jak bych měla vyjádřit, jakou mám ohromnou radost z vašich komentářů. Samozřejmě i ten počet zhlédnutí, ale přece jen komentáře potěší o něco víc. Ne o něco, ale o dost. :) Takže vám hrozně moc děkuju!!! x)) :-* 

Adminkám taky poděkuju, ale snad pro příště už článek projde nějaký můj korektor. x) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 13. kapitola: