Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravidla pro lásku - 6. Zjištění

10.10.2011 (20:30) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1095×

6. Zjištění

To je dnes úleva, zaslechla jsem první myšlenku a podle obsahu téhle dubové palice jsem poznala, že je to můj bratr Quil. Potřeboval jsem se pořádně proběhnout.

Netrvalo dlouho a poznala jsem i ostatní vlky, kteří právě teď měli volný přístup do mé hlavy. Kromě Quila byl teď v jiné podobě taky Jared, který zrovna přišel od Kim, takže jeho myšlenky se zaměřovala hlavně na její osobu. Vydechla jsem úlevou, když jsem rozpoznala ještě Setha, protože to bylo všechno. Žádný Jacob.

Hej, koukněme se, kdo nevydržel svoje odhodlání, rýpnul si Quil.

Starej se o sebe, zavrčela jsem.

Přiblížila jsem se k našemu domu. Než jsem se proměnila, rychle jsem se podívala, kde Quil s Jaredem a Sethem jsou. Můj bratr mě minul asi o padesát metrů, zrovna se dostal z domu a nemohl se dočkat, až se promění. Jared a Seth byli někde hluboko v lese a užívali si běh.

Jako člověk jsem se převlékla do zbylého oblečení, hodila si batoh na záda a přeběhla přes trávník. Neměla jsem náladu na maminčiny otázky, ani na Jacoba, který se na mě jistojistě přijde brzy podívat, až mu jeden z těch dvou tupců – Setha nepočítám, ten je moc milý a hodný, nežaloval by – řekne, že jsem nevydržela a proměnila se.

Vběhla jsem pod své okno a s hrůzou zjistila, že po žebříku není ani stopy. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, aby mi došlo, že máma není viník. Ten žebřík byl pro mě životně důležitý – nejen že to byla jediná možnost, jak se nepozorovaně dostat do pokoje a z něj, ale také jsem na něj měla moc pěkné vzpomínky a –

Co to sakra plácám? Jaké vzpomínky? Mou jedinou vzpomínkou byl nateklý palec, když jsem se bezúspěšně pokoušela žebřík s Jacobovou pomocí vyrobit.

Jedině Jacob ví, že jsem měla zakázané sahat na jeho náčiní, ale když jemu Billy dovolil si ve dvanácti letech vyrobit žebřík, proč jsem to já nesměla ve čtrnácti?

Zamrkala jsem, abych se vymanila z toho chvilkového vzpomínkového transu.

Naštvaně jsem vypochodovala před dům a s notnou dávkou zuřivosti, kterou jsem se marně snažila potlačit, jsem vešla do domu. Hned, jak jsem vstoupila, jsem slyšela hlasy z jídelny a snadno je rozeznala. Nervózně jsem uklidnila své třesoucí se ruce, zhluboka se nadechla a vyšla vstříc Jakeovi a mámě.

„Ahojky, Bells!“ přivítal mě Jacob s otevřenou náručí a rychle mě objal, než jsem stihla cokoliv namítnout.

Zamračila jsem se. „Čau,“ pozdravila jsem ho hněvivě. Schoval mi žebřík, to se prostě nedělá, pomyslela jsem si umanutě a připadala si rázem jako malá holčička, které zabavili panenku nebo hracího poníka.

„Ahoj, Bello,“ usmála se na mě Joy stojící do té doby u kuchyňské linky a položila na stůl před odsunutou židli, na které před chvíli seděl Jacob, plný talíř. Znechuceně jsem se ušklíbla nad slaninou, ale ty vajíčka… hm…

„Dáš si taky?“ zeptala se maminka a já jí viděla přímo na očích, jak moc si přeje, abych se chvíli posadila a zůstala tu. Jenže můj instinkt mě nabádal, abych si vzala jen něco malého a odešla raději do pokoje, protože tady by mě čekal akorát tak výslech.

Zavrtěla jsem hlavou; jako vždy jsem uvěřila mému instinktu, který měl evidentně dost společného s druhou částí mé mysli. „Nemám hlad.“ Už-už jsem viděla periferním zrakem, jak se Jake nadechuje a chystá se přednést nějakou poznámku o tom, že tohle není na hlad. „Ani chuť,“ dodala jsem rychle a všimla si, jak se Jacob napřed zakřenil, že jsem ho prokoukla, než nasadil smutný výraz.

Bylo mi líto, že mu ubližuju, ale já nestála o žádné poučování. Jestli si Quil a Jared se Sethem nevšimli sebemenšího důvodu potlačování mé vlčí podstaty, pak je vše v pořádku. Nic nezjistili, nic nevyžvaní. Pokud si u mě ale všimli mé napjatosti, když jsem uháněla s větrem o závod, abych si tu chvíli užila a abych byla co nejrychleji doma, než se začnou měnit i ostatní vlci, jsem v pěkně velkém průšvihu. Protože tady nejde o to, že se Cullenovi vrátili, to už určitě všichni Quileuté ví, ale o to, že jsem se zakoukala do jednoho upíra. A to byla věc, která je v celé té vlčí věci asi to nejhorší možné.

Poslední dobou jsem ho měla pořád před očima. Stále jsem si přeříkávala Jessičina slova, když mi je popisovala tenkrát v jídelně, myslela jsem na celý rozhovor, který jsme spolu dneska vedli… Už mě nic nedrželo při zemi. Chtěla jsem být jen s ním, ale zároveň jsem věděla, že bych neměla. Potřebovala jsem ho pořád vidět, ale věděla jsem, že je to zakázané. Chtěla jsem se s ním líbat a mazlit, ale první část mé mysli, co mi nikdy neradila správně, tvrdila, že je to špatné, zlé. Kdybych ho už nikdy neměla spatřit, umřela bych.

A přes všechno tohle jsem nechápala, proč jsem se dneska na něj začala zničehonic zlobit, čímž jsem způsobila proměnu. Zlobila jsem se možná na to, že pro sebe nejsme stvořeni, že je proti přírodě být spolu.

A najednou jsem šokovaně vydechla. Ach bože!

Cítila jsem, jak klesám k zemi, když se mi v návalu šoku a pochopení podlomily kolena.

„Bello!“ vykřikl Jake a chytil mě, než jsem se mohla uhodit o stůl do hlavy. „Co je? Co se děje?“

Zavrtěla jsem rychle hlavou, ne na oznámení mlčenlivosti, ale abych se probrala.

„Nic, nic mi není,“ zaskuhrala jsem a zvedala se na nohy. „Pusť mě!“

Jacob překvapeně uvolnil paže a odtáhl se ode mě, když viděl, jak rozzuřená jsem. Chtěla jsem se omluvit, ale věděla jsem, že potřebuju nutně do svého pokoje. Nutně a rychle.

Nechala jsem batoh ležet stranou a vyběhla schody nahoru. Otevřela jsem dveře a zamkla za sebou. Neváhala jsem a skočila na postel. Musela jsem potom zůstat v klidu, protože se mi z těch rychlých pohybů točila hlava, ale i přes to, že jsem měla celou místnost rozmazanou, jsem myslela jasně.

Všechny legendy jsou pravdivé. Všechny! Proto je Sam pořád u Emily, proto ji neustále vidím v jeho myšlenkách, proto se Quil dobrovolně nechává využívat jako chůva…

Ach bože, bože můj! To snad není pravda!

Nádech, výdech, opakovala jsem si v duchu. A když jsem se uklidnila natolik, že i točení hlavy přestalo, snažila jsem se dát si všechno dohromady. Najednou mi došlo hned několik věcí.

Zaprvé, legendy o upírech jsou, stejně jako legendy o vlkodlacích, skutečné. Zadruhé, přestože bych právě kvůli zmíněním legendách měla ke Cullenovým cítit nenávist, tato emoce se u mě ani jedinkrát neprojevila. Zatřetí, je možné, že tihle upíři nejsou takoví, jací jsem je v našich příbězích slýchávala. A začtvrté, i když jsem si myslela, že povídání o tomhle způsobu zamilování je čistě vymyšlené, ukázalo se, že v mém případě je pravdivé, jelikož jsem se nechtěně otiskla do upíra… konkrétně toho nejhezčího, nejkrásnějšího, nejchytřejšího, a přes všechno na světě i nejmilejšího, Edwarda Cullena.

A i když bych neměla, protože existují hranice, které stanovili moji předci, když se Cullenovi poprvé objevili ve Forks, cítila jsem příšernou touhu jít si to s Edwardem vyříkat všechno naráz.

A když jsem šla ven se slovy: „potřebuju být o samotě a na čerstvém vzduchu“, slíbila jsem si jednu věc, která už jednou za slib platila, ale nevyšlo to – už se nesmím měnit ve vlkodlaka. Ne z toho důvodu, že doufám, že se tím ten otisk zruší, to v žádném případě. Byla jsem nadšená, protože jsem chtěla být jenom s ním, a i když mi nedocházelo, proč mi to došlo až teď, proč jsem necítila žádnou změnu, když jsem ho viděla poprvé, věděla jsem, že tento cit je správný, ať si ostatní tvrdí, co chtějí. Takže… nebylo to kvůli zrušení otisku, ale kvůli tomu, že jsem si znovu chtěla dát načas, než ostatní zjistí, jak to doopravdy je. Pokud to ovšem nezjistili od Quila nebo Jareda.

Utíkala jsem lesem schopná běhu víc než kdy jindy směrem k pozemku Cullenových. Už jsem chtěla být za dělicí čárou, aby mě nemohli vlci dohonit… a brzy se povedlo.

Za chvíli jsem vyšla na malou louku, u které se tyčil nádherný dům. Nastražila jsem uši, jestli někoho neuslyším.

„… to je tlukot srdce, Carlisle. Někdo tu je.“

„Jdu se podívat, vyčkejte tu.“

Po té jedné větě jsem věděla, že se setkám s doktorem Carlislem Cullenem osobně.

Vyšla jsem na krátkou verandu a čekala. Najednou se otevřely dveře a v nich jsem spatřila boha. Samozřejmě jsem už z krásy ostatních Cullenových byla mírně vykolejená, ale tohle… tohle tedy bylo něco. Krása tohoto muže se skoro dotýkala krásy Edwarda. Ovšem, na něj neměl nikdo.

„Ehm, dobrý den,“ pozdravila jsem a pohlédla do jeho zlatavě hnědých očí. Necítila jsem žádný neuvěřitelně přesládlý pach, který bych prý měla cítit v jejich přítomnosti. Doktorova vůně byla úžasná, dočista mě omámila.

Muž zvedl jedno obočí. „Potřebujete něco?“

Zaváhala jsem. O krok jsem ustoupila. „Já… já vlastně… ne. Nebo… Je doma, ehm, Edward?“

Doktor ostražitě přimhouřil oči. „Ano. Můžu se zeptat, kdo jste?“

Polkla jsem. Bude reagovat stejně jako Edward? „Bella. Bella Atearová.“

V tom se vedle doktora objevila menší černovláska. Alice, tuším.

„Ahoj, Bello,“ vyhrkla, když mě uviděla.

„Ahoj, hm, Alice.“ Necítila jsem se v nebezpečí, právě naopak, v jejich přítomnosti jsem se cítila tak zvláštně klidně, že mi nic nehrozí, až jsem z toho byla nervózní.

„Edward je nahoře, u sebe v pokoji, pokud s ním chceš mluvit,“ řekla tichým hlasem.

Zamrkala jsem. „Jo, děkuju.“

Doktor mi ustoupil z cesty a nešlo nevidět, jaký pohled Alici věnoval. Nechápavý. Prošla jsem kolem nich a kupodivu se nesnažila chránit si záda. V obývacím pokoji bylo naprosté ticho, takže jsem se neodvážila podívat se tím směrem. Bála jsem se, že by snad bylo vidět zbytek famílie, které bych jistě neunikla.

Alice mě vedla nahoru po schodech a já šla potichu za ní. Najednou jsem uslyšela hlasy zezdola.

„Cítila se hrozně klidně, jako by tu byla spokojená, šťastná a… jako doma.“ Tento hlas jsem nepoznala, ale určitě patřil Jasperovi nebo Emmettovi.

„Zvláštní,“ prohlásil po chvilce doktor.

„Je možné, že není… to, co je?“ zeptal se zvonivý hlásek. Rosalie? Nebo doktorova manželka?

A pak ticho.

Všimla jsem si, že mě Alice zavedla do chodby a zastavila se u jedněch dveří. Mrkla na mě a potom upíří rychlostí zmizela.

Zhluboka jsem se nadechla, sebrala všechnu svou odvahu a zaklepala.

5. kapitola ♦ 7. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravidla pro lásku - 6. Zjištění: