Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravidla pro lásku - 1. Bohové

10.06.2011 (17:30) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1306×

1. kapitola – Bohové

Kdyby mě nevzbudil budík, zajisté bych spala nejméně do poledne. Nebyla jsem zrovna ranní ptáče, takže se nemůže nikdo divit, že mě učitelé díky mým pozdním příchodům řadili do kategorie s lenochy a nevychovanci. Jenže já jsem taková nebyla. Učila jsem se, měla jsem dobré známky, ale bohužel jsem se někdy dostala do průšvihů, které ani jedničkářkám nikdo nepromine. A bohužel to bývalo celkem často, takže mým druhým domovem byla místnost, kde jsou většinou žáci po škole.

Najednou někdo zaťukal na dveře mého pokoje. Vylekaně jsem se schovala pod peřinu. Nestála jsem zrovna dvakrát o to, aby mě někdo viděl v mé staré noční košili. Dveře se začaly pomalu otvírat. No ano, jako bych to neříkala. Jacob. Stál ve dveřích a pobaveně na mě koukal. Vyplázla jsem na něj jazyk, ale on se znovu zakřenil. Kdybych si myslela, že to bude někdo z rodiny, tak bych tolik nevyšilovala, ale můj instinkt mi radil, že zrovna před touhle návštěvou bych se neměla ukazovat.

Jacob jako můj nejlepší kamarád o mně věděl téměř všechno. Nebyla jsem ten typ, co se svěřuje nejlepším kamarádkám či kamarádům, a kdyby neměli vlkodlaci propojené myšlenky, věděl by opravdu menšinu. To, co nevěděl, bylo opravdu velmi důvěrné, a proto jsem se snažila na to nemyslet, když jsem byla ve vlčí podobě.

„Ještěže se můžeš spolehnout na budík,“ zamumlal a přešel po pokoji, aby zkontroloval, zda-li je budík v pořádku, aby mohl zítra ráno znovu vykonávat svou důležitou funkci. A byl v pořádku, v naprostém. „Chceš hodit do školy?“

Přimhouřila jsem oči a Jake ihned poznal, že si to rozmýšlím. Měla jsem ovšem na výběr – mohl mě odvézt Jacob autem, nebo jsem se mohla odvézt do školy sama na motorce. Nakonec přece jen vyhrála má motorka, takže Jake odešel s ne zrovna šťastným výrazem v obličeji. Ale i jemu dnes začínala škola, a já bych nerada, aby kvůli mně měl problémy. Stačilo už to, že já jsem chodila do školy pozdě.

Mrkla jsem na hodiny. 7.52. Ehm, o tom jsem právě mluvila!

•••

Už zase pozdě, zase pozdě, brblala jsem si v duchu, když jsem zaparkovala motorku na školním parkovišti. Tentokrát jsem to opravdu přehnala. Trvalo mi snad celou věčnost, než jsem našla správné oblečení. Pokud stihnu poslední hodinu před obědem budu ráda. Skvělé! Právě jsem vytáhla tašku z miniaturního kufříku přidělaného na motorce, když jsem si všimla, vedle jakého auta jsem zastavila. A nebylo jedno, nýbrž dvě. Stříbrné nablýskané Volvo a červený, stejně tak nablýskaný kabriolet jsem na našem školním parkovišti ještě neviděla.

Přemítala jsem o tom po cestě do učebny, když jsem přišla na ten podstatný fakt, že dnes mají přijet noví studenti. Velmi jsem se na ně těšila, i když Jakovi se jejich příjezd moc nezdál. Mělo jich být pět. Nevlastní sourozenci. Myslím, že se jmenují…

„Atearová! Zase pozdě!“ vykřikl známý hlas a já, aniž bych se otočila na dotyčnou, jsem okamžitě věděla, že je to profesorka na angličtinu, paní Jonesová. Vytrhla mě tak z proudu mých myšlenek a mně dočista vypadlo příjmení těch nových studentů.

Sklopila jsem zrak na podlahu a propalovala pohledem nějaký poletující kus papíru, abych se nemusela profesorce dívat do očí. Nesnášela jsem její přísný pohled, který jasně říkal, že mě k smrti nenávidí. „Omlouvám se,“ špitla jsem tiše.

Ukázala rukou do otevřených dveří třídy, ve které jsem měla mít hodinu. S oddychem jsem zjistila, že výuka za několik minut končí, takže nemusím být déle v blízkosti Jonesové a ještě se ke všemu vyhnu zkoušení, které by mě bývalo neminulo.

Když jsem usedala do lavice k Mikovi, mému dobrému kamarádovi, vrhla na mě ten svůj spalující pohled a zeptala se mě na dost překvapivou otázku. „Tebe ani nezajímá, jak to, že jsem věděla, že jdeš k nám do učebny? Že už jsi tady?“

Pokrčila jsem nevinně rameny. Co bych jí na to asi měla odpovědět? „Nijak zvlášť to vědět nepotřebuji,“ oznámila jsem jen.

Jenže paní profesorku můj nezájem doslova rozzuřil, a proto mi s nenávistným úšklebem stejně vysvětlila svou všemoudrost. „Ten ohlušující rámus, co vydává tvá motorka, by nepřeslechl ani hluchý.“ Otočila se k tabuli a začala ji mazat, aby měla další třída místo pro zápisky. Otráveně jsem obrátila oči v sloup. Ale nebyla jsem jediná, komu lezlo profesorčino chování na nervy. Mike se vedle mě ušklíbl a mrkl na mě. Naklonil se ke mně, aby mohl něco říct na účet paní Jonesové, ale zazvonilo a já ho musela opustit, protože mezitím, co on měl tělocvik s trenérem Clappem, já jsem se šla cpát do jídelny. Mike – i když byl se mnou ve třídě – chodil na tělesnou výchovu se starším ročníkem, aby mohl více trénovat a rozvíjet svůj talent v basketballu, na jehož výuku a tréninky nemají Mikeovi rodiče peníze.

V jídelně bylo opravdu plno. Když jsem šla k jídelnímu stolu, kde obvykle sedá naše parta, všimla jsem si závistivých pohledů, které vysílalo několik holek. Podívala jsem se směrem, kterým koukaly, a hned jsem pochopila, proč tak zíraly. V tom nejvzdálenějším rohu seděla u jednoho stolu pětice lidí. Pokud se vůbec dali nazývat lidé, byli to spíše nějací bozi. I na tu dálku byla jejich krása dokonalá. Sedala jsem si na své místo a otočila jsem se. Spatřila jsem kamarádku Jessicu, která právě postávala v dlouhé frontě, aby si mohla nakoupit potřebné jídlo. Měla jsem dost času, abych si je prohlédla, než mě bude informovat o všem podrobnostech téhle záhadné rodiny.

Očima jsem je rychle přejela zleva doprava a pak jsem se vrátila zpátky k prvnímu členovi. Měl tmavě blonďaté vlasy, jeho oči se zdály černé jako uhel, ale já jsem si říkala, že to bude určitě jen mýlka, protože jsem od nich opravdu daleko. Jeho výraz byl podivný; tvářil se hrozně ostražitě, jako by byl připraven k… útoku, nebo jako by čekal na útok někoho ze studentů. Nedokázala jsem si přesně vysvětlit významný pohled, který věnoval krásce vedle sebe, ale určitě měl nějaký skrytý, mně nepochopitelný význam. Dívka vedle něj byla černovlasá a drobounká, křehká. Její oči vypadaly světlejší než oči jejího – evidentního – přítele, ale přesto nevypadaly jako oči někoho z nás.

Přejela jsem očima k další dívce, blonďaté, hubené, se sportovní postavou. Nádherné stvoření to bylo. Najednou jsem si připadala jako nicka. Jako nebohá, ošklivá holka. Blonďatá dívka se tiskla ke svému partnerovi, vysokému hromotlukovi. Jeho tělo bylo vypracované a všem dávalo najevo, aby se od něj lidé drželi dál.

Poslední chlapec byl nesmírně přitažlivý, krásný a božský. Jeho výraz byl, stejně jako toho prvního, příliš ostražitý. Jeho oči černé, ale vypadal opravdu nádherně. Rychlým pohledem se na mě podíval. Jeho výraz byl zmatený a uchvácený zároveň, rozhněvaný, ale přesto se v něm našla i trochu přátelskosti. Nechápala jsem to.

Kdyby to nebyla neskutečná krása, která byla na jejich rodině tak zvláštní a zajímavá, byla by to bledá kůže. Ne že by někdo z Forks byl nějak zvlášť opálený, ale u nich to bylo takové podivné. Kamarádi v La Push si ze mě často dělají legraci, protože nejsem jako ostatní vlkodlaci. Nemám tu červenohnědou kůži jako ostatní. Jsem bílá, albína, ale ne tolik, abych se mohla rovnat našim novým spolužákům.
Ze všech členů téhle podivuhodné rodiny jsem měla strach.

Najednou jsem si připadala totálně hloupě. Já jsem přece vlkodlak! Nemůžu se bát nějakých lidí, kteří nemají ani potuchu o tom, kdo jsem.

Jessica ke mně přiklusala v pravou chvíli. Umírala jsem touhou dozvědět se víc. Ještě dřív, než si kamarádka stačil položit tác s jídlem na jídelní stůl, začala mluvit o podrobnostech.

„Takže,“ začala a po celou dobu, co mluvila, se na mě dívala tajemně, „jmenují se Cullenovi. Zleva jsou to – Jasper, Alice, Rosalie a Emmett. Všichni spolu chodí, ale to je snad poznat na první pohled. Ten poslední se jmenuje Edward, ten je sám. Sice nastoupili teprve dnes, ale nejeví zájem o přátele. Jsou příliš uzavření do sebe a pár kluků tvrdí, že jim nahánějí strach, takže se s nimi zatím nikdo – kromě učitelů – neodvážil promluvit.

Všichni jsou to nevlastní děti doktora Cullena, který začal pracovat tady, ve forkské nemocnici, a jeho ženy. Doktor je prý výborný chirurg, takže Forks má štěstí, že jeho žena trvala na tom, aby bydleli v nějakém malém městečku.“

Udiveně jsem zírala na Jessicu a snažila se vstřebat všechny její informace. Často jsem obdivovala její výbornou paměť. „Říkáš, že nahánějí strach klukům?“ V duchu jsem si prošla jednotlivě kluky z naší školy. Většinou to byli hráči v basketbalovém týmu, velcí kluci. To spíš oni byli ti, z kterých šla hrůza. Ale Cullenovi? Neznámá rodina, která teprve dnes přešla na naší školu. Začalo mi jich být líto. Sotva se přistěhovali, už jsou to outsideři, od kterých se raději lidé drží dál.

„…a říkal, že pokud chceš, pomůže ti s učením,“ dořekla Jessica větu, ale já vůbec nevěděla, o čem mluví.

„Promiň. Cože?“

Obrátila oči v sloup, unavená z toho, že to musí opakovat. Zrovna ona, která šíří drby po škole rychlostí blesku, je naštvaná, že něco musí říkat dvakrát. „Mike ti vzkazuje, že ti drží palce a jestli chceš, pomůže ti s učením.“

Zamračila jsem se. „Proč mi drží palce?“ Vůbec jsem nechápala, kam tím Mike míří. Jedno však bylo jisté – Jessica nebyla zrovna nadšená, že nám dvěma musí dělat poslíčka. Pokud vím, je do Mika tajně zamilovaná už dlouhou dobu, ale v případech jako je tento není tak odvážná, takže jejich vztah je stále pouze přátelský. Když jsem se o tom Mikovi zmiňovala, prohlásil, že se mu akorát snažím dohodit nějakou holku a nechtěl o tom víc slyšet.

Jessica si uhladila dlouhý cop a začala jíst. „Všechny hodiny, které máš po obědě, máš s Edwardem Cullenem. A pokud se nic nezměnilo, jsi jediná, kdo s nikým nesedí, a nikde jinde místo není.“ Začínala jsem chápat, kam tím míří. Netušila jsem jen, jestli je Jess ráda, že se budu věnovat jinému klukovi ze školy než Mikovi, nebo jestli žárlí, že budu sedět vedle Edwarda.

Odnesla jsem svůj tác s nedojedeným jídlem a šla se nadýchat čerstvého vzduchu, abych se připravila na hodinu. Měla jsem ještě patnáct minut přestávky, tak ji alespoň dobře využiji.

2. kapitola

Nevím, jak dlouhé budou další kapitoly, ale tato mi přijde celkem obstojná. Doufám, že se mi příští nápady budou řinout stejně rychle jako tento. Snad se vám bude první kapitola líbit. :-) Pěkné čtení.

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravidla pro lásku - 1. Bohové: