Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravda bolí a co láska, ta nebolí? 9

23.11.2009 (13:00) • Nikysek17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1515×

Kdybych mohla brečet, tak bych měla zmáčené tváře od rána do noci. Nevím proč jsme na to nemyslela – možná jsem takový sobec, že jsem to ani nevěděla – ale teď mě přepadl opravdový smutek a mě ze vnitř sžírala bolest. Taková bolest, že přeměna se s tím nedá srovnávat. Minulý týden, když jsem byla u mě v bývalém pokoji jsem zjistila , kolik jsem usadila ran mým blízkým. Těm co jsem milovala. Jsem opravdu takový netvor, že všem ubližuju? Myslela jsem, že když jsme nezabila jediného člověka, tak to stačí na to, abych nemohla mít špatné svědomí, ale jak se ukázalo, tak ho mám. A pořádné. Nebyla jsem od té události s Edwardem ve škole a z rodiny se tomuhle téma každý vyhýbal. Za to jsem jim byla vděčná. Opravdu. Chtěla jsem mu vysvětlit co se tady děje, že ho pořád miluju a nechci ho zase ztratit, ale kdybych mu to řekla nebo jen naznačila do jakých problémů bych ho dostala?

Mohla bych ho zase skoro zabít? Nebo bych ho chtěla chytit za ruku a při tomu bych mu ji zlomila? To nejsou moc hezké vyhlídky. Zamračila jsem se nad tím. Vyhlídky? To jako bych přemýšlela jak mu neublížit, kdyby jsme se dali dohromady, ale copak já vím jestli by o mě stál? Třeba jsem ho vyvedla tak zmíry, že se mu hnusím a to ani neví co se tam odehrávalo. Tam v té malé ztemnělé chodbičce nedaleko východu. Mohla jsem mu říct jestli by se mnou nezašel pro pár učebnic do auta a on by jen ze slušnosti souhlasil. Ne to by nebyla slušnost. On by chtěl se mnou jít. Odtáhla bych ho pak do auta jen jestli by si někdy všiml, že zmizel se mnou... To je taky otázka, tak proč si ji nekladu?  To nevím,  ale jedno je jisté. Musím se od něj držet dál. Jestli mu nechci ublížit nebo ho rovnou zabít. Posadila jsem se na posteli a vyhlídla z okna na nedaleký les. Ztemnělý les  - stmívá se. Miluju když slunce zapadne za obzor a nebe se zbarví různými krásnými barvami.

Slyšela jsem tiché kroky na chodbě a pak se někdo zastavil přede dveřmi. Tiché zaklepání mě, ale přesto vyvedlo z míry.

,,Dále.“ Řekla jsem normálním hlasem. Věděla jsem, že uslyší.

,,Ahoj, Bello.“ Pozdravila mě Alice. Jen jsem kývla na pozdrav a dál sledovala krásu na nebi, která se pomalu vytrácela.

Alice se pomalu nadechla. ,,Asi...bys to měla vědět.“Koukal se na mě.

Nevěděla jsem co jí na to mám říct, že přijde ke mě do pokoje a řekne, že bych to měla vědět. ,,Co bych měla vědět, Alice?“ Pořád se na mě dívala takovým shovívavým  pohledem. Musím jí dát vědět, aby si to nerozmyslela.

,,Alice, víš že mi můžeš věřit.“ Hned jsem řekla, proto že teď pořádně upoutala moji pozornost

,,Měla jsem vizi.“ Ohlásila. Její oči hledali únikovou cestičku, ale to jsem nedovolila.

Pozorně jsem ji sledovala a  čekala co řekne.

,,Byla si tam ty a Edward ... a byli jste u Volturiů.“ Dívala se na mě a čekala na moji reakci.

,,C-C-co jsme tam dělali,chci říct a Edward byl člověk nebo jeden z nás.“ Koukala na mě jako bych spadla na hlavu.

,,Tobě záleží na tom jestli byl člověk? Byli jste u Volturiů, chápeš to?“ Oči vyvalené z mého klidu. Div, že jí nevypadli z důlku. Sedla si ke mě na postel a položila hlavu na moje rameno.

,,To se nestane.“ Zasyčela jsem. Zakroutila jsem hlavou.

,,Nikdy se k nám nepřiblíží natolik, aby věděl co jsme zač. Nebude mít tak možnost se s Volturiovými setkat.“ Skoro jsem nerozuměla já sama co jsem říkala přes vrčení co se mi vydávalo z hrdla.

,,Bello to, že jsi tam byla s ním, znamenalo, že pro něj máš pořád slabost. Máš ho ráda. Vidím ti to na očích, když ho vidíš, nebo jen o něm se někdo zmíní. Nemáš sílu se od něj držet dál na dlouho. To vím.“ Napřímila se. Zadívala se mi zpříma do očí.

,,Vidím to.“ Zopakovala po chvíli mlčení a chtěla odejít z místnosti. Vzala jsem ji za paži a nepustila.

,,Co mám tedy udělat?“ Nevěděla jsem to. Nechci, aby jeho život splynul s tím mým. Je to moc nebezpečné a nechci zemřel. Na druhou stranu moc dobře vím, že ho chci. Strašně moc.

,,Nevím.“ V jejích očích se odrážela bolest co cítila. ,,Ale já na to přijdu.“A přitom mě objala.

***

Sice jsem nevěděla co mám dělat, ale šla jsem do školy. Ignorovala jsem ho i tehdy kde se na mě díval a chtěl, abych mu pohled opětovala.

,,Ahoj, Bells.“ Pozdravil mě když jsem okolo něho prošla s rodinou. Nedívala jsme se na něj. Jen Emmett se na něj zlobně podíval a myslím, že chtěl zavrčet, ale udržel se. Díky bohu.

Udiveně se na nás podíval, možná spíš i naštvaně, ale nijak to nekomentoval a šel dál. To mě trochu ranilo.

***

Dneska se mnou chtěl mluvit několikrát, ale nikdo z nás mu to nedovolil. Buď jsem mu utekla, nebo Emmett mu výslovně vyhrožoval. Nedal se. Prostě si se mnou chtěl promluvit. To jsem chápala, měl důvod to chtít po mém vystoupením kdy jsem ho málem zabila a prozradila naše tajemství. Málem.

Nesmím si ho připustit moc k tělu. Litovala bych pak. Jestli to má skončit u Volturiů, tak sama sebe přemůžu. Mezitím jsme seděli v jídelně a okolo mě běžela konverzace.

,,Bude padat sníh za jedna...dva....tři...teď.“ Alice si náramně užívala, když měla pravdu. Naše skupinka se podívala přes okno a opravdu. Začali padat velké, bílé chomáče sněhu. Usmála jsem se nad tím a tentokrát se nikdo nedíval na sníh, ale na mě. Užasle se dívali a usmívali se.

,,Takže věčně zadumaná Bella je pryč a máme tady zpátky starou?“ Poškleboval se Emmett.

,,Já jsem někdy byla stará?“ Vytáhla jsem jedno obočí a usmívala se.

Teď když jsem si uvědomila, že ho mít nikdy nebudu tak je mi líp. Musím se s tím naučit žít. Přeme mám na to zbytek věčnosti. A to není krátká doba.

Rosalie si mě velice dlouho prohlížela a pak si sama pro sebe přikývla a na tváři se jí také rozlil úsměv. ,,Vítej.“

Divila jsem se. ,,Je to jako bych umřela. Já jsem tady byla pořád a jsem a budu.“ Ťukla jsem na stůl abych na sebe připoutala pozornost a viděli, že tu opravdu jsem. Jenže jsem použila trochu větší sílu než jsem chtěla a pod mým prstem se nádherně vyjímala malá dírka. Kdyby se někdo díval z dálky. Viděl by skupinku jak se naklání pod jedním stolem a zadumaně nad něčím přemýšlí. Nakláněli jsme se tolik, že jsem se spolu s Alicí praštili. Najednou se všichni odklonili a začali se smát. Nespočet lidí v jídelně odtrhlo své zraky od činnosti co dělali do teď a pozorovali nás.

,,Jsem opravdu ráda, že tě tu máme.“ Přitakala Alice.

Chtěla jsem se zvednout a jít vysypat do koše jídlo z tácu. Jasper se na mě pořád díval nesouhlasně. Pohled jsem mu opětovala a čekala co řekne.

,,Pořád se trápíš?“ Prolomil ticho a zase jsem na sobě cítila pohledy všech.

,,Už moc ne. Zvládám to líp, než před tím.“ Usmála jsem se jako důkaz, ale Jasper si mě pořád měřil pohledem a pak sklonil zrak a pokrčil rameny.

Měla jsem dojem, že jsem ještě zaslechla. ,,Ty víš, že mám pravdu. Jen nebýt tak paličatá...“

***

Byla to takový úleva vyjít ven a nadechnout se čerstvého vzduchu.Cítit jak ze mě mizí lidský pach a do mých mrtvých plic koluje čerstvý vánek. Jak se pod nohama tvarují stopy ve sněhu. Ten se třpytí. Je tak nádherný. Najednou mě praštila do nosu jistá vůně a rázem jsem ztuhla. Zpoza jídelny vyskočil Edward a zatáhl mě k němu do auta.neprotestovala jsem. Opět. I když bych měla. Zapřísahala jsem se, že ho budu ignorovat a nestarat se o něj. Porušuji pravidla. Budu tam jen ne chvílu. To si slibuji. MUSÍM.

Měl pořád to samé. Černého Mercedese.

http://katalog-automobilu.cz/clanky/mercedes-slk55-amg-recenze.jpg

V něm to vonělo ještě, víc než on sám. Zadržela jsem dech a čekala.

,,Myslel jsem, že budeš líp naložená, když ses na obědě smála jako za starých dobrých časů.“

Zamyslel se nad posledními slovy. Pak upřel pohled na mě. Pořád má ty krásné zelené oči. Uhnula jsme zbaběle pohledem a provrtávala palubní desku.

,,Proč jsi mě sem vzal, Edwarde.“Když jsem vyslovila jeho jméno, projelo mnou zachvění.

Všiml si toho?

,,Ty nevíš?“Vzal mě za ruku a pohladil mě po hřbetě. Jeho teplo sálalo na moji studenou. Stáhla jsme ji. Musí cítit jak jsem studená.

Bolestně se zatvářil, ale nic neříkal. Rvalo mi to srdce. Proto jsem rychle vztáhla ruku a pohladila ho po tváři. Položil ruku na mojí a přidržoval si ji.

,,Už je to dlouho.“

Nemluvila jsem. Jen jsem stáhla ruku. Chtěl ji zadržet, ale jeho slabá lidská síla mě nemohla zastavit.

,,Jsi chladná.“ To opoutalo moji pozornost.

,,Prosím?“Nechtěla jsem být hrubá. Musím se kontrolovat. Kontrolovat, kontrolovat,...

,,Jen, že dřív jsi se mnou chtěla být. Teď jsem rád, za každou minutu s tebou. A jsi strašně studená.“ Zase chtěl přitáhnout moji ruku, ale já byla rychlejší.

,,Když myslíš, ale jestli sis nevšiml, venku sněží.“ Pokrčila jsem rameny. Kdyby jen věděl jakou má pravdu. Sahala jsem  už po dveřích, když jsem slyšela jak se mu srdce zběsile roztlouklo. Otočila jsme se abych se ujistila, že je v pořádku.

A pak jsem rychle dodala, aby neměl podezření. ,,Věci nejsou stejné, jako tenkrát. Zapomeň na to. Zapomeň na všechno co se stalo. Nevrátí se to.“Kdybych mohla brečet. Měla bych tváře zase smáčené. Nechtěla jsem to udělat, ale pokud nechce být zabit, tak je to nutné. Cítila jsem na mých zádech pohled. Jeho pohled. Ale neotočila jsem se. Měla jsem mít ještě dvě hodiny ve škole, ale kašlala jsem na to. Teď jsem se chtěla jen utápět ve své lítosti, bolesti a ztrátě...A to zase.

Autor: Nikysek17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravda bolí a co láska, ta nebolí? 9: