Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska?! Nesmysl! 3. kapitola

28.08.2010 (20:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2878×

3. kapitola

Vyjeveně jsem se na něj podívala. Co to říkal? Cullenovi? Cože? To už jsou čtyři? Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Popletl jsem si čas jejich příjezdu,“ řekl omluvně. Jen jsem kývla a konečně se pořádně podívala na Cullenovi. 

Jak jsem věděla, byli to tři ženy a tři muži.
Vepředu stál blonďatý muž, asi Carlisle, a objímal kolem ramen ženu se zvlněnými vlasy barvy karamelu. Na tváři měla milý úsměv. To bude Esme. 
Po její levici stála malá dívka s černými, krátce střiženými vlasy, rozježenými do všech stran. Usmívala se jako sluníčko a svým vzhledem připomínala elfa nebo skřítka. 
Vedle ní stál blonďák, jehož vlasy připomínaly lví hřívu. Asi patří k sobě, protože ji objímal kolem pasu. 
Dál tam byl hromotluk s krátkými černými vlasy a objímal tu nejkrásnější dívku, jakou jsem kdy viděla. Každá modelka jí musí závidět její dlouhou a štíhlou postavu, a taky krásné blonďaté vlasy do půli zad.
A nakonec tam byl kluk s bronzovými vlasy, které mu trčely do všech stran. Byl opravdu krásný, ne nádherný, přímo božský. Přirovnala bych ho k andělovi nebo k bohu (i když nevím jestli je bůh krasavec). Nikdy jsem nikoho tak krásného neviděla.

Když si všiml mého pohledu, pobaveně se usmál. Byl to krásný úsměv, ale vyvolal ve mně velké zklamání. Je to frajírek, co ví, jak vypadá a jak na každého působí. Proto je sám, vždycky si s nějakou užije, a pak ji odkopne. V tom se na mě zamračil. Co je? Co jsem udělala? Najednou se zatvářil překvapeně a frustrovaně...?

„Isabello,“ přerušil můj myšlenkový pochod Aro. Otočila jsem se na něj.
„To je Carlisle, můj dlouholetý přítel, a jeho žena Esme.“ Ukázal na dvojici vepředu.
„A to jsou jejich adoptované děti. Alice, Jasper, Emmett, Rosalie a Edward,“ říkal a postupně ukazoval přesně tak, jak jsem se na ně dívala. 
„Moc ráda vás všechny poznávám,“ řekla jsem a uvědomila si, že poprvé.
„Taky tě rád poznávám,“ řekl s úsměvem Carlisle.
„Drahoušku, nás taky moc těší,“ řekla Esme mateřským hlasem a znenadání mě objala. Překvapeně a nejistě jsem jí objetí oplatila. 
„Ahoj, Bello,“ zašvitořila Alice a přitančila ke mně. Tak že by víla?
„Budeme skvělé kamarádky,“ řekla s naprostou jistotou a taky mě objala.
„Ahoj,“ kývl Jasper.
„Tak ty jsi poloupír, jo? To si budeme muset dát páku a závody,“ řekl nadšeně Emmett a zasmál se mému vyděšenému výrazu. Rosalie mu dala pohlavek.
„Ahoj,“ usmála se, „ a omluv ho.“ 
„Je to pako,“ řekl Edward a já musela žasnout nad dokonalostí jeho hlasu.
„Ahoj,“ dodal a usmál se. Já nemohla jinak, než se taky usmát. 

„Tak vidím, že si skvěle rozumíte. Musím ještě něco zařídit, zatím se tu mějte,“ řekl Aro a odešel. Fajn a co teď? Nikdy jsem neměla žádné hosty.
„Tak fajn, jestli chcete, můžete si sednout, ale asi tu nebude moc místa,“ řekla jsem omluvně.
„To nevadí drahoušku, my to zvládneme,“ řekla Esme a sedla si Carlisleovi na klín na pohovku. Tak to udělala i Alice s Jasperem a Emmett s Rosalie si sedli do křesla. Jen na Edwarda nezbylo místo.
„Promiň, Edwarde, chceš přinést židli z kuchyně?“
„To není třeba,“ řekl a odběhl. Než jsem se stihla otočit, byl zpět se dvěmi židlemi z kuchyně.
„Je libo židli?“ zeptal se a zasmál se.
„Eh... Díky,“ řekla jsem celá rudá a sedla si. Ještě jednou se zasmál tím nádherným smíchem a sedl si na tu druhou židli.

„Tak, Isabello, povíš nám něco o sobě? O poloupírství? Ještě jsme se s tím nesetkali a jsme moc zvědaví,“ řekl Carlisle s neskrývaným zájmem. Ale jak mi řekl. Ach jo, povzdechla jsem si. Aro je naočkoval na Isabellu.
„Ale jestli nechceš, nemusíš nám to říkat,“ řekl rychle. Asi si mé povzdechnutí špatně vysvětlil.
„Ale o to nejde, ráda vám vše řeknu, jen říkejte mi, prosím, Bello, všichni. Arovi to vadí a říká mi Isabello, takže mi tak říkají všichni. Ale mně se to nelíbí, líbí se mi Bella,“ snažila jsem se to vysvětlit.

„Dobře, Bello. Ty nám taky tykej a říkej křestními jmény. Žádny pan Cullen nebo paní Cullenová,“ řekl a mrkl na mě.
„Dobře, Carlisle, díky,“ usmála jsem se.
„Tak co chcete slyšet?“ 
„Všechno! O tobě, o poloupírství...“ vyhrkl Edward. Alice se zasmála. Edward ji probodl zlověstným pohledem, a pak se zářivě usmál. Alice zalapala po dechu.
„To neuděláš!“ vykřikla zděšeně. 
„To víš, že udělám,“ posmíval se jí Edward.
„Mohl by mi někdo vysvětlit, co se tady děje?“ zeptala jsem se zmateně a byla jsem opravdu zmatená. Co to mělo znamenat?

„Víš, Bello, určitě víš, že mnoho upírů má jisté nadání, dar. A my nejsme výjimkou,“ řekl Edward.
„Ano, Edward má pravdu. Tady Jasper umí ovládat emoce, Alice vidí do budoucnosti a Edward čte myšlenky,“ vysvětloval Carlisle. Pozoruhodné dary, zajímalo by mě, jak fungují. V tom mi došel malý detail, cože to řekl? Edward čte myšlenky? To jako slyšel vše, co si myslím? To ne! Aha, tak teď už chápu, proč se tak mračil, když jsem si myslela, že je to frajírek, co si jen užije a pak holku odkopne.
„Ano, je to tak. A věř mi, že takový doopravdy nejsem,“ potvrdil mé myšlenky. Tak v tom případě slyšel i to, jak jsem ho přirovnávala k andělovi. No to jsem tomu dala!
„Ano, to jsem taky slyšel a musím říct, že mi to polichotilo a potěšilo mě to,“ řekl a mrkl na mě. Já se automaticky začervenala. Najednou se Edward zase zatvářil tak divně.

„Proč se pořád tak divně koukáš?“
„Nevím, čím to je, ale občas tvé myšlenky slyším naprosto normálně a pak najednou nic, ticho," řekl a zatvářil se jako hromádka neštěstí.
„Opravdu?“ Jen kývl.
„Ano, nevím, čím to je. Zrovna teď neslyším vůbec nic,“ řekl a zamračil se. 
„To je pozoruhodné. Ty žádny dar nemáš, Bello?“ zeptal se Carlisle.
„Já a dar? Kde bych ho vzala? Vždyť nejsem plnohodnotný upír,“ řekla jsem. 
„No, možná právě proto Edward slyší tvé myšlenky jen občas...?“ řekl Carlisle zamyšleně. Všichni jsme se na něj nechápavě podívali.
„Třeba až budeš, jestli budeš, plnohodnotný upír, budeš mít dar, který odolává ostatním darům, říká se tomu štít. Ale když jsi teď jen poloviční upír, funguje dar jen napůl. Jedna půlka, ta upíří, darům odolává, ale ta druhá, lidská, funguje jako u normálního člověka, takže dary na tebe normálně působí,“ snažil se Carlisle vysvětlit svou myšlenku. 
„Ale je to jen teorie,“ řekl nakonec.

„Nedopověděli jsme ti ty dary. Jak Carlisle řekl, Jasper ovládá emoce, Alice vidí do budoucnosti a já čtu myšlenky. To jsou takové hlavní dary. Pak jsou tu takové, jak bych to řekl, vedlejší dary. Spekuluje se, jestli to jsou doopravdy dary nebo je to něco, co si dotyčný přinesl z lidského života. Každopádně takové dary má zbytek rodiny. Carlisle má skvělé sebeovládání. Dokonale odolává lidské krvi a je lékař. Esme je zase mateřská. Dokáže každého milovat a v každém vidí jen to nejlepší. Rose je nadpozemsky krásná. Její krásu jí nezávidí jen lidi, ale i upíři. No a nakonec je tu Emmett. Ten má pořád ohromnou sílu jako novorozený upír,“ vysvětlil mi Edward a já na něj zírala s otevřenou pusou. 

„Aby ti tam nevlítla moucha,“ poškleboval se mi Emmett. Rychle jsem ji zaklapla a snažila se řeč odvést jinam.
„Dobře, ale pořád nechápu, co to mělo znamenat s Alicí a Edwardem?“ řekla jsem popravdě. 
„To je jednoduché. Já jsem se smála Edwardovi a on se pak rozhodl, že mi doma zničí všechno oblečení. Já jsem viděla jeho rozhodnutí a musíš pochopit, že to se mnou málem seklo, když jsem ho viděla, jak stojí v mé šatně a všechno oblečení je na kusy!“ řekla jako kdyby to byl konec světa.
„Ale zase na druhou stranu, bych mohla chodit častěji nakupovat,“ brblala si vesele pro sebe a zdálo se, že je úplně mimo. 

„To jsme tě neupozornili. Každý má nějakou „úchylku“. Alice je shopaholik a z každého si chce dělat převlekací panenku. Rose se zajímá, co je v módě a u toho se hrabe v motoru jejího auta. Jasper chce pořád hrát šachy. Emmett si dělá z každého srandu a je to prostě pako. Esme všechny až moc opečovává a snaží se pořád vylepšovat náš dům. A Carlisle, ten žije prací,“ vyprávěl Edward. Zvláštní rodinka.
„Na to si časem zvykneš, mně už to ani nepřijde,“ řekl s úsměvem.
„Ale ale, bráško, nějak jsi zapomněl na sebe. Proč jsi jí neřekl, že jsi hrozně háklivý na svoje auto a knížky? A taky že jsi ten nejsta...“ nedořekl, protože po něm skočil Edward. 
„Emmette, jestli to dořekneš, tak si mě nepřej,“ řekl výhružně Edward. Emmett se zasmál a vylítl ze dveří. Edward byl ve vteřině za ním.

„A to mělo být co?“ zeptala jsem se pobaveně. Že by měl Edík nějakého kostlivce ve skříni?
„Ale, na to si zvykneš,“ mávla rukou Esme.
„Jé, málem bych zapomněla. Chtěla jsem se vás zeptat, jestli se mnou nechcete skočit na lov. Chtěla jsem jít už dopoledne, ale Aro mě poprosil, abych počkala na vás,“ řekla jsem a byla zvědavá, co odpoví.
„Jistě že půjdeme,“ řekla Esme.
„Počkáme až přijdou kluci. Edward tu bude za minutu a Emmett až za deset...?“ řekla Alice a začala se smát. V tom přiběhl Edward.
„Hezký, bráško, to se ti povedlo,“ řekla Alice. Edward se jen usmál.
„Nezačali jste beze mě, že ne?“ zeptal se starostlivě. Tázavě jsme se na něj podívali.
„No s tím vyprávěním o poloupírství,“ řekl a protočil oči.
„No vidíš, málem bychom zapomněli,“ řekl Carlisle.
„Pak že upíři nezapomínají,“ zabrblal si pro sebe Edward.
„Povíš nám o sobě něco, Bello? Ty už toho o nás víš a my nic,“ řekla Esme.
„Dobrá,“ nadechla jsem se.

„Narodila jsem se před jednadvaceti lety, takže by mi mělo být dvacet jedna, ale je mi osmnáct. Do osmnácti jsem rostla jako každé jiné dítě, pak se můj vývoj zastavil a už tři roky je mi osmnáct a bude navždy. Zasekla jsem se jako upír po přeměně. Moje matka umřela hned při porodu, takže si ji nepamatuju. Jediné co vím, je, že byla člověk a že jsem jí hodně podobná. Jmenovala se Renée,“ řekla jsem.
„No a o poloupírství, co říct? Jsem skoro stejně rychlá a silná jako upír. Jsem stejně bledá a moje pokožka je taky ledová, ale ne tolik. Na slunci taky třpytím, ale lidské oko to nespatří. A oči mám hnědé po matce. Mám v nich zlaté nitky, to kvůli zvířecí krvi. Kdybych pila lidsou krev, měla bych je rudé. Jinak jím normální lidské jídlo. Chutná mi, ale krev je lepší. Na lov chodím zhruba jednou za čtrnáct dní. Taky potřebuju spát, ale tak tři hodiny mi stačí,“ dořekla jsem a přemýšlela, jestli jsem na něco nezapomněla.

„No to je velmi zajímavé,“ řekl Carlisle.
„A co ráda děláš?“ zeptal se Edward.
„No, hrozně ráda čtu. Miluju knížky od Jane Austenové, hlavně Pýchu a předsudek. Pak ráda hraju na piáno, kytaru a housle. Ráda zpívám a učím se jazyky. Umím anglicky, italsky, a pak jsem se naučila francouzsky, španělsky, německy a teď se učím čínsky,“ řekla jsem stručně.
„Teda, ty jsi toho hodně stihla,“ podotkla Rose.
„Neměla jsem celé dny co dělat, musela jsem se nějak zabavit. Nikdo se tady se mnou moc nebaví. Mám jen pár kamarádů a ty na mě nemají čas kvůli Arovi,“ řekla jsem smutně. 
V tom do pokoje vlítl Emmett.

„To si odskáčeš!“ řekl Edwardovi. Ten jen protočil oči.
„Nechte toho. Emmette, přišel jsi o Bellino vyprávění, ale je to tvoje blbost,“ řekla mu s úsměvem Rose.
„Tak a teď všichni za Bellou, jdeme na lov. Bello, veď nás,“ řekla Alice. Já jen pokrčila rameny a vedla je svou „tajnou“ chodbou, co končí na kraji lesa. Objevil se vedle mě Edward.
„Edwarde?“
„Ano?“
„Můžu se tě na něco zeptat?“ optala jsem se.
„Poslouchám.“
„Co jsi udělal s Emmettem?“
„Nechal jsem ho v lese na vysokém stromě. Zrovna tam šli nějací lidé, takže musel počkat, až bude moct seskočit,“ řekl a já se zasmála.

2. kapitola Shrnutí 4. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska?! Nesmysl! 3. kapitola: