Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 25. kapitola

06.07.2011 (16:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1720×

25. kapitola

Jak jsme scházeli pomalým krokem ze schodů, byla jsem dost nervózní, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. Soustředila jsem se na okolí a přála si, abych už konečně viděla Edwarda. Zatím jsem viděla nádhernou květinovou výzdobu, kterou měly samozřejmě na starosti Alice s Esmé. Asi jim pomáhaly i Jane s Rose. 

Rozhlédla jsem se a spatřila kompletně přestavený obývák, se spoustou židlí a samozřejmě hostů. Většina byli upíři, ale zahlédla jsem i pár lidí. Carlisleovi kolegy z práce nebo Esminy. Celkově tu bylo docela dost hostů. Myslím, že neznám ani půlku. Poznala jsem akorát Denalijské a pak pár známých od vidění. Jinak nic. Nevím, kde je Alice sehnala, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. 
Uviděla jsem totiž anděla. Mého anděla. Nádherného, usmívajícího se anděla, který na mě čekal před altánkem. 

Spadly ze mě veškeré obavy. Byla jsem klidná. Jakmile jsem pohlédla do těch jeho rozteklých karamelek, byla jsem lapena do sítě a nedokázala myslet na nic jiného, než na něj. Pět, čtyři, tři... Odpočítávala jsem metry, které nás dělili. 
Konečně jsem se dočkala a moje ruka spočinula na té jeho. V tu chvíli přestalo existovat okolí a já vnímala jen jeho. Zářil jako sluníčko a ve skvěle sedícím obleku vypadal přímo božsky. Zářivě jsem se usmála a pak jsme se oba obrátili na kněze.

Začal odříkávat nějaké nesmysly, ale já to vůbec nevnímala. Celou dobu jsem hleděla Edwardovi do očí a nic jiného než on, mě nezajímalo.
Zpozorněla jsem, když jsem uslyšela tak známou větu.

„Táži se vás, Isabello Marie Volturi Swanová, jestli si berete zde přítomného Edwarda Anthonyho Masena Cullena za manžela?“ vyslovil kněz otázku a já mu hbitě odpověděla.

„Ano, beru,“ řekla jsem pevným hlasem a dmula jsem se pýchou, že tento úžasný a skvělý upír bude za pár okamžiků můj manžel. Teda pokud si to ještě nerozmyslí a rychle neuteče...

„Táži se vás, Edwarde Anhony Masene Cullene, jestli si berete zde přítomnou Isabellu Marii Volturi Swanovou za manželku?“ zeptal se a já napjetím ani nedýchala. No co, ještě by si to mohl rozmyslet.

„Ano, beru,“ řekl vítězným hlasem, jako kdyby vyhrál to nejlepší, co mohl. To se spletl, vyhrála jsem já, jeho.

„Prosím, vyměňte si prstýnky,“ pokynul kněz. Vzala jsem prstýnek a nandala ho Edwardovi na ruku. 

„Edwarde, tímto ti slibuji, že tě budu milovat a ctít, dokud oba budeme živi. Budu tě milovat v dobrém i ve zlém, nerozdělí nás žádné překážky,“ řekla jsem něžně a on se na mě sladce usmál. Málem se mi podlomila kolena. 

„Isabello, tímto ti slibuji, že tě budu milovat a ctít, dokud oba budeme živi. Budu tě milovat v dobrém i ve zlém, nerozdělí nás žádné překážky. Navždy, má lásko,“ vyznal se mi on a já kdybych mohla, brečela bych jako želva. 

„Prohlašuji vás za muže a ženu. Polibte nevěstu,“ pokynul kněz. Edward se nádherně usmál, odkryl mi závoj a sklonil se na náš první manželský polibek. Jakmile se jeho rty dotkly těch mých, přestala jsem vnímat okolí a řádně se zapojila. 

Nedobrovolně jsme však museli polibek ukončit, jelikož se na nás začali tlačit gratulanti. Nejdříve nás postupně objala celá rodina.

„Bello! Tak moc vám to sluší! Moc vám to přeju, děti moje,“ říkala dojatě Esmé a plakala bez slz. 

„Vítej do rodiny, Bello,“ řekl s úsměvem Carlisle a taky mě objal.

„Jé, já mám novou sestřičku! Moc ti to sluší! Ať vám to vydrží! Jo, a až se vrátíte ze svatební cesty, počítej s nákupy!“ pištěla nadšeně Alice a drtila mě v objetí.

„Hodně štěstí, Bello.“ Usmála jsem se na Jaspera a taky se nechala obejmout.

„Tak, Bello, co chystáš na svatební noc, co?“ řekl se smíchem Emmett.

„Neboj, ségra, já Edwarda poučil,“ řekl potichu. Kdybych se ještě červenala, byla bych rudá všude. 

„Díky, Emme,“ řekla jsem a radši ho postrčila k Edwardovi.

„Toho si nevšímej, Bello. Moc vám to spolu sluší. Pak si ještě popovídáme,“ slíbila Rosalie a taky mě objala. 
Pak nám začali gratulovat Denalijští a neznámí upíři.

Když jsme se konečně přesunuli ven na hostinu, úlevně jsem vydechla. Ocitla jsem se totiž konečně zase v Edwardově náručí, při našem prvním tanci. 
„Tak jak se vám tady dnes líbí, paní Cullenová?“ šeptl mi do ucha můj manžel. Cullenová. Než si na to zvyknu. 
„Líbí, pane Cullene, moc,“ šeptla jsem nazpátek a natáhla se pro polibek. 
Tancovali jsme asi tři tance, když v tom přišel Carlisle.
„Smím prosit?“ S úsměvem jsem přikývla a pustila Edwarda. Ten šel hned pro Esmé. Poté jsem tancovala ještě s Emmettem, s Jasperem, s Eleazarem a Alecem.

Po dlouhé době jsem byla konečně zase u Edwarda, ale už jsme netančili, tance už jsem měla dost. Zvedla jsem hlavu a políbila ho, takže jsem rázem na vše okolo zapomněla. 
„Tady jsou!“ křičel Emmett a my se od sebe odtrhli. A je po klidu.
„Kde se flákáte?! Teď je na řadě focení! To si nechte na líbánky, budete mít času habaděj,“ lamentovala Alice a táhla nás pryč. Povzdechla jsem si a nechala se odtáhnout. Neměla jsem to však dělat, následovalo peklo v podobě focení. Alice musela všechno, opravdu všechno, vyfotit třikrát. Takže jenom já s Edwardem jsme měli asi sto fotek a pak přišli na řadu fotky s drůžičkami...
Nevím, jak dlouho jsme se fotili, ale hodně času to opravdu zabralo.

„Bello!“ volala na mě Jane. Rozhlédla jsem se a uviděla ji, jak k nám jde, už v normálním oblečení, s Alecem v závěsu.
„Jdeme se rozloučit,“ řekla a hned mě drtila v objetí. 
„Už jedete?“ 
„Na letiště, abychom stihli letadlo,“ řekla a dál mě objímala.
„Budeš mi chybět,“ šeptla jsem, a kdybych mohla brečet, asi bych brečela. Zase.
„Ty mně taky. Ale vždyť se uvidíme. My přijedeme za vámi nebo vy za námi,“ řekla s úsměvem a odtáhla se. 
„Bello,“ vydechl Alec a taky mě objal. Dneska asi nemám na programu nic jiného, jen objímání.
„Budete mi moc chybět, oba,“ řekla jsem smutně a pustila Aleca. 
„Ty nám taky. Občas zavolej, ano? Jak se máš a tak,“ dávala mi Jane instrukce.
„A ty se o ní pořádně starej,“ nakázala Edwardovi.
„Neboj, budu.“ Přitáhl si mě k sobě a dal mi pusu do vlasů.
„Měj se hezky, Bells.“  
„Tak ahoj,“ špitla jsem a oba se otočili k odchodu. 
„Ach, jo,“ vzdychla jsem a víc se přitisknula k Edwardovi.

„Žádný takový, teď se jdeš převlíknout.“ Alice se vynořila ze stínu a už mě zase táhla pryč. Dotáhla mě dovnitř do domu, do její šatny. Ona a Rose mi pomohly sundat ty krásné svatební šaty. 
„Na, ty si oblékni,“ řekla a podala mi modré šaty. K tomu mi ještě dala boty.
„Ještě ten účes.“ Vytahala mi z hlavy všechny sponky a kamínky, takže jsem je měla rozpuštěné, ale krásně zvlněné. Vypadaly vážně pěkně. 
„Tak a pojď, ať stihnete letadlo,“ řekla a chytla mě za ruku. Všichni hosti už byli skoro pryč a v obýváku na nás čekal zbytek rodiny. Teda spíš jenom na mě, Edward už tam taky byl.
„Tak si to hezky užijte,“ popřála nám Esmé a objala mě.
„Neboj, vždyť se brzo vrátíme. Na jak dlouho vlastně jedeme? A kam?“ zeptala jsem se tázavě Edwarda. nechtěl mi to vůbec říct.
„Na dobu neurčitou a kam, to je tajemství,“ řekl s úsměvem.
„Tak se tu všichni mějte.“ S těmito slovy jsme nasedli do auta a rozjeli se, asi na letiště. Ještě jsem všem zamávala a pak se pohodlně opřela do sedačky.

„Jsme na letišti, vystupovat madam,“ řekl Edward a otevřel mi dveře. Vytáhli jsme kufry a mně se otevřela pusa.
„Čtyři kufry?!“ 
„Alice,“ řekli jsme oba nastejno a já jen zakroutila hlavou. Ruku v ruce jsme vešli do letištní haly a šli pro letenky.
„Houston? My letíme do Houstonu?“ ptala jsem se.
„To je jen zastávka. Odtamtud ještě poletíme,“ vysvětlil Edward. Ach jo, už jsem myslela, že jsem na to přišla.
„Tak, paní Cullenová, jak se vám líbil dnešní den?“ zeptal se mě Edward, když jsme čekali na letadlo.
„Líbil a moc,“ řekla jsem popravdě a lehce ho políbila.
„Ty jo. Já mám teď docela dlouhý jméno, Isabella Marie Volturi Swan Cullenová, dobrý co?“ Ty jo, to až někdo bude chtít, abych napsala.
„Už jsi jako Esmé.Ta má taky dvě jména a tři přijmení, Esmé Anne Platt Evenson Cullenová.“ Ještě chvíli jsme řešili moje jméno, ale pak jsme museli do letadla.

Pohodlně jsem se opřela o Edwarda a sledovala nějaký film, co pouštěly letušky. Byl dost divný a zmatený, takže mě to po chvíli přestalo bavit. Naštěstí jsme se s Edwardem dobře zabavili, takže než jsem se nadála, už jsme vystupovali.

„Rio de Janeiro? Ty jo, tam jsem se vždycky chtěla odívat,“ rozplývala jsem se nadšeně.
„To je jen další zastávka, ale je to odtamtud kousek, tak když budeš chtít, budeme se tam moc jít podívat,“ navrhl Edward a já souhlasila. Avšak pořád mi vrtalo hlavou, kam až mě to táhne.
Další let proběhl stejně hladce jako ten první, takže než jsem se pořádně uvelebila, už jsme zase vystupovali.

„Edwarde, lásko, kam teď jdeme? Nemohli bychom se třeba někde ubytovat a...“ žadonila jsem a nechala jsem větu vyznít do ztracena. Konec si asi domyslel sám, jelikož mu hned zčernaly oči.
„Neboj, už je to kousek, koukej, tady,“ řekl a ukázal na lodní přístav.
„My pojedeme na lodi?“ ptala jsem se překvapeně. To mě vážně nenapadlo.
„Jenom kousek. Je to asi půl hodinky a budeme na místě,“ vysvětlil a začal nakládat kufry do lodě. Oba jsme nastoupili a Edward se chopil řízení. Kochala jsem se nádherným mořem, ačkoliv byla tma. Kolik tak může být? Aby jsme z naší svatební noci něco měli. Abychom neměli třeba svatební ráno. No, vždyť je to vlastně úplně jedno.
„Lásko? Nad čím přemýšlíš? Už jsme tady, koukej,“ řekl a ukázal někam do tmy. Uviděla jsem menší ostrůvek a na něm stála krásná vila. 
„Páni, čí to je?“ vydechla jsem omámeně. Byla to nádhera.
„Náš budoucí - na několik dní a týdnů - dům na líbánky. Jinak to je ostrov Esmé. Carlisle ho dal Esmé jako dárek,“ vysvětloval mi.
„Jako dárek?“ Jen přikývl a zaparkoval loď.
„Dáš mi taky někdy ostrov?“ zeptala jsem se ze srandy. On místo toho vytáhl kufry a pak mě z ničehož nic zvedl do náruče.
„Pro tebe cokoliv,“ šeptl a políbil mě. Já zapomněla na ostrov a nechala se odnést do našeho líbánkového doupěte.

24. kapitola Shrnutí 26. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 25. kapitola: