Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska? Nesmysl! 1. kapitola

24.08.2010 (18:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4270×

1. kapitola

Crrr. Ach jo, zase ráno. Vstávání mi nevadí, protože bych byla nějaký velký spáč (jako poloupírce mi stačí dvě tři hodinky), ale vadí mi proto, že je začátek dalšího téměř nudného dne. Nemusela bych si nařizovat budík a mohla bych spát dlouho, jenže pak bych následující noc nespala vůbec a nevím, co bych dělala. Takhle už spím kolem šesti hodin. Proto mám noc tak ráda, jelikož můžu část prospat a nemusím přemýšlet, co dělat. Ale za to ráno přímo nesnáším. Celý den mám před sebou a navíc, každé ráno musím za Arem.

Ach jo. Vylezla jsem z postele a šla do koupelny. Tam jsem provedla ranní hygienu a osprchovala se. Jak jsem na sebe nechala padat kapky vody, dokonale mě to uklidňovalo. Přemýšlela jsem, co bych tak mohla dělat. Včera jsem dočetla poslední knížku, co jsem měla. Asi si znovu (zhruba po dvacáté) přečtu Pýchu a předsudek, můj nejoblíbenější román od Jane Austenové. Až ho dočtu, přečtu si pokračování, Zámek Pemberley. Sice není od Austenové, ale je to pěkné. No a pak se když tak budu učit čínsky.

S povzdechem jsem vypnula vodu a vylezla ze sprchy. Zabalila jsem se do ručníku a šla do své skromné šatny. Nejsem takový maniak jako Jane, abych měla šatnu větší jak pokoj. Nechápu, k čemu jí to všechno oblečení je, když většinu dne nosí plášť. Další důvod, proč na mě všichni koukají divně, nenosím plášť. Přijde mi to ujeté. Arovi se to nelíbí, ale co nadělá.
Vzala jsem si džíny, tílko a conversky. Letmý pohled do zrcadla mi napověděl, že mé vlasy jsou příšerné, takže jsem je stáhla do culíku. Žádné líčení, maluju se jen příležitostně a lehce. Z koupelny jsem vešla do zpět do ložnice, kde jsem otevřela dveře na balkón a kochala se výhledem na zahradu, ve které se tak ráda procházím. Najednou se ozvalo kručení v mém břiše. Odtrhla jsem pohled od zahrady a šla přes pokoj až do kuchyně. Mám svou kuchyň, jelikož jsem jediný obyvatel hradu, který jí. Trvala jsem na tom, že chci svojí kuchyň a že si chci sama vařit. Tak se taky stalo.
Přemýšlela jsem, co si dám a pak mě napadly toasty. Připravila jsem si vše potřebné, hezky pomalu, nikam nespěchám. Během přípravy snídaně jsem si prozpěvovala svojí oblíbenou písničku All the right moves od one republic a bylo mi jedno, že mě všichni slyší.

„They've got...
All the right friends
in all the right places
So yeah, we're going down
They've got
All the right moves
in all the right faces
So yeah, we're go...

„Proboha, Bello! Co děláš?!“ zpustila na mě moje kamarádka Jane.
„Víš kolik je? Osm! Aro se ptá, kde jsi.“ Aha, takže Jane teď funguje jako Arův poslíček. Občas mě udivuje, jak jsou mu všichni oddáni.
„Aha, nějak jsem zapomněla na čas. Už jdu,“ řekla jsem a vyndala poslední toast. Budu si to muset sníst potom. Vykročila jsem za Jane a připravovala se na Arův proslov, ohledně mého „nevhodného“ oblečení. 
„Už vedu Isabellu, můj pane,“ řekla oddaně Jane a já se zamračila. Aro chce, aby mi všichni říkali Isabello, takže všichni včetně Jane dělají, co chce. Mně se to nelíbí. Mám ráda, když mi říkají Bello. Tak mi ale říká jen Heidy, Jane a Alec a navíc jen v soukromí, když mají jistotu, že je Aro neslyší.
„Díky, Jane,“ řekl líbezně Aro a sladce se usmál.
„Isabello, jak pak ses vyspala?“ zeptal se ne tak příjemným hlasem, jako bych byla nějaká přítěž. Občas si tak připadám.

„Aro, Marcusi, Caiusi,“ kývla jsem všem třem na pozdrav.
„Díky za optání, spalo se mi dobře,“ řekla jsem a co nejmileji se usmála.
„To jsem rád, mohu se zeptat, co máš dnes v plánu?“ 
„Asi si budu číst,“ odpověděla jsem.
„Jak jinak,“ zamumlal Aro.
„Mám pro tebe novinu. S bratry jsme se rozhodli, že pozveme nějaké staré známé, dlouho jsme nikoho neviděli. Myslím, že vhodný bude ples. Co říkáš?“ řekl s úsměvem.
„Myslím, že je to skvělý nápad,“ řekla jsem celkem upřímně.
„Abych nezapomněl, mezi nimi bude i Carlisle a jeho rodina, jak se taky živí zvířecí krví, jako ty,“ řekl ne už tak nadšeně, za to já nadšená byla.
„To je skvělé! Kdy ten ples bude?“
„Dnes je pondělí, ples jsem naplánoval na páteční večer, ale Cullenovi přiletí už ve středu odpoledne.“ No to je naprosto úžasné! Konečně se s nimi setkám!
„Už se těším,“ řekla jsem s úsměvem.
„Chceš nějak pomoct přípravou?“ zeptala jsem se mile.
„Ne, děkuji, ale to nebude potřeba. Teď už můžeš jít, musíme něco dořešit.“ Přikývla jsem a celá nadšená šla k sobě.

Konečně se setkám se svým vzorem! Setkám se s Cullenovými! Doufám, že to nebudou takový bručouni jako Aro s bratry. To snad ne. Ne, to určitě ne. Budou milí a hodní, jinak by jim nevadilo zabíjet lidi. Ano, určitě budou fajn. Je jich prý sedm. Carlisle, to je Arův přítel. Žil tu dávno předtím, než jsem se narodila. Jeho žena Esme, je prý milá. Dokonce prý společně adoptovali pět dětí. No dětí, jsou zhruba v mém věku. Ale to, že jich adoptovali tolik, svědčí o tom, že to budou moc milí lidé, teda upíři. Carlisle je prý dokonce doktor! Ale to jsem odbočila, jejich děti jsou Alice, Rosalie, Emmett, Edward a Jasper. Jsou prý nějak spárovaní, ale jeden kluk je sám. Myslím, že je to Edward, ale jistá si nejsem, Aro mi toho o nich moc neřekl. Ale vše se dozvím, už brzo.

Jak jsem byla zamyšlená, ani jsem si nevšimla, že jsem zastavila uprostřed chodby. Všimla jsem si toho, až když mi někdo zacloumal ramenem.
Haló, Bello? Vnímáš?“ Byla to Jane. Jen jsem kývla a pokračovala k sobě do pokoje. No je to vlastně minibyt. 
„Takže souhlasíš?“ ptala se nadšeně. Vyjeveně jsem se na ní podívala.
„No s těmi nákupy? Musíme koupit nějaké pěkné šaty na ten ples. Přemýšlím, kam pojedeme, jestli do Milána nebo do Říma. Co myslíš? Bello, vnímáš vůbec, co ti říkám?“ Opět jsem kývla.
„Jane, mě je úplně jedno, kam pojedeme, vyber sama. Jen mi řekni kdy a v kolik,“ řekla jsem s nezájmem.
„Fajn, takže buď zítra ráno v šest připravená, ještě rozhodnu, kam pojedeme,“ řekla a odešla. Nezabývala jsem se tím a dál blaženě přemítala, jací budou Cullenovi.
Šla jsem hned do kuchyně, konečně sníst již studené toasty. Bylo mi to ale jedno. Ani nevím, jak chutnaly. Poté, pořád zamyšlená jsem umyla a utřela nádobí. Pak jsem vstala a šla si sednout na balón.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale najednou mi zakručelo v břiše.
„Už zase?“ zeptala jsem se sama sebe. Koukla jsem na hodiny a zděsila se, bylo skoro půl třetí. Ani se nedivím, že mám hlad. Už jsem tu pěkně dlouho. Šla jsem tedy do kuchyně a přemýšlela, co si ukuchtím. Dostala jsem chuť na těstoviny s kuřecím masem, a tak jsem se do toho pustila. Vařím ráda, jelikož se mi u toho skvěle přemýšlí. 
Když jsem vše dovařila a uklidila, pustila jsem se do jídla. Mňam, byly výborné. Miluju těstoviny. U jedení jsem přemýšlela, kdy jsem byla naposled na lovu. Dnes je pondělí a já na lovu byla minulý víkend, už ale začínám potřebovat. Dnes nepůjdu, zítra taky ne, tak asi ve středu, než přijedou Cullenovi.
Dojedla jsem a uklidila po sobě nádobí. Bylo skoro půl páté. Trošku opožděný oběd, nevadí. Ale co teď? Šla jsem do pokoje a v knihovně vzala Pýchu a předsudek. I s knížkou jsem se natáhla na pohovku a snažila se soustředit. Po chvíli se mi to opravdu podařilo a já se začetla.

Zrovna když jsem byla u pasáže, jak se Elizabeth potká s panem Darcym na zámku, někdo zaťukal. Trhla jsem sebou a podívala se ke dveřím. V duchu jsem si povzdechla, stál tam Alec.
„Ahoj,“ řekl tiše.
„Ahoj Alecu, pojď dál, potřebuješ něco?“ snažila jsem se být milá.
„Ne nic nepotřebuju, jen jsem se chtěl zeptat, jestli by ses se mnou nechtěla jít projít do zahrady. Prosím,“ řekl prosebně a upřel na mě prosící kukuč. 
„Ne to teda nechci!“ měla jsem chuť zakřičet, ale nemůžu. Už jsem se nadechovala k odpovědi, když se dnes již potřetí, ozval můj žaludek. Paráda! Já nevečeřela! Kolik je? Podívala jsem se na hodiny a bylo skoro půl desáté. To se nedivím, že nemám hlad. Dneska se nějak zanedbávám.
„Promiň, Alecu, ale zrovna jsem se chystala jít dělat večeři, ještě jsem nejedla a pak asi půjdu spát, jelikož Jane chce zítra jet nakupovat,“ řekla jsem a snažila se vypadat opravdu smutně, ale moc mi to nešlo, jelikož jsem byla nadšená. Alec však posmutněl.
„Tak snad jindy, měj se,“ řekl a odešel. Na jednu stranu mě mrzelo, že je smutný, ale ta druhá, radostná strana, ta větší, vyhrála a já měla radost, že jsem z toho tak lehce vyvázla. Zítra budu celý den pryč a pak tu budou Cullenovi a doufám, že s nimi budu moci trávit čas. No a poté ples. Takže myslím, že mám na pár dní zajištěné výmluvy.
Šla jsem si do kuchyně ohřát těstoviny od oběda. Hezky jsem se najedla a umyla po sobě nádobí. Bylo skoro deset. Rozhodla jsem se, že si napustím vanu. Došla jsem tedy do koupelny a přidala mojí oblíbenou pěnu s malinovou příchutí. Mám hrozně ráda maliny. Jak chuťově tak i takhle. Mám dokonce malinový sprchový gel, šampón i voňavku.
Svlékla jsem se a vlezla si do vany. Uvolnila jsem se a zavřela oči. Jen tak jsem přemýšlela a ležela jsem tam, dokud nebyla voda úplně ledová. To jsem vylezla, osušila se a oblékla si své kraťásky a tílko na spaní. Vyčistila jsem si zuby a šla do kuchyně pro vodu. Tu jsem položila na stolek a zalezla s knížkou do postele.

Začetla jsem se do knížky tak moc, až jsem ji dočetla. Když jsem skončila, bylo půl jedné. Cítila jsem, že už jsem unavená, tak jsem zhasla lampičku a zavřela oči. Dnešní den utekl nějak rychle. Problesklo mi hlavou těsně předtím, než jsem usnula.

Prolog Shrnutí 2. kapitola

Obrázky jsou zase jen orientační. :-)

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska? Nesmysl! 1. kapitola: