Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá kamarádka - 8. kapitola

03.07.2010 (20:45) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 897×

Vzlykala jsem Edwardovi do ramene, zatímco on mě hladil po zádech. Nakonec jsem se přeci jen uklidnila a jeli jsme za Smile.

V čekárně seděl Paul. Vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit, ani si nevšiml, že je v jeho přítomnosti upír.

„Jak jí je?" zeptala jsem se Jaka, který seděl vedle Paula.

„Je na sále. Jeho otec," naznačil bradou Edwarda, „říkal, že bude v pořádku." Strašně ráda jsem to slyšela, i když mě to neuklidnilo úplně.

Celou hodinu jsme čekali v čekárně, až se otevřou dveře a vyjde z nich Carlisle. Nejdřív vystřelil ze židle Paul a po něm mi ostatní.

„Je v pořádku. Zůstanou jí jizvy, ale žádné trvalé zranění naštěstí neutrpěla. Zatím je v komatu, ale měla by se co nejdříve probrat," sdělil nám. Všimla jsem si, jak se na sebe s Edwardem dívají, jak jinak, než že mu v myšlenkách něco říkal. Edward záporně pokýval hlavou a naznačil směr Paul. Nechala jsem to být, ale nezapomněla jsem.

Tři týdny a Smile se pořád neprobrala. Carlisle tvrdí, že nejspíš utrpěla velký šok a musí se s tím vyrovnat. Paul se od ní nehnul ani na krok, vypadal hrozně. Až tam jsem si uvědomila, jak je otisk silný. Skoro se nepohnul, jen ji držel za ruku a pořád se omlouval, s nikým jiným nemluvil. Dokonce to jednou vypadalo, jakože brečí. Nebyla jsem si tím jistá, ale chápala bych to. Na jednu stranu jsem byla naštvaná, že za to může on, ale při pohledu, kterým se na ni díval, mi ho bylo líto. Já samozřejmě trpěla taky, ale s jeho bolestí to nešlo srovnat. Tolik mi připomínal mě, když Ed odešel.

Ano, a pak tu byl Edward. V Paulových myšlenkách si přečetl, jak to vlastně bylo a do nemocnice chodil zásadně se mnou. Chtěla jsem jít navštívit Jakoba, ale to mi nedovolil. Vlci jsou nebezpeční, nebudeš se s nimi stýkat. Jeho slova mě rozčilovala, já snad vím, co dělám ne. Ale všechna moje slova selhala.

Pak tu byla další stránka našeho vztahu, a to ta krásná. Moje auto se rozbilo o strom, to byl ten náraz, který jsem slyšela, takže mě musel vozit do školy a zpět. Nevypadalo, že by mu to vadilo. Spíše si to užíval. Každou noc jsem mu usínala na rameni, zatímco on mi broukal moji ukolébavku. Tolik mi to chybělo, jeho nezaměnitelná vůně, jeho hlas, jeho pokřivený úsměv, jeho polibky, prostě on.

A pak konečně nastal den, kdy se Smile, probrala. Šla jsem zrovna k ní do pokoje, z kterého se najednou ozval křik. Rozběhla jsem se, ale nebyla bych to já, abych neletěla k zemi. Samozřejmě jsem nespadla, to by můj ochránce nedovolil.

„Jdi pryč," zakřičela podle hlasu Smile. Edward mě postavil před dveře, ze kterých odcházel Paul. Vběhla jsem dovnitř, kde plakala Smile. Sedla jsem si k ní na postel a ona se mi hned vrhla kolem krku.

Pak se odtáhla a zadívala se mi do očí. „On se změnil v psa, Bells já vím, že víš, co je zač. Ve jménu našeho přátelství mi to řekni, musím to vědět."

„Ráda bych ti to řekla, ale to nemůžu. Jediný, kdo ti to může říct je ten, kterého si vyhodila z pokoje."

„Já mám ale strach," kuňkla.

„Chápu to, ale pořád je to Paul. Ten, do kterého ses zamilovala, vždycky to byl on. A on tě miluje. Celé tři týdny, co jsi tady, pořád seděl u tebe." Smile chvíli přemýšlela a nakonec svolila, abych zavolala Paula zpět.

Byla jsem tak šťastná, že se Smile nic nestalo. Tak nějak jsem si nedokázala představit, jaké by to bylo bez ní, trávily jsme spolu tolik času.

Ale pak jsem si vzpomněla na Jaka a radostná nálada mě přešla. Vím, co ke mně cítí, vždy když jsme byli spolu, vypadal tak šťastně. Jak mu teď mám říct, že jsem Edwardovi odpustila?! Ale vyřešilo se to samo.

Seděli jsme s Edwardem v čekárně. Já uvažovala, zatímco on se na mě frustrovaně koukal a hladil mě po noze. Najednou se ozvalo zavrčení. Okamžitě jsem zvedla pohled na Jaka, který naštvaně koukal na Edwardovu ruku. Během vteřiny se jeho pohled změnil a zaměřil se na mně. Cítila jsem jeho bolest, jako by byla moje vlastní.

„Jaku, já…“ chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. Jakob se otočil a utekl pryč. Chtěla jsem jít za ním, ale Edward mě zadržel.

„Potřebuje čas, zvládne to," řekl a snažil se o to, abych si zase sedla. Najednou jsem byla naštvaná. Já nechtěla, aby se takhle cítil ani vteřinu. Odtrhla jsem od sebe jeho ruce a šla ven. Až před nemocnicí jsem si uvědomila, že nemám auto, rozbilo se o strom. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že půjdu pěšky. Neušla jsem ani deset kroků a už jsem padala k zemi. Edward mě musel sledovat, protože jsem nakonec skončila v jeho náručí.

„Promiň, nechtěl jsem říct nic, co by tě naštvalo," omlouval se mi. Podívala jsem se do jeho očí a začala se v nich topit. Cítila jsem se hloupě, vždyť měl pravdu.

„Ne, to ty promiň. Nevím, co do mě vjelo." Na usmířenou jsme se políbili. Naše polibky byly dokonalé. Pokaždé tak jiné a pokaždé mnohem lepší a to už by člověk řekl, že to víc nejde.

Týden uběhl jako voda. Smile se sice Paula přestala bát, ale bylo na ní vidět, že všechno není v pořádku. Ale kdo by se jí divil, zjistila, že její přítel se mění na vlka. Trápilo mě to, ale to nebylo nic proti Paulovi. Vždy když jsem ho viděla v nemocnici, kde Smile ještě musí zůstat, hrál před ní šťastného, ale když vyšel ven, měl bolestný výraz. Mohlo to být tím, že nesnesl pocit, že Smile, ublížil, anebo proto, že Smile, nechtěla, aby se jí dotýkal jinak, než že ji držel ruku.

Na břichu měla čtyři jizvy, táhly se jí zpod prsou až k podbřišku. Když si ji poprvé prohlédla, vypadala zaraženě, ale po chvíli prohlásila, že teď vypadá jako drsňačka. Tomu jsem se musela zasmát, ona je vážně pako.

S Edwardem to bylo dokonalé, snažil se dohnat vše, co jsme za tu dobu ztratili. Každý večer jsme někam chodili. Kino, restaurace, nebo naše louka. Nemyslela jsem na nic jiného, než na nás, ale kdykoliv kdy jsem nebyla s ním, snažila jsem se dovolat Jakovi. Jeho otec mě vždy odpálkoval.

Výjimečně svítilo slunce, takže Edward nemohl do školy. Půjčil mi své auto, abych se tam měla jak dostat. Když byl konečně konec, šla jsem na parkoviště, kde mě čekalo překvapení. Jaka stál a opíral se o motorku. Musela jsem se usmát a okamžitě jsem ho objala. Nevnímala jsem to šuškání kolem, jen se soustředila na něj. Jeho ruce se mi pevně omotaly kolem těla. Byl to příjemný pocit, to teplo co vyzařoval. Nakonec jsem ho pustila, ale Jake mě chytil za ruku.

„Tak ráda tě vidím," řekla jsem. Usmál se tím hřejivým úsměvem, který mu tolik slušel.

„Proč si mi nebral telefony?"

„Promiň, ale nemohl jsem."

„A co se dneska změnilo?" nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Už jsem se nemohl držet stranou. A vzhledem k tomu, že dneska svítí slunko, tak jsem využil situaci." Chvíli se odmlčel, pak mi podal helmu.

„Já tady mám auto," a s tím jsem mu vracela helmu.

„Ta pijavice si ho může vyzvednout sama." Znovu mi ji vtiskl do rukou a nasedl na motorku. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem si přece jen přisedla. Sotva se rozběhl motor, objevilo se na parkovišti auto, černý Mercedes. Chtěla jsem slézt, ale Jakob se rozjel. Bylo mi jasné, že v autě jede Edward. Sledoval nás celou dobu, a i když jsem Jakobovi řekla, ať zastaví, neposlouchal mě. Nakonec přece jen zastavil, ale to už jsme byli u jeho domu.

„Jaku, ty si vůl," vytkla jsem mu a chtěla jsem se vrátit domů. Ale Jakova ruka mě zadržela. Chtěla jsem mu říct, ať mě nechá, ale část mého já mi říkala, nedělej to. Tak jsem ho nechala. Za ruku mě dovedl na pláž, kde jsme si sedli na kládu.

„Přesně, jako předtím," vzdychl Jakob.

„Chyběl si mi. Ale nevěděla jsem, co bych ti měla říct. Bála jsem se, že už se mnou nebudeš chtít mluvit." Na to jsem se usmála a objala ho.

„Potřeboval jsem si to srovnat v hlavě. Ty ale víš, co k tobě cítím, nemohl bych být bez tebe." Na chvíli se odmlčel, „jen nechápu, jak si mu mohla tak rychle odpustit."

Nevěděla jsem co říct, ani jsem na to neměla co říct. Nechtěla jsem mu ublížit, ale pravda byla přesně taková.

Zůstala jsem u něj ještě asi tři hodiny a pak mě Jakob zavezl na hranici. Tam už čekal Edward. Sotva Jake zastavil, už stál jen kousek od nás.

„Co si o sobě vůbec myslíš, ty podvraťáku!" vyjel na Jaka Edward.

„Není tvůj majetek, může sem jezdit kdykoli chce," odsekl Jakob. Raději jsem si stoupla mezi ně, ale ani jeden si mě nevšímal. Tak jsem nasedla do Edwardova auta a doufala, že si navzájem neublíží. Jela jsem asi dvě minuty, když se otevřely dveře spolujezdce. Nepodívala jsem se na něj, ale cítila jsem jeho pohled na tváři. Zastavila jsem kousek od domu, konečně se podívala na Edwarda. Měl tu svou masku, při tom pohledu jsem se strachy otřásla. On si toho všiml a hned se díval jinak.

„Nechtěl jsem tě vyděsit," řekl omluvně. „Bože, jsem takový blbec, že jsem odešel. Mělo mě napadnout, že už to nebude jako dřív. Chápu, že ty a on… Nebudu vám bránit." Vůbec mi nedocházelo, co to vlastně říká.

Bože! On mi tu říká, že můžu klidně chodit s Jakobem!

„Mám ho hodně ráda, ale s tím co cítím k tobě je mnohem větší. Už bych bez tebe nedokázala být, takže tohle už neříkej. Miluju tě."

„Ani nevíš, jak rád to slyším. Taky tě miluju, navždy." S těmi slovy mě políbil.

Charliemu jsem vysvětlila, že jsem byla s Jakobem, což ho viditelně potěšilo. Nechal mě zapadnout do sprchy a pak do postele. Kolem desáté, když jsem už pomalu usínala, cítila jsem ve vlasech studený polibek. Rozespale jsem se otočila a přitiskla jsem své rty na ty jeho. Chtěla jsem víc, ale jako vždy se odtrhl. Zabalil mě do deky a lehl si. Hlavu jsem mu položila na rameno a představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych byla upír. V noci bychom dělali něco jiného, než teď. Poprvé od doby, co jsme spolu, jsem myslela na sex. Tváře mi zčervenaly a jako vždy se ozvala Edwardova oblíbená otázka.

„Na co myslíš, krásko?"

„Na nic," zašeptala jsem a cítila, jak se mi ještě více hrne krev do obličeje. Edward chytl mou bradu a tím mě donutil podívat se na něj.

„Nechceš to vědět."

„Ty víš, že chci. Zajímá mě vše, co se týká tebe a tvých myšlenek."

„Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdybych byla… upír. A o tom, co bychom teď dělali," spíše jsem zašeptala.

„Oh," vypadlo z něj jen. Cítila jsem se ještě trapněji, když najednou neležel vedle mě, ale seděl v křesle. Vypadal zaraženě, ale taky jakoby o něčem uvažoval. „Ty víš, že tě miluji, ale nemůžu ti to udělat. Nemůžu tě připravit o duši. Kdybych to po tobě chtěl já, co bys udělala?"

„To, co by pro nás bylo nejlepší. A čemu pomůže, když já zestárnu, zatímco tobě bude pořád sedmnáct. Budu stará vrásčitá stařena, ale ty budeš vypadat dokonale." V tom mě napadlo něco, co je sice nesmysl, ale co když to není až tak nepravdivé. „Ty mě možná budeš milovat, i když mi bude šedesát, ale já se dostanu do věku, kdy budu chtít děti, nebo normální život a opustím tě. Tohle nemůžeš dovolit. Prosím, každým dnem se mi může něco stát, ty se mnou nebudeš vždy. Půjdu třeba jen nakoupit a na parkovišti mě srazí auto." Byla jsem zoufalá, začaly mi téct slzy a nešly zastavit.

„Až ten čas přijde, opustím tě, abys mohla být šťastná. Ale nikdy, opakuji nikdy, tě nepřeměním."

S tím mi došlo, že to myslí vážně. Raději mě opustí, než aby se mnou byl navždy. Cítila jsem v sobě zoufalství, nechtěla jsem, aby mě viděl, tak jsem ho poslala pryč.

Celou noc jsem nezamhouřila oči, proto jsem se ráno cítila jako oživlá mrtvola. Pořád jsem se cítila zoufalá, dala bych vše za to, abych se cítila lépe. Je pravda, že s pocity když odešel, jsem se cítila hůř, ale i teď to bylo, jako by se mě chystal opustit. Jednou naše odloučení přijde. Sžíralo mě to, ale nemohla jsem nic dělat. Jeho rozhodnutí bylo jasné, nepřipraví mě o duši. Raději mi vezme srdce.

Potřebovala jsem s někým mluvit a jediný člověk, kterého jsem potřebovala, byla, Smile. Vykašlala jsem se na školu a jela za ní. V nemocnici jsem potkala jen pár doktorů, ale žádného z nich jsem neznala.

Vpadla jsem k Smile do pokoje. Ta se lekla a pak se hned usmála. Rozesmálo mě to, někdy člověku stačí málo, aby se pobavil.

„Copak, že se ulejváš ze školy?" Hned mě usměv přešel. Sedla jsem si k ní na postel a řekla jí vše o našem včerejším rozhovoru. Celou dobu mě poslouchala a neřekla ani slovo.

„Takže ty chceš být upír?" zeptala se, když jsem skončila.

„Nejde mi o to být upírem, já chci jen být s Edwardem. Potřebuju ho, je pro mě jako kyslík. Nechci bez něj být, kdykoliv se na mě usměje, cítím se tak skvěle. Je to, jakoby nic jiného nebylo, jen on a já. Jeho polibky ve mně probudí touhu, v břiše mi poletují motýlci, neexistuje nic lepšího. A jeho oči, ty jsou tak dokonalé, tak hluboké a rozumné, ale zároveň v nich vidím, jak moc mě miluje. Nikdy jsem nepochopila, jak se mohl zamilovat zrovna do mě, ale když jsem s ním, je vše dokonalé. I kdyby kolem nás padaly trakaře, já bych si toho nevšimla."

Sledovala jsem Smile, která se začala usmívat jinak, než normálně. „Buď seš do něj bezhlavě zamilovaná, nebo se z tebe stává básník." Tomu jsem se zasmála i já, hodně sentimentální, ale já si nemohla pomoct.

„Ale chápu tě," řekla, Smile. „Je to skoro jako já a Paul, nebo aspoň bylo."

„A může zase být. Vy dva k sobě patříte."

„Máš pravdu, ale pořád mě děsí to, co se stalo," každá jsme se ponořily do svých myšlenek.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá kamarádka - 8. kapitola: