Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá kamarádka - 10. Kapitola

09.07.2010 (10:15) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1025×

Edward:

Do půlnoci jsem seděl u Belly a sledoval její obličej. Vypadala tak klidně a krásně jako vždy, ale její srdce skoro nebilo. Měl jsem o ni takový strach, ale Alice mě ujistila, že bude v pořádku. Neviděla sice, že se probere, ale neviděla ji umírat.

Jakmile bylo dvanáct hodin v noci, vyskočil jsem z okna, nastoupil do auta a jel najít toho hajzla. Jezdil jsem po městě a prohledával myšlenky všech, kolem kterých jsem jel. Všichni se zabývaly hloupostmi, ale po něm ani stopa.

Nechtěl jsem se vzdávat, ale začalo vycházet slunce a já chtěl být s Bells. Navíc pochybuji, že by se ten podvraťák procházel ve dne po městě.

Seděl jsem u Belly a koukal opět na její klidný obličej. Její srdce začalo bít o něco silněji, ale pořád to nebylo dobré. Nebe sice nebylo pro mě, ale za ni jsem se mohl modlit.

„Bože. Vím, že nemám právo tě o něco žádat, ale jde o ni. Bella patří do nebe, ale je moc brzy. Udělám cokoli, aby měla ještě dlouhý život, stačí naznačit." Věděl jsem, že je to zbytečné, ale byl jsem zoufalý. Doktoři nevěděli, jestli přežije, její zranění nevypadá dobře.

„Opatrně," poučoval jsem muže, co vezl Bells do sanitky. Když se tu objevil Charlie, nejdřív byl překvapený mou přítomností, ale když uviděl Bellu, bylo mu to jedno. Společně s Carlislem domluvili převoz do nemocnice ve Forks. Otec nedoporučuje převoz autem a my nechtěli nic riskovat, proto ji veze sanitka.

Sedl jsem si k Belle do sanitky a celou cestu jí potichu broukal novou melodii, co jsem vymyslel. Byla především prosycena zoufalstvím, tak jsem radši přešel k její ukolébavce. Doufal jsem, že když uslyší můj hlas, nebo aspoň tu ukolébavku, její stav se zlepší, ale ani po těch dvou dnech se nic nestalo. Já si ale nemohl pomoct, stále jsem jí něco říkal, broukal, nebo jí alespoň držel za ruku. Nevím, jestli to pomáhalo jí, ale já byl klidnější.

„Tak a jsme tady," ozvalo se z místa řidiče. Pomohl jsem s nosítky a doprovodil Bells do pokoje. Tam jsme si jako každý den sedl k její posteli a broukal jí.

V noci jsem se pak vydal na lov. Jel jsem autem a prohledával myšlenky všech, kolem kterých jsem projel. Ale opět jsem ho nenašel. Začínal jsem být zoufalý, potřeboval jsem mu ublížit, tak moc jsem to chtěl.

„Ahoj, Edwarde," pozdravil mě Charlie. Chodil sem každý den, ale nesnesl tady být moc dlouho. „Neměl bys tu být pořád."

„Musím."

Nic na to neřekl, ale myslel na to, jak jsme mladí na tak velkou lásku.

„Bude se mu líbit moje noční návštěva?" „Tahle kočka by stála za hřích." „Sakra, já snad vždycky musím zabloudit. Bože, ať se na mě nedívá, vypadá divně." Poslední myšlenky upoutaly, patřily ženě, ještě dívce a byla opravdu vyděšená. Zaměřil jsem se na její okolí a našel toho chlapa. Byl stejně odporný, jako když jsem před ním Bells zachránil. Ale tehdy myslel na cizí dívky, kterým ublížil, a i když to tehdy nebylo o nic odpornější, ten den si vykopal hrob. Přesně si představoval, jak se dotýká Belly, jak se snažila utéct a spadla a pak už neměla sílu se bránit. Naposledy jsem se nadechl a vystoupil z auta.

Šel jsem rovnou za ním a poslouchal jeho zmatené myšlenky. Naprosto nechápal, co se děje, ale když jsem se dostal do světla lampy, došlo mu to. „Sakra ten mi tu chyběl. Ale poradím si s ním stejně jako s tou jeho kočkou." Při tom si představoval, jak Belle zabodl nůž do břicha. Tím mě naprosto vyprovokoval. Prozrazení, neprozrazení, bylo mi to jedno. Upíří rychlostí jsem už stál u něj a začal ho škrtit. Ale tak rychlou smrt bych mu nedopřál.

„Umřeš pomalu a bolestně o to se už postarám," řekl jsem mu. V jeho očích i myšlenkách byl jen strach. Bál se smrti, ale nebál se ji rozdávat. Dokonce se začal modlit. „Bůh s tebou není, si jen proradná krysa. Nezasloužíš si žít." V tu chvíli omdlel. „Sakra“ zaklel jsem v duchu. Tohle nebyl konec. Chtěl jsem už být u Belly. A v tu chvíli, kdy jsem na ni pomyslel, jsem si uvědomil, že nemůžu být taková zrůda. Ale něco mu udělat můžu. Vytáhl jsem mu z kapsy nůž a zamířil na jeho nejcennější věc. Zabodl jsem mu nůž mezi nohy, nevěděl jsem, jestli je pryč, nebo jen poškozený, ale bylo mi jasné, že on už tu část těla nikdy nepoužije. Vzal jsem ho do náruče a hodil do kufru.

Všichni z jeho party byli hledaní v Texasu, a proto je spravedlivé, aby je následoval do basy. Vyhodil jsem ho před policejní stanici a z telefonní budky jim oznámil, kdo leží před jejich dveřmi. Za chvíli už jsem slyšel houkačky sanitky. Neuspokojilo mě to sice tolik, jak jsem si přál, ale jisté zadostiučiní jsem cítil.

„Ach, Bells. Proč se neprobereš, prosím, lásko," jako každý den jsem ji prosil.

„Edwarde," ozvalo se najednou. Ale nebyl to ani nikdo z rodiny, prostě nikdo, koho bych čekal, ale byla to Bella. Podíval jsem se na ni, ale oči měla stále zavřené. Ale nezdálo se mi to, po chvíli opět zašeptala moje jméno. V tu chvíli nemohl být nikdo šťastnější.

Čekal jsem, co se stane, a když se její oči konečně otevřely, přiskočil jsem k ní a musel ji obejmout.

„Bells, jsem tak rád, že se ti nic nestalo."

„Ed-warde, ty mě škr-tíš," sotva ze sebe dostala. Hned jsem ji pustil, ale nepřestal jsem se na ni dívat. Držel jsem ji za ruku a užíval si ten pocit. „Proč jsem v nemocnici?"

„Ehm, ty si to nepamatuješ?" zeptal jsem se zmateně.

„Ne," odpověděla hned. V tu chvíli jsem začal přemýšlet, jestli jí mám říct pravdu, nebo raději mlčet. Měla by vědět, co se jí stalo, ale já neměl odvahu.

„Hned se vrátím, jen dojdu pro Carlislea," řekl jsem jí a odešel, tak rychle, aby mě nestihla zastavit.

„Ona si to nepamatuje," řekl jsem už, když jsem otevíral dveře. Ale přišel jsem v nevhodnou chvíli. Carlisle měl kolem pasu obmotané nohy a z poza jeho zad vykoukla Esmenina hlava. Kdybych přišel později, bylo by to asi horší. Esme se v myšlenkách styděla, omluvil jsem se, ale opravdu jsem s ním potřeboval mluvit.

„Nejspíš si to vymazala z paměti, to se občas stává," vyslovil svou myšlenku. „Co jí řekneš?"

„Nevím, nechci jí říkat to o tom…“ pořád jsem pro něj nenašel správné slovo, hajzl a podobné nebyly dostatečné.

Bella:

Edward odešel z pokoje a nechal mě tu samotnou. Byla jsem opravdu zmatená, nepamatovala jsem si, že by se mi něco stalo. Poslední vzpomínka byla, jak jedu do Port Angeles, pak nic.

Otevřely se dveře a dovnitř vešli Edward a Carlisle.

„Jak ti je?" zeptal se Carlisle.

„Není to tak hrozný," řekla jsem. Edward jen pokroutil hlavou, ale nic neříkal.

„Edward říkal, že si nepamatuješ, co se ti stalo," podotkl Carlisle.

„Poslední, co si pamatuju je, jak jedu do Port Angeles." Oba se po sobě podívali a bylo poznat, že Edwardovi něco říká v myšlenkách. „Nechci vás rušit, ale ráda bych věděla, co se mi stalo."

„Když jsi přecházela ulici, narazilo do tebe auto a někdo tě odrazil tě pryč. Dopadla jsi do trávy, takže by se ti nic nestalo, ale problém byl v tom, že ses nabodla na větev." Zkoušela jsem si vzpomenout, ale nic, jen tma. Hold smůla se mnou jde na každém kroku.

„Bello!" ozvalo se najednou v mém pokoji. „Konečně! Chodila jsem sem za tebou vždycky v noci, prej se ještě nemám moc hýbat, ale cítím se dobře. A teď k tobě," řekla Smile a přitiskla se mi k hrudi. „Jak ti je?"

„Dobře." Byla jsem dojatá, že ji vidím. „Vlastně mi je skoro skvěle."

„A co se ti stalo? Tady se toho říká víc, ale všechno mi nějak nesedí."

„Nepamatuju si, ale prý mě srazilo auto." Smile se otřásla, jen představa na to byla pro obě hrozná.

Celou noc jsme si povídaly, tedy hlavně ona mluvila. S Paulem byli dokonalá dvojka, celé dny trávili spolu. Paul přesně věděl, co potřebovala a každé přání jí splnil. A přiznejme si, komu by se to nelíbilo.

O dva týdny později z pohledu Edwarda:

„Lásko, no tak, tak mi to řekni," prosila mě Bella. Měl jsem pro ni přichystané překvapení, ale nechtěl jsem říct jaké. Už jsem věděl, že bez ní nechci být, proto jsem udělal velké rozhodnutí. Ale než dojde k tomu klíčovému bodu, chci udělat ještě jednu věc.

„Vydrž to, ještě chvíli a budeme tam." Šli jsme na naši louku, a abych ji trochu potrápil, musela jít. Hořel jsem nedočkavostí, ale byl jsem i strašně nervózní.

Konečně! Zaznělo mi v hlavě, jakmile jsme došli na louku. Byla stejná jako vždy, ale jakmile na ni vstoupila Bella, jakoby se rozzářila. Bells si sedla a pozorovala mě. Sedl jsem si za ní a musel ji políbit. I hned mi zamotala ruce do vlasů a já se musel usmát.

„Tak kde je to překvapení?" ptala se. Znervózněl jsem ještě víc, ale byl čas.

„Bells, ty víš, že jsi to nejdůležitější v mém životě. Ne, to není přesné, ty jsi můj život. Bez tebe bych to nebyl já. Proto se tě ptám, vezmeš si mě?" Tak a bylo to venku. Když jsem přišel na to, že ji nemohu nechat zemřít, bylo to sobecké, ale nemohl jsem si pomoct, potřeboval jsem něčím náš vztah zpečetit, a co je lepší než manželství.

Říkal jsem překvapení a Bella byla překvapená až moc. Vykulené oči, zhluboka dýchala, ale v jejích očích byl i zmatek.

„Co-co to má znamenat, Edwarde?" zeptala se.

„Už jsem ti tady říkal, že tě miluji a chci…“ nenechala mě domluvit.

„Ne, mám, namysli, znamená to, že ze mě uděláš upíra?"

Nechtěl jsem to slovo vyslovit, alespoň z malé části, ale už jsem to nechtěl vzít zpět. „Ano. Pokud to ještě chceš."

„Ano!" vykřikla.

„To bylo ano na co? Vezmeš si mě, nebo že chceš být upír?"

„Na obojí!" Skočila mi kolem krku a opět políbila. Navlékl jsem jí prsten a konečně jsem měl pocit, že už nás nikdy nic nerozdělí.

Bella:

Edward mě tím opravdu dostal. Nikdy jsem nečekala, že by mohl na mou otázku odpovědět ano. Nechtěl, abych byla upír a až moc na tom lpěl.

„Bells, zase zvracíš?" ptal se Charlie už druhé ráno po sobě.

„Už jsem v pořádku." Táta mě sledoval obezřetným pohledem, ale nic neříkal. Vypadalo to, jako by toho věděl víc než já.

Uvařila jsem snídani, ale jakmile jsem dala sousto do pusy, musela jsem na záchod zase. Byl víkend a já neměla žádné povinnosti, proto jsem vyrazila za Edwardem. Lépe řečeno, on už na mě čekal v autě před domem.

Políbili jsme se a jeli k nim.

„Ani nechoďte dovnitř, jedeme na nákupy," řekla Alice a nastoupila do auta. Edward se zamračil, ale věděl, že proti svojí sestře nemá šanci.

„Zkus si tyhle," pobídla mě. Šla jsem do kabinky, ale kalhoty jsem nedopla. Prohlížela jsem se v zrcadle a opravdu, měla jsem o trošku větší břicho. Ale je pravda, že jsem se taky hodně ládovala.

„Tak co, Bells?" zeptala se Alice.

„Nedopnu je." Alice vklouzla hlavou do kabinky, a když mě uviděla, objevil se jí v očích strach. „Jen moc jím, to nic." Pokývala hlavou a odešla.

Edward:

„Edwarde?" zeptala se opatrně Alice. „Já… no jak ti to říct, aby si nevyváděl."

„Alice, řekni mi to a to hned!" vyjel jsem na ni. Vyvádět můžu jedině co se týče Belly a to není dobré znamení.

„Bella je nejspíš těhotná…“

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá kamarádka - 10. Kapitola: