Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pradávná prolog

01.05.2011 (15:00) • Miranda • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3412×

Tma, hluboká bolestná temnota, ta srdcervoucí nepřítomnost světla zahalila do svého neproniknutelného pláště město Volterru. Město, jehož vysoké zdi měly ochránit své obyvatele před nepřáteli, před každým, kdo by jim chtěl ublížit. Lidé ale netušili, že to nejhorší zlo, ta krvelačná část bytostí tohoto světa, před kterou by se měli mít na pozoru, se skrývá v jejich lůně. Neměli povědomí o tom, jaké stvoření se ukrývají v pradávném hradě tyčícím se nad městem. A jak by taky mohli, vždyť jejich město bylo to nejbezpečnější snad v celé Itálii - žádné vraždy, žádná podivná zmizení, pouze pokojná harmonie.

Kdyby jen zjistili pravdu, kdyby si uvědomili, že stejně jako kuna nerdousí slepice v místě svého odpočinku, tak i temná stvoření noci si obezřetně hlídají své teritorium, ve kterém neloví.

Ale tam hluboko v upířím hradu pod tunami písku a cihel se nacházela komnata. Kopka, která už po dva tisíce let nebyla otevřena, ale i přesto ukrývala v těchto prostorách více než jen haldy kamení a prachu.

Tam ve věčné noci přebývala Pradávná. Uvězněná už dávno jedním z nejstarších upírů - Teodorem, jehož jméno bylo už dávno zapomenuto, jakož i jeho činy. Nikdo, dokonce ani sám Aro netušil, jaká pradávná síla se skrývá pod jeho hradem, nevěděl, že už po tisíce let slibuje pomstu jeho rodu – upírům.

Pradávná byla tou nejstarší inteligentní bytostí, která po zemi kdy chodila. Byla neoddělitelnou součástí planety, duší samotné přírody. Nikdy nerozeznávala, co je dobré či špatné. Žádné smrti nelitovala, nikdo nikoho nemilovala a ve své existenci ani jedinkrát nepocítila lidský cit. Jejím posláním nebylo žít s bytostmi tohoto světa v souladu, ona byla mnohem více než ony. Udržovala rovnováhu a ta, jak víme, není spravedlivá – neupřednostňuje dobro před zlem. Nerozlišuje zvíře od člověka, muže od dítěte, upíra od měniče. Ne, pouze udržuje řád přírody. Stará se o to, aby každý měl svou slabinu, aby se každé zvíře dokázalo ubránit člověku, aby i samotný člověk měl šanci přemoci upíra.

To právě proto byla před dvěma tisíci lidskými lety uvězněna na tomto prokletém místě, to proto ji Teodor zajal, obklopil temnou komnatu proudem energie, skrz niž Pradávná nedokázala projít. Teodor totiž nechtěl, aby bytosti jako on měly slabiny, aby se jim mohl v boji postavit člověk a byla tu šance, že odejde živý – upírem netknutý.

Pradávná neměla skutečnou podobu, byla pouze proudem energie, nepolapitelným éterem. Ale pokud chtěla, mohla se zhmotnit do jakékoliv podoby, převzít tvář muže či ženy, být zvířetem nebo i rostlinou. Vzpomínala na chvíle, kdy se s oblibou toulala krajinou a přejímala na sebe vzhled hnědovlasé dívky – podobu, kterou tenkrát považovala za svou.

Už dávno vzdala své pokusy projít skrz zeď. Chybělo jí lidské odhodlání, aby se snažila o nemožné, ale i přesto ji právě teď sužoval podivný pocit, který neznala. Uvnitř ní řádilo tornádo zmatku, které se potřebovalo vydrat na povrch. Seskupila se do velké koule a veškerou silou, jež byla schopna získat, se rozletěla proti zdi. Bohužel se nic nestalo. Zeď stále stála pevně tam, kde před chvílí.

Pradávná se uklidnila netušíc, že právě před chvílí se v ní probral už druhý lidský cit za posledních pár desítek let – měla vztek, toužila po své přirozenosti, po přírodě.

Kolik už je to jenom let, co se naposledy pokusila zavolat o pomoc? Dvě stě? Tři sta? Možná i víc. Nevěděla. Čas přestala vnímat už dávno. A ačkoliv si to nehodlala zprvu přiznat, dnes musela připustit nepopiratelnou pravdu – dochází jí životní energie, kterou čerpá z přírody, od níž je odtrhnutá už stovky let. Umírá.

Musí tedy jednat, nemá na výběr. Pokusí se nalézt pomoc.

Každá molekula jejího těla na sebe navázala pár atomů kyslíku, čímž se jí podařilo nabít své tělo potřebným množstvím energie. V lidské podobě by se jednoduše nadechla. A pak se soustředila. Nikdy se nenaučila mluvit, protože tento um nepotřebovala, ovšem dnes by se jí schopnost komunikace v lidském jazyce náramně hodila. Místo lidské řeči tedy použila něco mnohem silnějšího – v každé maličké částečce svého těla si vybavila pocit osamocení, smutku, bezmoci a touhy po svobodě. V mluvě člověka její cit dokázalo vystihnout jen jediné lidské slovo – pomoc.

Soustředila se. A teprve když nabyla přesvědčení, že už do této citové zprávy dala všechno, co potřebovala. Pustila molekuly vzduchu se svou zprávou do světa. Neviditelná vlna bezmoci vyrazila z jejího éterického těla do všech světových stran. Tímto způsobem teď dokázala ucítit každého člověka na světě – předat mu tak svou zprávu. Ovšem nikdy se jí ještě nepodařilo najít byť i jedinou bytost, která by její poselství pochopila a přišla ji zachránit.

Když znenadání na druhé straně zeměkoule ucítila mysl, jež byla její zprávě otevřená.

Jestli jste v sobě našli tu odvahu a dočetli prolog Pradávné až do konce, tak tu prosím zanechte komentík, uvítám třeba i smajlíka. I když jakýkoliv názor, tedy i kritický typu "Ježiš šmarja, jak někoho může napadnout taková blbost", mě potěší mnohem víc. Děkuju :)

PS: Má tedy cenu pokračovat?

Autor: Miranda (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pradávná prolog: