Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 9

20.05.2011 (19:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4543×

„A v kolikátém jsi vlastně týdnu?“ Napadlo mě.

„Doktor říkal, že tak ve čtvrtém nebo v pátém týdnu. Ani jsem si nevšimla, že jsem to nedostala.“

„Bože, jsi tak nezodpovědná,“ zhrozila jsem se, ale já měla co povídat. Já už jsem nebyla u doktora pěkných pár měsíců. Díky bohu za moji antikoncepční tyčinku.

„Dobře… tak teď budeme drbat někoho jiného. Co Edward? Hm?“ zeptala se.

„Co by, nic,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale Bello, nelži.“

„V sobotu jsme místo do kina šli k němu,“ přiznala jsem se sklopenou hlavou, ale usmívala jsem se.

„A?“ Chtěla, abych pokračovala.

„No, vzhledem k tvému stavu ti to asi nemusím popisovat.“

„Takže… dali jste se dohromady?“ zeptala se nadšeně a já kývla.

„Jsem jak nějaká puberťačka. Úplně mě dostal. A kdybys viděla to jeho tetování na zádech,“ rozplývala jsem se a z kuchyně se začaly ozývat rány. Dan začal klepat maso na oběd s mnohem větší vervou než obvykle.

„Takže spolu chodíte, nebo jste spolu jen kvůli sexu?“ zajímala se dál a ignorovala bušení v kuchyni.

„Já vůbec nevím, ale vypadá to, že jenom sex v tom není. Bože, po dlouhé době jsem zase v pohodě. Ne, že bych nebyla, ale víš, jak to dopadlo s Martym.“

„Marty je kretén,“ ulevila si a obě jsme se zasmály.

„Těší mě, že na něj máš takovej názor.“

„Promiň, ale přišly ti normální ty jeho scény? Mě teda ne. Jednu chvíli by tě tu nejradši ohnul přes stůl a pak zase dělal, že jsi vzduch? Nehledě na to, že byl pěknej nadrženec a rozdal by si to snad s každou,“ začala mít páru.

„Dobře, nerozčiluj se,“ snažila jsem se jí uklidnit a ona se napila kafe. „Pomůžeš mi to tu připravit na obědy, nebo si půjdeš domů odpočinout? Klidně si vezmi volno, než se s tím trochu smíříš.“

„Ne, zůstanu tady. Potřebuju chvíli myslet na něco jiného a třeba mě napadne, jak to řeknu Jamesovi. Tak jdeme na to?“ Stoupla si a prázdnou skleničku odnesla na bar.

„Jasně, přinesu příbory a můžeme začít leštit,“ kývla jsem a v kuchyni jsem vzala umyté příbory.

S Claire jsme se do toho pustily, a když bylo příborů hodně, měly jsme to za chvíli hotové. Potom jsme utřely stoly, uklidily přebytečná nádobí a dopoledne se přehouplo do poledne. Nemohla jsem si pomoct, ale pořád jsem se snažila, aby toho Claire dělala co nejméně. Jenže jsem jí ale nestíhala hlídat pořád, takže si stejně přišla na své a pár lidí obsloužila.

„Ježiš Bello, jestli budeš takhle vyvádět pokaždé, tak jsem ani nemusím chodit.“ Protočila oči a opřela se o bar.

„Promiň, ale opravdu se bojím, aby se ti něco nestalo,“ obhajovala jsem se.

„Nic se mi stát nemůže, opravdu,“ ujišťovala mě. „Nemusíš se strachovat. Prostě dělej, jako kdyby se nic nestalo, a všechno je normální.“

„Pokusím se.“ Vzdala jsem pokus o její hlídání a u baru se objevila Lucy.

„Nazdar děvčata,“ pozdravila nás obě hlasitě a Claire se jí hned vrhla kolem krku.

„Nazdar hvězdo, tak dlouho jsme se neviděly,“ rozplývala se a Lucy se jen smála.

„Ale prosím tě, je to měsíc, co jsme se neviděly.“ Poplácala jí po zádech, stále vysmátá.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji i já a z peněženky jsem vytáhla peníze, které jsem jí dlužila. Účty tak byly vyrovnány a teď jsem na ni musela vybalit tu druhou věc.

„Hele Lucy, kde teď děláš?“ Chtěla jsem začít nenápadně, ale nejspíš se mi to nepovedlo.

„Chceš mě zpátky?“ zasmála se pobaveně a pak zvážněla. „Teď v jedný restauraci v centru, ale chci jít pryč. Je to tam děs a hrůza. A taky jsem tam byla dva roky, tudíž je nejvyšší čas najít si něco novýho.“

„A tady by ti to nevyhovovalo?“ Skousla jsem si nervózně spodní ret.

„Děláš si srandu?“ zeptala se užasle. „To si piš, že by mi to tu vyhovovalo. Ale copak? Claire tě kopla do zadku?“

„No dovol, víš, že to bych nikdy neudělala.“ Plácla jí Claire přes rameno a všechny jsme se zasmály.

„Claire je zbouchnutá,“ zašeptala jsem, ale Claire to stejně slyšela.

„Bello, ty práskači,“ obořila se na oko naštvaně, ale jinak si z toho nic nedělala.

„No ne, naše malá holčička je v tom? Bože, gratuluju.“ Objala ji nadšeně Lucy a Claire se začervenala. „A kdo je ten šťastlivec?“

„Pořád James,“ přiznala.

„První a poslední velká láska… to je tak romantické,“ rozplývala se Lucy a pak vybuchla smíchy. „Ale i tak moc gratuluju. Teď už tě nebudeme moct vychovávat. Už jsi velká holka a dostala ses dál než my s Bellou dohromady.“

„To teda jo,“ zamumlala jsem a pak jsem se vrátila k tématu. „Takže Lucy, bereš to?“

„Že se ptáš,“ vypískla a nadšeně mě objala. Teď se chovala jako malé dítě, kterému koupíte něco, po čem už dávno toužilo.

„Tak to mi spadl kámen ze srdce,“ oddechla jsem si s úsměvem.

„Takže mám dát zítra výpověď? Není problém. Nejspíš budou chtít dodržet dva měsíce, než mě pustí, ale to bude tak akorát. Pak už z tebe bude jen koule.“ Podívala se na Claire.

„Jsi zlato, vytrhla jsi mi trn z paty. Ne, že bych neměla dost času najít někoho novýho, ale když někomu věříš, je to k nezaplacení.“

„Klidně mě tu vychvalujte dál dámy, ale já musím letět. Za chvíli mi začíná směna, takže pa.“ Dala každý pusu na tvář, a jak se rychle objevila, tak rychle zmizela.

„To je třeštiprdlo,“ zamumlala Claire a zakroutila pobaveně hlavou.

„Bello, mohl bych na chvíli?“ zeptal se Dan, který přišel za námi a v ruce držel nějaký papír.

„Ano, co potřebuješ? Něco nakoupit, nebo přivézt?“ zbystřila jsem hned.

„Přinesl jsem ti tohle.“ Podal mi papír a já ho vzala do ruky. Přečetla jsem si nadpis a málem to se mnou švihlo.

„Výpověď? Dane, ale proč?“ Nechápala jsem a ani jsem to pochopit nechtěla.

„Dostal jsem lepší nabídku. Není to nic proti tobě, ale změna je život.“ Pokrčil rameny a podal mi propisku, abych mu to podepsala.

„Doufám, že počítáš s dvouměsíční výpovědní lhůtou?“ zeptala jsem se s kamennou tváří.

„To jsem se s tebou chtěl domluvit, jestli bys mě nepustila dřív.“

„Dane! To si děláš ze mě srandu, ne? Kde já asi seženu novýho kuchaře takhle rychle? Takže zapomeň. Dva měsíce, dřív nepůjdeš, ani kdyby ses na hlavu postavil,“ uzavřela jsem to a s těžkým srdcem jsem jeho výpověď podepsala.

„Díky,“ usmál se na mě a já měla sto chutí ho někam nakopat. Takovou podpásovku jsem si nezasloužila.

„Máš zač a můžeš mi teď prosím tě zmizet z očí,“ požádala jsem ho a on bez odpovědi zmizel v kuchyni.

Sevřela jsem dlaně do pěstí a musela jsem se vzpamatovat. Co jsem komu udělala? Někdo si tam nahoře na mě zasedl, nebo co se to sakra dělo? Claire jsem chápala, ale od Dana to bylo sprostý. Nemohl něco říct? Zhluboka jsem se nadechla, a jestli jsem nechtěla zůstat bez kuchaře, musela jsem si okamžitě někoho sehnat. Za Claire už jsem náhradu naštěstí měla, ale sehnat teď, po novém roce kuchaře, dobrého kuchaře, to bude nejspíš nadlidský výkon. Nehledě na to, že jsem na to měla jen minimum času.

„Claire, ty asi nevíš o nikom, kdo by vzal to místo po Danovi, co?“ zeptala jsem se a usilovně pátrala v paměti, jestli mi někdo něco nedluží.

„Bohužel, nemůžu sloužit,“ zakroutila hlavou a objala mě.

„To nevadí,“ vydechla jsem. „Zkusím kontaktovat někoho z mých přátel, třeba o někom budou vědět. Zkusím zajít na úřad práce a poptám se tam. A když to nepůjde, budu tu asi muset vařit sama.“

„To by to dopadlo,“ zasmála se a já se k ní musela přidat.

„Dobře, dost humoru na můj účet a hurá do práce. Za chvíli začnou chodit lidi.“ Poplácala jsem jí po zádech a odtáhla jsem se.

„Bello,“ promluvila na mě, když jsem se k ní otočila zády. „Určitě se to nějak vyřeší.“

„Doufám,“ zamumlala jsem a pomalu jsem šla utírat stoly.

Dnešní směna byla až neskutečně dlouhá. Vůbec mě to nebavilo a neutíkalo to. Nejradši bych dneska nakopala ty lidi do zadku. Vážně jsem neměla náladu na jejich obskakování a i Dan o sobě dával dost vědět. Nikdy se mu nestávalo, aby v kuchyni dělal začátečnické chyby a teď? Jako kdyby se s nimi roztrhl pytel. Polovinu jídel připálil, přesolil nebo přepepřil. Bylo to děs a já nevěděla, co se s ním děje. Celá směna byla příšerná a já byla ráda, že jsem po půlnoci vypadla a mohla jsem se jít domů vyspat. Toužila jsem sebou po sprše a hygieně padnout do postele a nechat si zdát o tom, že je všechno mnohem jednodušší.

Ale i když jsem usnula, nedokázala jsem se od reality úplně odprostit. Zdálo se mi o baru, o tom, jak Dan i Claire odešli a já tam zůstala sama. Sama na celý podnik a nikdo mi nepomohl. Edward se se mnou rozešel a rodiče se mi jenom vysmáli. Jedna noční můra horší než druhá. Absolutně nic jsem ze spánku neměla a ráno jsem se probudila ještě unavenější než večer, ale do práce jsem jít prostě musela. Tak ráda bych si dopřála chvilku klidného spánku, ale měla jsem povinnosti.

Jako zpomalený film jsem vylezla z postele a šla jsem se do koupelny upravit. Neměla jsem chuť snídat, tak jsem si jenom uvařila hrnek kávy, abych se trochu nakopla, a autem jsem vyrazila do baru.

K mému překvapení tam nikdo nebyl. Ani Dan ani Claire, prostě nikdo. Hned jsem si uvařila další hrnek kávy, abych se probrala ještě víc, a protože bylo potřeba vytřít, pustila jsem se hned do toho. Potřebovala jsem v sobě trochu rozproudit krev.

„Ahoj Bellinko.“ Přiskočila ke mně Claire, když jsem přehodila hadr přes kýbl a dala mi pusu na tvář.

„Ahoj,“ usmála jsem se a dopila už studené kafe.

„Jak pak ses vyspinkala? Asi moc dobře ne, co?“ zamračila se, když si všimla mých kruhů pod očima.

„Ale jo,“ povzdechla jsem si a uklidila koště. „Jen se mi zdály zlé sny.“

„Bello.“ Objala mě smutně. „Všechno se určitě vyřeší. Máš ještě dva měsíce.“

„Taky doufám. Ale co ty? Máš nějakou dobrou náladu, ne?“ otočila jsem téma na rozzářenou Claire a ona se rozzářila ještě víc. „Tak co se stalo, vyklop to? Zpříjemnili jste si večer?“

„James,“ začala tajemně a hned na to mi s nadšeným pískotem skočila kolem krku, „mě požádal o ruku. Chápeš to, budu se vdávat. A doufám, že mi půjdeš za svědka.“

„Claire, pane jo. Vy do toho jdete vážně po hlavě,“ usmála jsem se a silně jsem ji objala. „Moc gratuluju. Ukaž mi prstýnek.“

„Koukej.“ Odtáhla se ode mě a pyšně mi ukázala pravou ruku, na které se leknul nádherný stříbrný prstek s malým kamínkem uprostřed. „Je nádherný, viď.“

„To teda. A jak… co tak najednou?“ nepochytila jsem to.

„Když jsem včera přišla domů, už na mě James čekal a jako já byl tak nějak nervózní. Měla jsem strach mu to říct, tak jsem počkala, s čím přijde on, a když si přede mě kleknul, hned mi to docvaklo. Bylo to tak dokonalé a já blbka místo ano, řekla, že jsem těhotná.“ Zakroutila hlavou a uchechtla se. „Byla jsem z toho úplně mimo.“

„James se nezdá,“ poznamenala jsem a znovu ji pevně objala. „Tak moc ti to přeju.“

„Já vím, jen moji rodiče z toho nejsou moc nadšení,“ povzdechla si.

„A já se jím ani moc nedivím. Jsi ještě tak mladá. Co by za to dali moji rodiče, bych si někoho našla a konečně si začala trochu užívat.“

„Vždyť sis našla Edwarda, ne? Neříkej, že spolu jen spíte.“ Podívala se na mě nesouhlasně.

„Edward. Od víkendu jsme si ani nenapsali ani nezavolali, tak nevím. Každopádně teď jsem za to spíš ráda. Akorát by se nervoval z toho, že na něj nemám čas.“

„Víš co, já to tu dneska zvládnu bez tebe a ty zajdi na pracák a obvolej ty své známé a buď v klidu.“ Podala mi Claire bundu, kabelku a notebook.

„Nemůžeš se namáhat.“ Zastavila jsem se.

„Nedržkuj a vypadni už. Kdyby něco, tak se ti ozvu.“ Vystrčila mě ze dveří a než jsem stačila cokoliv říct, zabouchla. Její drzost byla vůči své nadřízená neskutečná.

Nasedla jsem do auta a už cestou na pracovní úřad jsem vytáčela všechna čísla svých známých v oboru, která mi padla pod ruku. Bohužel jako na potvoru nikdo o žádném volném kuchaři nevěděl. Zaparkovala jsem před úřadem práce a telefon se mi hlasitě rozezvonil.

„Swanová.“ Zvedla jsem to a vystupovala.

„Bello, Dan nepřišel do práce,“ oznámila mi zděšeně Claire a já prudce vyfoukla vzduch.

„Jedu tam. Dej mi deset minut. Až mi přijde pod ruku, zaškrtím ho.“ Telefon jsem hodila do kabelky a zase jsem nasedla do auta. Vystartovala jsem, a co nejrychleji jsem jela do baru. Cestou mi Claire volala ještě jednou, aby mi oznámila, že se Dan uráčil přijít a to mě naštvalo ještě víc. Zaparkovala jsem prvním volném místě a bez všech věcí jsem ho běžela zabít.

„Kde je?“ zeptala jsem se zuřivě Claire a už jsem šla do kuchyně.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě, jako kdyby se nechumelilo a připravoval si věci. Musela jsem praštit do stolu, aby si mě znovu všimnul.

„Co to má znamenat? Můžeš mi vysvětlit, jak sis mohl dovolit přijít do práce skoro o dvě hodiny později, než si měl? Proč jsi nezavolal, že se zpozdíš? Tohle totiž bylo naposledy. Že jsi dal výpověď, neznamená, že tu na všechno budeš ty dva měsíce srát. Nejsi tu sám, tak laskavě zapoj ten svůj posranej mozek a začni myslet na ostatní, ty hnusnej sobče. Tohle totiž bylo naposled, a jestli něco zkurvíš, strhnu ti to normálně z platu,“ křičela jsem a na konci už jsem ani nemohla popadnout dech.

„Promiň kotě, už se to nestane,“ usmál se a moje oči zastínila červená nepříčetná clona. Ani nevím, jak rychle jsem popadla nůž a pěkně špičkou jsem ho na něj namířila.

8. kapitola - 10. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 9: