Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 8

12.05.2011 (11:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4146×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Ještě se zavřenýma očima jsem široce zívla a protáhla jsem se. Chtěla jsem se přetočit na záda, ale nešlo to, protože za mnou stále ležel Edward. Jeho ruka byla omotaná kolem mého pasu a hlavu měl zabořenou v mých vlasech. Tak jak jsme usnuli, jsme zůstali celou noc. Znovu jsem se opatrně protáhla a v naději, že třeba ještě na chvíli usnu, jsem znovu zavřela oči. Nepovedlo se mi to, a protože jsem se nudila, rozhodla jsem se sobecky vzbudit i Edwarda.

I když mě to stálo všechny síly, přetočila jsem se mu v náručí a jemně jsem ho začala pusinkovat po obličeji. Trochu se ošil, ale spal dál. Nehodlala jsem to jen tak vzdát, proto jsem ho pusinkovala dál. Na čelo, tváře, oční víčka, nos, bradu, ale rty jsme vynechala.

„Kdopak mi zkazil mé krásné snění?“ zamumlal a já se potichu zasmála.

„No přeci ta, o které se ti zdálo.“

„Opravdu?“ usmál se a otevřel oči.

„Dobré ráno,“ popřála jsem mu a políbila jsem ho konečně na rty.

„Děkuju za krásný start do nového dne. Budeš mi ho zpříjemňovat i nadále?“

„Ráda bych, ale nemůžu,“ usmála jsem se a hned mi úsměv zmrznul na rtech. „Sakra, kolik je hodin?“

„Bude půl dvanácté,“ oznámil mi Edward s úsměvem a ještě víc si mě k sobě přitáhnul. „No tak, ještě chvilku.“

„Edwarde, já opravdu nemůžu. Už jsem měla být dávno u rodičů, táta má narozeniny. A musím se ještě stavit v baru pro dárek, který jsem tam samozřejmě zapomněla.“ Vyskočila jsem z postele a začala jsem shánět své svršky, do kterých jsem se samozřejmě začala hned oblékat.

Cestou ke vchodovým dveřím jsem se ještě zastavila v koupelně, aby se mě naši nelekli, a rychlým polibkem jsem se rozloučila s Edwardem.

„Chceš si půjčit moje auto?“ nabídl mi a klíčky se mu houpaly na prstě.

„Jsi zlato,“ políbila jsem ho znovu a obouvala jsem se.

„Papíry jsou v autě,“ připomněl mi ještě a než zavřel dveře, gestem mi naznačil, že si zavoláme.

Nejela jsem výtahem, protože po schodech jsem byla dvakrát tak rychlejší. Vyřítila jsem se z domu a běžela k autu, do kterého jsem hned nasedla. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale pak jsem hned vyrazila. V baru jsem se zastavila jen na otočku. Pozdravila jsem Lucy, Dana, čapnula jsem dárek a zase jsem běžela k autu. K rodičům jsem dorazila těsně před dvanáctou a oba už na mě samozřejmě čekali.

„Bello, kde jsi tak dlouho? Už jsme měli strach, že se něco stalo,“ kárala mě máma hned u dveří, jen co jsem ji objala.

„Trochu jsem zaspala, omlouvám se,“ pokrčila jsem rameny a tátovi podala tašku s dárkem. „Všechno nejlepší, tati.“
„Děkuju,“ usmál se a objal mě. „Máš nové auto?“

„Ehm… ne. Půjčené,“ zakroutila jsem hlavou a šla jsem do kuchyně. Rodiče mě následovali a společně jsme se posadili už k prostřenému stolu. Mamka každému nandala na talíř opečené brambory, steak a zeleninovou oblohu a pustili jsme se do jídla.

Byla jsem zrovna v tom nejlepším, když mi v kabelce začal zvonit telefon. Oba rodiče mě sjeli nesouhlasným pohledem, ale jakmile jsem telefon vylovila z kabelky, na pár metrů jsem se radši vzdálila.

„Bello, zapomněla jsi u mě kalhotky,“ oznámil mi pobaveně Edward.

„Kalhotky?“ vyhrkla jsem zmateně a snažila se soustředit na moje spodní partie. „No jo, vždyť já je vlastně nemám. Ani jsem si toho nevšimla.“ Edward se začal hrozně smát a já se k němu musela přidat.

„Chceš si je vyzvednout?“ nabídl mi.

„Teď nemůžu. Možná jindy. Až ti vrátím auto.“

„Dobře, vystavím si je před televizí a budu se na ně koukat,“ plánoval si to.

„Asi si pro ně dojedu hned,“ zasmála jsem se.

„Ne, oni tu na tebe pěkně počkají, dokaď si pro ně nepřijdeš. Rozhodně jim tu nic chybět nebude. Budu je rozmazlovat.“

„Aby pak ke mně ještě chtěly.“

„Já bych se nezlobil,“ oponoval mi a slyšela jsem v jeho hlase pobavení.

„To ještě uvidíme. Musím končit, tak se měj. Ahoj,“ rozloučila jsem se.

„Ahoj, užij si to tam,“ rozloučil se i on a telefon típnul.

„Omlouvám se,“ sedla jsem si znovu ke stolu a rodiče si mě měřili divným pohledem.

„Někdo z práce?“ zeptala se mamka, ale já jen zakroutila hlavou.

„Máš přítele?“ chytil se toho hned táta a já protočila oči.

„Ne, nemám přítele, nemusíš mít strach.“

„Ale stejně bys neměla pracovat tolik. Je to o zdraví,“ chytila se zase máma a mě připadalo, že už se nebavíme o ničem jiném, než o mojí práci.

„Já vím, mami. Neměj strach. Vím, co zvládnu,“ odbyla jsem ji. „A musíme se bavit pořád o mé práci? Co je tu nového?“

„Nic nového není. Pořád to samé. Pamatuješ si na Paula? Syna mojí sestry?“ zeptala se máma.

„Jo,“ kývla jsem s plnou pusou.

„Bude se ženit.“

„Vážně? Vždyť vždycky říkal, že se ženit nikdy nebude,“ žasla jsem

„Se svojí snoubenkou čekají rodinu. Jsme pozvaní na svatbu.“

„Aha, tak to asi chápu,“ poznamenala jsem, ale stejně jsem moc nechápala. Paul, odpůrce manželství leze do chomoutu. Bylo to k popukání.

„Dáte si dort?“ zeptala se máma po obědě, když jsme seděli v obýváku a přinesla můj oblíbený Sachr.

„Že se ptáš,“ vyhrkla jsem a už měla na prstě šlehačku. Mámin Sachr byl ten nejlepší, co jsem kdy jedla. A protože to věděla, ukrojila mi velký kus s hodně šlehačky a já ho samozřejmě vůbec neměla problém sníst.

Celé odpoledne uteklo hrozně rychle. Povídali jsme si, smáli se a já se s úderem osmé zvedla. Musela jsem Edwardovi vrátit auto a taky jsem si musela vyzvednout svoje kalhotky, které jsem si v tom spěchu zapomněla obléct. Bylo to k smíchu. Nikdy se mi nic takového nestalo.

„Už budu muset jet,“ loučila jsem se.

„Zastav se zase, vůbec se nevidíme,“ kárala mě zase máma.

„Budu se snažit,“ kývla jsem a objala jsem ji i tátu. „Ahoj.“

Nasedla jsem do auta, zamávala jsem jim, vycouvala po příjezdové cestě a jela jsem k Edwardovi. Bohužel mi to trvalo déle, než jsem zamýšlela, takže jsem k Edwardovi dorazila až skoro v devět. Zazvonila jsem u vchodových dveří na zvonek, a aniž by se zeptal, kdo jsem, otevřel. Výtahem jsem vyjela nahoru a už na mě čekaly otevřené dveře.

„Edwarde?“ zavolala jsem a vešla do předsíňky.

„V kuchyni,“ odpověděl mi a ozvala se velká rána. Sundala jsem si boty a šla jsem se podívat, co tam vyvádí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a opřela jsem se o futra.

„Ahoj,“ přišel ke mně a políbil mě. „Vařím večeři. Dáš si se mnou?“

„Takhle pozdě?“ nadzvedla jsem obočí a zvědavě jsem se podívala do hrnce, kde se právě rozvařovaly špagety. „A navíc tuhle šlichtu?“

„Každý na to nemá školu,“ bránil se a sledoval, jak se špagetami míchám. „Jak bylo u rodičů.“

„Dobře. Děkuju za auto,“ usmála jsem se a vypnula plotýnku.

„Není zač.

Víš, odpoledne tu byli moji sourozenci a Emmettovi se tvoje kalhotky tak hrozně líbily… že jsem mu je prodal.“

„Cože?“ vyvalila jsem zděšeně oči. „Ty jsi prodal moje kalhotky nějakému pochybnému individu?“

„Není to žádné individum, ale můj nevlastní bratr,“ bránil se.

„Tak promiň, ale… nějak nechápu tvé myšlenkové pochody.“ Odhodila jsem vařečku a špagety jsem přecedila.

„Za to, co jsem na nic vydělal ti koupím klidně desatery,“ snažil se mě udobřit, ale já byla nějakým způsobem dotčená. Nepomohly mu ani polibky, kterými laskal můj krk.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu tvrdě, když jsem mu na talíř nandala velkou hromadu slepených špaget. Podala jsem mu je a tím jsem ho do sebe odstrčila. „Vrátila jsem ti auto, nic jiného tu u tebe nemám, tak můžu jít.“

„Bello,“ chtěl mě zastavit, ale já mu mávla a odešla jsem.

Měla jsem sto chutí jít ještě do baru, ale bála jsem se, že když jsem takhle vytočená, mohla bych si svůj vztek vylít na někom, na kom jsem nechtěla. Potřebovala jsem se trochu uklidnit, takže jen co jsem přišla domů, jsem si vlezla do sprchy a pustila jsem na sebe proud příjemně teplé vody. Sprchu jsem si nastavila na masáž a hýčkala jsem se. Převlékla jsem se do noční košilky a šla jsem si lehnout. Bohužel jsem byla tak rozrušená a nemohla jsem zabrat, tak jsem musela přistoupit na další pokus.

Došla jsem si do kuchyně, do mikrovlnné trouby jsem si dala ohřát mléko a z tajného šuplátka jsem vytáhla velkou tabulku hořké čokolády. Mojí nejoblíbenější. Vrátila jsem se do postele a udělala jsem si pohodlí. Pomalu jsem srkala mléko a jedla jednu kostičku za druhou, až jsem se uklidnila a začala jsem zívat. Po dopití a dojedení jsem papírek i hrneček odložila na noční stolek, zhasnula jsem a za chvíli i usnula.

Probudila jsem se krásně odpočatá a skvěle naladěná. Byl začátek týdne, takže jsem tohle potřebovala. Nevěděla jsem, jestli Claire dneska dorazí a nechtěla jsem to podcenit, tak jsem se pomalu začala vypravovat do práce. Oblékla jsem se, nasnídala a pomalu jsem vyrazila. Šla jsem pěšky, abych svoji načerpanou energii probudila ještě na čerstvém vzduchu, ale cesta do baru mi připadala tak strašně krátká.

Chtěla jsem odemknout, ale už bylo odemčeno, což znamenalo jediné. Claire nebo Dan jsou tu. S úsměvem jsem vešla dovnitř, a jelikož nikdo nebyl na baru, Dan byl ten, kdo dorazil.

„Ahoj Dane,“ pozdravila jsem ho.

„A-ahoj,“ pozdravil mě poněkud zaskočeně.

„Tak jak jste to včera zvládli?“ zajímala jsem se.

„Jo v pohodě. Lucy říkala, že ti dneska zavolá nebo že se tu za tebou zastaví. Tady máš klíče.“ Podal mi svazek, který jsem mu půjčila.

„Ještě jednou díky moc. Já budu vedle. Nevím, jestli Claire dneska dorazí nebo jí je ještě pořád špatně.“

„Ok,“ kývnul a otočil se ke mně zády.

Trochu jsem poklidila na baru, vyndala jsem skleničky z myčky, přeleštila je, utřela stoly, a když jsem se chtěla jít podívat do skládku, zjevila se přede mnou Claire.

„Bello, musím ti něco říct,“ chytila mě za ruku a donutila mě sednout si. Sama si sedla proti mně a chvíli na mě vyděšeně koukala.

„Už jsi zdravá? Nebo co se děje?“ nechápala jsem.

„Nejsem zdravá a devět měsíců nebudu,“ vydechla, ale já na ní pořád koukala. „Jsem těhotná, chápeš?“

„Těhotná?“ vyvalila jsem oči. „Budeš mít mimino? Myslela jsem, že bereš prášky.“

„No… párkrát jsem zapomněla a… je to. Stačí kapka a jsi taťka, pamatuješ?“ připomněla mi hlášku jednoho našeho společného kamaráda, který nás tímhle často provokoval.

„Nejde zapomenout,“ zakroutila jsem hlavou a stále zpracovávala tu informaci. „Ale gratuluju,“ vymáčkla jsem ze sebe konečně něco pořádného.

„Bože, vůbec nevím, jak to řeknu Jamesovi,“ dala si hlavu do dlaní.

„Určitě budu rád, že už tě tu nemůžu držet od ráda do večera,“ poznamenala jsem jedovatě, ale ve skutečnosti jsem to tak nemyslela.

„A co budeš dělat ty? Za pár měsíců tě tu nechám ve štychu.“

„O mě si vůbec nedělej žádné starosti. Včera tu byla Lucy a dneska se má zastavit, tak se jí zeptám, jak na tom je,“ pohladila jsem jí po ruce a usmála jsem se.

Claire byla skoro o dva roky mladší než já a už čekala mimino. Mě bylo dvacet pět, neměla jsem stálý vztah a na dítě jsem ani nepomyslela. Nedokázala jsem si to představit. V každém případě jsem jí to ale přála. James jí opravdu miloval a udělal by pro ni první poslední. Proto tolik nesnášel, když chodila z práce pozdě v noci a utahaná. Teď bude mít alespoň důvod, aby se tolik nepřetěžovala.

„Pane jo, opravdu gratuluju,“ popřála jsem jí znovu a objala jsem ji.

„Děkuju,“ zašeptala a obětí mi opětovala.

„Takže dnes večer končíš brzy, půjdeš domů a Jamesovi to pěkně vyklopíš,“ naplánovala jsem jí to bez obalu.

„Bello, kvůli mně vůbec nemusíš nic měnit. Večer tu klidně můžu zůstávat. Nekouří se tu a kolikrát je tu všechno v pohodě. Žádný záhul, takže si nedělej starosti.“

„Ne ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Ode dneška ti stanovuji pevnou pracovní dobu. Jelikož budeš možná ráno zvracet, takže tvoje pracovní doba bude začínat v půl desáté a končit v osm večer. Dýl ani ťuk. Nehodlám tu hazardovat s tvým zdravím, zvlášť když už teď zodpovídáš i za někoho jiného. James by mi to pěkně vytmavil a já o to rozhodně nestojím.“

„Ale Bello, budu tady pracovat jako do teď, dokaď můžu. Není na mě nic vidět a ještě dlouho nic nebude,“ chtěla mé rozhodnutí změnit.

„Claire, já nehodlám riskovat s tvým zdravím. Chceš to i písemně? Prostě budeš začínat v půl desáté a končit nejpozději v osm. Až to bude na světě, budeme se bavit o něčem víc,“ uzavřela jsem debatu a zvedla jsem se. „Dáš si čaj?“

„Kafe, děkuju,“ odpověděla a já se zastavila.

„Nemůže ti to nějak ublížit?“ strachovala jsem se. I když její těhotenství bylo pro mě něco jako zrada, přála jsem jí to a nic špatného jsem jí nepřála. Tudíž jsem nemohla přihlížet tomu, jak se tu od rána do večera plahočí, aby mi to co nejvíce usnadnila.

„Bello,“ protočila oči a pak se zasmála. „Bože, opravdu nejsem nemocná, jen těhotná.“

„Dobře, ale stejně ti udělám latté, ať se ti to trochu naředí. Teď na sebe musíš dávat pozor.“

„Nezapomeň, že potom je řada na tobě,“ poznamenala pobaveně a já jen zakroutila hlavou.

„To si ještě dlouho počkáme, všichni. Rozhodně do toho nebudu skákat po hlavě jako někdo.“ Claire se zašklebila.

„No tak jsem zapomněla no.“

„Vždyť já nic neříkám,“ pokrčila jsem rameny a položila jsem před ní kafe.

„Děkuju,“ usmála se a lžičkou začala nabírat našlehané mléko.

7. kapitola - 9. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 8: