Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 50

20.07.2012 (12:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4891×

Čas ubíhal a miminko rostlo jako z vody. Všichni říkají, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy a já to musela potvrdit. Byla jsem jako v sedmém nebi, hlavně, když jsem měla po boku Edwarda. Dělal všechno, co mi na očích viděl, trpěl moje nálady, když jsem byla unavená, nosil mě na rukou, zkrátka jsem si připadala jako princezna. A o rodičích ani nemluvím. Pravidelně jsme museli podstupovat návštěvy jak u našich, tak u Cullenových. Byla jsem téměř neustále pod dohledem. Ještě mě ale čekal jeden úkol, říct o mém těhotenství v baru a právě teď byl asi ten nejlepší čas. Bříško už se mi rýsovalo a nemohla jsem si nevšimnout podezřívavých pohledů. Nikdo ale nevyzdíval. V každém případě mi tohle zatajování nepřipadalo fér. Proto jsem si jeden den přivstala, abych byla v práci první.

„Cože, už jsi vzhůru?“ zajímal se Ed. Bylo teprve sedm a já obvykle nevstávala dřív, než v deset.

„Chci to dneska říct v práci.“

„Tak to hodně štěstí,“ usmál se a políbil mě. „A šetři se.“

„Snad se ti vrátím.“

„Kdyby něco, tak zavolej. Dojedu si pro tebe,“ slíbil mi. „Musím letět.“

„Ahoj,“ křikla jsem, ale už byl pryč.

Venku bylo teplo a vypadalo to na hezký den. K mému údivu jsem měla energie na rozdávání, takže jsem se vykašlala na jízdu autem a šla pěšky. Potřebovala jsem si ještě trochu provětrat hlavu a byla jsem si jistá, že takováhle menší rozcvička mi nemůže ublížit.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě Lucy. Tak jsem nedorazila první. Procházka se mi líbila tolik, že jsem šla pomalu a rozjímala.

„Ahoj. Máš chviličku?“

„Na tebe vždycky,“ usmála se a už se ke mně hrnula, v očích jiskřičky očekávání. „Tak co potřebuješ?“

„Musím ti říct, že budeme mít přírůstek,“ oznámila jsem jí a ruce si položila na břicho.

„Děláš si legraci? Vážně? Já jsem to věděla,“ vykřikla nadšeně a hned mě objímala. „Nechápu, jak si nás mohla napínat tak dlouho.“

„Chtěla jsem si být jistá, že je všechno v pořádku.“

„To je opravdu úžasný. Moc vám to přeju, oběma.“

„Edward je naprosto dokonalej. Starostlivej a pořád fotí, jak roste.

„Mám takovou radost a počkej, až se to dozví Claire. Kdybyste měli holčičku, tak z nich můžete udělat páreček,“ vymyslela to. „A co vaši?“

„Když jsme jim to řekli, můj táta se s Edwardem opil. Neskutečný.“

„Pane jo, nemůžu se vzpamatovat. Budeš mít mimino. Pořád si říkala, že křiklouna mít nechceš, nebo až ve třiceti a teď… z tebe bude máma.“

„Ale je to úžasný. Nemůžu se toho nabažit.“

„A nechceš jít domů? Odpočívat?“

„Ne, pomůžu ti tady, alespoň teď. Zase tu zůstaneš do noci.“

„Jak myslíš,“ pokrčila smířlivě rameny.

„Budu na sebe opatrná, neboj. Edward by mě zabil, kdyby se cokoliv stalo. To se spolehni,“ ujistila jsem ji a pustily jsme se do práce.

Odpoledne se na nás stavila podívat Claire s Jonathanem. Ani jsem nestihla otevřít pusu a Lucy už se chlubila, že bude mít Nat kamaráda na hraní. Claire byla nadšená. Mohla mě ulíbat a v objetí mě skoro umačkala. A já, když jsem viděla Jonathana, nemohla jsem se svého mimča dočkat ještě víc. Byl zlatý a strašně hodňoučký, jenom se na nás smál.

Ale jak se den blížil ke konci, byla jsem stále víc unavenější. Nohy mě bolely a nezbývalo mi nic jiného, než litovat, že jsem si nevzala auto, ale Edwardovi jsem volat nechtěla. Přeci nejsem žádná padavka, abych nedošla těch pár bloků domů, do postele. Ale smůla se mě držela. V půlce cesty se spustil pořádný déšť a já byla za minutu úplně mokrá.

Voda mi kapala z vlasů a jakmile jsem se dostala do výtahu, začala se do mě dávat zima. Snažila jsem se zahřát, ale moc úspěšná jsem nebyla. Rychle jsem odemkla dveře a s drkotajícíma zubama pelášila do ložnice.

„Bello?“ Edwardovi můj příchod domů neušel. „Jak to vypadáš? Děláš si srandu, že jsi šla v tom slejváku pěšky? Proč si nezavolala?“

„Myslela jsem, že to stihnu.“ Začala jsem se rychle vysvlékat.

„Uvařím ti čaj. Nesmíš takhle hazardovat se zdravím,“ začal mi kázat.

„Neudělala jsem to schválně,“ vyjela jsem na něj naštvaně.

„Tak jsem to nemyslel, jen ses mohla někam schovat a zavolat, přijel bych pro tebe. Jdu ti udělat ten čaj,“ usmál se a pohladil mě po tváři. „A chvátej, ať nenastydnete.“

Abych se trochu prohřála, dala jsem si nakonec pořádně dlouhou, teplou sprchu. Dobu jsem se prohlížela v zrcadle a snad z každého úhlu pozorovala svoje nafouklé břicho. A že už bylo pořádně nafouklé. Nedokázala jsem si představit, že bude ještě mnohokrát větší. Radši jsem nad tím nepřemýšlela a zabalená v teplém županu jsem si došla do kuchyně.

„Kam se cpeš, pupkáči?“ zeptal se Edward pobaveně, když jsem otevřela ledničku, ale mně to moc vtipné nepřišlo. To oslovení mě zasáhlo mnohem víc, než jsem čekala.

„Já už se ti nelíbím?“ popotáhla jsem a opřela se o kuchyňskou linku. Edward ztuhnul, jak si nejspíš uvědomil, co řekl.

„Ale ne. Bellinko, tak jsem to nemyslel. Vždyť ty jsi to nejbáječnější stvoření pod sluncem. Jak by ses mi mohla nelíbit, když nosíš pod srdcem našeho drobečka?“

„Lžeš,“ obvinila jsem ho.

„Mluvím naprosto vážně. Jsi ta nejkrásnější žena a nemůžu se na tebe vynadívat, jak ti to sluší. Jsi úžasná a nádherná a já tě nikdy za nikoho nevyměním.“

„Tak jo,“ usmála jsem se. Nechala jsem si dát pusu a spokojeně jsem se vrátila zpátky na gauč. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem úplně zapomněla, co jsem to vlastně chtěla.

„Tady máš ten čajík.“ Podal mi hrneček a ještě mě starostlivě zabalil do deky. Byl to ten nejstarostlivější nastávající otec, jaký kdy na téhle planetě byl.

A nepřestal se starat, ani když jsem porodila nádhernou holčičku Elisabeth. Zdálo se, že Lucyiny plány vyjdou. Elisabeth i Jonathan měli oči jenom pro sebe. A rodiče? Málem se prali o to, kdo bude hlídat a kdo chovat. Beth byla ta nejrozmazlenější holčička, ale já bych neměnila ani za nic na světě.

Přesně před dvěma roky jsem potkala na večírku Edwarda Cullena, který změnil můj život od základů. Slavili jsme druhé výročí, osmý měsíc naší krásné dcery a příchod dalšího roku.

„Šťastný Nový rok,“ popřáli jsme si navzájem, a za sledování velkolepého ohňostroje na Time Square, jsem zůstala schoulená v Edwardově náručí.

Omlouvám se, že tahle kapitola nebyla tak dlouhá, ale já už myslela, že to snad nikdy nedopíšu. Dalo mi to zabrat. Přesto doufám, že se vám povídka líbila, že jste si ji užili. Já ano. 

Děkuju za všechny komentáře, za všechno povzbuzení i případnou kritiku, stále to pro mě moc znamená. Doufám, že si vás získá i některá z mých dalších povídek a ještě se potkáme.

Vaše Huny :)

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 50: