Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 49

04.07.2012 (17:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3740×

Uběhly dva týdny. Edward mi vytáhl stehy a konečně jsem byla zbavena nesvéprávnosti. Mohla jsem jít, kam se mi chtělo, jen jsem pořád trochu byla odkázaná na taxík, na Edwardovo auto nebo na svoje nohy. Ty jsem se ale snažila využívat co nejméně, protože jsem byla víc a víc unavenější. Pořád bych jenom spala, ale nemohla jsem. Musela jsem se postarat o bar a pořád nikdo nevěděl, že jsem těhotná. Nechtěla jsem, aby pojali podezření, že se cokoliv děje.

„Veverko, mám pro tebe dáreček,“ zašveholil Edward nadšeně a přímo zářil.

„Děláš si srandu?“ Napadla mě jediná věc, kterou mi mohl dát.

„Ne,“ usmál se a do ruky mi vtiskl klíče se značkou Audi. „Časopisem Forbes bylo tohle auto vyhlášeno jako nejbezpečnější, takže už se vám nemůže nic stát. A navíc jsem si říkal, že když se za chvíli rozrosteme, chtělo by to něco většího. Pojď se podívat.“ Čapnul mě za ruku a táhl k oknu. Ukázal na parkoviště, kde se blýskalo nové auto. Moje auto.

„Už jsem ti řekla, že jsi blázen?“ Nemohla jsem ho pochopit.

„Hm, myslím, že jsem si z toho nic nedělal,“ zasmál se a políbil mě. „Miluju tě.“

„Já tebe.“

„Bells, nemyslíš, že je načase to říct rodičům? Po tom tvém úrazu se po nemocnici začínají šířit drby a vidím na tátovi, jak se musí přemáhat, aby se nezeptal, protože něco tuší.“

„Do konce prvního trimestru mi zbývají asi tři týdny, tak to doklepeme a pak to řekneme. Musím se na to nějak připravit.“

„A při té příležitosti bychom mohli seznámit moje rodiče s tvými.“

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Vlastně s tím tak trochu přišla Esme,“ pokrčil nevinně rameny.

„Nějak to vymyslíme. Ale ne teď, nechce se mi přemýšlet.“

„Dobře,“ zasmál se a přesunul se i se mnou na gauč. „A víš co?“

„Ne,“ zamumlala jsem celá utahaná a unavená.

„Koupíme si větší byt. Teď už nemůžeš protestovat, protože až se to škvrně narodí, tak bychom se tu ušlapali.“

„Jsi příšernej,“ povzdechla jsem se.

„Takže souhlasíš? Super.“

„Souhlasím s tím, že mě teď doneseš do postele a budeš mě opečovávat, dokud neusnu.“

„Hm, tak v tom případě bych to viděl na kompromis.“

„Kompromisy jsem ochotná dělat až zítra. Dneska už se zmůžu jenom na postel.“

„Hned tam budeš.“ Zvedl se i se mnou v náručí a nesl mě do ložnice.

„Děkuju.“ Přitáhla jsem si ho na polibek a stáhla si kalhoty. Na sprchu nebo jiné aktivity už jsem měla sílu.

„Dobrou noc,“ popřál mi Edward a odešel.

Úspěšně jsem dokončila první trimestr a nezbývalo nám nic jiného, než to konečně oznámit rodičům. Měla jsem pořád trochu obavy, abychom to nezakřikli. Doktor mě sice ujistil, že je všechno v naprostém pořádku a miminko roste jako z vody, ale i přesto tu bylo několik rizik. Nakonec jsme setkání uspořádali u Cullenových. Zástěrka byla jednoduchá, Edwardovi rodiče chtěli poznat ty moje. Jen Carlisle nejspíš tušil, že v tom bude něco víc. Nechali jsme vyvolat fotky, a i když z nich nebylo nic moc poznat, věřila jsem, že všichni pochopí. Já neměla tu trpělivost, ale Edward si s nimi dal velkou práci a ze všech fotek tak vzniklo album, které jsme chtěli postupně doplňovat.

„Lásko, už musíme jet. Tvoji rodiče na nás budou čekat.“

„Jo, jo. Už jdu. Snažím se nepřerazit,“ křikla jsem a přeskákala přes hromady oblečení a zbytečných věcí. Nějak se nám to tu začínalo vymykat z rukou. Měli jsme totální nedostatek místa. Nikdy mi to nedocházelo tak hodně, jako právě teď, v té nejméně vhodné chvíli.

„Potom se koukneme po nějakým tom bytu, ale teď už vážně nemáme čas,“ popoháněl mě neustále.

„Už,“ vydechla jsem s úlevou. „Můžeme vyrazit.“

„Hurá.“

„Nedržkuj a pojď!“ Skoro za límec jsem ho vytáhla z bytu a hned zabouchla dveře.

Edward jel k mým rodičům. I přes naše menší zpoždění to bylo přesně načasované. Akorát vycházeli z domu. S úsměvem jsem jim zamávala, a když mi došlo, co se vlastně chystá, hormony mi začaly v těle dělat pěknej brajgl. Byla jsem šíleně nedočkavá.

„Ahoj,“ otočila jsem se dozadu, abych je pozdravila.

„Bellinko, celá záříš,“ všimla si máma.

„Mám se totiž skvěle.“ Edward s širokým úsměvem sdílel moji náladu, a aby mi vyjádřil ještě větší podporu, pohladil mě po koleně. Pohodlně jsem se usadila v sedačce a nechala Edu, aby pokračoval v cestě.

„Moje matka už se vás nemůže dočkat,“ upozornil nás všechny Edward, když už jsme zabočovali do ulice k rezidenci Cullenových.

„Jsem moc zvědavá.“ Máma byla nedočkavá skoro jako já. Ale každá z jiného důvodu.

Hned jak jsme vylezli s auta, Esme s Carlislem už na nás čekali. Proběhlo krátké představování a jasně jsem viděla, jak si naše matky padly do oka. S tátou už to bylo trochu horší, protože jeho reakci jsem neuměla odhadnout tak rychle a spolehlivě. Ale vypadalo to dobře. Esme hned ukazovala mamině dům a nakonec se šly rozplývat nad velkou zahradou a novým altánkem. Trochu jsem měla strach z Emmetta a Jaspera, ale ti si pro změnu rozuměli s tátou. Sport nadevše.

„Mohli byste sem všichni jít, prosím? Chtěli bychom vám s Bellou něco ukázat.“ Edward se ujal svolávání celé rodiny. Neunikly mi tajemné pohledy, které po nás téměř okamžitě všichni hodili.

„Děje se něco? Bello, nejsi nemocná?“ strachovala se okamžitě máma.

„Posaď se. Připravili jsme pro vás takové malé překvapení.“ Culila jsem se jako retardovaná a Edward položil na konferenční stolek album.

„Co je to?“ zajímala se Esme a začala opatrně listovat.

„Panebože, já jsem to věděla,“ vypískla Alice, než si stihla většina uvědomit, co je na fotce, a okamžitě se mi pověsila kolem krku. „Gratuluju, gratuluju, gratuluju.“

„Co to jako má bejt?“ nechápal Emmett.

„Tímhle jsme vám chtěli říct, že s Bellou čekáme rodinu,“ vysvětlil to Edward i těm méně chápavým.

„To jako žes ji zbouchnul?“ Emmett se začal smát, až se pomalu za břicho popadal.

„Ne, já jsem se nechala zbouchnout sama,“ vysvětlila jsem mu trpělivě.

„Bellinko, moc vám to přeju,“ objala mě máma celá nadšená. Putovala jsem z náruče do náruče a čelila velkým gratulacím. Všichni byli nadšení, chtěli vědět podrobnosti, až na mého tátu. I přes jeho snahu mi bylo jasné, že naše pocity moc nesdílí.

„Tati, co se děje?“ zeptala jsem se tiše. „Ty nemáš radost?“

„Ale mám, mám,“ odbyl mě.

„Tati,“ napomenula jsem ho.

„Jen mám strach, jestli nejste moc mladí.“

„Tati,“ usmála jsem se a pohladila ho po rameni. „Vlastně dědo. Nemusíš se bát.“

„Potřeboval bych panáka, abych to lepší strávil.“ Jako na zavolanou přišel Carlisle a nabídl Charliemu skleničku.

„Pojďte k nám, Charlie. Musíme to pořádně zapít. První vnouče.“ Carlisle byl mnohem nadšenější, než Charlie.

„Kde je otec?“ zajímal se Charlie.

„Tady jsem,“ objevil se Edward vedle nás.

„Pojď si dát s náma. Bella to zpátky odřídí.“ Charlie mu okamžitě strčil do ruky svého panáka a vzal si od Carlislea dalšího.

Ani jsem se nestačila vzpamatovat a Charlie i Edward měli v sobě tři panáky a rozhodně neměli v plánu v nejbližší době skončit. Občas se s nimi napila i moje matka, Esme nebo Carlisle, ale Alice, Rose, Emmett a Jasper se drželi dál. Spíš se věnovali mně. Děvčata se nemohla nabažit fotek a pořád se na něco vyptávala, Emmett s Jasperem si z nás dělali srandu, ale já byla spokojená.

Seděla jsem na velké pohovce, nohy nahoře a téměř celá jsem byla zabalená v dece. Popíjela jsem čaj a smála se malým hádkám mezi Emmettem a Alicí.

„Bello?“ přišla za námi moje matka. „Asi pojedeme. Charlie s Edwardem se pořádně upravili.“

„Jdu se na ně podívat,“ povzdechla jsem si a vstala.

Máma měla pravdu. Ed s tátou už se objímali kolem ramen a něco si hučeli do ucha. Před nimi stála prázdná láhev tequily a ta druhá už byla poloprázdná. Hlasitě jsem vypustila vzduch z plic a přemýšlela, jak je nakýbluju do auta. Naštěstí mi Emmett pomohl. Edwarda si skoro přehodil přes rameno a nesl ho ven.

„Nevěsty se nosí na rukou, ne na rameni,“ mumlal opilecky a přitom Emmetta bouchal do zad. „A tebe bych si stejně nikdy nevzal.“

„Buď v klidu, já bych tě taky nechtěl,“ odpověděl mu Emmett, a jakmile dostal do auta Edwarda, pomohl i Charliemu.

„Díky za pomoc.“

„Kdybys s ním ještě potřebovala pomoc, tak zavolej.“

„Jasně. Ahoj.“ Rychle jsem nasedla do auta, protože Edward měl potřebu zase vylézat. Navíc jsem chtěla být už brzo doma, protože jsem byla unavená.

Vyložila jsem rodiče, mámě jsem pomohla s tátou a už jsem se těšila do postele. Jenže s Edwardem to nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslela. Už cestou skoro usínal, a když jsem ho vytáhla z auta, málem se mi zhroutil na chodník.

„Edwarde,“ hekla jsem pod jeho váhou, jak se na mě pověsil.

„Bellinko, lásko,“ drmolil a mně se udělalo zle, jak mě ovál jeho dech s alkoholovými výpary.

„Snaž se, nebo tě tu nechám ležet na chodníku.“

„Nenecháš.“

„Nechám.“

„Nenecháš. Na to mě až moc miluješ,“ blábolil.

„Jestli se nebudeš snažit, tak tě na jednu noc milovat přestanu.“

„Lžeš.“

„Myslím to smrtelně vážně,“ ujistila jsem ho a konečně se mi povedlo dostrkat nás do výtahu. „Stůj!“

„Rozkaz!“ zasalutoval, ale málem se mi svezl k zemi.

„Sakra, Edwarde!“ Už mi začala docházet trpělivost.

„Nezlob se, Veverko. Já už budu hodnej,“ zamumlal mi do vlasů a konečně se trochu zmátožil.

„Tak pojď.“ Dostrkala jsem ho z výtahu do chodby, kde se mi málem znovu sesunul k zemi.

Co nejrychleji jsem odemkla a s posledními zbytky sil ho dostrkala do ložnice. Na postel padl jako podťatý a ve vteřině byl mrtvý. S povzdechem jsem mu sundala boty a stáhla kalhoty. Měla jsem dost. Byla jsem tak unavená, že jsem se vykašlala i na sprchu a rovnou zalehla vedle hlasitě chrápajícího Edy. Jenže jeho chrápání mi vadilo natolik, že jsem ani za nic nemohla usnout. Sebrala jsem si tedy svoji peřinu a polštář a ustlala si v obýváku. Na gauči to nebylo sice tak pohodlné, ale zavřené dveře účinně chrápání utlumily. Následovala jsem Edwardova příkladu a v minutě usnula.

„Do prdele,“ zavrčel Edward a jeho zaklení následovala rána. Zmateně jsem otevřela oči a posadila se.

„Beruško, vzbudil jsem tě? Promiň.“

„V pořádku. Stejně se mi chce na záchod.“

„Vyváděl jsem včera hodně?“ zeptal se s nervózně skousnutým rtem. „Podle toho, jak mi je, asi jo.“

„Jenom šlo ztuha tě dostat do postele,“ uklidnila jsem ho.

„Promiň.“

„Neřeš to. Když si to promítnu zpětně, byl jsi docela legrační.“

„Díky,“ protočil panenky. „Letím do práce. Uvidíme se odpoledne. Šetři se, pa.“ Dal mi pusu a šel vydělávat penízky.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 49: