Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 43

23.04.2012 (19:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3661×

Dny rychle ubíhaly a naše dovolená se blížila ke konci. Nechtěla jsem domů, protože jsem se toho všeho nemohla nabažit. Po mém hysterickém vystoupení se mi Edward snažil věnovat ještě víc než doposud a jeho snažení přinášelo ovoce. Na svoje obavy jsem si už ani jednou nevzpomněla. V noci se mi zdávalo o pláži, o Edwardovi a o všech úžasných věcech. Jenže i všechno hezké musí někdy skončit a teď končila naše dovolená.

Až moc rychle to uteklo, a když jsem si jenom vzpomněla na to, co mě čeká doma, radši jsem svoje myšlenky přestěhovala rychle jinam. Jenom té práce, co mě bude čekat. Kolik papírů mě zahltí a kolik faktur a dalších naprosto zbytečných dokladů. Hrůza.

Alespoň že o balení jsem se starat nemusela. Edward všechno zařídil, všechno poskládal a naskládal do kufrů. Zlatíčko. Věděl, jak mi udělat radost, tak jsem ho nezapomněla odměnit. Jako kdybych to měla někde nahoře sečtené, ráno před odjezdem jsem dostala svoje dny, což značilo jediné - žádné těhotenství se nekoná. Ale včas jsem se okřikla, abych se netvářila jako umučení boží.

„Mně se nikam nechce,“ fňukala jsem znuděně, když jsme dokončovali balení.

„Buď v klidu, mně taky ne,“ usmál se, ale nic jiného neudělal. Čekala jsem, že si za mnou lehne do postele, nebo si ke mně alespoň sedne, ale on dál běhal a dával dohromady věci.

„Ach jo.“ Nebyla jsem ve své kůži. Zatracené ženské problémy.

„Bobe, jdeš se ještě vysprchovat, než pojedeme?“ otočil se na mě.

„Jo, dobrej nápad.“ S hlasitým funěním jsem se vyhrabala z postele. Zmařila jsem Edwardovu snahu o úhledné komínky v kufru a trochu jsem mu je pobořila, abych si vytáhla nějaké oblečení a hygienické potřeby. Taky jsem za to dostala jednu na zadek.

Čas se opravdu nachýlil a personál donesl naše sbalené kufry na pláž, kde už čekala helikoptéra. Edward si mě držel u sebe, až jsem skoro nemohla sama chodit. Jako kdyby mě před něčím chránil. Nastoupili jsme na palubu a věnovali poslední pohled domečku, kde jsme strávili úžasné dva týdny. S povzdechem jsem sledovala, jak se vzdalujeme od ostrova, a aby mi nebylo tak úzko, přišoupla jsem se víc k Edovi.

Let z Portorika domů mi připadal nekonečný. Možná to bylo tím, že mi nebylo zrovna nejlépe. Edward mě sice celou dobu objímal a snažil se mě uspat, ale nedařilo se mu to. Někde v půlce letu se začala letadlo lehce naklánět a já byla rázem při smyslech. Vymrštila jsem se vyděšeně ze sedačky a v hlavě už si připravovala ty nejhorší scénáře. Ale nikdo kolem mě se netvářil, jako kdyby se něco dělo.

„Jsou to jenom turbulence. Hlásili to, když jsi na chvilku usnula,“ objal mě znovu Edward a přitáhl si mě zpátky k sobě.

„Musím si odskočit,“ vykroutila jsem se mu z obětí, když turbulence ustaly, a odešla jsem na toalety.

Trochu jsem se protáhla a opláchla si obličej studenou vodou. Udělalo se mi o něco lépe, tak jsem se vrátila na místo. Ed si mě trochu starostlivě měřil, ale když jsem ho ujistila, že jsem v pořádku, usmál se. Znovu jsem se mu uvelebila v náručí, abych přežila ještě dvě hodiny příšerně dlouhého letu.

V New Yorku nás přivítalo slunce, které pálilo, a dusný vzduch. Byla to šílená změna oproti ostrovu. Tam nebylo pomalu ani člověka a tady se to lidmi jenom hemžilo. Tak tohle mi rozhodně nechybělo. Edward vzal naše kufry a chytil taxi, které nás dovezlo domů. Ale nahoře v bytě nebyl vzduch o nic lepší. Hned jsem zapnula klimatizaci a zhroutila se na pohovku. Cesta byla tak vyčerpávající, že bych se ze všeho nejradši jenom natáhla a usnula. Ale nemohla jsem nechat Edwarda samotného ve vybalování. Navíc to nebylo nic těžkého. Skoro všechny věci jsem hned naházela do pračky, abychom měli co nosit do práce, a bylo hotovo.

Vzduch se mezitím díky klimatizaci trochu ochladil a já zmizela ve sprše. Z dlouhého letu jsem byla vyčerpaná, takže jsem bez nějakých řečí zalezla do postele a ve vteřině usnula.

Brzy mě ale vzbudil telefon, který zvonil někde na chodbě. A byl to můj telefon. Než jsem se ale stihla vyhrabat, ztichnul, ale přesto mi to nedalo a šla jsem se podívat, kdo mě sháněl. Měla jsem takové neblahé tušení.

„Už jsi vzhůru?“ Edward mě potkal, jen co jsem vylezla z ložnice.

„Jo, vzbudil mě telefon, tak se jdu podívat.“ Trochu jsem zahrabala v kabelce a na displeji pořád svítilo jméno Claire, které jsem hned vytáčela zpátky.

„Ahoj Bello, už jste zpátky?“ ozvalo se hned nadšeným hlasem.

„Před chvílí jsme dorazili. Děje se něco?“

„Napadlo nás, jestli byste nechtěli přijít zítra na oběd? Jestli tedy nemáte v plánu něco jiného.“

„Ne, přijdeme. Díky za pozvání.“

„Tak super. James udělá sushi.“

„To bude super.“

„Musím běžet.“ V telefonu se ozval dětský pláč.

„Jasně, už ho slyším. Ahoj zítra.“

„Ahoj,“ vyhrkla rychle a spojení se přerušilo.

„No, alespoň zítra nemusím vařit,“ oddechl si Edward a já se rozesmála.

„Jako kdyby si někdy něco vařil. Samozřejmě kromě čaje nebo kávy.“

„Dovol,“ urazil se a odešel do kuchyně.

„Za pravdu se člověk zlobí,“ křikla jsem za ním, ale asi jsem si to vážně pokašlala. Dobře, chce se udobřovat, budeme se udobřovat.

„Edwarde.“ Přišla jsem za ním do kuchyně, ale on se ode mě ještě otočil. „Ede,“ zkusila jsem to znovu a přisedla si k němu na gauč.

„Nedolejzej,“ odstrčil mě jemně.

„Hele,“ naštvala jsem se a on se uculil.

„Ano, Jů?“

„Neser mě,“ varovala jsem ho a on se rozesmál úplně. Chtěla jsem ho chytit za vlasy, abych mohla zatahat, ale on chytil moji ruku dřív, než se k němu vůbec stačila přiblížit. „Víš co?“ zhluboka jsem se nadechla. „Já jdu spát a ty si tu dělej, co chceš.“

„Můžu jít s tebou?“ najednou se chtěl lísat.

„Nedolejzej,“ použila jsem jeho slova a následně odešla do koupelny. Pitomé nálady!

Vysprchovala jsem se a šla si lehnout. Byla jsem pořád unavená. V posteli už na mě Edward čekal a k mému překvapení se na mě usmíval. Čekala jsem, že mě pošle do háje, ale on to bral všechno s takovým klidem. Cítila jsem se provinile.

„Promiň,“ pípla jsem a vlezla si za ním.

„Jsi legrační.“

„Díky,“ prohodila jsem ironicky a přetáhla si přes sebe deku.

„Ale ne,“ objal mě. „Nemyslil jsem to zle.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si.

„Navíc se musím trénovat na tvoje budoucí nálady.“ Jeho ruka se přesunula na můj podbřišek, takže jsem hned pochopila, o čem mluví. Usmála jsem se a propletla jeho prsty s mými. „Tak dobrou noc,“ nadzvedl se, aby mi mohl dát pusu.

„Dobrou,“ zašeptala jsem. Za chvíli jsem zavřela oči a usnula.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 43: