Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 39

12.03.2012 (09:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3890×

„Snídaně do postele,“ budil mě Edward jemnými polibky po kůži, kterou jsem neměla nijak zahalenou.

„Dej mi pokoj. Ještě spím,“ pokusila jsem se ho odehnat, ale marně.

„No tak, ranní ptáče, dál doskáče.“

„Nevím, kam chceš skákat, já nikam.“

„Lenochu. Připravil jsem ti dort, ten voňavý pomerančový čaj a ty mi dáš košem? Nevadí, pochutnám si sám.“

„Edwarde,“ zavrčela jsem nasraně a otevřela oči.

„Vidíš, jak to jde,“ křenil se na mě, div se mu úsměv neroztrhnul. „Chceš ještě něco?“

„Tohle stačí, děkuju.“ Posadila jsem se a deku si držela na prsou. „A podáš mi tričko, prosím?“

„Kvůli mně se oblékat nemusíš.“

„Tobě to nestačilo?“ Ani jsem se nemusela ptát. Odpověď jsem znala. Ne. Jemu to nestačilo téměř nikdy, takže jsem zvedla ruku a zarazila ho ještě předtím, než stačil odpovědět. „To byla řečnická otázka.“ Rozesmál se.

Na moje přání mi podal svoje tričko a naservíroval mi kus dortu a džus. Možná čekal něco za odměnu, ale já se tak těšila na tu dobrotu s marcipánem, že jsem ho úplně ignorovala, tak to vzdal a lehnul si vedle mě.

„Tak šíleně se těším na tu naši dovolenou,“ povzdechl si.

„Ještě si musíš chvíli počkat,“ zasmála jsem se. Byl jako malé dítě, ale byl úžasný.

Dosyta jsem se nasnídala a celé dopoledne jsme se s Edwardem váleli v posteli. Skvělý odpočinek, ale mně se začalo chtít na záchod, takže jsem musela vylézt. Využila jsem toho, že jsem byla na nohou, dala si sprchu. Jen zabalená v ručníku jsem se prohlížela v zrcadle. Rukou jsem si přejela po krku a s nakrčeným obočím zkoumala tři malé modřiny.

„Edwarde, ty zmetku,“ vykřikla jsem, když mi došlo, co to je.

„Co jsem udělal?“ Objevil se vyděšeně ve dveřích.

„Ani se neptej,“ zasyčela jsem a přitočila se k němu. „Jak se mám teď asi ukázat mezi lidma, když mi krk zdobí tyhle nádhery.“

„V noci jsem si nemohl pomoct. Koupím ti nějaký šátek nebo šálu. Alespoň je vidět, že jsi zahrnována láskou.“

„To ti teda pěkně děkuju.“

„Ale Bells,“ přitáhnul si mě k sobě a objal mě. „Nebuď tak úzkoprsá.“

„Chceš tím snad něco naznačit?“ měřila jsem si ho podezřele.

„Že máš ty nejdokonalejší prsa pod sluncem?“ zkusil to.

„Hele, showmane, vysmahni, a nech mě se trochu zkulturnit.“ Zavřela jsem mu dveře před nosem a znovu jsem se zadívala do zrcadla. S povzdechem jsem si vytlačila na kartáček trochu pasty a dala jsem se do čištění zubů a další hygieny.

Celý den jsme proleželi u televize. Ládovala jsem se zmrzlinou, které jsem se stále ještě nepřejedla, a Edward mi čas od času lžičku ukradl, takže zmrzlina ubývala světelnou rychlostí.

„Edwarde, ty jsi mi to snědl,“ obvinila jsem ho.

„Můžu ti to nějak vynahradit?“

„Možná…,“ připustila jsem a jeho rty si lehce poddaly ty moje.

„Ale ne, zase tě bolí v krku?“ Můj pokus o zamaskování cucfleků od Edwarda nebyl zřejmě tak úspěšný, jak jsem si myslela. Lucy si hned všimla.

„Ehm, trochu,“ zakašlala jsem naoko, aby to nebylo tak nápadné.

„Nebo to snad má jiný důvod?“ Pomalu ke mně přišla a odhrnula šátek z krku. „Ale, copak to tu máme? Divoká noc?“

„Hm, jo. Edward byl trochu vášnivější,“ přiznala jsem zdráhavěji a ona laškovně zahýbala obočím.

„Držíš rekord, víš to? Šest měsíců, gratuluji. Hodláš to ukončit nebo…“

„Lucy,“ okřikla jsem ji a ona se rozesmála. „Dělám si legraci. S Edwardem vám to moc sluší.“

„Díky,“ pousmála jsem se a sklopila hlavu.

„Ahoj,“ přivalila se naše úžasná koule. „Nesu další fotky.“ Zamávala nad hlavou černobílým snímkem a Lucy se na něj hned hladově vrhla.

„Bello, mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se mě, když Lucy hltala obrázek.

„Jistě. Děje se něco?“

„Byla jsem s Jamesem u doktora.“

„A? Claire, děje se něco?“

„Doktor mi doporučil, vzhledem k zaměstnání, abych šla na mateřskou už teď. Něco se mu tam nelíbilo. Mrzí mě to, ale já ani James nechceme riskovat.“

„Claire, to je samozřejmé. Já to budu respektovat. Ty jsi tu teď ta, která může poroučet, a mně nezbyde nic jiného, než se podřídit. Běž domů, odpočívej a pozdravuj Jamese.“

„Díky. Stejně mám termín až za dlouho. To se budu jenom nudit.“

„Toho se neboj, James ti určitě něco vymyslí,“ zasmála jsem se a pohladila ji po velkém břiše. Těhotenství jí tolik slušelo, ale vážně už bylo na čase, aby to tu vzdala.

„Musíš mě přijít navštívit nebo se doma ukoušu nudou.“

„Neboj se,“ uklidnila jsem ji a do baru se začali hrnout první hosté.

„Tak já jdu. Než se dokutálím domů, budu to mít akorát na oběd.“

„Nechceš něco zabalit? Dave tam určitě bude mít nějakou dobrotu,“ nabídla jsem jí.

„Ne, díky. Lednička nám praská v bytě. Jamesova matka se stala naší nákupčí.“ Protočila otráveně oči.

„Alespoň se nemusíš o nic starat. Ber to pozitivně.“

„Jasně, jasně. Jsi jako James. Radši jdu, než se zase rozčílím. Ahoj.“ Objala mě, potom se rozloučila s Lucy a Davem a odešla.

Tak jo, Claire jsem měla z krku, Carol začaly prázdniny a já pomalu začala řešit problém s dovolenýma. Chtěla jsem, aby to vyšlo každému tak, jak měli zapotřebí.

„Potřebovala bych ještě jednoho kuchaře,“ posteskla jsem si. „Alespoň přes prázdniny, aby si mohl vzít Dave taky volno.“

„Dej si inzerát,“ navrhla mi Lucy.

„Prosím tě, který blázen by šel pracovat jen na pár týdnů. Jedině… že bych ho zaměstnala nastálo a s Davem by se střídali. Krátké a dlouhé týdny, ale to jsou zase peníze a starosti navíc.“

„Tak to si musíš rozhodnout sama, kolik do toho chceš vrazit. Dave tu vaří každý den, pět měsíců od rána do večera. Za jak dlouho myslíš, že ho to přestane bavit?“

„Já vím. Proberu to s ním,“ pousmála jsem se.

„Je na čase.“ Postrčila mě.

„Ahoj Dave, máš chviličku?“ Přišla jsem za ním a opřela se o stůl.

„Na tebe vždycky, šéfová,“ obdařil mě širokým úsměvem a stáhnul ze sporáku pánev se zeleninou.

„Nemáš náhodou nějakýho kuchaře, který nemá do čeho píchnout?“

„Chceš mě vyhodit?“ vyděsil se.

„Ne, na to vůbec nemysli. Jen bych ti sem ráda někoho šoupla někoho na střídačku. A nechci nic slyšet. Za chvíli by ses tu z toho zbláznil,“ utnula jsem ho dřív, než stačil něco namítnout. „A taky kvůli Carol.“

„Dobře. V tom případě bych možná o někom věděl,“ uculil se.

„To by bylo skvělé. Řekni, že ho beru všema deseti.“

„Spolehni se,“ rozesmál se mému nadšení.

„No, no.“ Chtěla jsem ho uklidnit, ale do řeči mi vpadla Lucy.

„Bell, máš tu návštěvu,“ oznámila mi a nezapomněla laškovně mrknout. S usilovným přemýšlením, kdo to je, jsem vylezla z kuchyně a byla přivítána nádherným úsměvem.

„Ahoj Veverko.“ Edward se opíral o bar.

„Ahoj. Co tady děláš?“ zeptala jsem se užasle a nechala si dát pusu.

„Vytáhl jsem pár kolegů na pozdní oběd a nemohl jsem si nechat ujít příležitost tě pozdravit.“

„Zpříjemnil jsi mi zbytek dne. Už máte objednáno?“

„Buď bez starostí, Lucy už se o nás postarala. Doporučila nám Daveův výborný steak.“

„Skvělá volba,“ pochválila jsem ho.

„Přisedneš si na chvíli? Prosím.“

„Budete se bavit o nemocnici a o těch šílených latinských názvech. Nerozuměla bych vám ani slovo.“

„Ale ne, pojď. Rádi tě poznají.“ Vzal mě za ruku a vedl ke stolu, který byl plný doktorů.

„Edwarde,“ snažila jsem se ho ještě zastavit, ale strčil mě před sebe a omotal mi ruku kolem pasu.

„Vážení, tohle je Bella, majitelka téhle nádhery a moje přítelkyně.“

„Zdravím, pánové,“ usmála jsem se na ně.

„Vaše jídlo,“ přiřítila se Lucy s plnými talíři a naservírovala jim steaky.

„Dobrou chuť. Doufám, že vám bude chutnat,“ popřála jsem jim s úsměvem a Edward mi k jejich stolu přistavil židli od vedle.

„Vážně jsem netušil, že je to tu tak příjemné,“ poznamenal jeden starší doktor a mile se na mě usmál. Potěšeně jsem mu úsměv oplatila a Edward mě chytil za ruku.

„A to jídlo je opravdu skvělé,“ přisadil si další a ostatní přikyvovali. Div jsem se nerozpustila blahem. „A ještě s tak milým personálem.“

„Tak doufám, že vás tu uvidím častěji.“

„Určitě,“ mrknul na mě ten nejmladší z nich a Edward si mě majetnicky přitáhl k sobě. Pousmála jsem se a sklopila hlavu.

„Přijdeš brzo?“ zeptal se mě šeptem a dal mi jemný polibek na krk.

„Uvidím podle lidí.“

„Snaž se.“

„Nezáleží to na mně.“ Štípla jsem ho do stehna, protože mě začínal štvát.

„Au,“ syknul a nohou rychle ucuknul.

„Zacpi si pusu,“ doporučila jsem mu tiše a se smíchem se zvedla.

„Ráda jsem vás tu viděla, ale musím to jít řídit,“ rozloučila jsem se. „Uvidíme se doma.“

38. kapitola - 40. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 39: