Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 37

29.02.2012 (21:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3743×

„Bellinko?“ Studené rty se dotkly mé tváře a já se pootočila. „Bells, spíš celé odpoledne. Stalo se něco?“ Zněl vyděšeně.

„Není mi moc dobře,“ zachraptěla jsem, a když jsem polkla, připadalo mi, jako kdybych polykala rozžhavené uhlí. Tolik to pálilo.

„Vydrž při smyslech, donesu ti prášek.“

„Dobře,“ zamručela jsem rozespale a posadila se. Venku už se stmívalo, a když mi Edward donesl vodu a prášek, zatáhl žaluzie.

„Tady máš ještě teploměr, změř se. Vůbec se mi to nelíbí.“

„Mně taky ne,“ poznamenala jsem s úšklebkem a strčila si ho pod paži. Když zapípal, vyndala jsem ho a než jsem se stihla kouknout, Edward mi ho vzal.

„Nic tě nebolí?“ podíval se na mě zkoumavě.

„Jen v krku.“

„Máš horečku, dost vysokou. Ještě běž spát, ten prášek líp zabere.“ Kývla jsem hlavou a znovu jsem si lehla. Byla jsem probraná, ale stačilo zavřít oči a už jsem zase spala.

„Bello!“ budil mě Edward zase a dost se mnou cloumal. „Pojď, jedeme do nemocnice. Ta teplota neklesá. Nebudu nic riskovat.“

„Nech mě spát,“ zasténala jsem otráveně. „Je mi zima.“

„Já vím, Bells. Bude to jenom chvilinka, slibuju.“

I s dekou si mě vzal do náruče a nesl do auta. Venku bylo dusno, ale já jsem přesto klepala kosu. Edward mě položil na zadní sedačky. Znovu jsem se zachumlala do deky a chtěla usnout, ale než se mi to povedlo, už jsme zastavovali před nemocnicí, Edward mě zase tahal ven a nesl dovnitř.

„Kdo je na pohotovosti?“ zeptal se na recepci.

„Doktor Willis. Na jedničce. Mám mu zavolat, ať vás čeká, pane doktore?“

„Díky,“ kývnul a už mě nesl dlouhou chodbou dozadu.

„Edwarde, co se děje?“ ptal se ho zmatený doktor, který už nám šel naproti.

„Bella, moje přítelkyně, má vysokou teplotu a bolí ji v krku. Mám podezření na angínu.“

„Tak jí polož. Kolik byla teplota?“

„Něco přes třicet devět.“

„Otevřete pusu, slečno,“ pokynul mi, když mi prohmatával mandle. Udělala jsem, jak řekl, a když mi do krku strčil tu příšernou dřevěnou tyčku, syknul. „Jak dlouho je vám takhle zle?“

„V neděli večer už mi nebylo dobře.“

„Proč jsi mi to neřekla?“ vyděsil se Edward.

„Proč asi?“ Protočila jsem oči.

„Tohle je parádně rozjetá angína. Dám vám antibiotika a bez řečí alespoň dva týdny v posteli.“

„No to je skvělý,“ zamručela jsem otráveně. Jen co se vylížu z toho nejhoršího a začnu chodit do práce, jsem zase nemocná.

„Spoléhám na Edwarda, že na vás dohlédne,“ hodil po něm pohledem a podal mu krabičku léků. „Budete to brát po osmi hodinách.“

„Dobře.“

„Díky, Nate,“ promluvil směrem k doktorovi Edward a už mě zase nesl zpátky do auta.

„Když si ty antibiotika vezmeš ještě teď, tak další budeš mít na jedenáctou, další v sedm a pak zase ve tři. V noci tě klidně budu budit.“

„Seš jako moje máma,“ poznamenala jsem otráveně.

„Musím se o tebe starat, když to neuděláš ty sama.“

„Tak to teda díky.“

Edward mě donesl zabalenou v dece zpátky do postele a podal mi moje pyžamo. Převlékla jsem se z těsného trička do volnějšího.

„Tady máš první dávku,“ přinesl mi velkou bílou tabletu a sklenici vody. „A zítra během dne ti skočím pro zmrzlinu na ten krk. A teď běž zase spát. Dobrou.“

Byl vážně jako moje matka. Když jsem spolkla antibiotika a lehla jsem si, zamotal mě až po bradu do peřiny, dal mi pusu na čelo a odešel. Přetočila jsem se na břicho a zase jsem usnula.

„Bells, vstávej. Musíš si vzít další antibiotika,“ budil mě Edward a jemně se mnou cloumal.

„Jak to, že jsi doma?“ zeptala jsem se zmateně a vzala si od něj vodu a prášek.

„Vzal jsem si volno, alespoň než ti bude trochu líp.“

„Ty moje nemoce vždycky využiješ k tomu, abys nemusel do práce,“ uchechtla jsem se.

„Sakra, prokoukla jsi mě.“

„Já jsem to věděla. To se vůbec nestydíš?“

„Ne,“ usmál se a dal mi pusu na tvář.

„Že se vůbec ptám,“ zamumlala jsem se a on se uličnicky zakřenil.

„Už je ti alespoň líp?“

„Mám hlad, ale protože mě pořád tak šíleně bolí v krku, radši to vydržím.“

„Něco ti udělám a jako dezert tě tam čeká zmrzlina. Budeš si moct vybrat jakoukoliv příchuť. Nakoupil jsem všechny dobré.“

„Za chvíli jsem u tebe. Dojdu se asi ještě vysprchovat. Jsem úplně zpocená.“

„To je dobře,“ prohodil a uhnul mi, abych se mohla vyhrabat z postele. Ze skříně jsem si vytáhla čisté pyžamo a šla jsem si dát sprchu.

Jenže se do mě dala zimnice a ani teplá voda mi vůbec nepomohla, tak jsem to musela trochu urychlit. S třesem jsem se zabalila do županu a v ložnici hned do peřiny. Jako mumie jsem se došourala do obýváku a padla na gauč. Jako kulisu jsem zapnula televizi a Edward mi naservíroval těstoviny.

„Děkuju a buď tak hodný, nakrm i rybičky a můžeš i sebe a já se nudím,“ vydechla jsem a na vidličku namotala špagety.

„Můžeme si něco zahrát,“ navrhnul. „Máš tu něco?“

„Ne,“ prohodila jsem s plnou pusou.

Nakonec jsme skončili u televize. Já s karamelovou zmrzlinou omotaná v dece jsem se rozvalovala na Edwardovi a on se mi probíral vlasy. Vážně jsem si připadala jako malá a líbilo se mi to tak moc, že jsem po chvíli zase usnula a Edward mě zase musel vzbudit, abych si vzala prášek. Potom mě znovu vzbudil ve tři ráno a spala jsem až do odpoledne.

„Sakra,“ zaklela jsem a prudce se posadila. Šmátla jsem po nočním stolku a hledala svůj mobil, ale nebyl tam. Odkopla jsem peřinu a vystřelila z ložnice jako namydlená.

„Co hledáš?“ Edward mě zmateně sledoval, když jsem pobíhala po kuchyni a hledala tu zpropadenou kabelku.

„Mobil,“ vysvětlila jsem mu a dál hledala.

„Tady,“ podával mi kabelku a v druhé ruce držel telefon.

„Děkuju,“ usmála jsem se a hned vytáčela Lucy.

„Bello, ty žiješ?“ prohodila místo pozdravu a zasmála se.

„Ano, žiju. A bar ještě stojí?“

„Neměj strach, v pohodě to tu zvládáme. Claire stojí na baru, aby mi všechno připravovala a já běhám. Vážně neměj strach. Jsi v pohodě?“

„Mám angínu. Nemám tušení, kde jsem k tomu přišla. Ale hlavně aby něco nechytla Claire.“

„Dává na sebe pozor, neboj. Navíc bude mít Carol od příštího týdne prázdniny, takže nás tu bude ještě o trochu víc.“

„To jsem ráda. Každopádně, spočítej pití, domluv se s Davem v kuchyni a objednej, co je potřeba. A prosím tě, hlavně ať je Claire opatrná.“

„Neboj, šetřím ji, co to jde,“ zasmála se. „Musím končit, přišla nějaká partička. Uzdrav se.“

„Jasně, pozdravuj maminu.“

„Všechno v pořádku?“ Přišel ke mně Edward a objal mě.

„Snad ano. Alespoň to tvrdí.“

„Máš hlad? Objednal jsem čínu, za chvíli ji přinesou. Víš, že jsem na tom s vařením dost bledě.“

„Ještě bys nás otrávil,“ zasmála jsem se a šla si uvařit čaj. Už mi bylo o něco lépe, ale ještě pořád to nebylo ono.

36. kapitola - 38. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 37: