Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 31

09.01.2012 (21:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3778×

„Slečno Swanová!“ volal na mě zase ten otrava, když jsem šla ráno do práce. Šla jsem pěšky, abych se prošla a trochu si utřídila myšlenky. Po noci plné vášně jsem se navíc potřebovala dát trochu dohromady.

„Ale ne,“ zasténala jsem tiše, když se objevil přede mnou. Musela jsem zastavit, i když jsem na něj neměla absolutně náladu. Ne teď. „Co zase chcete?“

„Nerozmyslela jste si moji nabídku? Zapomněl jsem vám dát vizitku, abyste mi mohla dát vědět.“

„Ne, nerozmyslela,“ zchladila jsem ho, ale on se ke mně připojil a šel celou cestu do baru se mnou. Pořád do mě hustil, jak je jeho nabídka úžasná, a mně docházela trpělivost.

„Nechte mě na pokoji! Nechci s vámi mít cokoliv společného a už vůbec ne to, že bych vám náhodou někdy prodala podnik, což se nestane. I kdybych byla v krajní situaci, prodám to někomu jinému. Někomu, kdo ví, co znamená slovo ne,“ křičela jsem na něj naštvaně. Odemkla jsem dveře od baru a vešla dovnitř. Doufala jsem, že už mi dá konečně pokoj, ale on se drze táhl za mnou.

„Co pořád chcete?“ zasténala jsem. Už mi vážně docházely síly a hlavně nápady, jak ho odpálkovat natrvalo. „Řekla jsem vám, že to tu neprodám, tak nechápu, o co vám jde.“

„Ale slečno, jde o to, že budeme všichni spokojení. Já budu mít podnik a vy budete zajištěná do konce života. Navíc jsem slyšel, že je toho na vás poslední dobou moc…“

„Do toho vám nic není,“ skočila jsem mu do řeči, „tak, prosím, odejděte.“

„Už několikrát jsem vám řekl, že chci vyjednávat, a vy mě stále vyhazujete. Pojďte, posadíme se a promluvíme si.“

„Já o žádný obchod s vámi nestojím,“ opakovala jsem mu snad už po sté a byla jsem stále zoufalejší.

„Neslyšel jste, že ji máte nechat na pokoji,“ zahřměl Dave, který se tu zničehonic objevil, až jsem se přikrčila. Nikdy jsem nezažila, aby takhle vypěnil.

„Promiňtě, ale s vámi nejednám.“

„A já nejednám zase s vámi,“ křikla jsem naštvaně. „Vypadněte a už se tady neukazujte! Ve vašem zájmu mě poslechněte.“

„Tak na shledanou.“

Proč se mi zdálo, že jeho na shledanou mělo jasnou stopu dalšího brzkého shledání? Že si mě znovu najde a znovu do mě bude tlačit ty svoje rozumy?

„Děkuju,“ otočila jsem se na Davea s úlevou.

„Není zač, snad už se neobjeví.“

„Doufám,“ zamumlala jsem a sundala si kabát. Hned jsem si uvařila kávu a začala pomalu uklízet a dávat dohromady bar.

„Ahoj,“ pozdravily jako jedna Claire s Lucy. Claire už se sotva valila, ale úplně zářila a jakkoli byla unavená, snažila se to ututlat a nedat to na sobě znát.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ně. Nechtěla jsem jim říkat o naší ranní historce.

„Tak co Edward?“ zeptala se Claire a posadila se na židličku a podložila si bradou rukama.

„Dokonalá noc,“ mrkla jsem na ně.

„Takže se vrátil,“ konstatovala.

„Ano, vrátil.“

„No vidíš. Říkala jsem ti, že budeš ráda.“

„Já vím. Už si to bez něj nedokážu představit,“ uculila jsem se a obě se rozesmály.

„Někdo je tu pořádně zamilovanej.“

Společně jsme připravily bar a po příchodu prvních hostů jsme začaly obsluhovat. A že tu byl docela frmol. Už před polednem byl bar úplně plný a všichni chtěli oběd. Všechny jsme běhaly tak, že jsme se skoro potkávaly, a Dave téměř nestíhal. Snažila jsem se oběhat každý stůl, který nebyl ještě obsloužený, ale moc rychle to stejně nešlo. Takový frmol tu hodně dlouho nebyl. A mě navíc začalo pěkně bolet v podbřišku. Prvně to bylo jenom takové lehké pálení, potom už menší křeče, které se postupně měnily ve větší a větší, a když opadl ten největší nával, už jsem myslela, že tu bolest nevydržím. Holkám jsem řekla, že jdu počítat zásoby, a zavřela se ve skládku. Tam jsem se svezla na jednu bednu a stočila se úplně do klubíčka, abych si trochu ulevila. Většinou mi to pomáhalo, ale teď vůbec. Navíc se mi zdálo, že krvácím. Vyděšeně jsem se zvedla a chtěla se jít ujistit na záchod, to by mi tak chybělo, abych to dostala zrovna teď, ale když jsem procházela přes bar, zatočila se mi hlava a bolest mi úplně podlomily nohy.

„Bello!“ vykřikla Claire vyděšeně a hned se ke mně skláněla. „Co se stalo? Je ti špatně?“

„Bolí mě břicho,“ procedila jsem mezi zuby. „A myslím, že krvácím.“

„Počkej, počkej, zavolám sanitku. Hlavně buď při smyslech.“ Už u mě seděla i Lucy a snažila se mě udržet. Ale už to déle nešlo. Bolest byla tak ohromná, že stačilo jen zavřít oči a přešlo to.

„Bells,“ zašeptal tichý hlas a téměř ledová ruka mě pohladila po tváři. S námahou jsme od sebe rozlepila oči a spatřila Edwarda, jak se nade mnou skláněl. „Ahoj,“ usmál se. „Jak je ti?“

„Už to nebolí,“ oddechla jsem si, „takže dobře. Co se stalo?“

„Měla by ses ještě prospat.“

„Edwarde, co se se mnou stalo?“

„Přivezli tě sem asi před dvěma hodinama v bezvědomí a s krvácením. Udělali ti potřebné vyšetření a zjistili, že jsi přišla o miminko.“

„Cože?“ Mluvil tak potichu, že mi unikla téměř celá podstata.

„Potratila jsi, Bello,“ zopakoval hlasitěji a stiskl mi ruku.

„Ale jak…“ Ani jsem nedokázala doříct otázku, protože jsem se rozplakala. Měli jsme to na dosah a teď to bylo nenávratně pryč.

„Vysvětlil mi to doktor, který tě vyšetřoval, tak se ti to pokusím předat tak, abys to pochopila. Někdy se prostě na začátku stane, že je plod poškozený. Nevyvíjí se tak, jak by měl, a tělo se brání tím, že ho vypudí. Stane se to spoustě žen. Nebo je tady taky druhá možnost a tou je, že jsi byla v moc velkém stresu a tvoje tělo to nezvládlo. Nestačilo se vyrovnat s těhotenstvím a ještě jsi ho vystavila velkému tlaku.“

„Ale proč já?“ vzlykla jsem

„Pokusíme se o to znovu. Za pár týdnů,“ slíbil mi.

„A nemůže to být tím, že nejsi úplný člověk?“ zeptala jsem se vyčerpaná od pláče a dlouhého bezvědomí.

„To je naprosto vyloučené. Mluvil jsem o tom s Carlislem, ještě než jsme se o to pokusili. Plod s upířími geny je mnohem silnější a udrží se až do porodu.“

„Aha,“ kuňkla jsem a oči zabodla do bílého stropu.

„Bells, moc mě to mrzí,“ zašeptal.

Beze slov jsem kývla a unaveně zavřela oči, zpod kterých se opět začaly valit potoky slz. Tolik mě to sebralo a nepomáhala mi ani přítomnost Edwarda, který se mě snažil utěšit. Marně.

„Odpočiň si,“ pohladil mě po tváři.

„Musím mluvit s holkama,“ vzpomněla jsem si na jejich vyděšené tváře.

„Až usneš, tak za nimi zajdu a vysvětlím jim to.“

„Neříkej jim to, prosím.“

„Řeknu, že to nebylo nic vážného, ale že si tě tu nechali na pozorování a potom budeš pár dní doma. Neboj, vyřídím to s nimi. Hlavně se teď nemůžeš namáhat, aby se ti náhodou nerozjela nějaká infekce.“

„Neříkej to nikomu.“

„Neřekneme to nikomu, komu nebudeš chtít,“ slíbil mi a dal mi pusu na tvář.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a znovu zavřela oči.

„Zvládneme to.“

„Za to všechno může ten chlap!“

„Jaký chlap?“ ptal se zmateně.

„Ten, co mě poslední dobou pořád pronásledoval. Přišel, jestli mu nechci prodat bar, ale s mým ne se nespokojil. Byl za mnou i dneska ráno a křičela jsem na něj, ať mě už nechá na pokoji a on furt mluvil a furt mluvil, až ho musel Dave vyhodit.“ Znovu jsem se rozplakala.

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Protože jsem si myslela, že mi dá pokoj.“

„Neplakej. Jsem tady s tebou a vždycky budu.“

„Já vím,“ vzlykla jsem a schoulila se k jeho ruce, která držela tu mou. Tiše jsem plakala a nechala se od Edwarda hladit po vlasech, až jsem usnula.

Ráno jsem dostala snídani, sestra mě pěkně okřikla, že se v tom nemám rýpat a sníst to, ale když zjistila, že stejně jíst nebudu, tác mi sebrala a odešla. To bylo všechno. Nikdo se tam se mnou nevybavoval, nikdo mi neřekl, kdy půjdu domů nebo jak to teď bude dál. Prostě nic. Edward se navíc objevil až po obědě, kdy jsem prolila další litry slz, a přinesl mi pár věcí.

„Promiň, lásko, nemohl jsem dřív. Měl jsem práci a nevěděl jsem, jak bych vysvětlil Carlisleovi, že jsem se zdejchl, když mu to nesmím říct.“

„To nevadí,“ zašeptala jsem a pevně mu stiskla ruku. Konečně tu byl se mnou. „Prosím, dojdi se zeptat, kdy mě pustí pryč, nikdo mi nechce nic říct. A to jsem se kolikrát ptala.“

„Vyřídím to,“ slíbil mi a odešel.

Zatím jsem si došla na záchod a hlavně jsem si vyčistila zuby. Pomalu jsem si rozčesávala vlasy, ale místo toho, abych koukala do zrcadla na svoji tvář, téměř jsem hypnotizovala svoje břicho, skryté pod velkou bílou nemocniční košilí. Znovu jsem se rozplakala.

„Bello!“ vykřikl Edward, vyděšeně, když mě našel a hned mě objímal. Vzal mi z ruky hřeben a položil ho na poličku. „Pojď si lehnout.“

„Edwarde,“ vzlykla jsem mu do košile. „Já chci pryč. Chci domů.“

„Zítra tě pustí. Dopoledne ti udělají ještě nějaké vyšetření, a když bude všechno v pořádku, odpoledne si tě odvezu domů. Chtějí tě ještě zkontrolovat, jestli se ti v těle neobjevila nějaká infekce, která by mohla všechno zkomplikovat,“ chlácholil mě a objímal.

„Proč já, Edwarde, proč zrovna já?“

„Mě to taky bolí,“ šeptal mi do ucha.

„Ale já jsem byla přeci u doktora a ten mi řekl, že nejsem, tak jak jsem mohla potratit? A kdybych tak nevyváděla… třeba by bylo naživu.“

„Bellinko, hlavně si nic nevyčítej, není to tvoje vina.“

„Ale je, ale je, ale je,“ mumlala jsem pořád dokola. „Kdybych… kdybych byla v klidu a kdybych nemluvila s tím chlapem, nestalo by se to. Kdybych se nestresovala.“

„Kdyby, kdyby. Už to nejde vrátit zpátky a musíme se smířit s tím, co se stalo. Za pár týdnů to můžeme zkusit znovu. Odjedeme někam pryč, budeme odpočívat a věnovat se jenom sami sobě. A až budeš doma, zajdeme třeba někam na večeři nebo do kina, uděláme si pěkný večer bez starostí a bez výčitek.“

„Ale kdybych na sebe byla opatrnější…“

„Ne!“ přerušil mě prudce a vzal moji tvář do dlaní. „Ani se neopovažuj brát vinu na sebe. Nemůžeš za to, ano? Ano?!“

„Ano,“ zašeptala jsem.

„Tak je to dobře,“ usmál se a objal mě.

„Konec návštěv!“ vyrušila nás ta nepříjemná sestra. „A platí to i pro vás, pane doktore.“

„Už jdu,“ usmál se na ni.

„Tak honem,“ popohnala ho a konečně odešla.

„Zítra si pro tebe přijdu. Vydrž to.“ Naposledy mě políbil, pohladil po tváři a odešel.

Ještě hodnou dobu jsem koukala na ty protivně bílé dveře, které stále zůstávaly zavřené. Nikdo nepřišel. Nikdo se o mě nezajímal. Edward byl pryč a já neměla nikoho, kdo by mě teď podržel. Nepřipadalo v úvahu, aby se o tomhle dozvěděli rodiče. Všichni by mě litovali, a na to jsem opravdu teď neměla. S hlubokým povzdechem jsem se zavrtala do deky a lehla si. Už jsem tolik chtěla zítřek. Chtěla jsem být doma, pryč od doktorů, nemocnice… pryč od všech lidí.

30. kapitola - 32. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 31: