Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 29

28.12.2011 (19:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4046×

Jak mi Alice s Rose naplánovaly, druhý den, přesně ve tři, jsem odemykala dveře od bytu, ale Edward tu nikde nebyl. Nevěřila jsem tomu, že by přišel, a jen se mi to potvrdilo. Zklamaně jsem kecla na židli a odhodila kabelku. Koukala jsem do blba a zase mi bylo do pláče. Už mě nebavilo ze sebe dělat debila a hodlala jsem to Edwardovi pořádně vytmavit. Jestli se mu něco nelíbí, ať si prostě sebere svých pár švestek a vypadne. Já na to tohle neměla sílu.

V zámku zachrastily klíče a já zpozorněla. Chtěla jsem ale dělat jako by nic, tak jsem zůstala sedět a nohy jsem si natáhla na druhou židli. Nekoukala jsem na dveře a dělala jsem jako by nic.

„Ahoj,“ zašeptal tiše a dal mi pusu na tvář. Potlačila jsem překvapený výraz a dál jsem koukala rovně.

„Myslel jsem, že přijdeš až večer,“ pokračoval, když jsem nic neříkala.

„Alice mi zařídila schůzku. S tebou,“ podotkla jsem jen tak.

„Aha, takže se sebou budeme komunikovat jen přes moji sestru?“ zeptal se ironicky.

„Nedělej ze sebe svatouška,“ vybouchla jsem. „Ty se mnou nekomunikuješ. Já se snažím. Tobě něco zase přelítlo přes čumák a pomalu se mnou nepromluvíš, jak je den dlouhý. A kdybys byl tak laskavý a nedělal ze mě debila, byla bych ti neuvěřitelně vděčná. Moc dobře vím, že je za tím i někdo jinej, takže… Myslím, že bude nejlepší, když si půjdeme každý svou cestou.“

„Co… co to plácáš?“ sledoval mě vyděšeně, pomalu s pusou dokořán.

„Hele, já vážně nejsem tak blbá, jak si nejspíš myslíš. A to, že se tohle nepovedlo, nemusejí odnášet jiní.“

„Bello, posloucháš se vůbec?“

„Samozřejmě, že se poslouchám,“ prskla jsem. „Nebo snad chceš říct, že nevím, co mluvím?“

„Bello,“ oslovil mě znovu. Klekl si a vzal moje dlaně do svých. „Já bych tě nikdy nepodvedl. Nedokázal bych to, přísahám. A za tu dobu, co jsem s tebou, mě to ani nenapadlo.“

„Tak proč se mě tak… bojíš?“ Nevěděla jsem, jak jinak to formulovat.

„Je to trochu složitější,“ zamumlal a já byla zase dopálená. Vytrhla jsem mu ruce a zvedla jsem se.

„Tak mi tady laskavě nevěš bulíky na nos a řekni to rovnou.“

„Fajn, řekla sis o to sama. Tak se tady posaď a teď mě budeš chvíli poslouchat.“ Ruce mi dal na ramena a znovu mě zatlačil do židle.

„Co -“

„Teď mluvím já,“ připomněl mi a znovu chytil moje dlaně. „Ať už ti teď řeknu cokoliv, miluju tě a nikdy jsem tě nepodvedl. Jen prostě… nejsem úplně normální.“

„No to už vím dávno,“ zamumlala jsem a on ztuhl. „Pokračuj,“ pobídla jsem ho, když se k ničemu dalšímu neměl.

„Ani moje rodina není normální. Nejíme, nespíme -“

„Ale ty ano,“ skočila jsem mu do řeči.

„Ano, protože jsem jenom poloupír, na rozdíl od mojí rodiny, kde jsou jenom upíři.“

„Tohle je snad ještě horší,“ vypadlo ze mě, když jsem ho omámeně sledovala. „Ale takovej blbec, abych ti na to skočila, nejsem už vůbec, takže až dostaneš rozum, přijď.“

„Ne, ne, počkej, já vážně mluvím pravdu,“ snažil se mě přesvědčit.

„Buď jsem blázen já, anebo ty. A jak tě tak poslouchám, já to určitě nejsem.“

Zavřela jsem se v ložnici a plácla sebou na postel. Rozhodnutá s ním nekomunikovat a počkat, až přileze a omluví se mi, že si dělal srandu. Jenže se nic nedělo. Edward nejspíš zůstával v kuchyni, protože vchodové dveře nebouchly a já byla pořádně zmatená. Nějak jsem nemohla uvěřit, že by existovalo něco jiného než lidi, ale pak mi to prostě nedalo.

„A máš nějaké nadpřirozené schopnosti?“ kuňka jsem nesměle, když jsem vylezla a on se na mě z pohovky usmál.

„Posaď se, všechno ti vysvětlím.“ Místo na židli jsem si mu sedla na klín a pečlivě ho poslouchala. Vysvětlil mi úplně všechno a já ani na okamžik nezapochybovala, že by mi chtěl ublížit. Věděla jsem, že kdyby to chtěl udělat, udělal by to už dávno a on mě sám ujistil, že nikdy žádného člověka nezabil. A to pro mě bylo velké ujištění a já mu věřila.

„Proto se bojím mít s tebou miminko. Bojím se, že nebude normální,“ zakončil svoji řeč a pevněji mě objal.

„Promiň,“ pípla jsem a tvář schovala do jeho ramene.

„Mohlo mi dojít, že dojdeš ke špatnému závěru.“

„Ale když z člověka a upíra vznikl jenom poloupír, co může vzniknout z člověka a poloupíra? Něco méně silného, než je ještě poloupír,“ polemizovala jsem.

„Mluvil jsem o tom s Carlislem. Tvrdí, že to nebude tak nebezpečné, že by to mělo být skoro normální dítě. Lidské vlastnosti budou převažovat nad těmi upírskými.“

„Takže už nám nic nebrání.“ Byla jsem nadšená.

„Ne,“ usmál se a vrhl se na moje rty.

Lehce si mě přetočil pod sebe a rychle nás oba zbavil oblečení. Nadšeně jsem ho líbala a hladila po celém těle. Tolik mi chyběla jako blízkost, až jsem se divila, že jsem to bez něj mohla vydržet. Líbala jsem ho a nechala ho, aby mi předal všechnu rozkoš, kterou mi mohl způsobit pomalými a chvíli nato už i rychlými pohyby. Byla jsem v sedmém nebi a vůbec mi nevadilo, že jsme se ani nestihli přestěhovat do ložnice. Vždyť na miminku jsme mohli pracovat kdekoliv. Milovala jsem ho a nemohla jsem se nabažit toho dokonalého okamžiku, kdy jsme leželi na sobě a tiše oddechovali.

„Ty, Edwarde,“ zkusila jsem to opatrně, když už jsme byly u té pravdy. „Nevíš náhodou, kde se bere těch čtyři sta dolarů, které se pravidelně každý měsíc objevují na mém účtu?“

„Ne,“ odpověděl, ale jasně jsem to na něm viděla.

„Proč mi to posíláš?“

„Jak víš, že jsem to já?“ zeptal se vyděšeně.

„Stačilo se podívat na výpis a navíc, ty peníze začaly chodit v lednu, kdy jsme spolu začali bydlet.“

„Přispívám ti na nájem,“ pokrčil rameny jako by nic.

„Ale z těch tvých peněz můžu nájem zaplatit celý a ještě z toho zbude.“

„Tak to ber jako příspěvek k podnikání, hm,“ usmál se a políbil mě.

„Edwarde!“ okřikla jsem ho a on se jenom pobaveně smál. „Jsi nenapravitelný,“ zamumlala jsem se svými rty na těch jeho.

„A to se ti na mně líbí,“ připomenul mi, když jsem mu svými rty sjela na krk.

„Trošku,“ připustila jsem. „Ale jestli bude takové i naše miminko, tak teda nevím.“

„Bude nejkrásnější, nejdokonalejší a nejchytřejší.“

„Tak to se musíš pořádně snažit.“

„Ale teď se budeš chvíli snažit ty zastávat ženské povinnosti a uvaříš nám něco dobrého k večeři.“

„Tak to teda nevím.“

„Ale já vím,“ usmál se a zvedl mě ze sebe.

S ošklivým pohledem jsem si oblékla kalhotky a jeho tričko. Zapnula jsem rádio a otevřela ledničku. Nechtěla jsem dělat nic složitého, takže jsem vytáhla máslo, vajíčku a slaninu. Zlatá klasika. Stoupla jsem si ke sporáku, jednu nohu pokrčila skoro do pravého úhlu, opřela o koleno druhé nohy a pískala jsem si písničku spolu s Paramore, kteří hráli.

Míchala jsem vajíčka, zatímco se mi kolem pasu omotaly dvě ruce a Edward mě natiskl úplně na linku. Zaklonila jsem hlavu a usmála se na něj.

„Už to bude? Pořádně mi vyhládlo.“

„Můžeš dát talíře na stůl,“ kývla jsem a přihodila do vajíček slaninu. Ještě jsem dala do toustovače opéct chleba, aby nám to pěkně křupalo, a mohli jsme jít jíst.

Posadila jsem se vedle Edwarda a nohy si mu hodila na klín. Sedělo se mi tak mnohem pohodlněji a mohla jsem se rozplynout blahem, když mě jemně hladil po nártu a kotníku. Bylo to tak příjemné, že mi občas utekl slastný povzdech a Ed se v tom vyžíval o to víc. Úplná pohodička, a protože se mi tohohle dlouho nedostávalo, snažila jsem si to plnými doušky vychutnat. Měla jsem přivřené oči a usmívala se.

„Co ty hory?“ zeptal se zničehonic.

„Hm,“ zamručela jsem a oči pootevřela. „Pořád tě to nepřestalo bavit?“ zamumlala jsem, protože jsem byla líná i mluvit.

„Ne,“ přiznal naprosto bez obalu a ještě se smál.

„A nebude lepší už dovolená v létě? Na hory už je přeci jen pozdě, pokud nechceš jet někam na Sibiř,“ poukázala jsem na blížící se léto. Přeci jen už byl květen.

„Máš na mysli třeba Karibik?“

„Něco blíž by nebylo?“ Jeho odpověď mě úplně dostala.

„Ještě jsem myslel na Thajsko. Tam jsem se chtěl vždycky podívat. A kdyby náhodou ani to, mám v rukávu ještě Egypt nebo Tunis.“

„Pojmu blíž nerozumíš?“

„Snažím se vymyslet něco originálního,“ pokrčil rameny. „Navíc je tam hezky i před sezónou. Byli bychom tam sami, mohli si užívat klidu, lásky, sexu… Nepojedeme hned zítra?“

„Jo, mimo sezónu souhlasím. Alespoň budu moct dát volno holkám. Claire si ho zaslouží. Vůbec se divím, jak s tím břichem může běhat. Je to krásný, chci ho mít taky, ale v tomhle je to fakt nevýhoda. V létě to navíc musí být šílené.“

„A ty do toho jdeš dobrovolně,“ podotkl.

„Ty jdeš do toho se mnou,“ připomněla jsem mu a věnovala mu polibek.

„Beze mě bys to totiž nezvládla.“

„To já vím.“ Dala jsem mu další pusu, ale on už mě nepustil.

28. kapitola - 30. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 29: