Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 22

15.11.2011 (11:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3404×

„Nazdar podnikatelko.“ Jako velká voda se v kuchyni objevil Paul a vrhnul se mi kolem krku. „No ne, ty jsi ale zestárla,“ dobíral si mě, tak jsem na něj vyplázla jazyk a on se zachechtal. „A zastrč tu lopatu, nebo ti ji ukousnu.“

„Ahoj ženichu,“ zasmála jsem se a objetí mu oplatila.

„Rád tě vidím. Doufám, že jste mi Rebeccu a prtě včera moc neopily.“

„Ani nevíš, jak jí závidím, že nemohla pít. Co bych za to dneska dala,“ povzdechla jsem si a on se naplno rozesmál. „Ale co já, co ty? Jak se cítíš? Lezeš do chomoutu, napořád.“

„Nemusíš mi to pořád připomínat,“ ušklíbl se, ale potom se zasmál. Posadil se naproti mně a pustil se do pořádné snídaně.

„Začal si posilovat?“ zeptala jsem se, protože mě opravdu překvapily jeho ohromné svaly. Zdálo se mi to nebo se trochu zasekl?

„Hm, jo. S klukama jsme začali trochu sportovat,“ pokrčil rameny a vypadalo to, že k tomu už víc neřekne. „Ale teď ty,“ uhnul rychle od sebe. „Co je nového?“

„Vcelku nic,“ pokrčila jsem rameny. „Rozjela jsem svůj podnik, ale to už víš. Občas se objeví nějaká akce, ale jinak všechno při starým.“

„Co tady ještě tak sedíš?“ přiřítila se Carol a kriticky koukala na Paula.

„No jo, vždyť je ještě fůra času,“ zahučel, protočil oči, ale zvednul se.

„Jen neodmlouvej,“ smála jsem se a on odešel. Já dopila kafe a šla jsem se připravovat taky. Když jsem se totiž podívala do zrcadla, věděla jsem, že budu mít se sebou ještě spoustu práce. Vypadala jsem vážně bídně.

Vzala jsem si svoji kosmetickou taštičku, ručník, spodní prádlo a šla jsem se vysprchovat. Teplá voda mě dokonale probrala a mělo to pozitivní vliv i na můj zjev. Už jsem vypadala docela normálně a ne jako když jsem po velkém mejdanu se spoustou alkoholu. Pro sebe jsem se uchechtla a radši jsem se ke vzpomínkám nevracela. Vlastně jsem si pár věcí ani nepamatovala.

„Bello, máš nejvyšší čas. Za chvíli začíná obřad,“ dobývala se na mě máma, když jsem vylézala.

„Jo, jo. Za chvíli budu hotová.“ Rovnou jsem se před zrcadlem i namalovala a do pokoje jsem se šla jenom obléknout. V tašce jsem našla svoje nové fialové šaty na jedno rameno, s nabíranou sukní. Musela jsem najít mámu, aby mi je zapnula, a pak jsem se šla učesat. Nechtěla jsem se dělat s ničím složitým, takže jsem si vlasy jen vyfénovala a nechala jsem se rozpuštěné. Složitý účes byl zbytečná ztráta času a věděla jsem, že by se mi dřív nebo později rozpadnul.

„Ukaž se,“ máma se vrhla na Paula a prohlížela si ho ve svatebním obleku. „Sekne ti to. Nechtěl bys pracovat jako manažer? Všichni by pro tebe měli slabost.“

„Díky, Renée,“ zamumlal a nervózně si hrál s prsty.

„Bojíš se?“ dloubla jsem ho do žeber s úsměvem.

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Tuším, do čeho jdu. Všichni už mě zasvětili. Ale když už jsme u toho, ty se nechystáš vdávat?“

„Ani omylem,“ frkla jsem a on se rozesmál.

„Takže nemáš s kým?“

„Ale má,“ přišla za námi máma a objala mě kolem ramen. „Edward je skvělá partie.“

„Ty sis ho nějak oblíbila,“ poplácala jsem ji po ruce a vykroutila jsem se. Nechtěla jsem teď řešit mě a moje vztahy.

„Tak už pojďte, je čas,“ popoháněla nás Carol a byla celá netrpělivá.

Naskládali jsme se všichni do auta a jeli k místnímu kostelu. Paul mi připadal hrozně nervózní, ale věděla jsem, že mám držet pusu, tak jsem byla věrná svému instinktu a nic jsem radši neříkala. Když Carol zastavila, všichni jsme šli dovnitř. Už tu byla spousta lidí. Carol šla s Paulem jižní lodí kostela až dopředu. My se posadili do lavic a čekali jsme s ostatními na začátek obřadu.

Sledovala jsem dění a těsně před půl dvanáctou to vzadu začalo šumět. Otočila jsem se a za skleněnými dveřmi jsem viděla siluetu v šatech. Nejspíš Rebeccu. A když začala hrát hudba, dveře se otevřely a objevila se ona i se svým bratrem, který ji vedl k oltáři. Její otec, který byl na vozíku, už čekal vepředu a celý zářil.

Rebecca šla pomalu s Jacobem po červeném koberci a za ní šly dvě malé drůžičky, které jí nesly dlouhý závoj. Slušelo jí to - a nejen jí. I Jacob nebyl k zahození.

Když došli k oltáři, Jacob něco zamumlal k Paulovi a pak mu podal ruku svojí sestry. Paul se tiše zasmál, kývnul a podíval se na svoji nastávající. Společně se otočili ke knězi a poslouchali řeč, kterou si pro dnešní den připravil.

S úsměvem jsem to všechno sledovala a opravdu mě mrzelo, že tu se mnou nemohl být Edward. Tolik jsem ho chtěla mít při sobě. Hlavně, když si dávali prstýnky a první manželský polibek. Všichni nadšeně tleskali a moji rodiče byli správně dojatí. Gratulace byly snad nekonečné. Stáli jsme v řadě, abychom novomanželům popřáli hodně štěstí a potom následovala velkolepá hostina a volná zábava.

„Ahoj Bello,“ přifařil se ke mně na baru jeden místní kluk a já ho zaraženě sledovala, když mě to trklo.

„Embry?“ I přesto, že jsem tušila, kdo to je, jsem se musela ujistit.

„V celé své kráse,“ mrknul na mě a usmál se. „Rád tě vidím.“

„Já tebe taky. Tolik ses změnil,“ objala jsem ho nadšeně a cítila přitom snad každý jeho sval v těle. „Vyrostl jsi.“

„Jo, trochu,“ přiznal, objednal nám dva panáky a jednoho přistrčil ke mně. „Tak na setkání.“

„Na setkání,“ přikývla jsem a hodila ho do sebe. Chtěla jsem se ho zeptat, jak se celé ty roky měl, ale vyrušilo nás zvonění mého telefonu. A protože to nemohl být nikdo jiný než Edward, rychle jsem ho vyhrabala z kabelky a s nadšeným úsměvem jsem se od Embryho vzdálila.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a pořád se culila.

„Ahoj Veverko, tak jak se máš? Moc mi tady chybíš.“

„Jo, fajn. Potkala jsem tu spoustu svých přátel. Obřad byl skvělý a včerejší loučení se svobodou taky.“

„Nemůžu se tě dočkat, Veverko, vážně.“

„Taky se mi stýská,“ přiznala jsem. „A příští týden si to hezky užijeme spolu.“

„Dobře. Nemůžu se dočkat. Ještě se mi ozvi. Alespoň než budete odlétat.“

„Dobře,“ šeptla jsem. „Užij si poslední volný den.“

„Neboj se, užiju.“

„Ahoj. Miluju tě.“

„Já tebe,“ rozloučil se a típnul mi to. Uklidila jsem telefon zpátky do kabelky a vrátila jsem se k baru za Embrym.

„Manžel?“ nadzvedl obočí a já vyprskla smíchy.

„Ne, jen přítel.“

„Myslel jsem, že už jsi vdaná,“ pokrčil rameny.

„Ne, nebyl čas. I tohle je jenom krátká známost. Potkali jsme se na Silvestra,“ vysvětlila jsem mu a on chápavě kývnul. Potom objednal dalšího panáka a my se pustili do dlouhého hovoru.

Popíjeli jsme, bavili se a tancovali. O zábavu nebyla nouze, hlavně, když kluci perlili svými hláškami, já se pořád smála. Všichni tak vyrostli, dospěli a hlavně neuvěřitelně zmužněli. Místní fitcentrum muselo mít pořádně kšefty, jak jsem tady většinu kluků pozorovala. Embryho nevyjímaje. Vždycky byl takový hubený a teď měl na sobě tolik svalové hmoty, že mě napadlo, jestli nebere nějaké steroidy nebo nějaké jiné svinstvo. Ale byla jsem neskutečně ráda, že jsem sem jela, a že jsem si mohla popovídat a pobavit se, se svými starými přáteli.

Domů jsem se dostala až někdy nad ránem a v celkem dost podroušeném stavu. Pořád jsem se něčemu chechtala, a když mě máma ukládala do postele, protože jsem se málem přizabila i na rovné cestě, myslela jsem si, že je to Edward a chtěla jsem ji vysvléknout. Byla to zkrátka komedie a já byla ten komik, který se dokázal smát sám sobě.

Pěkně a spokojeně jsem si chrupkala a nechala si zdát nádherné sny, když ale někde začal zvonit telefon a nechtěl přestat. V duchu jsem nadávala všem, co tu byli, ať už to konečně zvednou a já můžu dospávat, ale pak jsem si uvědomila, že je to moje písnička a můj telefon. Okamžitě jsem zbystřila a otevřela jedno oko. Ještě víc jsem se zaposlouchala, abych se přesvědčila, jestli je to vážně můj telefon a já nelezu z postele nadarmo. Když jsem se v tom utvrdila, konečně jsem se posadila a těkala po místnosti očima, protože jsem nikde neviděla svoji kabelku. Nahnula jsem se přes opěrku a konečně ji tam uviděla. Ale musela jsem se nahnout ještě víc, abych ji ze země zvedla a u toho se mi tak zamotala škeble, že jsem musela na chvíli zavřít oči, abych se nepozvracela. Potom jsem se nahnula ještě jednou a konečně ji ukořistila.

„Prosím,“ vydechla jsem a znovu se složila na polštář.

„Bello?“ oslovila mě potichu Claire a popotáhla. „Promiň, že volám, ale ta svatba se ruší,“ rozplakala se mi do telefonu.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně a posadila se.

„Protože jsme se prostě s Jamesem nepohodli a já už nemám sílu mu odporovat,“ vzlykala.

„Claire,“ povzdechla jsem si. „Za pár hodin budu doma, tak za tebou hned přijdu, ano. Jsi doma?“

„Ne,“ pípla a já se zhrozila. Vůbec mě nenapadalo, kam mohla jít.

„Kde jsi?“

„V baru,“ odpověděla v klidu. „Nenapadlo mě, kam jinam jít.“

„To je v pohodě, klidně tam zůstaň. Dej si něco k jídlu a já tam snad odpoledne budu. Nevím, v kolik nám to přesně letí.“

„Dobře,“ popotáhla. „Promiň, že jsem volala, musíš být po té svatbě unavená.“

„Claire, nestresuj se a odpočívej. Odpoledne jsem tam. Hlavně neudělej nějakou blbost, který bys litovala, slib mi to.“

„Slibuju,“ zašeptala a pak se rozloučila. Než jsem jí stačila odpovědět, už mi to típla. Položila jsem telefon na stůl, otočila jsem se na druhý bok a i s milionem otázek v hlavě jsem znovu ještě usnula.

A ani po druhé jsem se neprobudila sama, ale postarala se o to mamka. Podle ní jsem měla nejvyšší čas, abych se ještě stihla najíst a trochu upravit a mohli jsme letět domů. Nikdy jsem se snad do letadla víc netěšila jako teď. Byla jsem na nervy z Claire, protože jsem neměla ani nejmenší ponětí, co se stalo. Kromě toho, že se pohádala s Jamesem a že se ruší svatba, což byla určitě nějaká blbost. Oni nemohli zrušit svatbu, protože nejen, že spolu čekali dítě, ale oni se tak milovali, že bez sebe nemohli být snad ani den. Vždycky jsem je za to obdivovala, ale teď jsem je chápala. Byla jsem na tom úplně stejně.

Jenže let byl snad nekonečně dlouhý a v New Yorku jsme přistávali snad po několika dnech. Alespoň tak mi to přišlo. S rodiči za zadkem jsem se procpala i se svou taškou tím strašným davem a mířila jsem si to k Edwardovi, který už na nás čekal. Měla jsem ohromnou radost, že ho zase vidím, ale nedokázala jsem to dát tak moc najevo jako on. Už jsem prostě chtěla být u Claire a tak byl Edward na druhém místě. Alespoň do té doby, než s ní budu mluvit.

„Veverko,“ usmál se na mě a v polibku mě pevně objal. „Nedokážeš si představit, jak se mi stýskalo. Nemůžu se dočkat, až tě budu mít u sebe.“

Všichni jsme se naskládali do auta, a když jsme odvezli moje rodiče a Edward zamířil k nám do bytu, musela jsem ho zastavit.

„Vyhoď mě prosím v baru.“

„Jdeš pracovat? Nebuď blázen.“

„Ne, je tam Claire, něco se stalo. Potřebuju s ní mluvit, brečela mi do telefonu,“ objasnila jsem mu a on to otočil. „Díky,“ usmála jsem se na něj, když mi zastavil. „Jeď domů. Hned jak to vyřídím, přijdu.“

„Nechám ti tu auto.“ Zaparkoval, vystoupil a podal mi klíčky. Ani jsem mu nedala pusu a už jsem utíkala dovnitř.

21. kapitola - 23. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 22: