Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 20

29.10.2011 (14:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3988×

Edit: Článek neprošel korekcí.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem své dvě otrokyně, které už stály za barem a podezřele si mě měřily.

„Nějak s úsměvem, ne?“ poznamenala Claire a já se usmála ještě víc.

„Tak povídej,“ pobídly mě téměř na ráz.

„Nevím, co čekáte,“ tvářila jsem se jakoby nic. „Jenom jsem zvracela.“

„Nejsi těhotná?“ vypálila ze sebe Claire a já protočila oči.

„Nakonec to chytnul i Edward, takže ne, nejsem. Jedině, že on by byl těhotnej taky.“

„Srandičky, srandičky,“ zamručela, ale pak se jí v očích blýsklo pochopení. „Takže jste si vlastně celé dva dny jenom užívali romantiky a sexu.“

„Jenom včera,“ uklidnila jsem ji. „To už nám bylo vážně dobře. Dá se říct, že až skvěle.“

„Já chci taky někoho,“ posteskla si Lucy.

„Jednou to přijde, uvidíš. Vždycky se někdo objeví, když to nejmíň čekáš, viď, Bello,“ mrkla na mě Claire a já jenom kývla. „A jen tak mimochodem, James bude mít na naší svatbě spoustu kamarádů.“

„Budeš mě dohazovat?“ zeptala se na oko zděšeně Lucy a všechny jsme vyprskly smíchy.

„Dejte ke dveřím lísteček, že zítra máme zavřeno. Potom se uvidí, jaký tady bude nepořádek, a domluvíme se při nejhorším na neděli.“

„Jistě, šéfová,“ zasalutovala Lucy a už to psala.

Pomalu začali chodit lidi. Byly jsme tu tři, takže jsme v pohodě stíhaly a já si to stihla ještě pořádně užívat. Dneska mě to obskakování všech obzvláště bavilo. A Dave v kuchyni sršel vtipem, takže pokaždé, když jsem se tam objevila, neušetřil si nějakou vtipnou poznámku a já vycházela z kuchyně s úsměvem na tváři a vysmátá.

Večer dorazila ajťákova přítelkyně, aby domluvila zítřejší večírek. Byla to vysoká, hubená blondýna v minisukni, podpatky tak vysoké, div nešacovala éroplány a nosánek měla vystrčený pěkně nahoru.

„Isabella Swanová?“ zeptala se mě na baru, a když jsem přikývla, usmála se.

„Jsem Charlotte Hansenová. Noel říkal, že je s vámi domluvený,“ představila se.

„Jistě, mohu vám nabídnout něco k pití?“

„Kávu, děkuji.“

„Hned to bude. Zatím se klidně posaďte,“ ukázala jsem k prázdnému stolu. „Já přijdu hned.“

Udělala jsem kávu jak Charlotte, tak i sobě. Měla jsem ji jenom k snídani a teď jsem potřebovala trochu povzbudit, abych vydržela do zavírací doby. Vzala jsem si papíry s tužkou, abych si mohla všechno napsat a šla jsem ke stolu.

„Tak… jsem ráda, že jste přišla,“ usmála jsem se na ní a položila na stůl její presso a mé rozpustné.

„Díky.“ To bylo nejspíš za to kafe. „S čím začneme?“

„Nejdříve bych potřebovala vědět přesný počet lidí, abychom se mohli zařídit. Jak s místem, tak s jídlem a pitím.“

„Nakonec bude padesát lidí. Udělejte nějaké chlebíčky, jednohubky, saláty, řízky a mluvili jsme i o pečeném masu. Jehněčí nebo něco takového. Nějaké naložené kuřecí a oblohu. Dort přinesu zítra, ale nebylo by možná od věci dát tam ještě nějaké koláče nebo nějaké další cukrovinky. V tomhle vám dávám volnou ruku, nakupte, co se vám bude zdát a co bude vhodné. Na přípitek Ballentine´s bez ledu, ale aby byla dobře vychlazená. “

„Dobře. Támhle,“ ukázala jsem naproti nám, „budou rautové stoly a vedle, na samostatném stole, by byl dort. Pití se bude podávat normálně na baru, maximálně vám můžeme dát na stoly džbány s džusy, vodou a víny, aby si každý nalil, co bude chtít a na baru bude jenom tvrdý. Bude to možná lepší. Ještě se zeptám, budete tu chtít plac na tancování nebo na nějakou zábavu? Že bychom ty stoly přesunuly spíš ke stranám, aby se tu dalo lepší pohybovat.“

„Ano, to jsem vám chtěla navrhnout. Bude to tak rozhodně lepší. Naše společnost bývá většinou hodně živá. Donesu zítra ještě nějakou hudbu, aby tu nebylo úplné ticho.“

„Můžu vám nabídnout ještě něco?“ kývla jsem k jejímu prázdnému hrnku.

„Ne, děkuji. Už půjdu, musím zařídit ještě pár věcí. Zítra dorazím hned po obědě. Tady máte za to kafe,“ hodila na stůl bankovku, zvedla se a odešla.

„To nemáme šanci stihnout,“ zaúpěla jsem, když jsem se dostala zpátky k baru. „Jdu hned zaúkolovat Davea, aby se na zítra připravil. Šla jsem do kuchyně, kde už se Dave chystal domů.

„Ještě brzdi,“ zastavila jsem ho a předhodila před něj papír. „To je na zítra. Suroviny ti seženu, ale musíš se do toho dát hned ráno. Saláty klidně můžeš udělat, zelenina tu je a navíc vydrží pod folií v lednici. Chlebíčky a cukroví koupím, jinak ti dávám poměrně volnou ruku. Udělej, co uznáš za vhodné. Maso se pokusím doručit hned ráno. Bude to šupec.“

„Vezmu si to domů, pořádně si to pročtu a udělám si pořadí. Jestli se nebudu muset matlat s chlebíčkama nebo něčím podobným, tak to bude v pohodě,“ uklidnil mě. „Nestresuj se, ano?“

„Pokusím se,“ zamumlala jsem a potom, co mě Dave pohladil po rameně, odešel. Povzdechla jsem si a vrátila se na bar. Bylo tu už jen pár lidí a zrovna platili. Dnešní šichta byla u konce.

„Zítra, prosím, přijďte už na osmou. Radši si přivstaneme, než abychom potom nestíhali. Já přijedu asi později, protože budu muset dojet pro maso a další věci, které tu chce mít.

Hned ráno se vytře a dejte vychladit Ballentine´s. Chtějí to na přípitek. Ostatní chlast bude stačit, když se nechá chladit až odpoledne. Támhle se dají stoly na raut a vedle stůl na dort a zbytek dořešíme zítra. Jdeme spát,“ zavelela jsem a vzala si své věci. Pozhasínala jsem a zamkla dveře. Musela jsem se na zítra pořádně připravit, abych to zvládla.

„Ahoj,“ zavolala jsem ode dveří, protože Edward už byl samozřejmě doma.

„Ahoj,“ oplatil mi pozdrav a přišel mi naproti. Políbil mě a vedl za ruku do kuchyně. „Máš hlad? Udělal jsem ti k toasty k večeři.“

„Skvělý,“ usmála jsem se a sedla si na židli. Edward mi okamžitě naservíroval jídlo i pití a nechal mě večeřet.

Hned potom jsem se šla umýt. Začala na mě útočit únava a já široce zívala. Doploužila jsem se do postele a přilehla si k Edovi.

„Budeme se tulit?“ zeptal se tiše a začal svojí rukou šátrat pod dekou.

„Ne,“ odsekla jsem až příliš ostře. „Dneska ne,“ opravila jsem se hned mírněji. „Zítra mě čekají ty narozeniny, musím se na to pořádně vyspat.“

„Tak dobrou noc,“ popřál mi. Ještě jsem se zmohla na odpověď, polibek a odpadla jsem.

Druhý den jsem z postele vyletěla jako blesk. Obléknout se, přibalit bílou košili na večer, rychlá hygiena, rohlík do ruky, kávu jsem si udělala do termohrnku, abych si ji mohla vzít do auta. A protože Edward ještě spal, napsala jsem mu vzkaz s přáním dobrého rána i dne, protože jsem věděla, že se uvidíme nejspíše až zítra. Dala jsem mu pusu na tvář a vypadla jsem.

Jela jsem zajistit maso. Díkybohu měli v naší dodavatelské pobočce otevřeno i v sobotu a já mohla bez problémů nakoupit. Objednala jsem sedmdesát chlebíčků, nějaké rolády a jiné drobné cukroví, pro které jsem se měla stavit odpoledne. Vzala jsem tedy jen maso a jela jsem do baru.

Holky už měly k mé radosti vytřeno, umyto a vyleštěno. Hodila jsem Daveovi suroviny a vrátila jsem se zpátky. Začaly jsme stěhovat stoly ke stranám. Nazdobily jsme stůl pro raut a stůl na dort. Nebylo to nijaké zvláštní crcání. Jen jsme natáhly zelený ubrus, připravily příbory, ubrousky a do rohů jsme daly stojany se svíčkami.

Protože jsem nechtěla otravovat Davea s tím, aby nám připravil něco k obědu, skočila jsem do bistra pro tři gyrosy. Poobědvaly jsme a pustily jsme se znovu do práce. Navečer jsem dojela pro zbytek jídel na raut a pomalu jsme finišovaly.

Dave byl hotový a mě spadl ze srdce obrovský balvan. Pomalu jsme nosily jídlo a dolaďovaly poslední detaily, když se objevil někdo, koho bych nečekala ani ve snu.

„Ahoj Bello,“ usmál se sebevědomě ten podrazák já musela zatnout ruce do pěstí.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a snažila se znít laxně.

„Můžeme si promluvit?“

„Mluv,“ pobídla jsem ho. „Ale přichvátni si, protože za chvíli nám tu začíná velká akce.“

„Chci se vrátit.“ Ty tři slova stačila, abych vyvalila oči a pootevřela pusu úžasem.

„Ty… máš tu drzost ukázat se tady a ještě chtít, abych tě vzala zpátky? To nemyslíš vážně.“

„Ale Bello, vím, že ti to tu beze mě tolik nejde, jen si uškodíš,“ usmál se sebevědomě a já měla obrovskou chuť, nakopat ho mezi půlky.

„Vážně si ze mě děláš srandu, že jo? Řekni, že si ze mě děláš srandu.“

„Ne, proč?“ pokrčil rameny.

„Tak já ti něco řeknu a už to nebudu opakovat.

Za chvíli mi tu začíná akce, mám skvělého kuchaře, který má talent, chuť a všechna práce mu jde od ruky. Já jsem za něj vděčná. A ty seber to svý, podle tebe, úžasný pozadí a vypadni. Vážně na tebe nemám čas a ani náladu.

Měj se, Dane.“ Otočila jsem se zpátky ke stolu a skládala na sebe ubrousky. Ani se nerozloučil a vypadnul. To bylo jeho jediné štěstí, protože jinak bych ho asi vykopla. Vydechla jsem z plic veškerý vzduch a byla jsem zase v pohodě.

Těsně před začátkem párty dorazila Charlotte i s Noelem a přinesli obrovský dort. Chvilku jsem měla obavu, jestli se na ten stolek vůbec vejde. Nakonec to bylo jen tak tak. Přinesli taky pár balónků, tak jsme je různě rozvěsili a oba byli spokojení. Taky jsme přidali ještě dva stoly na dárky a na věci, které budou potřeba odložit. Claire s Lucy začaly rozlívat přípitky, aby byly připravené a já ještě řešila pár detailů. Nakonec jsem si došla převléknout obyčejné tričko za tu bílou košili.

Těsně po osmé začali chodit hosté. Spousta gratulací, darů, obálek od kravaťáků a dam v koktejlkách. Samá děsně snobská společnost.

Když mi dala Charlotte pokyn, že už jsou všichni, rozdali jsme přípitek a po slavnostní řeči, velkém panáku whisky se pustili do jídla.

„Bello,“ oslovila mě tiše Claire, když jsem sbírala prázdné talířky. „Chtěli zavolat Davea a teď se s ním kvůli něčemu dohadují.“

„Cože?“ Moje hlava bleskově vyletěla nahoru a já vyděšeně sledovala dva kravaťáky, jak se baví s Daveem. „Nevíš, co mu chtějí? A proč nešli za mnou? Mám to tu přeci na starosti.“

„Určitě to nebude nic strašného,“ uklidňovala mě, ale já stejně myslela, že mě každou chvíli klepne. Byla jsem z toho na nervy, dokaď ho nepropustili a on nezmizel zpátky v kuchyni. Neváhala jsem a hned šla za ním.

„Co chtěli?“ vybafla jsem na něj, jen co se za mnou zavřely dveře.

„Nic, co by ti muselo dělat starosti,“ usmál se na mě a skládal nádobí do myčky.

„Dave, neštvi mě,“ varovala jsem ho a on se rozesmál.

„V klidu, Bello. Chválilo mi jídlo a chtějí, abych jim dělal obědy do misek. Jejich sekretářky jim budou dělat donášky.“

„A nemyslíš, že bych to měla vědět? Jestli sis nevšiml, tak to tu vedu.“

„Víš to,“ pokrčil rameny.

„Musela jsem se zeptat.“

„Ale víš to.“

„Dave,“ plácla jsem ho po rameně a on se začal smát.

„Takže od pondělka máme rezervaci na deset obědů do boxů. Jsi spokojená?“

„Uspěl jsi v přijímacím pohovoru,“ zasmála jsem se a odešla. Ani si nedovedete představit, jak obrovský kámen mi spadl ze srdce.

„Všechno klape,“ usmála jsem se na Claire, když po mě hodila zvědavý pohled. Usmála se, zvedla palec nahoru a věnovala se rozlévání panáků.

Společnost se pěkně rozjela a nejen v pití. Čím víc měli v krvi alkoholu, tím víc rostlo jejich sebevědomí a my tři se měli co ohánět, aby jejich ruce nebyly tam, kde být neměli. Hlavně na našich zadních částech a mě tohle jejich dolézání přestávalo bavit. Dana jsem propustila domů, protože jídlo měli na stolech a nic jiného nepotřebovali, tak jsme tam zůstaly sami. Všichni pili a alkohol začínali nutit i do nás. Já s Lucy jsme byly celkem v pohodě, ale u Claire to bylo o zdraví. A nejen o její, tak jsem se rozhodla zasáhnout.

„Zlato, běž domů. Nechci riskovat, že tě tu opijou. Máš v sobě malýho človíčka a já chci, aby byl silný a zdraví. A James tě bude mít chvilku pro sebe.“

„Dobře, stejně jsem vážně unavená,“ povzdechla si a začala se balit.

„Dávej na sebe pozor. Uvidíme se v pondělí,“ rozloučila jsem se s ní a šla se věnovat zákazníkům.

„Dvě vodky,“ objednal si jeden z mladíků. „Jednu pro mě,“ nechal si svou skleničku a druhou přistrčil ke mně. „A druhou pro krásnou barmanku.“

„Je mi líto, ale nepiju,“ zopakovala jsem dneska snad už po desáté, ale pokaždé se našel někdo, kdo to zkoušel. Chvíli mi připadalo, že uzavírají sázky, kdo mě donutí se napít.

„Vážně ne?“

„Opravdu ne,“ přikývla jsem.

„Tak to jsem právě díky vám prohrál sto dolarů,“ povzdechl si a já se usmála.

„To je mi opravdu líto.“

„Kdyby vám to bylo líto, tak si se mnou dáte toho panáka,“ usmál se a myslel si, že má vyhráno.

„Tak mi to tedy není líto a nedám si s vámi panáka. Navíc jsem v pracovní době a to nepiju v žádném případě.“

„A kdybych přišel mimo pracovní dobu?“ mrknul na mě a pohledem zabloudil do mého výstřihu.

„Obávám se, že by se to nelíbilo mému příteli, kdyby zjistil, že trávím čas s někým jiným, než s ním.“

„A musí to zjistit?“

„Ano, říkáme si úplně všechno. A teď jestli dovolíte…“ Bez dalších řečí jsem se otočila k dalšímu mistrovi, který chtěl své pití.

„Můžu znát vaše jméno?“ Ne, tak on si nedá pokoj.

„Nemůžete,“ zakroutila jsem hlavou a odmítala s ním dál komunikovat.

„Nebuďte na mě jako pes. Vždyť bychom se mohli trochu víc poznat a…“ Hodila jsem zoufalý pohled k Lucy a doufala jsem, že když uvidí, jak tady bojuju, zachrání mě, ale ona bojovala úplně stejně. Možná na tom byla trochu hůř, protože ten maník do ní hučel stále vytrvaleji.

„Omluvte mě,“ vyhrkla jsem rychle a i s telefonem zmizela v kuchyni. Teď už tu byla jediná záchrana a já doufala, že ještě nebude spát.

„Veverko?“ zvedl to konečně Edward.

„Ede, prosím, přijď. Potřebujeme pomoc. Jsou tu samí frajírci a snaží se nás balit. Už nevím, jak je máme odhánět. Vím, že je pozdě, ale prosím…“

„Dej mi pět minut,“ odpověděl rychle a já si oddechla. Ukončila jsem hovor a telefon dala do kapsy v kalhotách. Vrátila jsem se na bar a šla za Lucy.

„Záchrana se blíží,“ pošeptala jsem jí a ona se na mě zvědavě podívala. „Edward,“ dovysvětlila jsem a její pohled se změnil na vděčný.

Za pět minut se tu vážně objevil. Dal mi pusu, svléknul si bundu a stoupnul si za bar.

„Ahoj bodyguarde, jsem Lucy, ale myslím, že ti o mě už Bella říkala,“ přišla k němu a natáhla ruku.

„Moc mě těší, Lucy,“ usmál se na ní a rukama si potřásli. To bylo menší představování, ale na delší řeči nebyl čas.

Čím víc jsme se blížili k půlnoci, tím víc se mi potvrzovalo, že Edwardova pomoc byla správná volba. Jako správný bodyguard odrážel útoky všech ožralů a nenechal na nás šáhnout. Byla jsem mu vážně vděčná, protože mi začaly docházet výmluvy, proč se nenapiju a proč ne tohle a proč ne tamto. Byla jsem z toho hotová. Tohle byl totiž očistec.

„Lucy, běž domů. My už to tu s Edwardem zvládneme,“ promluvila jsem na ni.

„Chtěla jsem tu s tebou zůstat do konce, ale už na to nemám,“ povytáhla koutky do unaveného úsměvu.

„Tak běž, uvidíme se v pondělí. Teď už budou všichni odpadat, až tu nikdo nezbude.“

„Jasně,“ zasmála se. „Ahoj.“

„Potřebuju kafe,“ zasténala jsem a už si ho šla dělat. „Chceš taky?“

„Ne, spal jsem dlouho a jsem jako rybička,“ zasmál se Ed a naléval další panáky. Nechápala jsem, jak se to do nich mohlo ještě vejít a jak se mohli ještě udržet na nohou.

Ale i já jsem se dočkala a všichni začali postupně odpadávat, až zbyl jenom Noel a Charlotte. A jelikož byl i Noel značně vypitý, vyúčtování jsem vyřešila s Charlotte. Chvilku mi trvalo, než jsem to všechno spočítala, protože jak jsem byla unavená, čárky, které se dělaly, mi splývali do sebe. Edward mi ale počítat pomohl a dobrali jsme se tak zdárnému výsledky. Charlotte mi vysolila na stůl peníze, rozloučili jsme se a oni odešli.

„Hotovo,“ oddechla jsem si a opřela se o bar. „Můžeme jít domů.“

„Uklízet nebudeme?“

„Ne, zaskočím sem asi zítra, naházet nádobí do myčky, vytřít nebo tak a zbytek se uklidí v pondělí. Jen nastrkáme to jídlo do ledničky. Nechceš si něco vzít? Já mám docela hlad.“ Vrhla jsem se na bagetu a zbytek šopského salátu. Edward si vzal chlebíček a oba jsme se pěkně nacpali.

Nakonec jsme veškeré jídlo zredukovali do menších misek a talířů, nastrkali jsme to do volného prostoru v ledničce a šli jsme domů. Tolik mě bolely nohy a nemohla jsem se dočkat postele. Ještěže jsem tu měla auto.

Jakmile jsem se dostala domů, zamířila jsem do sprchy. Nutně jsem se potřebovala osvěžit a nemohla jsem se dočkat postele. Té měkké a voňavé a přítulného Edwarda. Tolik jsem se tam těšila. Na odpočinek a na spánek. Sprchu jsem tedy odbila hodně rychle, vyčistila jsem si zuby a pěti velkými skoky jsem se dostala pod peřinu. S úsměvem jsem se zavrtala, ale Edward mi k úplné pohodě chyběl.

„He-ej. Kde jsi? Chci jít spát a chybíš mi tady,“ zavolala jsem a slyšela jeho smích.

„Už jdu,“ odpověděl mi a vzápětí se objevil v ložnici.

„Konečně.“ Poklepala jsem s úsměvem na místo vedle sebe.

„Děje se něco, že se nemůžeš tak dočkat? Byl jsem výjimečně hodný a něco jsem si zasloužil?“

„Chybíš mi tady. Chci se k někomu přitulit,“ odůvodnila jsem ten důvod.

„Tak to se nebudu ochuzovat o tvoji přítomnost,“ usmál se a lehnul si vedle mě.

„Pusu,“ nahnula jsem se nad něj a jednu mu dala. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ usmál se a přitáhl si mě k sobě. Netrvalo to dlouho a unaveně jsem zavřela oči. Párkrát jsem pohladila Edwarda po prsou a potom jsem usnula.

19. kapitola - 21. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 20: