Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 17

28.09.2011 (15:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4401×

„Rodiče!“ vyhrkla jsem, jakmile jsem ráno otevřela oči a Edward se vedle mě zasmál.

„Klid. Je teprve osm ráno.“

„Zavolám jim hned a pak musím vymyslet, co budu vařit. Absolutně nemám žádnou představu,“ panikařila jsem a bylo mi jedno, že běžím pro mobil nahá.

Když jsem šla zpátky do ložnice, už jsem vytáčela číslo, ale než to mamka zvedla, už jsem byla zpátky v posteli v Edwardově objetí. Rychle jsem to pozvání vyřídila a pak už na mě zase čekala hromada nedodělaných papírů. Nebýt Edwarda, ani bych se nenasnídala.

„Nezdržuj,“ odehnala jsem ho, když chtěl ode mě pusu.

„Musím do školy pro pár papírů a potom skočím pro oběd. Chceš čínu nebo pizzu?“

„Pizzu, prosím,“ odpověděla jsem skoro automaticky a usmála jsem se na něj.

„Tak ahoj. V poledne budu zpátky.“ Poslední pusu a pak už za ním bouchly dveře.

Ponořila jsem se do čísel a faktur, až se mi to konečně podařilo dodělat. Ještě jsem musela zaplatit složenky, což jsem díky internetovému bankovnictví měla za chvilku a měla jsem to všechno z krku. A přepadla mě únava. I přesto, že jsem před chvíli vstávala, jsem se cítila malátná, že jsem si musela na chvilku lehnout. Udělala jsem si pohodlí na pohovce, přehodila jsem přes sebe teplou deku a za chvíli jsem spala.

„Veverko?“ zavolal Edward od dveří a já se s leknutím probudila.

„Jsem v kuchyni,“ odpověděla jsem mu chraplavým hlasem a hrabala jsem se z deky.

„Spala jsi?“ zeptal se Edward, když přišel.

„Jen jsem odpočívala.“ Usmála jsem se a nechala si dát pusu.

„Přinesl jsem tu pizzu. Vzal jsem Prosciutto a Peperoni. Jakou chceš?“

„Půlku a půlku.“

„To teda nevím, jestli se s tebou rozdělím.“ Rozložil po stole krabice a přidal dvě sklenice s pomerančovým džusem.

„Co ve škole?“ vzpomněla jsem si na původní cíl jeho cesty.

„Ukončil jsem studium a právě si domlouvám se svým otcem, aby mě vzal k sobě na oddělení jako asistenta.“

„Na jaké oddělení?“

„Na chirurgii. Jeden z mála oborů, který mě opravdu bavil.“

„To znamená, že budeš dělat noční a služby a… tak?“ zeptala jsem se trochu zaraženě.

„Ne. Teda myslím, že ne pořád. Pokusím si to domluvit jen na denní služby, ale obávám se, že noční se stejně nevyhnu.“

„Vždyť je to vlastně jedno.“ Pokrčila jsem rameny a ukousla si pizzy. „Já jsem taky v práci dlouho.“

„A ještě jsem ti chtěl říct, že jsem byl u sebe a domluvil se s majitelem bytu, že od příštího měsíce dávám výpověď. Nemusíš se bát, že tě tu zabarikáduju, protože všechno se přestěhuje k mým rodičům do vily a u tebe budu mít jen oblečení. A až mě vykopneš, alespoň toho nebudu muset tolik tahat sebou.“

„Budu ti muset udělat další místo ve skříni, ale nejsem si jistá, jestli se mi to povede.“

„Koupíme větší skříň,“ navrhl řešení a já protočila oči.

„A kam ji asi dáme? Pokud sis nevšiml, moje - teda naše - ložnice je už takhle nacpaná a větší skříň se tam prostě nevejde.“

„Tak koupíme větší byt.“

„Cože?“ Oči mi div nevypadly z důlků.

„Koupíme větší byt.“

„Nepotřebujeme kupovat větší byt. Tenhle nám bohatě stačí. Jen prostě musíme vymyslet pár maličkostí.“ Stála jsem si na svém a tentokrát protáčel oči on. „Nebudu se s tebou o tom víc bavit. Prostě ne. Zůstaneme tady a nějak to vyřešíme.“

„Fajn, fajn, vzdávám se. Ale nezapomeň, že jednou stejně dosáhnu svýho.“

„Pokud si nehodláš koupit koně nebo nějaké jiné větší zvíře, tak jsem toho názoru, že se sem v klidu vejdeme.“ Široce jsem se usmála, aby věděl, že mě jen tak nezvyklá. Měl prostě smůlu. Jeho nápad jsem rozcupovala na kousky. Stejně by nám větší byt k ničemu nebyl.

„Abych nezapomněl,“ promluvil znovu. „Co kdybychom si udělali víkend na horách? Na Aljašce?“

„Na horách? Ty ses zbláznil, ne? Před pár dny mě pustili z nemocnice, v baru jsem byla jen jednou a ty už bys jel zase pryč?“ vyjela jsem na něj ostře.

„Proč? Víš, proč jsi byla v nemocnici? Protože jsi neodpočívala. Byla jsi přepracovaná. A já nehodlám tohle podstupovat znovu. Budeš odpočívat. Pravidelně, alespoň jednou za měsíc si uděláš úplně volný víkend a někam pojedeme nebo budeme jen sami odpočívat.“

„Ani - mě - nehne,“ zasyčela jsem mu do tváře a naštvaně jsem vstala. Umyla jsem si po sobě skleničku a naštvaně jsem se zabouchla v koupelně. Je snad můj otec, že mi bude nařizovat, jak často musím odpočívat a kde?

Vysprchovala jsem se a vztek mě trochu přešel. Ale vážně jen malilinko. Věděla jsem, že mu to dám ještě pořádně vyžrat. A to mě v neděli čekal ještě rodinný oběd. To bude úplně to samé. Oblékla jsem se do noční košilky a bez jakýchkoliv řečí jsem si šla rovnou do ložnice lehnout. Hned po mně zapadl do koupelny Edward a já si začala číst.

„Veverko, zlobíš se moc?“ Přilezl za mnou.

„Ne.“

„Nechtěl jsem, aby ses naštvala.“

„Hm.“

„Myslel jsem, že si uděláme víkend na horách jen sami pro sebe.“

„Hm. Nemůžeš mě nechat, chci si číst.“ Odstrčila jsem ho od sebe, když mě začal pusinkovat na rameni.

„Veverko, no tak.“ Nepřestával, tak jsem naštvaně odložila knížku a zhasla jsem.

„Dobrou noc.“ Tím skončila veškerá naše konverzace. Edward se poraženě stáhnul a já za chvíli usnula.

Nevím, jestli byla snídaně do postele část jeho usmiřovací praktiky, ale každopádně nezabrala. Pořád u mě měl dost velký vroubek a já chtěla, aby si zapamatoval, že do práce se mi prostě motat nemá. Byla jsem alergická na všechny příkazy, které se týkaly mé pracovní doby a náplně. Nikomu do toho nic nebylo a Edward navíc věděl, do čeho šel.

„Jdu nakoupit na ten zítřejší oběd.“ A zastavím se v baru. To ovšem vědět nemusel.

„Půjdu s tebou.“

„Ne, ne. To musím sama. Potřebuju se na to soustředit.“

„Bello, prosím. Půjdu s tebou. Slibuju, že tě nebudu rušit.“ Koukal na mě psíma očima a já prostě musela kývnout. Byl tak nadšený, že musel potlačovat výsknutí.

Oblékli jsme se a Edward už stál za chvíli u auta. Otvíral mi dveře spolujezdce a já poslušně nastoupila. Připoutala jsem se a vyjeli jsme do nejbližšího supermarketu.

Byli jsme jako malé děti. V životě jsem si nákupy tak neužila. Edward mě vozil na košíku a já jen ukazovala, do jaké uličky zajedeme. Smáli jsme se, blbli a já si to maximálně užívala. Všechno naštvání bylo to tam. Všechno bylo takové, jaké to mělo být.

„Ještě musíme do řeznictví. Jeď rovně a pak doprava,“ navigovala jsem ho, protože jsem chtěla koupit kvalitní maso.

Zase začalo sněžit. A celkem vydatně. Lidé chodili po ulici zabaleni až po uši, jaká jim byla zima. Mrzlo, ale mně to nevadilo, protože jsem seděla v nádherně vyhřátém autě. A Edward mi udělal doprovod i do obchodu. Vybrali jsme spolu kuřecí maso a neodolali jsme naloženému masu, které vypadalo opravdu skvěle. Vraceli jsme se zpátky k autu, ale já nedávala pozor. Stoupla jsem na led, který byl pokrytý sněhem, a pěkně jsem si kecla na zadek. Edward se mi chvíli smál, ale pak přestal a pomohl mi na nohy.

„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě.

„Jo, buď bez starosti.“

„Tak sedej.“ Otevřel mi dveře od auta, a když jsem si očistila zadek od sněhu, nasedla jsem. „Pojedeme ještě někam?“

„Ne, domů. Musím trochu uklidit.“ Svůj plán, navštívit bar jsem radši zavrhla. Chtěla jsem sice vyřešit pár věcí s Claire, ale to bude muset počkat do pondělka. Do její svatby zbýval ještě měsíc, a to je dlouhá doba.

„Pomůžu ti,“ vypálil okamžitě Edward a já nadzvedla obočí.

„Nechtěl jsi říct: pomůžu ti, vypadnu z bytu?“ Smál se. A hrozně nahlas. Asi jsem ho hodně pobavila.

„Ne. Chtěl jsem vážně říct, že ti pomůžu.“ Podíval se na mě a zaparkoval před domem.

„Tak jo, ale už nebude cesty zpět,“ varovala jsem ho a on se pořád smál.

Cestou jsme se stavili na ještě na oběd, ale pak už jsme jeli domů. Uklidili jsme nákup, oba jsme se převlékli a pustili se do toho proklatého úklidu. Nakonec to nebylo tak strašné. Edward si pomalu ze všeho dělal srandu a pořád jsme se něčemu smáli.

„Už nic neříkej, bolí mě břicho od smíchu.“ Snažila jsem se ho zastavit při dalším záchvatu smíchu a on mě ještě začal lechtat. „Už toho vážně nech. Edwarde!“

„Nebuď taková netykavka. Nebo máš snad svoje dny?“ škádlil mě dál.

„Ha ha ha.“ Ušklíbla jsem se a zvedla se z pohovky.

„Ale no tak. Veverko,“ zavolal za mnou, když jsem odešla z kuchyně a zmizela v ložnici. Za chvíli se ale objevil za mnou. „Zlobíš se.“

„Ne.“ Abych dodala svým slovům váhu, dala jsem mu pusu a začala jsem převlékat postel.

Už jsem byla skoro u konce, když mě Ed svalil na postel a zezadu na mně ležel. Hrozně jsem se lekla a vypískla jsem. Začala jsem se pod ním škubat, ale když jsem zjistila, že mi to není nic platné, přestala jsem. Alespoň jsem natočila hlavu na stranu, abych mohla dýchat.

„Co blbneš?“ zeptala jsem se, když mě pořád nepouštěl a začal mě pusinkovat na krk.

„Když ty jsi u toho byla tak sexy,“ zavrněl mi do ucha a já se vzrušením celá roztřásla. „Nemohl jsem to vydržet.“

„Teď ne,“ zastavila jsem ho tiše, když se mi dobýval pod tričko.

„Veverko,“ zasténal a svalil se ze mě.

„Večer.“ Mrkla jsem na něj, dala mu pusu na tvář a dodělala jsem svou práci. „Můžeš zatím udělat něco k večeři.“

„Dobře,“ zamručel nespokojeně a odešel.

S širokým úsměvem jsem posbírala špinavé prádlo a nesla jsem ho do koupelny. Nějak se mi tu nahromadilo praní, tak jsem začala třídit a strkat do pračky. A jelikož tam byly i Edwardovi věci, bylo toho víc než obvykle. Bylo toho o hodně víc než obvykle a koupelna pořád zůstávala zavalena špinavým prádlem. Vypadalo to dneska na prací večer. Povzdechla jsem si, zapnula pračku a šla jsem se podívat, co tam vytvářel ten můj soukromý kuchař.

„Mám hrozný hlad,“ oznámila jsem mu a sedla si ke stolu.

„Tak zavři oči a neotvírej je, dokud neřeknu. Mám pro tebe překvapení.“

„Ty jsi vařil?“ zeptala jsem se překvapeně a on s úsměvem kývnul. Zavřela jsem tedy oči a nedočkavě čekala, až mi dovolí je otevřít.

„Dobrou chuť,“ popřál mi a já to brala jako znamení.

Stačil mi jeden pohled na dezertní talíř a mohla jsem se potrhat smíchy. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak skvělou večeři mi Edward připraví. Lívance namazané nutelou a na každém byl šlehačkou nakreslený jednoduchý smajlík.

„Děkuju,“ dostala jsem ze sebe v záchvatu smíchu a Ed mi ještě donesl džus.

„Nech si chutnat.“ Chvíli počkal, než jsem si ukousla a pak se i se svým talířem posadil ke mně.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu i já a on jen s úsměvem kývnul.

Chtěla jsem po jídle sklidit špinavé nádobí, ale Edward mě zastavil. S povzdechem jsem si tedy zase sedla a sledovala jsem ho, jak to myje. Šla jsem se podívat, jak dlouho se mi ještě bude prát prádlo, a přitom jsem si vzala hromadu na žehlení. Už jsem se toho potřebovala zbavit. Postavila jsem si před televizi žehlicí prkno a pustila jsem večerní zprávy.

„Ještě pořád tě to baví?“ Přišel za mnou Edward, když uklidil nádobí.

„Ne, ale nutně se toho potřebuju zbavit,“ odpověděla jsem mu a dál žehlila svoji košili.

„Tak mi to na chvíli puč.“ Skoro mě odstrčil a já ho jen s úžasem sledovala. Kdo kdy viděl, aby chlap dobrovolně uklízel, vařil a žehlil? Já už dlouho ne, protože Marty byl pravej opak. Nejradši by se pořád válel v posteli.

Využila jsem toho, že to vzal Edward za mě a šla jsem přendat prádlo z pračky, která konečně doprala do sušičky a hned jsem tam hodila další várku.

„Bello,“ zavolal na mě Edward, tak jsem nakoukla do obýváku. „Ono to vůbec nežehlí.“

„Ukaž.“ Sáhla jsem pro žehličku a snažila se vykoumat závadu. Nebylo to nic těžkého. „Vždyť tam nemáš vodu, ty můj otroku.“

„Ano, lépe jsi mě nazvat vážně nemohla,“ poznamenal ironicky.

„Pustil ses do toho sám,“ připomněla jsem mu se smíchem. „Já jsem z obliga.“

„Tak pusť alespoň nějaký film. Kdo se má pořád koukat na to nic, co tam dávají.“ Kývnul k televizi a šel si do žehličky dolít vodou.

„A co chceš pustit?“ Začala jsem se probírat sbírkou mých filmů.

„Nějaký horor? Ospalá díra?“

„Klidně, je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Johny Depp je tady úplně úžasnej.“ Zasunula jsem film do přehrávače a Edward pokračoval v žehlení. Začala jsem skládat, co už vyžehlil, abych se nenudila, a za chvíli už jsme měli hotovo.

Po hodině filmu se mi začalo chtít spát. Široce jsem zívala a Edward se mi smál.

„Nemám se zout?“

„To snad radši ne.“ Zacpala jsem si nos a smála jsem se.

„Chceš tím snad něco naznačit?“ zeptal se mě pohoršeně.

„Že si jdu dát sprchu a půjdu spát. Zítra musím brzo vstát, abych stihla všechno připravit.“

„Klid, ty to zvládneš,“ uklidňoval mě se smíchem a uklízel žehlící prkno. Já zmizela v koupelně a dopřála si trochu relaxace. Jenže nic netrvalo věčně a mně začala být zima. Oblékla jsem si noční košilku a na ní i župan.

„Půjdu si lehnout. Klidně to dokoukej. Dobrou noc,“ popřála jsem Edwardovi, který stále seděl na pohovce a nedokázal odtrhnout oči od obrazovky.

„Za chvíli za tebou přijdu. Dobrou.“

Na nic jsem nečekala a šla jsem se zavrtat pod peřinu. Stačila jsem se otočit na levý bok a tvrdě jsem usnula.

16. kapitola - 18. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 17: