Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 15

31.08.2011 (19:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4221×

„Tak ukažte, co tu na mě čeká.“ Vrátila jsem se zpátky na bar a Claire mi podala pár papírů. „Jenom?“ Nadzvedla jsem obočí a ona mi podala další štos. „Všechno?“

„Jo,“ kývla. „Hlavně se zase nepřepracuj. Myslím si, že to nechvátá.“

„Neboj. Sednu si k tomu večer a třeba něco udělám, ale s Edwardem za zády…“

„Jak s Edwardem za zády?“ skočila mi do řeči.

„Teď u mě bydlí. Včera se ke mně přestěhoval,“ vysvětlila jsem.

„Nejdete na to nějak rychle?“ zeptala se pobaveně.

„No ty máš tak co říkat,“ připomněla jsem jí. „A vůbec, nebylo to plánovaný. Chtěl si mě vzít k sobě, když mě vezl z nemocnice, ale do toho jeho nezabydlenýho kumbálu… Tak jsem ho radši nechala u sebe.“

„Bello, máš přítele. To už tu dlouho nebylo,“ usmála se široce a objala mě. „Moc ti to přeju. Doufám, že vám to vydrží, protože jestli ne, tak Edwardovi nakopu zadek.“

„Ale ty moje kecko. Máte tu pro mě ještě něco novýho, nebo se můžu jít zahrabat do papírů?“

„Běž a nech nám tu volné pole působnosti!“ Lucy mě postrčila ke zdi, aby mohla projít.

„Při nejhorším jsem na telefonu,“ připomněla jsem jim a s hromadou papírů s milionem čísel jsem odešla.

Hodila jsem papíry do auta, a protože jsem si nebyla jistá, jestli mě vzal Ed vážně a opravdu zajde nakoupit, zajela jsem cestou domů ještě do supermarketu. Jen tak jsem ho projela a nakoupila jen to nejnutnější a jela jsem domů. S taškama v obou rukách jsem si zvládla odemknout a dveře jsem zabouchla nohou. Dotáhla jsem nákup do kuchyně a k mému překvapení tam Edward nebyl. Nakoukla jsem do ložnice, a když nebyl ani tam, šla jsem vyskládat nákup.

„Veverko, už jsi doma?“ ozvalo se za mnou zničehonic.

„Jasně. Vzala jsem si v baru papíry a faktury a něco jsem nakoupila.“

„Něco? Já totiž nakoupil taky,“ řekl a zasmál se a vedle mých třech tašek položil svůj nákup, který byl nacpaný v dalších, snad pěti taškách.

„Kam to všechno dáme?“ zaskučela jsem. „A kdy to sníme?“

„Můžeme pozvat někoho na oběd, třeba,“ navrhl, a když jsem se na něj pátravě zadívala, usmál se.

„Někoho?“ nadzvedla jsem obočí.

„Co třeba tvoje rodiče? Naposledy ses s nimi viděla v nemocnici.“

„Huh,“ vyfoukla jsem vzduch, až se mi nadzvedly vlasy. „Moje rodiče?“

„Jsem si jistý, že nás neukousnou.“

„No tak jo,“ souhlasila jsem a začala do ledničky skládat i Edwardův nákup. „Pozvu je v neděli na oběd, jsi spokojený?“
„Skvěle jsi to naplánovala,“ pochválil mě a za odměnu jsem dostala pusu.

„Tak já jdu něco dělat,“ povzdechla jsem si a na stůl si připravila všechny papíry a notebook. Začala jsem počítat a ťukat do počítače jednotlivá čísla a písmenka. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem se děsně lekla, když Edwardovi zazvonil telefon.

„Promiň,“ omluvil se a rychle to zvednul. Aby mě nerušil, přesunul se do ložnice a já se znovu pustila do papírů.

„Musím na chvíli odejít. Jsem trochu v průseru,“ oznámil mi Edward, když se vrátil z ložnice. „Za chvíli budu zpátky.“

„Dobře,“ kývla jsem a nastavila rty, aby mi mohl dát pusu. „Ahoj.“

„Ahoj,“ rozloučil se a za chvíli za ním zaklaply dveře. Přestala jsem to řešit a šla jsem si udělat kávu, aby mě to trochu povzbudilo.

Když se Edward nevrátil ani na oběd, vzala jsem si z ledničky jogurt, abych se alespoň trochu najedla a v hlavě mi začalo vrtat, kam asi šel. Je v průseru? Co to mělo znamenat? V jak velkým průseru je a proč? Udělal snad něco nezákonného? V hlavě se mi přehrávaly ty nejhorší scénáře a začínala jsem být jako na trní. Nemohla jsem se soustředit na práci, tak jsem najela na hry. Uvařila jsem si ještě jednu kávu na uklidnění a pěknou chvilku jsem hrála moje nejoblíbenější kuličky. Ale ani ty mě neuklidnily tak, jak jsem si představovala.

Nervózně jsem se zvedla od stolu a začala jsem přecházet od okna ke kuchyni a zpátky. Napadlo mě, že bych mohla dát vyprat prádlo, které jsem měla v nemocnici, tak jsem se alespoň na chvíli zaměstnala. Ale to bylo maximálně deset minut. Víc ani ťuk. Posadila jsem se k televizi a přistihla jsem se, jak v ruce držím telefon a hledám Edwardovo číslo. Rychle jsem volbu smazala a telefon schovala. Nechtěla jsem vypadat jako stíhačka. Chodila jsem po bytě z pokoje do pokoje a snažila si najít nějakou práci. Bezúspěšně. Tak jsem si zase sedla na gauč a hypnotizovala vypnutou televizi.

Jak jsem uslyšela zachrastit klíče v zámku, vyskočila jsem a skoro jsem ke dveřím běžela. Počkala jsem, než Edward otevřel a se založenýma rukama jsem čekala vysvětlení. Trochu mě překvapila velká taška, kterou Ed hodil ke dveřím do ložnice, ale jinak mě to nerozhodilo.

„Ahoj, koupil jsem zmrzlinu. Dáš si?“ usmál se a natáhl se pro pusu. Bez jediného výrazu jsem si ji nechala dát a pak jsem šla za ním do kuchyně.

„Kde jsi byl?“ Zvědavost mě přemohla.

„Jdu pozdě? Promiň. Nějaké komplikace doma. Ale už jsme to vyřešili, takže můžu být jenom a jenom s tebou.“

„A co ta taška?“ vzpomněla jsem si.

„Jo, přivezl jsem si trochu svých věcí. Nevadí?“

„Ne, jasně že ne. Trochu zredukuju svoji skříň, aby sis to měl kam dát,“ rozhodla jsem se a šla do ložnice. Otevřela jsem část skříně, kde jsem měla nejméně věcí a začala jsem to stěhovat do druhé půlky.

„Co kdybychom si skočili někam na večeři?“ Edward přišel ke mně a objal mě kolem pasu.

„Můžeš si to sem nastěhovat a já si to rozmyslím.“ Dala jsem mu pusu a zvedla jsem se. Nohou jsem mu přikopla tašku a šla jsem do kuchyně pro zmrzlinu, kterou přinesl. Načala jsem ji a šla jsem zpátky za Edem.

„Jak jseš na tom?“ Lehla jsem si do postele a sledovala ho, jak rovná oblečení.

„Za chvíli klidně budeme moct jít. A co kdybychom zašli na něco do kina?“

„Jsi trochu nabuzený, ne?“ nadzvedla jsem obočí a převalila jsem se na bok.

„Spíš nadržený,“ zašeptal mi do ucha a převalil se ke mně.

„Tak to rychle zchladni,“ řekla jsem a poplácala ho po tváři. „Mám hlad, takže jdeme na večeři.“

„A neodložíme to ještě chvilku?“ Převalil si mě pod sebe a sám se vyhoupnul nahoru.

„Ne,“ vydechla jsem, protože mě začal líbat na krku. „Protože… Protože pak už se nikam nedostaneme.“

„Bello,“ zaúpěl ublíženě a svalil se vedle mě.

„Jdu se obléknout,“ zasmála jsem se a i se zmrzlinou vylezla z postele. „Půjdeme k číňanům?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla, co si mám vzít na sebe. „Nebo někam jinam?“

„Jak chceš. Klidně si můžeme dopřát romantiku,“ zašklebil se na mě.

„Ne, jdeme k číňanům. Dneska se mi nechce chovat vůbec slušně.“ Vytáhla jsem ze skříně rifle a obyčejné tričko.

„Budeme se tedy chovat neslušně,“ konstatoval Edward.

„Jo,“ přikývla jsem a začala se převlékat.

„A co kdybychom se chovali neslušně ještě teď?“ Edward za mnou přilezl a stáhl mě za ním na postel.

„Ne,“ zavýskla jsem se a snažila se postavit zpátky na nohy. „Mám hlad. Edwarde, prosím. Já chci jíst čínský nudle a můžeme si je klidně vzít sem.“

„Bello, nemáš tušení, jak moc mě tohle tvoje odmítání bolí,“ zaskučel.

„Potom ti to vynahradím, slibuju,“ zašeptala jsem mu do ucha a postavila se na nohy. Než mě znovu stihnul stáhnout na postel, zmizela jsem v koupelně, abych se učesala. Na make-up jsem kašlala. Byla jsem moc líná.

Akorát jsem vyšla z koupelny na chodbu, abych si vzala bundu a přidal se ke mně Edward. Už oblečený a připravený. Vzal mě za ruku a společně jsme vyšli z bytu. Pěkně procházkou jsme došli do restaurace, objednali si jídlo a čekali, než nám ho přeochotný číňan přinese. A Edward byl pěkně netrpělivý.

„Nech toho!“ okřikla jsem ho tiše, když začal prozkoumávat rukou strukturu švů mých kalhot.

„Když já už to nemůžu vydržet,“ omlouval se šeptem a dál hladil moje stehno.

„Edwarde!“ zasyčela jsem a číňan nám konečně přinesl naše krabičky s jídlem. Prudce jsem se zvedla, a tak ze sebe shodila jeho ruku. On jen něco poznamenal, ale pak vzal jídlo a ruku v ruce jsme vyšli z restaurace.

„Musíme jít rychle. Už mám vážně hlad,“ napomínala jsem ho, když se loudal za mnou a pořád mi někam sahal.

„Ano, musíme jít rychle nebo…,“ přiskočil ke mně a svoje rty přitisknul k mému uchu, „nebo mi asi prasknou kalhoty.“

„Edwarde,“ vypískla jsem, až se na nás pár lidí otočilo. „Ty jeden úchyle.“

„No tak, Bello,“ zaúpěl, když jsem se mu vytrhla z obětí.

„Nadrženče,“ zasyčela jsem a rychle jsem běžela ke dveřím, protože už jsme byli skoro doma. Chtěla jsem mu zavřít před nosem, ale on byl najednou u mě. Lekla jsem se, protože před chvílí byl ještě pár metrů před barákem, ale touha po vítězství a být první doma mě hnala dopředu.

Rychle jsem zaběhla do výtahu a než stihl přistoupit za mnou, už jsem jela nahoru. Byla jsem si jistá, že tam budu rychleji a dost mě překvapilo, že to tak nebylo. Ed už totiž odemykal, a to jsem nemohla dopustit. Jakmile otevřel dveře, proklouzla jsem kolem něj a dveře jsem zavřela.

„První,“ zavolala jsem přes ně a smála se.

„Ale já mám jídlo,“ připomněl mi nadšeně a můj úsměv ztuhl na rtech. Sakra, to jsem nedomyslela.

„A když tě pustím, dáš mi to, co mi patří?“ zkoušela jsem vyjednávat a on se zasmál.

„Hm, možná. Budu požadovat výkupný.“

„Výkupný?“ řekla jsem a polkla nahlas.

„Hodně velký výkupný,“ mluvil naprosto vážně a já kousíček pootevřela dveře, abych viděla jeho výraz. „A taky nedostaneš nic k večeři.“

„To teda ne!“ vykřikla jsem nazlobeně a otevřela dveře úplně. „Jedna porce je moje.“

„Ale nepovídej.“ Cvrknul mě do nosu a proklouzl do chodby. Zavřela jsem dveře a už jsem si to štrádovala za ním do kuchyně.

„Dej mi to jídlo!“ přikázala jsem, protože můj žaludek už dělal kotrmelce. Ale když mi v něm hlasitě zakručelo, Edward se zasmál a oběma nám podal příbor.

„Dobrou chuť,“ popřál mi, usmál se a konečně mě nechal najíst.

Celou večeři jsem měla v sobě během několika minut, a pak už jsem si jenom hladila spokojeně nafouknuté břicho. Počkala jsem, než dojedl i Ed a sklidila jsem ze stolu.

„Veverko?“ ozvalo se za mnou, když jsem umývala příbory.

„Hm?“

„Pojď se semnou pomilovat,“ navrhl mi bez obalu a musela jsem se pro sebe usmát.

„Ale, ale.“ Pomalu jsem se otočila od dřezu a laškovně jsem se usmála.

„Nenech se prosit,“ zašeptal a zvednul se ze židle.

„Nech si odstup, chlapče,“ varovala jsem ho a on se usmíval stále víc.

„Nenechám,“ oznámil mi a už stál těsně u mě.

„Nenechávej,“ vydechla jsem omámeně a přitáhla si jeho rty ke svým. A chvíli na to už jsem seděla na kuchyňské lince a on se snažil dostat mezi moje nohy, aby byl ještě blíž.

Hladově se přisál na moje rty a moje ruka mu sjela na zadek. Přitáhla jsem si ho ještě blíž a i přes látku kalhot jsem cítila jeho vzrušení. Ruce jsem přesunula na zip a knoflík a rychle jsem je rozepnula. Kalhoty mu sjely ke kolenům a on sám je potom sundal úplně. Za chvíli se na zemi válelo i moje tričko a podprsenka. Šlo to po sobě pěkně rychle. Najednou už jsem neseděla na kuchyňské lince, ale ležela jsem nahá na gauči a mezi stehny jsem měla i nahého Edwarda. Ve vteřině jsme spojily naše těla a věnovali jsme se naší rozehrané milostné hře.

14. kapitola - 16. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 15: