Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 11

27.06.2011 (08:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4142×

„Děkuju, že jsi mi pomohl zapomenout,“ zašeptala jsem a políbila ho jemně na hruď.

„Kdykoli. Vždycky můžeš přijít a to mi připomíná…“ Zvednul se z postele a stále nahý někam odešel. Když se vrátil, vzal moji ruku a rozevřel mi dlaň. Potom do ní dal klíče a zabalil mi je do dlaně. „Můžeš sem přijít vždycky. Teď jsou tvoje.“

„Má to nějaký důvod?“ nadzvedla jsem obočí zvědavě.

„Nechci, abys ještě někdy musela čekat venku na chodbě, když budeš nutně něco potřebovat. Respektive budeš nutně potřebovat mě,“ usmál se.

„Věříš si,“ poznamenala jsem jen tak a on sebou plácnul vedle mě.

„Ani nevíš jak,“ přitáhl si mě na polibek a pak už mě nepustil. Musela jsem mu silou odpáčit ruku z mé tváře a pak se mi podařilo trochu odtáhnout.

„Musím jít,“ zašeptala jsem. „Užívám si tu s tebou, zatímco naše těhulkaka pracuje od nevidím do nevidím.“

„Mám nápad,“ zahýbal laškovně obočím a začal sbírat své oblečení.

„Edwarde, co chceš dělat?“ Vyskočila jsem, jako kdyby mě něco píchlo do zadku. „Zastav se a řekni mi, co chceš dělat!“

„Oblíkni se a buď v klidu.“ Dal mi do ruky moje oblečení a zmizel v koupelně.

Vůbec jsem ho nechápala, ale poslechla jsem. Oblékla jsem se a on se u mě objevil už v bundě a podával mi tu mojí.

„Já se obléknu, až mi řekneš, co tě napadlo a co tu vyvádíš.“ Založila jsem si ruce na prsou a čekala jsem, co z něj vypadne.

„Budu ti pomáhat v baru,“ oznámil mi s pyšným výrazem.

„A co tvoje škola, hm? Navíc o tom nic nevíš.“

„Do školy chodím jen dopoledne nebo jen když se mi chce, jako že poslední dobou už se mi moc nechce. A co se týče baru, můžeš mi všechno vysvětlit,“ pokrčil rameny nezaujatě. „No tak, Bello, vždyť o nic nejde.“

„Tobě možná o nic nejde, ale…“

„A o co jde tobě?“ skočil mi do řeči. „Jen to zkusíme. Neříkám, že mám talent na komunikaci s lidmi, ale chlast umí nalejvat každej.“

„Ne, nemůžu tě do toho zatáhnout,“ zakroutila jsem hlavou.

„Jsi tak paličatá, ale já udělám všechno proto, aby sis to rozmyslela. Potřebuješ trochu oddych, takže…“

„Ne,“ zakroutila jsem znovu hlavou.

„Okamžitě si to rozmysli!“ zasyčel mi do obličeje.

„Prostě ne!“ křikla jsem a čapla jsem svoji bundu, kterou držel.

„Bello,“ povzdychnul si. „Jen dneska. Uvidíš, jak mi to půjde a pak mě klidně můžeš vyhodit. Jen mi dej šanci.“

„Fajn, fajn, fajn,“ rozhodila jsem rukama. „Ale vyleješ jen kapku a letíš.“

„Vidíš, jak to jde,“ políbil mě a podal mi bundu. „Tak jdeme.“

„Jsem tu autem, vezmu tě,“ zamumlala jsem podrážděně a on jen debilně přikyvoval. Byl tak nadšený, že si div nepískal nebo neposkakoval a mně to lezlo na nervy.

„A nemůžeš se tvářit trochu normálně?“ okřikla jsem ho a on se pobaveně rozesmál. Měla jsem co dělat, abych mu jednu nevrazila. Tolik mě tohle jeho chování vytáčelo.

„Promiň.“ Objal mě kolem ramen a spolu jsme šli k autu. Nasedli jsme a já měla pocit, že se chystám udělat největší blbost ve svém kratičkém životě.

V baru jsme narazili na úplnou pohodičku. Claire s Danem byli u baru a pěkně se bavili. Pár lidí si spokojeně bužírovalo na všem možném a byli spokojení. To bylo hlavní.

„Vážení, nerada tu ruším vaše lehárko, ale chci vám představit naši novou posilu. Teda, zatím jen pro dnešek. Edward se nabídl, že mi tu bude večer pomáhat,“ oznámila jsem jim a Claire se k němu nadšeně vrhla.

„Ahoj,“ natáhla k němu ruku. „Jsem Claire, ale už se trochu známe. Jsem ráda, že se našel někdo, kdo tu nenechá Bellu samotnou.“

„Moc mě těší, Claire,“ usmál se omračujícím úsměvem a jí se div nepodlomily kolena. Za to Dan se naštvaně zvednul.

„S ním tu pracovat nebudu,“ zaprskal naštvaně a zabouchnul se v kuchyni. Všichni jsme zaraženě koukali a ve mně se zase vařila krev.

„Za chvilku přijdu,“ omluvila jsem se a šla za ním. Rozrazila jsem dveře a on se na mě usmál. On, který za všechno mohl, se na mě smál!

„Bello, potřebuješ něco?“

„Co si sakra myslíš?“ spustila jsem nazuřeně. „Vrazíš mi pod nos výpověď a pak si tady budeš vyskakovat, s kým budeš a s kým nebudeš pracovat? Nemyslíš, že už je toho dost? Já to ho mám dost! Takže si seber svoje saky paky a vypadni!“ přikázala jsem mu a z kuchyně jsem vystřelila jako namydlený blesk. Bohužel jsem dřív mluvila, než myslela. Pozdě mi došlo, že na jeho místo nikoho nemám.

Edward s Claire na mě koukali jako kdyby mě nikdy neslyšeli křičet, a když vylezl Dan se všemi svými věcmi z kuchyně, bylo vymalováno úplně.

„Tak se tu mějte pěkně. Ať ti to jede, Bello. Rád jsem vás poznal,“ rozloučil se a Claire líbnul na tvář. U mě si to naštěstí nedovolil. Dala jsem mu poslední sbohem a pak snad na vždy zmizel.

„A je to,“ vydechla jsem a pak dodala: „v prdeli.“

„Až tak?“ pohladil mě Edward po zádech.

„Jo, protože místo něj nikoho nemám,“ složila jsem si hlavu do dlaní a nejradši bych se šla někam zahrabat.

„Nemusela si ho hned vyhazovat. Mohla jsi ještě chvilku počkat,“ vložila se do toho Claire.

„To vím taky!“ vyštěkla jsem na ní podrážděně a ona sklopila hlavu. „Promiň, nemyslela jsem to tak,“ začala jsem se hned omlouvat. Ona jen kývla a zmizela na place.

Bez dalších okolků jsem čapla Edwarda za ruku a zatáhla ho za bar. Začala jsem mu ukazovat všechno potřebné a on napjatě poslouchal. Vysvětlila jsem, jak to tu chodí a dalších milion věcí, které vědět potřeboval.

„A teď mi uvař kafé,“ zaúkolovala jsem ho, abych si ověřila, že si to opravdu pamatuje. „Můj hrnek je ten velký s těma srdíčkama.“

„Jasně,“ usmál se a začal připravovat.

Za chvíli už přede mnou stála lákavě vonící káva s mlékem naservírovaná s omamným Edwardovým úsměvem a ještě navíc s polibkem. Někdo by řekl, co víc jsem si mohla přát, ale mě momentálně tížil jediný, ale velký problém. Jenže to jsem si měla rozmyslet dřív. Teď už to nevytrhnu.

„Díky,“ zamumlala jsem a pro jistotu nahodila úsměv. Hned jsem se napila a můj organismus nadšeně zaplesal. Tohle jsem tolik potřebovala.

„Edwarde, připrav mi, prosím, dvě pressa, já zatím vezmu další stůl,“ zaúkolovala ho Claire a on se hned ujal objednávky.

Podruhé jsem se přesvědčila, že si všechno z mého výkladu pamatuje naprosto na jedničku. Bezchybně udělal dvě pressa ještě dřív, než přišla Claire s další objednávkou a pak se v baru objevila partička pubertálních holek. Chvíli se rozhlížely, kam si půjdou sednout, ale jak za barem uviděly Edwarda, jejich kroky mířily přímo k baru. Posadily se na barové židličky a já si stoupla.

„Budete si přát, dámy?“ zeptala jsem se dřív, než to stihl udělat Edward a ony se na mě všechny zamračily.

„Já si dám dvojku červeného,“ objednala si jedna a ty ostatní jen přikyvovaly. Nakonec si stejně po delším dohadování objednaly celou lahev, a i když se bavily mezi sebou, po Edwardovi stále pokukovaly a jak se zdálo, byl z toho celý pryč. Opětoval jim úsměvy a dělal, co jim na očích viděl.

„Claire, běž už domů, my to tu s Edwardem už zvládneme. Dneska to vypadá na pohodičku.“ Pohladila jsem ji po zádech, když se vrátila k baru s prázdnými skleničkami.

„Můžu tu ještě být, jestli potřebuješ,“ namítla, ale já jen zakroutila hlavou.

„Pozdravuj Jamese a uvidíme se zítra,“ usmála jsem se a ona se šla obléknout.

„Tak ahoj,“ rozloučila se a pomalu šla domů.

Znovu na mě dopadla ta melancholie. Edward přede mnou otevřeně flirtoval s těma babkama a já tu zůstala sama, jako kůl v plotě. Nikdo se o mě nezajímal. O moje problémy a dalších milion věcí, které mě trápily. Připadala jsem si zlomená a zrazená. Nikoho jsem najednou neměla. Claire čekala rodinu, Edward byl poněkud nepoužitelný a rodiče, kdyby zjistili, jak se k sobě chovám, asi by mě vydědili. Byla jsem na pokraji sil a ještě to nekončilo. A jak jsem tam tak seděla a koukala na tu spoustu alkoholu, nenapadlo mě nic lepšího, než si vzít první flašku, na kterou jsem narazila, skleničku a zmizet v prázdné kuchyni. Hned jsem si nalila velkého panáka a okamžitě jsem to do sebe kopla. Otřásla jsem se a konečně jsem se podívala na etiketu. Čtyřiceti procentní vodka. To bude rychlá smrt.

Nalila jsem si dalšího panáka, pak ještě jednoho a ještě a najednou byla lahev z půlky prázdná. A čekané otupění se nedostavilo. V zoufalosti jsem si nalila dalšího a objevil se u mě Edward.

„Bello,“ zašeptal a hned mi skleničku vytrhl z ruky.

„Co děláš?“ obořila jsem se na něj nevrle a chtěla jsem si skleničku vzít zpátky. On ale ucuknul rukou, abych na ní nedosáhla už vůbec. „Vrať se ke své činnosti a o mě se laskavě nestarej.“

„Už odešli,“ oznámil a já si jen odfrkla. „Všichni. Nikdo tu není. Můžeme jít domů.“

„Já nikam nejdu,“ zamumlala jsem, a když mi nechtěl dát skleničku, napila jsem se rovnou z láhve, kterou mi hned vzal taky. Pěkně nasraně jsem se na něj podívala, ale on mě ignoroval.

„Pojď, uklidíme to tu spolu a já tě odvezu domů, aby ses mohla vyspat.“ Vzal mě za ruku a táhnul mě k baru. Tam mě posadil na židli a chvíli mě pozoroval, aby zjistil, jestli spadnu nebo ne. Naštěstí jsem byla se svou stabilitou ještě kamarádka.

„Musím umýt kávovar.“ Stoupla jsem si rychle a trochu to se mnou zacloumalo.

„Já to umyju.“ Posadil mě znovu na židli.

„Ne, ne. Ty to neumíš,“ odporovala jsem mu.

„Tak to umyješ ráno. Pojď, odvezu tě domů hned. Ono se to nezblázní, když to tu vydrží do rána.“ Položil hadr k umyvadlu a šel zpátky za mnou. Vzal mě kolem pasu a tak mě podpíral.

„Kabelku.“ Natáhla jsem se zpátky k baru a chytila jsem jí. „Můžeme.“

„Kde máš klíčky od auta?“ zeptal se a opatrně mě posadil na kapotu.

„V kapse.“ Ale upřesnit jsem to nedokázala. Edward začal hledat úplně v každé kapse, a kdyby mi to dřív připadalo vzrušující, teď jsem na to neměla ani pomyšlení. Snažit se utopit depku v alkoholu byl špatný nápad. Zapomněla jsem, že v něm umí plavat.

Nakonec se mu povedlo klíče najít a posadil mě na sedadlo spolujezdce. Sám si sednul za volant a vezl mě domů. Koukala jsem z okýnka a možná mi Edward i něco říkal, ale já ho neposlouchala. Nechtěla jsem ho poslouchat. Snažila jsem se na nic nemyslet.

„Bello,“ zatřepal mi Edward ramenem a já se lekla. „Už jsme tady.“

„Jo jo,“ zakývala jsem hlavou a pomalu jsem vylezla.

„Mám jít s tebou nahoru?“

„Ne, já to zvládnu. Díky, ahoj.“ Vzala jsem si od něj kabelku, klíče od auta a bez jediného pohledu jsem šla ke vchodovým dveřím.

Výtahem jsem vyjela nahoru a po menším boji s klíčem jsem se konečně dostala do bytu. Trochu hlasitěji jsem zabouchla dveře, skopla jsem boty a šla jsem do postele. Úplně oblečená jsem se přikryla a snažila se zabrat. Nepovedlo se mi to, protože jsem v hlavě měla pořád hrozně moc věcí. Tak jsem sebrala všechny síly a šla jsem si dát sprchu. Stálo mě to trochu víc sil, než jsem předpokládala, ale nakonec jsem se vysprchovala, převlékla do pyžama a dostala jsem se bez úhony znovu do postele. A konečně se mi podařilo usnout.

Byl to ovšem spánek za všechny prachy. Takové bláznivé a děsivé sny se mi snad nezdály nikdy. Ani jsem si vlastně nedokázala vzpomenout, o čem to bylo, ale věděla jsem, že to bylo děsivé. Navíc jsem se necítila vůbec odpočinutá, ba naopak. Ale musela jsem vstávat. Sice mě trochu pobolívala hlava, ale nejspíš to bylo z toho pití. Teď jsem byla Edwardovi vděčná, že mě dovezl domů a zabránil tomu, abych se cítila ještě hůř. S velkým přemáháním jsem vylezla z postele a oblékla se. Dala jsem si vařit vodu na kávu a mezitím jsem posnídala poněkud gumový rohlík. A to jsem ho do sebe musela ještě soukat násilím. Protože čas nebezpečně utíkal, kávu jsem vypila ještě vařící a se spáleným jazykem jsem se šla obout.

Unaveně a znuděně jsem se doploužila do baru. Byla jsem tam první. Claire měla přijít až na půl jedenáctou, což stejně nedodržovala, takže jsem ji čekala v devět a Dan… ten už byl dneska, kdo ví, kde. Hned jsem si uvařila už druhou kávu a dala jsem se pomalu do úklidu. Včera jsem ho jaksi nebyla schopna. Zamračila jsem se nad tou vzpomínkou a vytáhla jsem z myčky skleničky na vyleštění. Jak jsem si myslela, po deváté dorazila Claire a hned začala vyzvídat.

„Tak co? V kolik jste to tu zapíchli?“

„Já nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Jak nevíš?“ Nadzvedla obočí nevěřícně.

„Nevím, byla jsem trochu pod obraz. Edward mě vedl domů. Trochu jsem se napila. Nějak to prostě na mě padlo.“ Pokrčila jsem rameny a ona mě objala.

„Bude to dobré, uvidíš. Něco spolu uvaříme,“ usmála se.

„Dobře,“ zamumlala jsem a pevně jí objetí opětovala. „Tak já se tam jdu do toho doupěte podívat, a když tak skočím pro něco do obchodu.“

„Jasně, já to dodělám tady,“ usmála se Claire a převzala po mě leštění skleniček.

V kuchyni to vypadalo, jako kdyby vybuchla atomovka. Nádobí naštěstí bylo umyté, tak jsem ho jen naskládala do polic, a když jsem rentgenovala lednici, přišla za mnou Claire.

„Je tu Edward,“ oznámila mi s potutelným úsměvem.

„Co chce?“ zamručela jsem nevrle.

„To netuším,“ pokrčila rameny a odešla. Zavřela jsem lednici a šla jsem za ní.

10. kapitola - 12. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 11: