Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 10

06.06.2011 (19:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4968×

„Bello, uklidni se,“ šeptala vedle mě opatrně Claire a pomalu se dotkla mých prstů, ve kterých jsem držela nůž. „Pojď. Polož ten nůž a já ti uvařím čaj. No tak Bello,“ zašeptala znovu a snažila se moje prsty, které křečovitě svíraly nůž, odpáčit.

Když se jí to konečně povedlo, odhodila nůž zpátky na stůl a všemi silami mě vytáhla z kuchyně. Donutila mě si sednout na barovou židličku a začala mi vařit čaj.

„Kafe by nebylo?“ Ohrnula jsem nos nad velkým hrnkem a čajem, který voněl po ovoci.

„Určitě už si jich dneska měla víc než dost,“ zamračila se a já si usrkla.

„Co si o sobě myslí, kretén jeden. Že je ředitel zeměkoule?“ Musela jsem si ulevit.

„To ale nebyl důvod, abys ho ohrožovala nožem.“

„Nejradši bych ho do něj zapíchla,“ zasyčela jsem naštvaně a ona mě pohladila po ruce.

„Jak si vlastně dopadla při pátrání?“ zajímala se, aby mě odvedla od vražedných myšlenek. A povedlo se jí to.

„Nijak. Obvolala jsem všechny a o nikom nevědí, a když jsem zastavovala před pracákem, volala jsi mi ty. Tak jsem se sebrala a jela jsem zpátky sem.“

„Promiň, ale nemůžu tu na tebe koukat. Nechceš jít domů a pořádně se vyspat, odpočinout si, odreagovat se? Nebo jdi za Edwardem, jsem si jistá, že tě rád uvidí.“

„Jo, rád mě uvidí, protože bude mít chuť mě ojet,“ zahučela jsem a ona se zasmála.

„Tak navštiv rodiče,“ plánovala mi.

„Tam jsem byla v neděli. A navíc, kdyby mě viděla takhle máma, dostala bych domácí vězení, zabavila by mi telefon i notebook a za slovo práce, nebo bar bych akorát tak pokaždém vyslovení dostala facku.“

„Jdi se vyspat, na pracák zajdeš zítra.“

„Nechce se mi spát,“ odporovala jsem, i když to tak úplně nebyla pravda.

„Tak tu na mě alespoň nekoukej jako zombie,“ okřikla mě už naštvaně.

„Promiň,“ kuňkla jsem a schovala obličej do hrnku.

„Bello, takhle se zničíš. Zajímá mě, jak dlouho tohle vydržíš. Pochybuju, že jsi od rána něco snědla, piješ jenom kafe a jen se nervuješ. Hoď všechny starosti alespoň jednou za hlavu. Zajdi za Edem, vyrazte si do kina, na večeři, nebo zůstaňte jen tak doma, hlavně si prosím tě odpočiň. Nerada bych tu měla novou šéfovou.“

„Co tím myslíš?“ Hodila jsem po ní podezíravý pohled.

„Že tímhle stylem se za chvíli složíš nebo zblázníš,“ vysvětlila mi a já si už po několikáté dnes povzdechla.

„Asi si půjdu domů odpočinout. Máš pravdu.“ Dopila jsem čaj a stoupla jsem si. Už jsem nějak neměla náladu poslouchat to její věčné lamentování, že si tímhle životním stylem akorát zničím zdraví a bála jsem se, že bych řekla něco, co by nešlo vzít zpátky, a já bych toho litovala. „Večer se tu ale určitě objevím, abych to za tebe vzala. Nemůžeš tu takhle dřít.“

„Kdyby něco, zkusím zavolat Lucy, třeba bude mít chvilku a pomůže mi tu,“ usmála se poněkud tajemně.

„Dobře.“ Kývla jsem s širokým zívnutím. „A zavolej mi, kdyby Dan dělal problémy. Vím, jak to tu bylo včera.“

„Neboj, já už ho zpacifikuju. Jdi nabrat síly.“ Objala mě a do baru přišli první hosté. Povzbudivě jsem jí poplácala po zádech a odešla jsem.

Cesta domů byla skoro za trest. Spánkový deficit mě dostihl a já měla co dělat, abych náhodou neusnula za volantem. Jakmile jsem si ale lehla do postele, spánek jako kdyby zmizel. Převalovala jsem se v posteli, až jsem usoudila, že to nemá cenu. S dekou a telefonem, kdyby něco, jsem se přesunula do obýváku, zapnula jsem televizi a přitom jsem ještě nakrmila rybičky. Sama bych asi taky měla něco sníst, ale jelikož jsem neměla hlad ani chuť, nemělo cenu si něco dělat. Uvelebila jsem se tedy před televizí a zaposlouchaná do nějaké debilní telenovely jsem usnula.

S trhnutím jsem se probudila a vedle hlavy mi vibroval a nahlas zvonil telefon. Nevzpomínala jsem si, že bych ho tam položila ale co. Se strachem, že se něco stalo v baru, jsem vymrštila ruku, až jsem si určitě natáhla sval, a když jsem se podívala, kdo volá, najednou jsem byla podrážděná, že mě budí ze sladkého bezesného spánku.

„Jo,“ zahučela jsem otráveně.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě Edward nadšeně a ani můj tón hlasu ho neodradil.

„Ahoj,“ zamručela jsem a protáhla ztuhlé tělo.

„Tak rád tě slyším, proč ses mi neozvala?“ spustil.

„Viděli jsme se v neděli nebo kdy, ne?“ odbyla jsem ho.

„Já vím, ale stýská se mi po tobě. Můžu se za tebou zastavit v baru? Nebo nechceš se stavit za mnou?“

„Nejsem v práci. Nebylo mi dobře, tak jsem šla domů.“

„Bello, co se stalo? Zníš nějak divně.“ Konečně si všimnul.

„Nic, jen nějaké starosti. Moc jsem toho v noci nenaspala.“

„Jaké starosti. Co se stalo? Řekni mi to, třeba ti budu umět pomoct,“ přemlouval mě.

„Nechci to řešit takhle přes telefon,“ odbyla jsem ho.

„Zítra se u mě zastav. Budu tě odpoledne čekat, ano? Povíš mi, co se děje. Popovídáme si o tom a třeba vymyslíme nějaké řešení.“

„Hraješ si na psychologa?“ neodpustila jsem si rýpnutí.

„Jen ti chci pomoct,“ bránil se a já se přes to všechno musela usmát. Bylo hezké mít pocit, že tu je někdo, komu se můžu vypovídat, aniž by tušil, o čem vlastně mluvím.

„Dobře, ještě uvidím, jak to bude v baru. Claire je tam na všechno sama a…“ zarazila jsem se. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli mu to tajemství můžu svěřit.

„Zítra odpoledne tě budu čekat. Odpočiň si,“ začal jako Claire.

„O to jsem se pokoušela, než si mě vzbudil,“ odsekla jsem.

„Promiň, netušil jsem. Už nebudu rušit. Dobrou noc,“ popřál mi a než jsem se stihla rozloučit i já, položil to. Položila jsem telefon opatrně na podlahu, vypnula jsem televizi, ale znovu už se mi usnout nepodařilo. Holt mi prostě bude muset ta hodinka stačit.

I když jsem věděla, že nesmím v baru nechat Claire samotnou, nedonutila jsem se vstát. Jako nějaký blázen jsem pozorovala rybičky, jak plavou sem a tam. Byla jsem beznadějný případ. I ty rybičky mě zaměstnaly natolik, že mi celé odpoledne uteklo jako voda. Ale alespoň k něčemu to bylo dobré. Kdyby mi zítra nevyšel úřad práce, napadlo mě, že bych mohla navštívit nějakou hotelovou školu a zeptat se, jestli by nebylo vedení pustit někoho schopného a zodpovědného ke mně do baru na praxi. Tak bych našla alespoň nějaký čas na hledání opravdového kuchaře. Všechno se to najednou zdálo tak jednoduché, až to nemohlo být možné.

Za setmění jsem sebrala kabelku a jako zombie, kterého někdo ovládá, jsem vylezla z bytu. Nasedla jsem do auta a úplně mimo jsem jela do baru, kde vládla opravdu uvolněná atmosféra.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Claire, která zrovna připravovala nějaký drink.

„Ahoj,“ usmála se na mě. „Spala jsi?“

„Jo, spala, neměj starosti,“ usmála jsem se a rozhodně jsem nechtěla říkat, jak jsem vlastně spala dlouho. Akorát by mi zase vynadala. „A co Dan, byl v pohodě?“

„Něco jsme si vyjasnili a šlo nám to jako za starých časů.“ Poplácala mě po rameni a odešla na plac. Nechtěla jsem jí věřit, tak jsem se šla přesvědčit na vlastní oči.

„Bello, už jsi zpátky? Promiň mi to ráno, trochu jsem to přecenil. Dáš si něco k večeři? Mám tu hranolky a rybí prsty,“ omluvil se mi Dan a zahrnul to do nabídky večeře.

„Trochu mi nandej.“ Kývla jsem a uvědomila jsem si, jak se mi žaludek stahuje. Abych do sebe dostala i trochu vitamínů, sama jsem si nakrájela zeleninu a šla jsem se najíst za Claire na bar.

„Večeříš? Dobrou chuť,“ popřála mi a věnovala se další objednávce.

„Dojím to a vystřídám tě. Jdi potěšit domů svého snoubence.“

„Hlavně nechvátej,“ napomenula mě a nechala mě v klidu najíst.

Večeře byla výborná, ale protože jsem celý den nic nejedla, měla jsem žaludek totálně scvrklý a víc než půl porce se do něj nevešlo. Claire se na mě ošklivě podívala, ale opravdu už se do mě víc nevešlo.

„Dobře, jsem hotová, můžeš odfičet. Budeš to mít akorát.“ Zvedla jsem se ze židle.

„Bello, víš, že tady klidně zůstanu,“ postavila se mi Claire.

„Víš co, nedržkuj a vypadni už,“ použila jsem její hlášky z rána.

„Seš hnusná,“ zašklebila se, ale poslušně odložila zástěru a rozloučila se se mnou. „Uvidíme se zítra.“

„Přesně tak, hezky se vyspi a pozdravuj tatínka,“ usmála jsem se a v koutku hlavy už jsem si plánovala, jak si dopřeju další várku kofeinu, který mě zase trochu nakopne.

Bohužel než jsem si stihla kávu uvařit, nahrnula se k baru pánská společnost a začala mě vydatně zaměstnávat. Nezáleželo na tom, že zítra je normální pracovní den. Nalévala jsem panáky o sto šest.

„Slečno, co kdybyste si dala s námi?“ usmál se na mě ten, co objednával nejvíc.

„Je mi líto, ale já nepiju. A hlavně ne v pracovní době,“ usmála jsem se.

„Ale no tak. Připijeme si na tenhle váš skvělý podnik,“ přemlouval mě, ale já pořád měla v živé paměti, jak to dopadlo na silvestra. A hlavně po něm.

„Ne, opravdu ne. Jsem tu autem,“ odmítala jsem stále a on se naštěstí poraženě stáhnul.

Nakonec vypadli až těsně před půlnocí. Snažila jsem se je zastavit už dřív, ale vážně to nešlo. Byli hrozně neodbytní, ale alespoň jsme zase jednou za čas pořádně vydělali. Ne, že by to bylo něco podstatného, ale i taková částka za jeden večer byla víc než úspěšná.

Domů jsem se dostala asi v půl jedné, ale přesto, že jsem se cítila jako mrtvola, zase jsem nemohla vůbec zabrat. Převalovala jsem se, a i když jsem si dala druhou sprchu a vypila sklenici mléka, stejně jsem neusnula. Nevím, co to se mnou bylo. Cítila jsem se unaveně jako nikdy, ale přesto mě spánek navštívil až těsně nad ránem a to na ubohé tři hodiny. Jen co jsem si stoupla z postele, div to se mnou nešvihlo zpátky. Byla jsem malátná a motala se mi hlava. Zkusila jsem vstát znovu, pomaleji a bylo to alespoň o něco lepší. Doploužila jsem se do kuchyně a první, co jsem udělala, dala jsem si vařit vodu na kávu. Jen tak pro orientaci jsem nakoukla do lednice, a aby můj žaludek taky něco dostal, vzala jsem si bílý jogurt, který tu byl, kdo ví od kdy. Sedla jsem si k rybičkám a zase jsem je jak blázen upřeně pozorovala. Pomalu jsem jedla jogurt, upíjela kávu a přitom jsem si v hlavě srovnávala, kam všude zajedu a optám se po kuchaři. Nakonec jsem se oblékla a s krátkou zastávkou v baru jsem se vydala po pátrání.

První na řadě byl úřad práce. A asi to nebyla zrovna nejšťastnější volba. Bylo tam víc lidí, než jsem si plánovala, takže mě to poněkud zdrželo. A nakonec i bezdůvodně. Na to, aby mi nabídli dva týpky s piercingem v obočí a ve rtu, a kdo ví, kde ještě měl co ukryté. Navíc jeden vylezl z vězení a to bylo opravdu plýtvání časem. To bylo i na mě moc. To si budu radši vážně vařit sama, než tolerovat takováhle individua.

Najednou už jsem neměla chuť někam jezdit. Bála jsem se, že to bude zbytečné a akorát přijdu o nervy. Jenže risk je zisk, proto jsem ještě zajela do mé bývalé školy. Doufala jsem, že by mohli mít někoho opravdu šikovného, kdo by mohl vzít místo po Danovi, ale asi jsem se šeredně spletla. Místo opravdu prestižní hotelové školy, do které jsem ještě chodila já sama, jsem najednou uviděla školu plnou podivných studentů, kteří vypadali, jako kdyby vylezli nějaké hospody. Samý piercing, nagelované vlasy, zmalované obličeje, cigaretový dým, který se za nimi táhnul, a ještě mnoho horšího. I přesto jsem přednesla svou prosbu před zaměstnankyní, která měla na starosti praxe. Ale stejně jsme si jen vyměnily kontakty a zase jsem šla. Věděla jsem, že tenhle risk byl opravdu na nic. Poněkud sklesle jsem se tedy vrátila do baru, a aniž bych poslouchala nějaké rady, uvařila jsem si velký hrnek kávy.

„Tak co?“ zeptala se Claire a leštila příbory.

„Tak nic.“ Pokrčila jsem rameny. „Chceš za spolupracovníka chlápka s piercingem, co právě vylezl z basy? Nebo snad nějakýho povedenýho studentíka, co si právě vzal za vzor Justina Biebera, nebo snad někoho jemu podobného?“

„Cože? Co to tu plácáš? Spala jsi vůbec, nebo ses už úplně zbláznila?“ Vyvalila oči a já kývla.

„Nikoho lepšího jsem prostě nesehnala. Smůla, smůla, smůla.“ Praštila jsem nazuřeně do stolu a rozezvonil se mi telefon. Podívala jsem se, kdo mi co chce a moje nálada trochu povyskočila nahoru.

„Ahoj Lucy, ty moje spáso jediná,“ pozdravila jsem ji.

„Bello, právě kvůli tomu ti volám. Nemůžu nastoupit za ty dva měsíce, jak jsem ti slíbila.“

„Jak to?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Oni mě pustí, ale musím tu ještě zůstat, abych zaučila nějakou novou, nebo co to po mně chtějí. Je mi to líto. Claire to prostě bude muset zvládnout.“

„Aha,“ vydechla jsem totálně omráčeně.

„Je mi to vážně líto. Ozvu se ti, jakmile se dozvím víc, ahoj,“ rozloučila se rychle a típla to.

„Claire, já…“ vyhrkla jsem a do očí se mi nalily slzy bezmoci. „Vrátím se později,“ zvedla jsem se a s kabelkou jsem utíkala k autu.

Brečela jsem a moje nervy byly v tahu. Všechno se to na mě sesypalo a já se snažila alespoň bezpečně dojet k Edwardovi. Rozmazané vidění mi to ale poněkud ztěžovalo. Nakonec jsem šťastně dojela k cíli a honem jsem utíkala nahoru. Zvonila jsem a bouchala na dveře jako nějaký ubožák, ale Edward neotvíral. Zkoušela jsem mu i volat, ale nebylo to nic platné.

„Do prdele.“ Bouchla jsem naštvaně do zdi a sesunula jsem se po ní na zem. Objala jsem si kolena a rozbrečela jsem se ještě víc.

„Bello, co tu děláš? Pojď dovnitř.“ Objevil se vedle mě náhle Edward a vyděšeně mě pozoroval. Neměla jsem sílu vstát, ale když mi pomohl, šlo to. Odvedl mě do svého bytu a posadil mě na postel.

„Já s tebou potřebuju mluvit, už to nevydržím. Všechno se hroutí,“ brečela jsem a nechala jsem se objímat.

„Co se stalo? Řekni mi všechno,“ pobídnul mě a napjatě čekal.

„Claire je těhotná a… Lucy, kamarádka, měla to vzít za ní, jenže teď mi volala, že nemůže a Dan dal výpověď a přijde mi, že dělá všechno proto, abych ho vyhodila hned, jenže já nemůžu. Nemám nikoho, kdo by to vzal za něj. Nemám absolutně nikoho,“ zakřičela jsem naštvaně. „Nemůžu spát a jsem z toho na nervy. Oběhala jsem snad všechno, co se dalo, všechny jsem obvolala, ale žádný kuchař prostě není. Už nevím, co mám dělat.“

„Bello.“ Objal mě ještě pevněji a nechal mě plakat. „Nemůžeš se pořád tak stresovat.“

„A co mám podle tebe dělat? Ty to nechápeš. Nevím, co mě to napadlo vůbec za tebou chodit.“ Odhodila jsem ze sebe jeho ruce a zvedla jsem se. Chtěla jsem rychle odejít a on mi ani nebránil. Jediné, co mě ještě zastavilo, byl můj zvonící telefon.

„Swanová,“ ozvala jsem se ještě stále ubrečeným hlasem.

„Bello, ty brečíš?“ ozvala se s panikou v hlase Lucy.

„Ne, nebrečím. Co chceš?“ odbyla jsem ji poněkud odměřeně.

„Chci se ti omluvit. Nevěděla jsem, že ten vtip na tebe zapůsobí tak špatně. Promiň.“

„Cože? Jaký vtip?“ Nechápala jsem, o čem to vlastně mluví.

„No ten, že nemůžu u tebe nastoupit. Chtěla jsem tě trochu napnout a potom ti říct, že nastoupím klidně už zítra. Jsem volná. Promiň, byl to blbý vtip,“ vysvětlovala mi a já stejně nic moc nechápala.

„Udělala sis ze mě srandu, že nemůžeš nastoupit, protože jsi mě chtěla napnout, a teď mi jen tak řekneš, že nastoupíš hned zítra? To se ti vážně povedlo.“ Zajela jsem si rukou do vlasů a snažila jsem to prodýchat.

„Vážně se moc omlouvám. Nedošlo mi, že se zachováš takhle. Měla jsi vždycky smysl pro humor a až když mi Claire zavolala a vysvětlila mi, jak to teď je, mi došlo, že to bylo hnusný. Prostě a jednoduše, zítra nastoupím do práce a všechno spolu vyřídíme. Ještě jednou se ti omlouvám.“

„Dobře, zítra ráno přijď,“ zamumlala jsem a ukončila jsem hovor. Nějak jsem na další povídání neměla sílu.

„Co se stalo, kdo to byl?“ zajímal se hned Edward, který přišel ke mně.

„Náhrada za Claire sehnána. Pořád to ale neřeší problém s Danem,“ povzdechla jsem si a opřela jsem se o zeď.

„Zůstaň tu ještě chvilku. Tak dlouho jsem tě neviděl.“ Pohladil mě po tváři a lehce mě políbil na rty. „Vůbec na sebe nemáme čas.“

„Varovala jsem tě,“ zašeptala jsem.

„Já vím.“ Kývnul a znovu mě políbil. „A taky ti nic nevyčítám.“

„Prosím, chci alespoň chvíli na všechno zapomenout,“ zašeptala jsem a doufala, že mě jeho rty zbaví reality.

„Tak zapomeň,“ odpověděl a tím uzavřel veškerou naši debatu, protože jeho rty už mě ke slovu nepustily. A já vlastně ani nechtěla.

Nechávala jsem se líbat a přitom jsme pomalu mířili k matraci. Edward spadl dolů a mě si stáhnul na sebe. To byla jedna z mála chvil, kdy se naše rty od sebe odtrhly. Při jemném líbání jsme se pomalu vysvlékali a užívali jsme si tu společnou chvilku. Konečně jsem zapomněla na realitu. Vypustila jsem z hlavy všechno a myslela jsem jen na přítomnost. Vnímala jsem jen Edwardovy rty, které laskaly můj krk, dekolt a hned na to i prsa. Ty ho úplně fascinovaly a nemohl se od nich odtrhnout. A já jsem ani nechtěla.

Nesouhlasně jsem zamručela, když se jeho rty odtrhly a věnovaly se těm mým. To, co dělal předtím, se mi líbilo mnohem víc. V polibku se usmál a začal mi stahovat kalhoty. Ještě jsem se nadzvedla, abych mu to ulehčila a on to využil k tomu, aby mi sundal i kalhotky. Ucítila jsem jeho dotek na vnitřní straně stehna a moje touha byla příšerná. Tak moc jsem ho potřebovala, až jsem myslela, že jsem se zbláznila. Rychle jsem tedy svlékla kalhoty já jemu a tu příšernou touhu jsem chtěla co nejdříve zchladit.

Edward do mě lehce proniknul a mně se zatočila hlava. Jeho hlavu jsem si k sobě ještě víc přitáhla a hladově jsem ho líbala. Nemohla jsem se ho nabažit. Potřebovala jsem jeho hlas, jeho vůni, jeho tvář, jeho tělo potřebovala jsem ho celého. Byla jsem jako nějaký závislák. Blázen. Zamilovanej blázen. Jako nějaká puberťačka.

9. kapitola - 11. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 10: