Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenán na věčnost 2. kapitola

26.06.2012 (15:45) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1868×

„Vironey?“ vydechl tak tiše, že ho sotva mohla slyšet.

Zdálo se, jako by vycítila jeho rozpoložení a odmítala ho nechat udělat něco, čeho by později mohl litovat.

Toto bylo také poprvé, kdy se ho sama dotkla. Kontakt s jinými lidmi nevyhledávala, proto byl velmi překvapen, když mu nabídla svůj doprovod. A rozhodně za to byl rád, protože si nedokázal představit, co by dělal, kdyby tam namísto ní stála její sestra. Rozhodně by ale nebyla oděná do světle šedého hedvábí jemného jako dech.

Odvrátila od něho tvář a zadívala se na dav za dveřmi. Sotva postřehnutelným pohybem ho pobídla, aby šli dovnitř. Stále okouzlen její přítomností a jejím dotykem, který byl vůbec prvním z její strany, se nechal vést, vítal se s hostiteli a poslušně následoval svého otce a matku, aby si nechal představit nové lidi.

Zatímco Vironey se vřele zdravila se všemi, koho znali jeho rodiče, on sám si připadal jako ve špatném snu. Dusivý vzduch a napjatá atmosféra, která se ukrývala pod vším tím exotickým jídlem, honosným pozlátkem a v neposlední řadě také úsměvy hostů, si na něm vybíraly svou daň. S každým dalším nepodstatným a těžko zapamatovatelným jménem, jež byl nucen vyslechnout a opakovat, si o to usilovněji přál, aby mu otec představil toho slíbeného muže, a on už konečně mohl přestat předstírat, že je skutečným synem svého otce.

Po dvou pomalu upitých skleničkách ředěného vína se jeho rodiče rozdělili. Matka si k sobě zavolala Vironey, zatímco otec významně pohlédl na něho. S těžkým srdcem políbil ruku dámě svého srdce a pouštěl ji tak pomalu, jak jen si to mohl dovolit, aby nevzbudil přílišné podezření, zatímco přemýšlel, zda je to naposledy, co jí mohl mít tak blízko u sebe.

„Pamatuj si,“ zasyčel jeho otec, když osaměli, „že pro všechny zde jsi můj syn, takže se podle toho budeš chovat. Ten, koho ti nyní představím, je důležitý člověk a nepřeji si, abys před ním dal jakkoli najevo, jak umíš být nevychovaný. Nezáleží mi na tom, zda se ti nebude líbit on nebo to, co spolu máme v plánu, chci po tobě jedinou věc – uděláš vše, co ti poručím!“ Při posledních slovech se od něho odvrátil, protože si byl jistý, že ho bude následovat a začal se prodírat mezi lidmi a zdravit je.

Prošli hloučkem mužů popíjejících víno v samém rohu sálu a po několika kradmých pohledech jeho otce zmizeli za malými zlacenými dveřmi. Uvnitř byl chladnější a čerstvější vzduch a až na jednu hořící svíci na malém kulatém stolku uprostřed místnosti také naprostá tma.

„Aidan Redwyne,“ ozvalo se z neosvětleného rohu místnosti, „netrvalo by to dlouho a byl bych odešel.“

„Astarothe,“ odpověděl jeho otec vřele a udělal pár kroků směrem ke stolku, „dovol, abych ti představil -“

„Vím, kdo to je,“ přerušil ho ten muž a přešel k nim skrze kruh světla, který vytvářela svíce. „Rád tě poznávám,“ řekl tichým, přívětivým hlasem a podával mu ruku. Mladíkovi se rozeběhlo srdce rychlostí, jakou zvěř utíká před lovci. Dokonce měl v přítomnosti toho muže stejný pocit, třebaže se k němu zatím choval lépe než jeho vlastní otec.

Také si vybavoval, že se spolu již setkali. Člověk jen těžko zapomene na jeho světlé vlasy a ještě světlejší pleť. Dokonce byl vyšší než všichni muži, které zatím viděl. Také se pokoušel odhadnout, jakou barvu asi budou mít jeho oči, v čemž mu sporé osvětlení příliš nepomáhalo. Nakonec nevěděl, zda by se měl přiklonit spíše k hnědé anebo černé.

Po několika otázkách, na které odpověděl téměř bezmyšlenkovitě a sdělení plánu, který si rozhodně nezapamatoval, ho jeho otec propustil a on se vydal najít Vironey.

Navenek klidný prošel polovinu sálu, a když už se zdálo, že ji nenajde a pomalu se chystal odejít, zaslechl ten nejkrásnější hlas, jaký kdy měl to štěstí slyšet.

Již zdáli uviděl stříbřité vlasy spletené v copu až k útlému pasu.

Vironey jako by vycítila, že přichází a otočila se. Počkala, až přijde k ní a nabídne jí své rámě. Jakmile to udělal, cítila, jak se zachvěl, pro sebe se usmála.

Nejdříve se prošli pomalým krokem sálem, a když zjistili, že jim již nikdo nevěnuje pozornost, zmizeli nejbližšími dveřmi do zahrad.

Pod schodištěm, které vedlo z terasy, zůstali oba stát a svorně odhalili tváře čerstvému nočnímu větříku a ruku v ruce se vydali doprostřed bludiště, kde zurčela malá fontánka, kolem níž byly postavené kamenné lavice.

Posadili se na jednu z nich, zády k paláci a hodnou chvíli pouze mlčeli. Bylo příjemné nemuset se dívat na masky, pod nimiž se skrývaly falešné úsměvy. Také je nikdo nenutil poslouchat naučené zdvořilostní fráze, jež byly vyslovovány různými způsoby podle toho, kdo je právě pronášel.

Oba si říkali, že nemůže být nic krásnějšího, než zvuk tekoucí vody uprostřed vší té zeleně a mramoru. Ovšem v tu chvíli jako v odpověď na jejich myšlenky vyšel měsíc zpoza mraků a rozzářil fontánku svými jasně bílými paprsky.

„Alistaire?“ zaševelila Vironey a opřela mu hlavu o rameno, přitom však nespouštěla pohled z té zářící podívané. „Měla bych ti něco říct.“

„Od tebe si rád vyslechnu cokoli na světě,“ odpověděl a objal ji rukou kolem pasu.

„Když si tvůj bratr vybral Vendette...“ I v měsíčním světle bylo znát, jak jí zrůžověla líčka.

„Mé myšlenky se ubírají stejným směrem.“ Vironey na jeho slova zareagovala tak, že se od něho odtáhla, což se mu příliš nelíbilo, ale nedal na sobě nic znát. A v okamžiku, kdy se k němu s naprosto zřejmými úmysly začala znovu přibližovat, říkal si, že udělal správně, že jí nebránil.

Ještě naposledy se podíval, jak se měsíční světlo odráží v jejích tyrkysových očích a potom překonal zbývající vzdálenost mezi nimi a na ústa jí vtiskl polibek tak horoucí, že kdyby stála, podlomila by se jí kolena. Kdyby mohla, nikdy by je od sebe neoddělila...

Tentokrát to za ně ovšem udělal někdo jiný. Zaslechli totiž hlasy. Během okamžiku, kdy Vironey začalo vše v jejím okolí připadat přívětivější, hezčí a zářivější, což jí vykouzlilo úsměv na tváři, Alistair zjistil, že dvě dívky jdou jejich směrem.

Jako na povel oba vyskočili, oběhli fontánku a schovali se za keříky, jež tvořily jakousi zástěnu a oddělovaly tak toto místečko od zbytku rozlehlých zahrad.

Hlasy se ozvaly v posledním zákrutu bludiště, právě když znehybněli. Alistair byl rád, že vybral úkryt tak daleko od nich, protože jakmile se dívky vynořily ze stínů, Vironey zalapala po dechu. A kdyby jí nestiskl ruku, jistě by vykřikla.

Měsíční světlo totiž jako první dopadlo na dívku se stříbřitými vlasy, která si vedla za ruku tmavovlásku. Dvojče Vironey a Alistairova sestra.

Vendette s Allyssou se posadily na stejnou lavičku, na níž ještě před chvílí seděli oni dva, a začaly se obezřetně rozhlížet. Když však shledaly své okolí bezpečným, Vendette se přitiskla k Allysse a vášnivě ji políbila. Vironey si říkala, že kdyby ve stejném polibku byla ona s Alistairem, rozhodně by nezaregistrovala nikoho příchozího.

Netrvalo dlouho a Allyssa se začala poslepu dobývat do živůtku Vendettiných tmavě zelených šatů.

Alistair vzal Vironey za ruku a odváděl ji pryč právě ve chvíli, kdy Vendette položila Allyssu na lavici a za jejích tichých stenů jí začala kasat sukně. Na krátký okamžik zatoužil po tom, aby tam mohl být s nimi, ztratit se ve Vendettiných sukních. Ovšem přešlo ho to ve chvíli, kdy si uvědomil, že i kdyby obšťastňoval Vendette, neustále by musel myslet na Vironey, a navíc by před ní něco takového nemohl skrýt.

Ne, takhle to být nesmělo. Jeho srdce zůstane čisté, aby si zasloužil její lásku.

Když poodešli dostatečně daleko, aby měli jistotu, že své sestry nebudou rušit, Vironey se zahleděla do Alistairových oříškově hnědých očí a doufala, že její němou prosbu vyslyší.

„Neboj se, zůstane to jenom mezi námi,“ odpověděl chlácholivě a přitiskl ji k sobě v objetí. Byl ochoten udělat cokoliv, jen aby jeho otec nenamítal nic proti jejich sňatku. A také věděl, že musí velmi pečlivě vážit veškeré své jednání, protože jediná chybička by znamenala definitivní konec pro ně pro oba.

„Vím, co nyní musíme udělat,“ pošeptal jí a políbil ji na ucho. Zvědavě k němu vzhlédla. „Měli bychom promluvit s Francine. Jistě nám bude nakloněna. A ona jediná má, byť jen malý, vliv na Aidanova rozhodnutí.“

„Takže půjdeme za tvou matkou a řekneme jí o našich plánech...“ začala nahlas přemýšlet.

„A také ji požádáme o pomoc, protože sami to nezvládneme a nikdo jiný by nám pomoci nemohl,“ dopověděl. „Ale to až zítra, dnes bychom se měli vrátit a podívat se, jak pokračuje zábava v paláci, abychom nezmeškali kočár, který nás odveze domů.“

„Také bychom se měli postarat, aby je nikdo neobjevil,“ namítla starostlivě Vironey a podívala směrem, jímž byla fontánka s lavicemi i palác.

Tato její starost se ovšem záhy vyjevila jako naprosto zbytečná, protože když pomalu a obezřetně procházeli kolem fontánky, na vedlejší lavici seděla naprosto jiná dvojice, třebaže se věnovala stejné činnosti. Jejich sestry byly pryč a tím zmizely i některé z jejich starosti...

V paláci byla zábava stále v plném proudu, třebaže hostů o něco ubylo. Nyní bylo mezi zbývajícími snazší hledat, ale přesto nenacházeli nikoho, s kým přijeli.

Rychle tedy vyběhli na nádvoří. Právě včas, aby viděli, jak Vendette s Allyssou kráčí jako poslední k jednomu z kočárů, kterými přijeli. Přidali tedy do kroku a sotva udýchaní nasedli do kočáru, kočí zapráskal bičem a on se rozjel. Očekávali, že uvnitř bude plno, ale sotva se pohodlně usadili, zjistili, že dělají společnost pouze Francine, která se zdála být jen lehce unavená po protančené noci.

Únava ji ovšem přešla ve chvíli, kdy si je oba pozorně prohlédla. Potom se na její tváři mihl vědoucí úsměv a ona pokývala hlavou. „Myslela jsem si, že to takhle dopadne,“ řekla tiše. „Zřejmě mě budete chtít požádat, abych vám domluvila sňatek u Aidana.“ Oba na souhlas přikývli, aniž se odvážili cokoli říct.

Francine se otočila k Vironey. „Zlatíčko, víš, že tě předtím budu muset prohlédnout.“ Řekla to tak, že se jedná o povinnost, jíž také nesnáší a nelze se jí vyhnout, ale spolu to nějak zvládnou. „Ovšem pokud bych se dozvěděla, co jste dělali od vašeho zmizení do zahrad, mohla bys toho být ušetřena.“

Tato možnost se Vironey zamlouvala natolik, že nečekala na nic a vyprávěla jí, jak nejdříve seděli na lavičce a dívali se na fontánu a potom se schovali před přicházejícím párem, aby nebyli spatřeni. Namísto jmen svých příbuzných milenek však použila jména dvojice, kterou na témž místě viděli, když tamtudy procházeli zpět do paláce. Bylo to jednoduché a kromě toho, že některé části vynechala, také pravdivé. Zdálo se, že Francine její vyprávění považuje za skutečné.

„Mám vás oba ráda jako své děti a jsem opravdu šťastná, že se takto milujete, ale co jsem vyrozuměla, otec tě chce dát někomu jinému...“

Tak co, jste překvapeni tím, kdo je hlavní postavou? Doufám, že to nikdo z vás neuhodl, takže jste se měli na co těšit. Závěr vypadá tak všelijak a vůbec ne dobře, ale další kapitola už je napsaná, takže můžu říct, že to nebude tak hrozné, jak to nyní vypadá. ;-)

Myfate :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenán na věčnost 2. kapitola: