Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - Prolog + 1. Kapitola

05.10.2009 (18:15) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3903×

Prolog

Jednosměrná letenka do Itálie mi těžkla v ruce jako stokilové závaží a já si   uvědomovala, že těm neuteču. Oni jsou v přesile a ještě upíři. Tak teď by byl čas na to začít panikařit. Můj mozek však nepřepadala žádná úzkost. Se vším jsem si přišla nanejvýš smířená. Nevím ani proč ,ale zaplavovala mě vlna útěchy. Nebylo to jen tím, že jsem byla ráda, že je nezabili, ale taky tím, že jsem jim nemusela vyzradit mé malé, postupně se zvětšující tajemství a jsem osvobozena od otázek typu: Proč jsi cítit upírem? A taky od odpovědím typu: Dům je plný upíru tak co jsi čekal?

Pohladila jsem se po bříšku a ucítila jemné polechtání na stěně břišní. Tenhle pocit jsem milovala. Moje malá šťouchalka se už probudila…

1. Kapitola – Smrt a nový začátek

Jel jsem v autě s Charliem, René a jen před měsícem narozenou Isabellou. Byla to mala rozkošná holčička s jasnýma čokoládovýma očima. Ten pohled jakoby vám vyděl až na dno duse. Až na dno mé černé duše. Já Edward Cullen vrah a monstrum jsem seděl v autě se snad dvěma nejlepšíma lidma na světě a s jedním z nečistších andělů na zemi vtělených do malé Isabelly.

Isabellu jsem měl tak strašně rád, protože byla jediná bytost, kterou jsem kdy potkal a nemohl jsem jí číst myšlenky. V její přítomnosti v mé hlavě zavládlo omračující ticho a klid. Ona byla něco jako útočiště. Vždy když jsem byl v přítomnosti mnoha lidi a hlavně žen jsem se zaměřil na její mysl a nastalo kýžené ticho. Byl to omračující pocit. Po celém jednom století zažít zase ten klid a pohodu.

Byl jsem zabrán do svých myšlenek a ani jsem si nevšiml, že se k nám z pravé strany křižovatky na červenou řití nákladní auto. Všechno v následujících vteřinách proběhlo, jako zpomalený záběr z béčkového filmu. Než jsem si ale uvědomil, co vlastně dělám, kryl jsem toho malého andílka svým vlastním tělem, dokud jsem neuslyšel ohlušující ránu a nepříjemný zvuk ohýbajícího se kovu.

Za malý moment všechen zvuk ustal. V okolí byl cítit všudypřítomný zápach pohonných hmot a brzdové kapaliny. Rozhlížel jsem se okolo sebe a nakonec pohlédl na brečící uzlíček neštěstí v mém náručí.

Charlie a René seděli ve předu na svých sedačkách celý od krve. René měla nepřirozeně zvrácenou hlavu a její srdce již netlouklo. Byla mrtvá. Charlie ještě žil, i když smrt byla pořád blíž a blíž něj.

Nejdřív jsem vystoupil ven i s Isabellou v náruči a nakonec jsem vyprostil z vraku auta i Charlieho s René. Položil jsem jejich těla na sněhem pokrytý chodník. Z černého nebe začaly padat další a další sněhobílé vločky a zakrývali tak krvavý flek pod hlavou René a Charlieho trupem.

„Edwarde…“ zaslechl jsem zachraptění z Charlieho úst.

„Ano?“ odpověděl jsem roztržitě a nepřestával jsem kolébat Isabellu v náručí.

„Postarej se o Isabellu… prosím. Ona tě potřebuj…“ Charlie ani nedopověděl slovo, které započal a z jeho těla vyprchal i ten poslední život. Zaraženě jsem sledoval mrtvoly mých nejlepších přátel.

Až po hodné chvíli mě napadlo podívat se po řidiči kamionu. Otevřel jsem dveře kabiny a našel dalšího mrtvého. Muž kolem čtyřicítky měl rozseknuté čelo opřené o volant. Z hluboké rány na čele mu postupně odkapávaly kapičky krve a tříštili se o podlahu v kabině.

Vyskočil jsem ven z nákladního auta a naposled se podívala na Charlieho a René. Dva mladí lidé. René bylo nedávno osmnáct a Charliemu teprve devatenáct. Oba dva byli starší než já a vždycky si ze mě kvůli tomu utahovali. Prý že se přáteli s pubertálním výrostkem. Ani nevěděli, jak moc se mýlili.

„Postarám se o ni jako by byla moje vlastní… to vám přisahám!“ zašeptal jsem k jejich teď už vychladlým mrtvolám. Rozběhl jsem se co největší rychlosti k našemu sídlu u hranic Kanady s USA. Cítil jsem, jak ten malý uzlíček v mojí náruči chřadne a chladne. Snažil jsem se ještě zrychlit. Nesmí umřít! Opakoval jsem si ve své hlavě a snažil vyvinout co nejvyšší rychlost. Podařilo se.

Do domu jsem dorazil během několika desítek vteřin a z plných plic zakřičel: „Esme!“ V momentě už u mě stála má adoptivní maminka a se zájmem pozorovala tu vrtící se nadílku v mojí náruči.

„Charlie a René… oni… umřeli.“ poslední slovo byl jen znatelným posunkem rtu. Esme si zakryla ústa a rozvzlykala se. V tu dobu tady stal i zbytek rodiny. Rose zvědavě nakukovala do dečky a Alice vzlykala společně s Esme. Nebyli to jen moji přátele ale i její.

„Co to je?“ zeptal se Emmet.

„Isabella.“ řekl jsem tak jako by to mělo byt jasné.

„Ji jsem stihl zachránit ale René a Charliemu se nedalo pomoct. Podle toho co jsem slyšel, měl probodnuté plíce a také zlomenou krční páteř. Proměnil bych ho ale… zabil bych ho.“ Řekl jsem a má ramena se nadzvedávala, jak jsem zadržoval vzlyky.

„Musíme ji zahřát a nakrmit… možná i přebalit podle toho puchu.“ řekla Rose, ale neměla v plánu to udělat. Všichni navzájem se po sobě dívali a neměli se k tomu. Vzal jsem Esme za ruku a dovedl ji do mého pokoje. Isabellu jsem položil na gauč.

„Co mam jak udělat?“ zeptal jsem se.Esme vytřeštila oči a málem se ji i otevřela pusa.

„Ty si ji chceš nechat Edwarde?“ vykoktala ze sebe.

„Ano.“ Odpověděl jsem jí rozhodně. „Já to slíbil Charliemu.“

„To je hezké, ale víš, jaké to pro nás bude? A co Jasper víš jak to s ním je! On je rád za to , že má alespoň doma čistý vzduch a… je mi to lito, Edwarde, ale to dítě tady nesmi zůstat. Ikdyž bych si to přála, nemůžeme jim to udělat. Ani Emmet na tom není úplně nejlíp od toho incidentu s tou dívkou a pak…“už ji docházeli argumenty. Já si povzdechl.

„Já vím Esme… nad tím jsem přemýšlel a vyřešil jsem to… Já A Isabella se odstěhujeme. Nevím kam, ale odstěhujeme se. Postarám se o ni a pak až dospěje se k vám zase vrátím. Ano?“ řekl jsem jedním dechem a přitom pozoroval Esme jak zabaluje přebalenou Isabellu do dečky.

„Edwarde, nemůžu ti to zakázat ani schválit ale dle mého názoru je to rozumné. Až ji bude osmnáct stejně půjde na universitu a pak už bude samostatná. Asi máš tedy pravdu… bude to tak nejlepší pro nás všechny.“ říkala a pokyvovala při tom hlavou.

„Zatím tady ale zůstaneš a já tě naučím jak se o ni postarat, ale nejdřív ji musíme něčím nakrmit. Myslím, že máme i nějaké mléko v prášku tak můžu zkusit i to, ale ty zatím zajdeš do Supermarketu a koupíš sunar nebo nějakou jinou dětskou výživu. Tak už utíkej. Já se ti o ni postarám!“ vykopla mě Esme z domu zatím co se na Isabellu různě usmívala a vytvářela všemožné grimasy, které si vždy vysloužili její roztomilí bezzubý úsměv.

Na její rozkaz jsem tedy běžel do Supermarketu a koupil dětskou výživu. Do dvou minut jsem byl i doma a pozoroval jak se Esme škaredí na papající Isabellu. Celá rodina seděla okolo ní a se zájmem to malé stvořeníčko pozorovala. Jen Jazz a Alice zmizeli. Bude to dlouhý měsíc. To je totiž doba kdy se musím naučit, jak se o Isabellu postarat a taky musím nechat Alice prostor pro to, aby mohla nakoupit oblečení. A dlouhý bude také pro Jazze. Ten to totiž bude muset s námi vydržet.

* * *

Neměl jsem pravdu. Měsíc utekl na můj vkus až noc rychle. V tom celém shonu kdy jsem zařizoval pohřeb Charlieho a René jsem se ještě učil jak být dobrou matkou a otcem v jednom. Esme mi všechno vysvětlovala a já jako poctivý studen jsem si všechno zapisovala. Alice a Rose byli jako šílené a malé nakoupili snad pět kufrů oblečení. I Jazz si Bellu oblíbil a pomáhal mi sehnat falešné doklady a vymyslet věrohodnou povídačku o mě a Belle.

Její jméno jsme všichni po dlouhé rozmluvě zkrátili z Isabelly na Bellu. Nezměnili jsme jí ho, ale jen nám přišlo zbytečné, abychom ho vyslovovaly celé. Bylo to tak pohodlnější a dokonce to i hezky znělo.

Nakonec bylo všechno nachystáno a tak jsem mohl i s Bellou vyrazit. V novém městě Sherwood. Byli tady pro nás příznivé podmínky. Slunce tady nesvítilo často, ale ani málo. Bylo to něco mezi. Ale stejně moc nebudu chodit ven. Jen nákupy a občasné procházky v jednom ze čtyř kočárku do každého ročního období. To byl nápad Alice a Rose nadšeně souhlasila. Blázni.

Náš domek byl jako všechny naše rezidence stranou od lidí. Zastrčený v lese hezky na samotě a v tichém prostředí. Dvoupatrová menší vilka se šikmou střechou a hodně okny. Vypadal nadmíru vzdušně a velmi svěže.

Vzal jsem Bellu spolu s autosedačkou do rukou a namířil si to rovnou ke vstupním dveřím. Zašátral jsem v kapse a vytáhl z ní svazek velkých klíčů. S cvaknutím dveře oskočili a pomalu se otevírali. Než se stihly otevřít do kořán přirazil jsem je zpět k futrům a znovu zamčel.

Rozhlížel jsem se po vstupní hale. Byla hezká, ale ta mě teď nezajímala. Jediná věc, která mě zajímala, byl dětsky pokoj pro Bellu.

Vydupal jsem schodiště a zamířil k tmavým dveřím na konci chodby. Z téhle místnosti byl totiž cítit dětsky zásyp a nové balení plen. Otevřel jsem dveře oné tajemné místnosti. Do nosu mě udeřila ona známá vůně dětského oleje.

Cely pokojík mi připadal jako stvořený pro Bellu. Krémová a hnědá dominovala cele místnosti. Přebalovací pult, kolébka, skříň, ohrádka a dvoje dveře. Jedny vedly do malinkaté koupelničky a druhé do podstatně větší šatny.

„Tak čo? Libí še ti to?“ škaredil jsem se na Bellu, jak to dělala i Esme. Ona mi oplatila zářivým úsměvem a v růžových tvářičkách se jí dělali dolíčky. Bells byla to nejroztomilejší miminko na světě. Ne že bych jich moc viděl... ale i tak.

Po prohlídce jejího pokoje jsem vyrazil k vedlejším dveřím zajisté patřících mé maličkosti. Jak jsem předpokládal. Velká a neužitečná modře povlečená postel v saténu, další kolébka, televize a hifi věž. Dvoje dveře, jedny od koupelny a druhé od šatny plně vybavené obleky, džínami, košilemi a bundami. Alice se vyřádila. Dokonce mi koupila i klobouky a čepice. Tak ta to už vážně přehání.

Po celkovém zhodnoceni domu jsem si zaběhl do auta pro tašku s Bellinými věcmi. V kuchyni jsem ji připravil jídlo ze zbytku sunaru co jsme si přivezli a nakonec ji i přebalil. Po celý zbytek odpoledne jsme si hráli. Nebyli to ani hry jen jsem si zakryl oči a dělal, že ji hledám. Čas od času jsem na ni třeba dělal různé grimasy, které měla tak ráda.

Její zvučný smích se rozléhal domem, dokud neusnula. Pozoroval jsem ji, jak spí a dudlá si paleček, nebo vrní jako kotě. Teprve až ten den jsem si připadal opravdu šťastny. Teprve až v ten den se má věčnost naplnila světlem a já získal naději na šťastný konec.

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto srdce - Prolog + 1. Kapitola: