Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 8. Kapitola

29.10.2009 (17:15) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3036×

8. Kapitola – Oznámení

Edward:

Mé mrtvé srdce krvácelo, když jsem ji opouštěl. Nic mi j nemohlo vynahradit. Byla má malá Bella. Veselá a hodná Bells. Někdy sice hodně zlobivá, ale i tak byla moje. I když už jsem byl dost daleko od školy, pořad jsem měl před očima její ztrápený obličej… Bylo mi jí tak strašně líto… Jednu chvíli jsem se i málem otočil a vrátil jsem se pro ni, ale nakonec jsem si rozmyslel. Bylo to pro její dobro. Musel jsem to udělat.

Skoro jsem nenasedl do letadla. Pořád jsem měl potřebu se vrátit. Strašně mi chyběla. Moje malá Bella. Připadal jsem si bez ní prázdný. Jenom obal, protože vnitřek zůstal s ní. Moje mrtvé srdce bylo s ní a chránilo ji. Alespoň jsem v to doufal.

Seděl jsem v letadle a mířil do nového světa. Světa bez Bells. Už jsem ani nevěděl, jak se v takovém světě žije. Bella se mnou byla pořád a já byl pořád s ní. Asi to bude velká změna, pomyslel jsem si a zároveň s tím jsem si povzdechl. Celou cestu letadlem jsem předstíral spánek a všichni mi to věřili. Jinak by se ta paní co vedle mě seděla, se na mě nedívala celou cestu a nepředstavovala si určité věci a neustále se neokřikoval, že jsem jistě nezletilý.

Když jsme konečně dosedly na přistávací dráhu, byl jsem šťastný. Zaprvé mohl jsem se ihned po tom dostat z dosahu té ženy, co seděla vedle mě a taky jsem se těšil na naši rodinu. Tak dlouhou dobu jsem je neviděl. Z letadla jsem vysedl jako první a taky jsem byl odbaven jako první. Do letištní haly jsem skoro utíkal. No a nakonec jsem je uviděl. Stáli tam a já byl rád. Nikdy jsem si nemyslel, že je tak rád uvidím, ale byl jsem tím mile překvapen. Oni mi alespoň z části nahradí Bella, pomyslel jsem si a s úsměvem jsem se vydal obejmout Esme.

Seděl jsem na barové židli a čekal, až sem dorazí Mischel. Ani jsem nevěděl, proč jsem přijal její pozvání na rande, ale Jazz to určitě ví. Zase s Emmem něco vymýšleli a odnesl jsem to já. Znovu jsem se podíval na hodinky dneska snad už po dvacáté. Kde krucinál trčí! Nadával jsem v duchu. Dá si se mnou rande a ještě přijde pozdě. To snad není možné! Nakvašeně jsem se zvedl ze židle a vyrazil k východu. Když v tom vstoupila dovnitř dívka. No spíš upírka. Světlé vlasy jí v rovnoměrných loknách splývali až k úzkému pasu a rámovali ten nejlíbeznější obličej, jaký jsem kdy ve své věčnosti spatřil.

Šla přímo ke mně. Mírně se usmívala a pohupovala hezky tvarovanými boky. Když už byla u mě, zacítil jsem i její pach. Úchvatně voněla. Jako ta nejkrásnější zahrádka plná polního kvítí. Přišla až úplně ke mne a zářivě se na mě usmála. Neznal jsem ji ale i tak mi přišla určitým způsobem tak známá…

Zatřepal jsem hlavou, abych si třídil své myšlenky. Nějak jsem si nemohl vzpomenout co se včera dělo. Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem si vybavit jakýkoli moment. Jenom jsem si pamatoval, jak do baru přišla upírka a pak tma. Rozhlédl jsem se zmateně okolo, abych alespoň zjistil, kde jsem.

Ležel jsem v posteli v cizím bytě. Všude byl až podezřelí klid a ticho. Nikdo nikde nedýchal, ani já ne. Podíval jsem se okolo sebe. Na vedlejší místo v posteli. Do koupelny… Nikde nikdo. Všude ve vzduchu se však vznášela ta vůně. Jako zahrádka plná divokých květin. Tak asi jsem byl zneužit, napadlo mě a hned jsem se zasmál tomu, jak to znělo.

Kroutil jsem hlavou a posbíral jsem všechny své věci ze země v pokoji a některé jsem ještě našel i na chodbě. Všechno jsem to na sebe navlékl a nakonec jsem i našel boty. Sice nevím, co dělali v koupelné ale ani jsem to nechtěl vědět. Radši…

Dole na mě čekalo moje auto. To byla snad jediná věc, kterou jsem nemusel hledat a tak jsem mohl ihned vyrazit k domovu. Celou cestu jsem vzpomínal na tu vůni a snažil se rozpamatovat koho mi tak strašně připomínala. Ta vůně ta povědomá a… A došlo mi to. Stejně voněla i Bella. Ne úplně ale taky tam byli ty polní květiny a ten sladký odér.

Proto mě tak lehce dostala. Tahle vůně mě dokázala pokaždé omámit. I když byla smíchaná a upířím pachem.  Asi to nějak vycítila, napadlo mě. Ale dál už jsme to nerozebíral. Musel jsem myslet na Bellu. Pořad dokola jsem si připomínal její tvář. Vůni… Jen málo kdy jsem na ni až takhle intenzivně vzpomínal. Vždycky jsem napsal jen dopis a pak si přečetl ten od ní, který byl vždy nasáklý její úchvatnou vůní. Někdy jsem byl až takový… divný že jsem k němu i čichal. Ale to už byla krajní mez, kterou jsem nechtěl překročit.

Podle plánu měla dostudovat střední, jít na vysokou a zapomenou na nás. Ale podle jejích dopisů ještě nějak nezapomenula. Dneska teprve jsem si uvědomil, že jí ty dopisu píšu z jediného důvodu. A to protože nechci, aby na nás zapomenula. Aby zapomenula. Na mě. Byla pro mě pořád ta malá a sladká Bells,která mě tahala za prsty a prospala celé noci s úsměvem na tváři. Nechtěl jsem ji ztratit.

Co byli ty roky bez ní. Nic jen dlouhá šmouha. Jen rozmazaná dlouhá přímka, ve které neumím číst. Dlouhá čára s pár světlými body a to byli všechny její dopisy a telefonáty. Vždy mi prozářili celý den a dokázaly na mé tváři vyčarovat ojedinělý úsměv. Ona vždy byla skomírající světýlko v mém bezduchém životě. Někdy tak blízké a jindy zase vzdálené že jsem ho ani nemohl postřehnout. Ale vždycky tady pro mě byla. Byla, smyl mého života. Moje malá sestřička Bella.

Když jsem dojel domů, ihned jsem zapadl do pokoje ke psacímu stolu a začal psát dopis pro Bellu…

„Drahá Bell,

Předem mého dopisu bych…“ Moc oficiální.

„Drahá Bello,

Chtěl bych tě…“ zní to divně.

„Nejdražší Bello,

Jak se máš?…“ jako od babičky. Pořád jsem nemohl najít ta správná slova, aby to neznělo jako, kdybych neuměl napočítat do deseti nebo že mě je přes sto. Poklepával jsem prsty do desky stolu a tužku si otloukal o čelo hlavy. Nic mě nenapadalo. Tak jsem se rozhodl, to prostě zkrátil a napsal jí to všechno na rovinu. Vytáhl jsem další čistý papír a dal se do psaní…

„ Drahá Bell,

Dnes když píši tyto řádky, mi naše hádky už nepřipadají až tak strašné. Dnes si plně uvědomuji, jak scházíš mému životu a jak je bez tebe prázdny. Prázdný bez mé malinké sestřičky. Moc bych si přál, abys tady se mnou byla v těch těžkých i veselých chvílích. Třeba naposled když se Rose udobřovala s Emmettem. Nemysli si Emmovi se nic nestalo. To Jazz se mu posmíval a Alice se s ním za to na oplátku nebavila. Všimla sis, jak se všichni měníme? Ať už ty rosteš a dospíváš tak Emmett ač se to zdá nemožné začíná zřejmě moudřet.

Stejně tak jak ti píši v každém mém dopisu, ti chci popřát úspěch ve škole ale dneska je to jiné. Dnes ti nechci nic popřát, ale zeptat se. Nechtěla by ses vrátit?“ Tahle věta mě zarazila a chvíli jsme ztuhla a hned na to vyskočila na nohy a začala štěstím poskakovat po pokoji.

Já doufám, že tvá odpověď bude kladná, ale musí ti jít od srdce.

S láskou Edward.“

Ještě jednou jsem si celý dopis přečetl a vložil ho do nažloutlé obálky. Napsal jsem na ni adresu a stoupl jsem si. Obálku i s dopisem jsem zastrčil do zadní kapsy džinů a sešel jsem do spodního patra. Tam už čekala celá rodina, kterou jistě svolala Alice. Nervózně a zároveň nerozhodně jsem sešel z posledního schodu a přejel všechny členy mé rodiny pohledem.

Jejich tváře byli neutrální. Nevyzařovali žádné emoce. Jenom Alice sotva seděla. Skoro skákal a radostí. Takže měla vizi. No Bella se asi vrátí. Ale jediné co jsem nechápal, je to, proč si v hlavě zpívá americkou hymnu. Nijak jsme to neřešil a zhluboka jsem se nadechla, abych jim mohl všechno vysvětlit.

„Chci, aby se Bella vrátila.“ Řekl jsem spěšně a hned na to všichni vypukli v bujaré veselé. Čekal jsem všechno jenom ne takovouhle reakci. Esme se usmívala a objímala stejně usměvavého Carlislea.  Rose a Emm se zase líbali a do toho se ještě usmívali. Emm byl nadšený, že se vrátí ta malá nešika a Rose těšila, jak ji bude moct zase oblíkat. Jen Alice a Jazz tady nebyli. Ale jakmile jsem zaslechl z lesa tvrdý dopad, hned jsem věděl co se děje. Tak jo asi budeme zase šťastná rodinka.

Celé ty dny, kdy dopis putoval z Forks do Londýna jsem byl jako na trní. Nic mě nezajímalo a byl jsem roztržitý. Prostě jsem byl natěšený jak blecha, až konečně Bella zavolá a ona pořád nevolala. Nemohl jsem si pomoct, ale pořád jsem kontroloval mobil, jestli mi třeba náhodou nevolala a já si toho nevšiml, což bylo nepravděpodobné, nebo jsem kontroloval, jestli mi neposlal textovku, to už bylo ještě nepravděpodobnější.

Byl jsem jak lev zavřený v kleci. Přecházel jsem po pokoji a očima jsem hypnotizoval mobil. Alice seděla na mé pohovce a pobaveně mě pozorovala. Nijak jsem ji nezajímal, ale chtěla být u toho, jak se budu tvářit, až mi Bella odpoví. Proud mých myšlenek byl přerušen jediným zazvoněním. Vícekrát zazvonit nestihl, protože jsem ho ihned zvedl.

„Halo?“ Promluvil jsem do telefonu, jako bych neměl ani tušení, kdo mi volá. Alice jen protočila oči.

„Ahoj Edwarde tady je Bella.“ Řekla mi velice tiše do telefonu. Mé tělo se zachvělo, jakmile zaslechlo její hlas. Od kdy reaguju takhle na její hlas? Ptal jsem se sám sebe.

„Bells tak rád tě slyším. Už jsi dostala můj dopis? A jak si se rozhodla? Vrátíš se? Že ano?“ vypustil jsem to všechno, ze sebe na ni a ani jednou jsem nezaváhal. Všechno jsem to potřeboval dostat ven a co nejrychleji abych si to nerozmyslel. Alice se jen blbě culila a nic neděla. Tiše seděla a pozorovala mě, jak jsem znovu začal pochodovat nervózně po pokoji.

„ Ano Edwarde, dostala a…“ na druhé straně telefonní linky nastalo ticho. Trochu jsem se lekl toho, co mi odpoví a podvědomě jsem zadržel dech, jak jsem byl napnutý.

„…ano moc ráda se vrátím domů.“ Vychrlila potom rychle. Zkoprněl jsem a nevěděl jsem, co mám říct. Zato Alice to věděla. Skákal po pokoji a vykřikovala nadšením. Potom mě chytla za ruce a točila se semnou dokola. Zaraženě jsem se chvilku díval na Alice, jak vybíhá z pokoje, že jsem skoro zapomněl na Bells.

„Jsem strašně rád Bells že se vrátíš domů, Všichni už se nemůžeme dočkat!“zvolal jsem nakonec nadšeně…

„Já taky ne. Já taky.“ Řekla mi a já z jejího hlasu vycítil usměv kterým mě nakazila.

„Úžasné tak já potom zavolám ředitelce a všechno zařídím. Uvidíš, všechno bude jako dřív.“ Řekl jsem jí a pak už naše konverzace nevázla. Mluvili jsme o tom, jak všechno bude a pak už bylo moc pozdě. V Anglii v tuhle dobu mají večeři tak jsem náš hovor ukončil a rozběhl jsem se dolů k rodině.

Tři dny. Tak dlouhá doba utekla od mého posledního rozhovoru s Bells. Na letiště jsme vyrazili s mírnou rezervou… asi tři hodiny.  A i když jsme měli mírnou časovou rezervu, uháněli jsme po dálnici k Seattlu, jak nejrychleji jsme mohly. Já ve svém Volvu, Carlisle a Esme jeli mercedesem, Alice a Jazz jeli v porsche, Rose v BMW a Emmett jel v mém dárku pro Bellu. Zbrusu nové  maserati granturismo v černé barvě. A jak vidno z jeho myšlenek přímo se v tom vyžíval.

Na letiště jsme dorazili během půl hodiny. Přes město jsme se rozhodly dodržovat předpisy. Nařízení od Carlislea už ho nebaví pořád chodit na policejní stanici platit pokuty za rychlou jízdu. Co bychom pro něj neudělali, protože jinak bychom nemohli jet pro Bellu na letiště, ale i tak je to náš “otec“, no ne?

Seděli jsme v letištní hale a čekali už dvě hodiny. No dobře možná že ten předstih nebyl až tak dobrý nápad. Emm se už strašně nudil a byl dvakrát na záchodě. Sice nevím, co tam dělal, ale radši to ani nechci vědět. Je to asi pět minut co s ním šla i Rose. Teď už vím co tan dělá. Alice se už dávno ztratila. Viděla nějaký značkový obchod plný slev tak to musela jít obhlídnout. Carlisle byl nápaditý, mám takové tušení, že to čekání předvídal, vzal si totiž knihu. Esme taky. Asi jí poradil.

Já tam zase seděl sám a pozoroval jsem lidi, jak chodí okolo a pořád se za námi otáčejí. Jazz byl taky chytřejší než já. Vzal si sebou hrací konzoli a hrál na ni nějaké střílečky. Tyhle poslední tři dny mi to vážně nějak moc nepálilo. Byl jsem úplně mimo. Ani jsem si nevšiml, že už se vrátil Emm s Rose. Oba dva byli usměvavý a nějak tak… no prostě zase se spolu vyspali dneska už po… ani už to nepočítám. Radši.

Najednou se Emm otočil, ještě víc se usmál a někam se rozběhl. Stoupl si před překrásnou dívku. Objal ji a nakonec se sní i zatočil. Ale ani mě nijak nezajímalo, co s ní dělá spíš to, jak ten malý anděl vypadá. Nemohl jsem uvěřit, že tohle má být moje malá Bells. Byla větší. Nečekaně. A krásnější. Byla prostě úchvatná v těch oranžových šatech s kozačkami. Měla delší vlasy, než když byla malá. Nechala si je dorůst. Teď jí sahaly do půli zad.  Byl jsem jí unešený. Přistihl jsem se, že mám dokonce otevřenou pusu dokořán.

Nakonec jsem se uklidnil a decentně jsem se přesunul na bok a díval se na to, jak se vítá s celou rodinou. Když ji konečně Emm pustil ze svého medvědího náručí, vrhla se na ni Rose. Po dlouhém objetí si ji bedlivě prohlížela. V jejích myšlenkách běhalo jediné slovo. Překrásná. To jediné slovo a já s ní výjimečně souhlasil. To ona byla. Svou myšlenku Rose nakonec řekla i nahlas.

„Vyrostla jsi nám do krásy… tak teď už nejsem nejkrásnější já ale ty!“pronesla s úsměvem a ještě jednou ji objala. Po Rose přišla na řadu Esme. Nic Belle neříkala, jen ji pevně objala a držela. Sama pro sebe si myslela: “Konečně jsme všichni. Teď můžeme být šťastní…“ Nakonec ji ale přeci pustila a uvolnila tak cestu Carlisleovi. Ten ji také objal. Všechny tím mile překvapil.

Po Carlisleovi přišel na řadu Jazz. Opatrněji objal a pohladil po zádech. Při tom intimním gestu mě píchlo u mého mrtvého srdce. Já na Jazze žárlil? Asi jsem se úplně zbláznil. I když ji Jasper pustil, zůstal jsem stranou opřený o její vozík s kufry. Ani nevím, proč jsem k ní neutíkal a neobjal ji. Nejvíc ze všech jsem ji postrádal, ale i tak jsem tam stál jak tvrdé i a nemohl jsem se hnout, jenom jsem ji s úsměvem pozoroval.

Bella mě také pozorovala a mírně se usmívala. Nakonec to ale vydržela a vyšla vstříc mé nastavené náruči.

„Ahoj Edwarde.“zašeptala ke mně. Zřivě jsem se na ni usmál a vyšel jsem jí naproti. Střetli jsme se přímo uprostřed a padli jsme si do náručí. Při teplém doteku jejího těla mou projel elektrizující pocit a nepopsatelné vzrušení. A to jsem ji jen objal! Tak to bude teda pobyt. Pomyslel jsem si nakvašeně. Nakonec jsme se po moc krátké chvíli na můj vkus od sebe odpoutali.

Nakonec jsme se i vydali k východu. Emm objel Bellu okolo ramen a vesele jí vyprávěl, co se za ty roky událo nového a kuli všechny možné pikle. Bella se jeho směšným návrhům jen smála a nadšeně přikyvoval na každou bláznovinu. Když už jsme byli u vchodu, pocítil jsem menší nejistotu. Co když se jí to auto nebude líbit a ztropí scénu, jako když byla malá? Ptal jsem se sám sebe. Už není malá! Okřikoval jsem se nakonec v duchu a to mě přesvědčilo. Už nebyla ta malá usmrkaná holka, ale dospěla a překrásná dívka.

Vyšli jsme před letiště a všichni s úsměvem podívali na auto, které bylo dárkem pro Bellu. Všichni vykuli oči, jakmile si všimli červené botičky na jednom z kol pokutového lístku za stěračem.

„Emmette Cullene!“ zakřičeli jsme všichni sborově. Jen Bella se smála.

Líbila se vám kapitola? Tak prosím o komentáře a kdyby ne tak mi prosím řekněte v čem se mám zlepšít. Děkuju...

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto srdce - 8. Kapitola: