Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 7. Kapitola

24.10.2009 (13:30) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3264×

7. Kapitola – Konečně

Stála jsem na Trafalgarském náměstí. Déšť mi tekl po obličeji a máčel bílou košili. David stál naproti mně. Nijak se nehýbal. Asi čekal, že řeknu apríl nebo něco takového. Ale já nežertovala. Myslela jsem to vážně. Náš rozchod by stejně přišel. Já to věděla, jen on si od toho sliboval moc. Doufal, že ho miluju. Já ho měla ráda, ale láska to nebyla ani v nejmenším. Byl kamarád. Nic víc a nic míň. Já ani o víc nestála. Ani jsem s ním nespala. Nemohla jsem…

„Promiň, jestli jsi od toho čekal víc, ale já prostě odjíždím a vztahy na dálku nefungují.“řekla jsem mu dnes už podruhé. I tentokrát nato nijak nereagoval. Tak tohle bude asi dlouhé, pomyslela jsem si.

„Davide mě je-“ ani jsem nestihla doříct větu.

„Nic ti není líto!“zařval na mě, až jsem nadskočila. Několik lidí se po nás i ohlédlo a já se za něj začala stydět.

„Všichni říkali, že jsi taková. Že prostě se mnou budeš chodit a nic nebude! A já debil se jim smál a říkal, že jo! Víš, za jakého jsem byl idiota? Všichni se mi za zády smáli! A nemysli si ti tvoji “kamarádi“.“ řekl to tak opovržlivě až jsem se lekla, co z něj vypadne.

„Za tvými zády o tobě vyprávějí ty nejhorší věci! Nikdo z nich ti nevěří a všichni tě nenávidí! A já idiot té vždycky bránil a zastávala jsem se tě!“ asi snažil hrát mi na city. Ale já samozřejmě věděla že, mě pomlouvají. A on s nimi. Jestli si myslel, že mě takhle dostane do postele, šeredně se spletl.

„Nehraj si tady na ubožátko! Všichni včetně mě věděli, že spíš s Anett! Tak mi tady nedělej scény ano? Ztrapňuješ mě a nejvíc sebe. Sbohem.“ Otočila jsem se a odcházela jsem se zdviženou hlavou pryč z vylidněného prostranství. Kapky deště mi zatékali pod tričko a nepříjemně mě studily na kůži, ale nijak jsem se jim nebránila. Tohle byl poslední Londýnský déšť, který zažiju. Už se sem nikdy nevrátím. To bych asi nedokázala.

Lidé vykukovali zpod deštníku a zaraženě mě pozorovali. Kdo by nepozoroval mladou holku jen v lehké košili a sukni jak zmoká. Někteří si i poklepali na čelo. Já si jich nevšímala. Stála jsem na autobusové zastávce a holou tvář nastavovala kapkám deště. Nikdo mě nezajímal. Až pak konečně dorazil můj autobus. Sedla jsem si k topení a nechala se alespoň trochu osušit. Nevýhodou deště bylo, že zmoknete. Já vím je to logické, ale když zmoknete tak prochladnete a já nemínila onemocnět. Ale ani promarnit poslední Londýnský déšť.

Autobus zastavil jenom ulici od školy. Vyběhla jsem z autobusu a utíkala jsem přímo k areálu školy. Rozchod s Danielem jsem si nechala na poslední chvíli. A teď už mi zbývá jenom hodina na přípravu do letadla. Utíkal jsem po schodech vstříc své poslední hodince tomto institutu. Kupodivu se mi srdce svíralo žalem. Bude se mi tady po tom všem stýskat. A nejvíc po Nateovi.

Hned jak jsem za sebou zabouchla dveře od mého pokoje, mě upoutala postava sedící na teď už bývalé mé posteli. Chlapec se světlými vlasy v černém saku. Ani se neotočil, když jsem vešla. Ale i tak jsem s jistotou věděla, že je to Nate.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho tiše. Nedostalo se mi však odpovědi. Nate trucoval. Ještě jsem mu o mém odchodu neřekla. Ale nějaká dobrá duše určitě některá z těch husiček co mě nesnáší, mu to řekla. Došla jsem k němu. Sedla jsme si na postel vedle něj a objala ho.

„Je mi líto že ses to musel dozvědět takhle. Chtěla jsem se jít rozloučit a všechno ti vysvětlit. Je mi to líto.“ Byla to pravda. Chtěla jsem si s ním o tom promluvit. Sice jsem na to sbírala odvahu celý den, ale měla jsem to v plánu.

„Kdy? Kdy jsi mi to chtěla říct?“ otočil svou roztomilou tvář mým směrem. Na tuhle otázku neexistovala odpověď. Neuměla jsem to nijak zaoblit, aby ho to nebolelo.  Nevěděla jsem, jak mu to mám vysvětlit. Jak máte svému nejlepšímu příteli říct, že jedete za láskou svého života, do které jste blázen už od mala? Těžko. Povzdechla jsem si a jezdila jsem mu rukou po zádech, abych ho uklidnila.

„Napíšu ti. Ano?“ zeptala jsem se ho jemně. Byl to citlivý kluk. Někdo by řekl citlivka, ale on byl hodně citlivý.

„Nate, já bych ti s radostí všechno vysvětlila a ještě si s tebou promluvila, ale za pár hodin mi letí letadlo a já ještě nemám ani sbaleno takže pokud už nic nepotřebuješ, budeme se muset rozloučit.“ Řekla jsem mu po půl hodině ticha se smutkem v hlase.

Nate se na mě podíval a jeho modré oči prozrazovali mnoho smutku. Určitě se mu po mně bude stýskat, pomyslela jsem si ihned po té, co jsem spatřila jeho utrápený výraz.

„Směl bych tě alespoň zavést na letiště?“ zeptal se tichým a zároveň prosebným hlasem. Jen jsem němě přikývla a vrhla se na balení. Díky bohu že jsem blázen do nakupování a díky bohu za to že se mi ještě zalíbila ta sada kufrů od   louise vuittona. Jinak bych všechno mé oblečení asi musela nést v igelitových taškách a to by byla potupa.

„Jsem připravena!“ zvolala jsem jeho směrem po hodné půl hodině. Na letišti musím být maximálně do půl hodiny. Tak doufám, že pojedeme rychle a nebude dopravní špička. Já vzala dvě tašky přes rameno a dva kufry do rukou. Nate, ale vypadal jako vánoční stromeček. V každé ruce měl dva kufry a přes ramena ještě tašky. Měla jsem opravdu hodně věcí a to každý měsíc přispívám ještě na charitu.

Všechny mé kufry jsme nacpaly do kufru limuzíny a mohly jsme vyrazit na letiště. Stála jsem v hale a čekala na odbavení. Při tom jsem se ještě stíhala loučit s Natem. Vroucně mě mačkal ve svém objetí a líbal mě na obě tváře teď zrovna mírně zarudlé z nedostatku kyslíku. Neustále mě mačkal ve svém náručí a asi ani neměl v plánu toho nechat, pokud bych ho nenapomenula, že mi za chvíli letí letadlo.

Jela jsem po schodech dolu k prvnímu terminálu na let do New Yorku a při tom jsem ještě stíhala volnou rukou mávat Nateovi. Nate mi stejnou mincí oplácel a ještě za mnou volal, že mi pak zavolá. Asi mě měl vážně hodně rád, napadlo mě ihned po tom, co jsem ho ztratila z dohledu.

Sešlápla jsem z posledního stupínku jezdících schodů a vyrazila jsem po naleštěné podlaze k příjemně vyhlížející mladé letušce. Mohla být jen o něco málo starší než já. Měla mírně nazrzlé vlasy po ramena a trochu baculatější postavu. Její nos zdobily roztomilé pihy. S úsměvem na rtech jsem k ní přišla a podala jí mou letenku, která byla přiložena u Edwardova dopisu. Dívka mi popřála hezkou cestu a pustila mě do tmavého tunelu, na jehož konci mě vítalo teplo a světlo.

Vstoupila jsem na palubu první třídy a ihned se mě ujala postarší paní v ne moc slušivé uniformě. Usadila mě do měkkého sedadla u okna, za nímž zapadalo slunce. Jeho poslední paprsky mi padaly do očí a mírně mě hřáli na tváři. Usmívala jsem se slunce, které se ukládalo ke spánku. Ještě pohodlněji jsme se zavrtala do sedačky z krémové kůže.

Ani nevím, jak ale usnula jsem. Mé sny byli plné barev duhy a smíchu. Nikde žádná krev ani křik. Jaký´á to příjemná změna. Probudilo mě až mírné trhnutí a zatlačení na břicho jak mě pás zatlačil zpátky do sedačky. Trhnutím jsem rozlepila oči a dezorientovaně jsem se rozhlížela okolo. Přistáli jsme na New Yorském mezinárodním letišti. Pitomý přesedání. Zaklela jsem si v duchu a rozepnula si pás, abych mohla konečně vystoupit a nasednout na nový let.

Scházela jsem po schůdcích do tmy. V New Yorku zavládla noc a my jsme všichni pelášili do příletové haly, abychom zjistili, kdy poletí náš spoj domů. Letadlo do Seattlu mělo letět až za půl hodiny. Tak jsem posbírala všechny své kufry a posadila se i s nimi do prosklené haly. S horkou karamelovou čokoládou jsem seděla a pozorovala těch pár hvězd, jejíž záře pronikala skrz smog a mlhu. Tiše jsem rozjímala a nakonec abych si ukrátila dlouhou chvíli, jsem si vytáhla i knihu. Na větrné hůrce. Ošumělý obal se mi skoro rozpadal v rukou, ale nikdy jsem nečetla lepší knihu.

Jak jsem čekala, čas mi uběhl rychleji a já už byla vyzvána, abych si nechala odbavit zavazadla a přichystala se na odlet letadla. Stoupla jsem si poslušně do fronty a čekala jsem, až na mě dojde řada. Tentokrát ta letuška však nebyla tak příjemná. By mě tam i prošacovala, kdyby nezasáhl milý pán z ostrahy. Babizna jedna jedovatá…

Snažila jsem se usadit v sedadle charterového letu, ale nijak moc se mi to nedařilo, protože vedle mě sděl takový menší pán. Typovala bych mu takových dvě stě kilo. Opravdu drobeček. No a mírně zasahoval i do mé sedačky. Nakonec jsem to vzdala a nacpala jsem si do uší sluchátka, abych nemusela poslouchat to jeho chrápání. Nasupeně jsem protočila oči, když jsem zaslechla chrápání i přes hudbu.

Trhnutím jsem se probudila. Letadlo dosedalo na ranvej a za skřípění pneumatik na asfaltu pomalu zastavovalo. Za okýnkem letadla panovala dokonalá tma. Poškrábala jsem se na hlavě a zmateně jsem se rozhlédla kolem. Můj soused chrápal, co mu plíce stačili a přímo mě do ucha. Z levého koutku mu ještě vytékaly sliny. No hnus! Natlačila jsem se co nejvíc na stěnu letadla a čekala kdy nás letušky konečně propustí a já budu moct utéct od toho obra.

Letušky nás požádali o výstup z letadla. Já se nadšeně zvedla, ale nakonec jsem si musela, sednou. Ten pán mi blokoval cestu. Letušky ho nejdříve musely probudit a nějak ho vytáhnout pomezi sedadel. Mírně se tam totiž šprajcnul. Tak to byl pohled! Jeho zadek byl natlačený skoro u mé tváře a já nemohla nic dělat. Pak ho konečně vytáhly a já mohla utéct ale ten pán ještě přímek takovou drobnou letušku na sedadlo přes uličku. Skoro si jí sedl do klína!

Z letadla jsem div už neutekla! Chtěla jsem být co nejdřív venku z toho stísněného prostoru. Chtěla jsem být co nejblíže mé rodině. Jak jsem tak utíkala tmavým tunelem z letadla, jsem cítila, jak mi z ramen padá těžký kámen a jak se zlehčují mé kroky. Cítila jsem se volněná a natěšená. Připadala jsem si znovu jako malé děvčátko čekající na krásné dárky.  Až pak světlo na konci tunelu mě uklidnilo a já se vrátila zase do normálu. To světlo narušilo onu mystickou chvíli.

Bylo až podivné, jak moc jsem se těšila na lidi, které jsem v podstatě ani neznala. Najednou jsem se zarazila. Co když mě nebudou mít rádi? Co když mi budou všechno vyčítat? Co když… Co když… Tolik otázek a sama jsem na ně neznala odpověď. Kladla jsem si otázky, které mě nejvíc zajímali. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se změnila. Já jsem úplně jiná. Svým způsobem i dospělá. Snad se jim budu líbit, zašeptala jsem si a vyrazila blíže k světlu v dálce.

Mladá dívka mě přivítala v Seattlu a zkontrolovala všechny mé doklady. Poté jsem prošla osobní prohlídkou, jako jediná. Za tím co mě mladý kluk v uniformě ochmatával a říkal tomu osobní prohlídka, já s ním vesele flirtovala. Zase jsem začala nabývat staré sebevědomí a dobrou náladu. Když mě už konečně pustili, rozloučila jsem se s tím klukem vzdušným polibkem. Ještě než jsem vešla do letištní haly s východem, jsem zapadla na dámské toalety. Překontrolovala jsem, jestli je všechno tak jak má.

Oranžové letní šaty perfektně seděly a sahaly mi jenom kousek nad kolena, pod nimiž začínaly hnědé koženkové kozačky. Všechno jsme doplnila ještě hnědou koženou kabelkou od louise vuittona. Poopravila jsem make-up a mohla jsem vyrazit. Na příjmu zavazadel jsem si vyzvedla svých milion padesát kufrů a zamířila jsem si to konečně do haly.

S vozíkem před sebou jsem narazila do skleněných dveří a zamířila jsem si to do středu haly. Než jsem vůbec ušla pět metrů, zahlédla jsem Alice. Vůbec se nezměnila. Jen její výraz byl o něco jinačí takový vševědoucí no ano naše vědma. Sama pro sebe jsem se usmála tomuhle oslovení, jak ona ho nesnášela a já s Emmettem jsme ji tak schválně oslovovali. Přišla jsem až k ní. Byla jsem si jistá, že mě neucítí. Bylo tu příliš mnoho lidí.

Ale než jsem stihla promluvit, rychle se na mě otočila a objala mě. Ve společném obětí jsme tady poskakovaly dokola a smály se, dávaly jsme si polibky na tvář. Alice to celé nakonec ukončila s tím, že jsme tady za idioty. Šli jsme vedle sebe a ona mi tlačila velkou hromadu kufrů naskládaných na vozíku. Dostala jsem i pochvalu za hezké oblečení a kufry.

Konečně jsme dorazili k větší skupince lidí. Jako první se otočil Emmett, s úsměvem od ucha k uchu se ke mně vrhl a uvěznil mě ve svém medvědím náručí. Několikrát se semnou zatočil dokola a pak mě ještě hodnou chvíli držel ve vzduchu. Oba jsme se smáli a čepýřili jsme si vlasy jako za mala. Nakonec mě ale po několika decentních odkašláních pustil dolů. Další na řadě byla Rose. Zamířila ke mně a jemně mě objala ve své chladné náruči. Pak mě od sebe odtlačila na délku paží a zkoumavě si prohlížela.

„Vyrostla jsi nám do krásy… tak teď už nejsem nejkrásnější já ale ty!“pronesla s úsměvem a ještě jednou mě objala. Po Rose přišla na řadu Esme. Nic neřekla, jen mě pevně objala a nechtěla mě pustit. V jejím náručí jsem si připadala jako doma. Připadal jsem si úplná. Byl to jedinečný a nepopsatelný pocit k nezahození. Ke konci téhle jedinečné chvilky se na mě usmála a uvolnila cestu Carlisleovi. Zářivě se na mě usmál a objal mě ve svém jemném náručí. Od něj bych obětí nečekala. Spíš podání ruky ale bylo to příjemné.

Jasper se po tom co mě objal Carlisle objal také osmělila a jemně mě stiskla ve své náruči. Byla jsem šťastná. Nikdo mě neodsuzoval a nedíval se na mě skrz prsty. Ale ještě pořád zbýval poslední člen rodiny. Edward se ležérně opíral o můj vozík a zamyšleně mě pozoroval. Já se na něj usmála. Měřila jsem si zkoumavým pohledem a snažila jsem se najít sebemenší změnu. Nic ani vlasy si nezměnil. Pořád měl na hlavě to neposedné hnízdo. Neustále jsem se usmívala a vyšla jsem jeho směrem.

„Ahoj Edwarde.“zašeptala jsem k mému osobnímu andělovi. On se na mě zářivě usmála a vyšel mi vstříc. Střetli jsme se v půli cesty a jemně jsme se objali. Nic dlouhého ani citlivého. No nepadnu mu tady snad k nohám a nezačnu mu vyprávět, jak strašně mi chyběl no ne? Zaprvé by to bylo trapné a zadruhé já se naučila nedávat své city najevo. Někdo mi říkal, že jsem ledová královna, ale jak jinak se má člověk bránit?

Se spokojeným úsměvem a v Emmetově obětí jsme opouštěli letištní areál. Před vchodem mě ale čekalo milé překvapení. U patníku stalo zaparkované nablýskané maserati granturismo v černé barvě a na předním pravém kole se mu vyjímala žlutá botička. Všichni kromě mě sborově zakřičeli:

„Emmette Cullene!“ na jeho tváři se odrážela lítost. Na té mojí zase úsměv. Jsem doma. Pomyslela jsem si.