Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 5. Kapitola

20.10.2009 (13:45) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3226×

5. Kapitola – Škola

Scházela jsem ze schodů a mířila přímo k holkám.  Na sobě jsme měla mou nejnovější úpravu mé školní uniformy. Z původní dlouhé sukně, neforemného saka a bíle košile mi zbyla jenom ta košile. Kostkovaná sukně mi sahala tak do půlky stehen a místo saka jsem na sobě měla černou vestu. Z původní obuvi sešlo ihned. Nablýskané černé střevíčky? Tak to nikdy! Vyměnila jsem je buď za lodičky, nebo za kozačky. Občasný stylový doplněk v podobě čelenky nebo šály u mě byl častým jevem. Nikdy jsem ale nevypadala stejně! To bych nesnesla a pošpinila bych svou pověst.

Konečně jsem došla, až k holkám Seděli na schodech jako každé všední ráno a čekali na mě. Na nejoblíbenější holku na Victoria english college. Na elitní střední škole pouze pro dívky, které si mohou ročně dovolit platit něco kolen padesáti tisíc liber. Já si to mohla dovolit. No já ne, ale Edward jo. On je takový můj sponzor nashle škole. Nikdy se mě neptá, na co ty peníze potřebuju a ihned po zažádání mi je obratem pošle. Asi má výčitky.

Melisa a Ashley tam stáli ve svých uniformách. Obě byli unikátní. Obě jsem upravovala já. Na téhle škole jsem objevila svůj skrytý talent. Z toho nejobyčejnějšího kousku oblečení dokážu vyčarovat cokoli. A já toho využívala. Umíte si jistě představit, jak vypadají všechny moje uniformy, a že jich je dost a uniformy holek.

Krátce jsem se s holkama objala a pak jsme vyrazili na první hodinu. Holky na mě vždycky čekají venku, protože ony nežijí na koleji jako já, ale jejich rodiče žijí s nimi tady v Londýně. Každá z nich má vkusnou vilku. Ta Melisina je kousek za Oxford street a Ash žije až v East endu. Takže k ní domů skoro vůbec nechodíme.

Tady na škole jsme už čtyři roky. Za tu dobu se tady ze mě stala hvězda. Ze začátku díky mému oblečení, a jakmile mě poznaly, začaly se kolem mě shlukovat party dívek, které chtěly, abych jim poradila a pak to nějak samo přišlo. Zvali mě na ty nejlepší večírky a chodila jsem na rande s nejhezčími kluky. Byla jsem prostě královna a nebála jsem se to přiznat. Zezačátku jsem si tyhle večírky, oslavy a alkoholové dýchánky nehorázně užívala. Taky jsem tak vypadala. Mé oblečení nebylo vždy úplně dokonalé. A nezůstalo jenom u toho.

Začínalo to drobnými přestupky a kázeňskými napomenutími. Nikdy to nepřerostlo únosnou mez až do toho večera…

„Pospěš!“zavolal na mě Kristin. Ještě jsem dokončila poslední tah štětce na mé tváři a mohly jsme vyrazit. Šli jsme na maškarní ples k Maxovi Xavierovi. Byl den po halowenu a my se už nemohly dočkat.  Seběhla jsem tiše setmělou halou. Boty na podpatku jsem držela pevně v levé ruce a v té pravé zase uši. Dole na konci schodiště na mě čekala Kristin.

Na sobě měla krátké latexové šaty a na hlavě pár malých kočičích uší. Vypadala tak trochu… ani neví, jak to popsat.  Kdybych řekla, že asi sexy pro mužský pohled křivdila bych jí. Byla spíš roztomilá. Taková Kristin byla. Mladá svěží a roztomilá.

Přejela mě pohledem odshora až dolů a nakonec mi to odkývla. Mohlo se vyrazit. Než jsme vešli na ulici, jsem si přes kostým ještě oblékla dlouhý černý kabát. Jak jsme kráčeli po chodníku, ozýval se jen klapot podpatků a náš rozjařený smích. Zahýbali jsme za malé uličky a občas jsme i potkaly pár chodců. Nikdo si však nevšímal dvojice mladých smějících se dívek.

Konečně jsme dorazili na malé předměstí, kde měly Maxovy rodiče dům. Už z dálky k nám doléhala hudby a smích. Jak se zdálo párty byla v plném proudu. Ještě než jsme se vůbec přiblížili k domu, jsme si sundaly kabáty. Já popravila Kristin její kostým kočky a ona mě kostým zajíčka v růžové barvě. Nic nám nechybělo. Obě jsme vypadaly k světu a tak jsme vyrazily.

Párty byla sama o sobě dokonalá. Bavily jsme se s rukama a smažili jsme se nevnímat chtivé pohledy ze stran kluků a závistivé ze stran holek. To víte. Když jsem byla skoro nahá, není se čemu divit. Lepili se na mě jako mouchy na med.

Zpátky do školy jsme se vydaly hodinu po půlnoci, ale nikdy jsme tam už nedorazili. Teda Kristin se už nikdy nevrátila. Byla hodné opilá a skočila pod auto. Ani nevím přesně, jak se to seběhlo. Smích, pištění a nakonec výkřik. A pak už jenom krev, spousta krve.

Kristin byla na místě mrtvá a já nemohla prostě žít dál, když ona umřela. Nakonec jsem se z toho dostala, ale od té doby nemůžu cítit ani vidět krev. Změnila jsem. Už nikdy jsem nebyla stejná. Zanevřela jsem na večírky a rande. Nikam jsem už nechodila jenom do školy a na kolej. No až pak na školu nastoupili Ash a Melisa. Skamarádili jsme se a nakonec jsme zůstaly nerozlučné a navzájem bez sebe nedáme ani ránu. Jsem zase ta stejná holka, i když na to nejsem občas pyšná.

Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala nepříjemné vzpomínky z hlavy.

„Jdeme?“ zeptala jsem se ihned po tom, co jsem si byla jistá, že mě nezradí hlas. Holky jako na všechno ihned přikývli a následovaly mě do areálu školy.

Naše trojka kráčela po chodbě a strhovala k sobě všechnu pozornost. Melisa a Ashley byli moje “nejlepší“ kamarádky. Ale všechny tři jsme moc dobře věděly, že kdybych nebyla tím, kým jsem, ani by o mě nezavadili pohledem. Ony byli jedny z nejbohatších dívek tady vůbec. A to už něco znamenalo. A ony to věděly. I přes jejich povrchnost jsem je měla svým způsobem ráda a ony zase mně. Tolerovali jsme se navzájem a to nám vyhovovalo.

Ale musím říct, že ze začátku to tady nebyl žádný med. Sice jsem byla určitou dobu královna, dokud se nestala ta nehoda, ale nebylo to tak od začátku. Ihned po tom co Edward odjel, tady pro mě začalo peklo. Všichni mě tu měli za malou nevychovanou pubertální Američanku, která neví co s roupama. Nikdo se ke mně nechval ani za mák slušně. Všichni mě jenom uráželi a ponižovali. Já byla outsider. Ani mé oblečení se jim ze začátku nelíbilo, dokud jsem se nepotkala s Natem.

Nate, byl sladký blonďatý kluk s chlapecké školy přes ulici. Všechny holky ho chtěli a on chtěl mě. Byl to bouřlivý vztah, a jak rychle začal tak taky rychle skončil. Mně bylo čerstvě čtrnáct a jemu krásných a sladkých patnáct. Měli jsme se rádi a máme se dodnes rádi. Jsme nejlepší kamarádi. Jemu náš vztah takhle vyhovuje a mně taky. Občas spolu vyrazíme na nějaký večírek ale jinak nic.

Po Nathanielovi jsem se stala hvězdou školy. Všechny holky se mnou chtěly kamarádit, aby se tak přese mě dostali k němu. Nikdy jsem se s nimi nebavila. Kamarádit jsem se začala, až s prvňačkami, které neměli ani tušení, že jsem s ním chodila. A taky jim jsem začala dávat první rady o oblečení.

A tak je to dodnes. Jsme kamarádky a navzájem si radíme s oblečením. Občas si vyrazíme a ulovíme nějakého kluka. Tenhle měsíc chodím s Danielem. Moc milý a hezký kluk. Rád čte Shakespeara a chodí se mnou na všechny večírky. Všichni jsou a byli moc milý, ale já nikdy nenašla milejšího, krásnějšího a chápavějšího kluka než byl on.

Všechny chvíle na téhle škole mi byli milé až na jednu. Chcete vědět, jak jsme přišla o panenství? No bylo to asi nějak takhle…

Byla sobota večer a měl se pořádat večírek u Samanthy. Jedné opravdu bohaté žačky naší školy. Vyrazili jsme. Já a holky jako vždycky. Tehdy jsem to troch víc přehnala s pitím. Konec večera i tvář mi splývá, ale vím, že měl tmavé vlasy a hnědé oči. Pak už si pamatuju jenom tmu a nic víc.

Ráno jsem se probudila v cizí posteli a bez kalhotek. Na prostěradle pode mnou byl krvavý flek. Tak tohle je další moje tajemství. Zhluboka jsem si povzdechla a mírně se oklepala pod návalem vzpomínek. Na holky jsem se usmála. Tajemství, které se týkalo všech. A nikdo o něm neměl nejmenší tušení. A neměla jsem v plánu se s ním někomu svěřit.

Už jsme stály před učebnou matematiky a tak jsme se mohly rozdělit a jít ke svým lavicím. Seděli jsme v lavicích po jedné jako v každé hodině na téhle škole. Každá hodina pro mě znamenala klid a ticho. Relativní samozřejmě vyrušované pouze výkladem profesora. Profesoři mě totiž vždycky vyrušovali. Hodiny mě tady nebavili. Všemu jsem hned rozuměla ani nevím jak. Prostě jsem na to měla hlavu.

Znovu jsem se nudila celou hodinu, protože jsme opakovali učivo z minulé hodiny, ve které jsme zase opakovali učivo z loňského roku. Takže nuda. Nic mě tady nemohlo překvapit a na každou otázku profesora Colinse jsme odpovídala pohotově a správné. Až na chodbě jsme se s holkama teprve daly do řeči. Štěbetaly jsme o všem možném a nejvíc o nových číslech módních časopisů.

„Víš co je dneska za den?“ přerušila mě na chvíli  Ash. Chvíli jsem přemýšlela, co tím může myslet, ale nic mě nenapadlo.

„No pokud dobře vím tak středa, ale nevím, co tím myslíš.“ Odpověděla jsme jí popravdě. Nějak mi nezapalovalo, co tím vším může myslet.

„Každou středu ti přece chodí pošta od Edwarda ne?“ řekla, jakoby to mělo být snad nad slunce jasné. A ono to mělo být nad slunce jasné. Každý týden jsem na ten dopis čekala jako na spásu a dnes jsem na to úplně zapomněla. To ty vzpomínky.

Moje tvář se jako na povel rozzářila, objevil se na ní onen ne moc často viditelný úsměv. Byla jsem šťastná. Dneska mi přijde jeho další dopis. Další list popsaný úhlednými řádky plnými novinek z jejich mě teď vzdáleného světa. Dnes a každý den se mi po nich stýskalo. Vždycky když jsem si jenom vybavila jejich tváře, mi po lících tekly teplé slzy a nedovedla jsem přestat, až jsem pak celá ubrečená a unavená usnula. Takhle to vždycky skončilo. A právě z tohohle jediného prostého důvodu jsem byla ráda za samostatný pokoj.

Zhluboka jsem si znova povzdechla a vrátila se tak do přítomnosti. Holky mezi sebou debatovaly a mě dávaly tak chvilku na odpočinek. Byly na tahle moje výkyvy už zvyklé. Nikdy jim nedělalo problém přejít je bez povšimnutí. Tohle byla další jejich kladná vlastnost po smyslu pro módu.

Usmála jsem na holky a oboum jsem se zavěsila do zohnutých rukou. Společně do sebe zavěšené jsme kráčeli chodbou plnou lidí, kteří nám ustupovali z cesty. Já byla královny a ony moje dvorní dámy. Byli jsme hvězdy. A takhle to poznal každý na první pohled. Společně jsme kráčely středem chodby, smáli jsme se a dělaly, že nevidíme, jak ustupují.

Dnešní den nebyl nijak zdlouhavý. Pouhých pět hodin uteklo rychleji při myšlence na to, že mě na pokoji čeká dopis od mého Edwarda. Každá hodina by jako jen začala a ihned skončila. Já jen kráčela po chodbách mezi těmito krátkými úseky a snažila se je co nejméně prodlužovat.

A pak konečně nastal oběd a konec školy. Naházela jsem do sebe alespoň tu trochu pudinku, který jsem si koupila a snažila nevypadat znechuceně. Angličané prostě neuměli vařit a to mi nikdo nevymluví. Nechápu, jak některé ty jejich výtvory vůbec můžou strčit do pusy. Ble! Když to není hnědé tak je to zelen é a naopak. Už ten odstín mě vždycky zaslouženě odradí předem. No a pak jsem mohla vyrazit do mého pokoje…