Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 3. Kapitola

13.10.2009 (10:00) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2784×

3. Kapitola – Nástrahy

Bella:

Já a Edward. My jsme si vždycky nad míru rozuměli. On mi splnil vždycky to, co jsem chtěla a daroval mi to, co jsem potřebovala. Byl ten nejlepší otec.

On vždycky patřil do mého života. Kam až moje vzpomínky sahají, si vždycky vybavím jeho nemněnou kamennou tvář a zářivě bronzové vlasy. Vždycky mi byl na blízku. Ale já začala chtít víc. Ani nevím proč ale, jakmile jsem se v osmi letech dozvěděla, že je upír jsem k němu pocítila určité pouto, které mě jakoby svazovalo s ním. Snažila jsem se jej zrušit. Ne vždy nejlepším způsobem ale snažila.

No a pak jsem přišla do puberty. Moje hormony se začaly bouřit no a můj upíří adoptivní otec mi připadal nadmíru sexy. No a já to rada dávala znát. Proč ne, že? A když jsem s ním nelaškovala tak jsem si z něj utahovala. Tak třeba…

„Edwarde!!“ zaječela jsem na celý dům. V momentě stal u mě.

„Ano? Nějaký problém?!“ ptal se mě ustrašeně.

„No já nevím, ale tam dole já no proste… teče mi krev.“ K tomuhle úžasnému proslovu který jsem mimochodem cvičila celou hodinu před zrcadlem jsem přidala i začervenání. Ale doba za to stala. Jeho vyraz, kdyby mi to nebylo hloupé bych si i vyfotila. Vykulené oči div mu nevypadly a pusou div nezametal podlahu.

„Oh…“tak to bylo všechno, co mi řekl. Na moment se pak vytratil. Až se vrátil, vrazil mi do ruky knihu a odporoučel se pryč.

Tenhle incident ještě nebylo nic moc. Takhle jsem ho strašila hodně často. Třikrát do týdne vždy v pondělí, středu a pátek jsem měla rozplánované hádky. Dokonce i témata. Vždy bylo jedno ještě v záloze, kdyby to první neuspělo. Ale ono vždycky uspělo. Ať to bylo oblečení, vlasy, líčeni nebo pozdní příchody a společně s tím spjata večerka. Jo Edward nikdy nezklamal. Stejně jako tehdy. Už jsem se na to těšila. Jela jsem domu. Bylo něco kolem půl jedné v noci. Sobota. Byla naplánovaná výjimečná hádka mimo rozvrh.

Auto mého kamaráda Thomase zastavilo před naší vilou. Thomas byl můj kamarád, ale byl o šest let starší. Já se se svými vrstevníky nebavila. Dokonce jsem se jim ani nepodobala. Líčila jsem se a tak jsem si dodávala tak dva roky navrch. Patnáct. To není nejhorší.

Šla jsem průměrným krokem ke vchodovým dveřím. Než jsem se stihla vůbec dotknout kliky, dveře se rozrazily a v nich jako bůh pomsty se tyčil Edward. Jeho oči barvy týkového dřeva metali blesky. Jo to byla zábava. Ustoupil mi z cesty a nechal mě projit vstupní halou až do obýváku kde jsem si sedla a čekala, co z něj vypadne.

Přišel ke mne a přisedl si. Chvíli mě jen němne pozoroval a v jeho očích jsem zahledla bolest. On trpěl. Kvůli mně. A co já? Já netrpěla? Já netrpěla každý den, když náhodou šla okolo sousedka a málem ho znásilnila na příjezdové cestě? Ne já musela dělat že to nevidím a když jsem to viděla musela jsem dělat, že je mi to úplně jedno. Ale ono nebylo.

Bylo mi to všechno jenom ne jedno. On se na ně vždycky tak přiblbě křenil! A co na mě? Na mě se nikdy nekřenil. Mě vždycky věnoval vyčítavý pohled nebo pokárání. A když se teda podvazal tak to byl úsměv nebo polibek na dobrou noc.

„Tak už to vyklop, jsem unavená.“ Řekla jsem mu naoko nedočkavě.

„Víš kolik je hodin?“ptal se mě naprosto klidně. Vždycky když jsme se hádaly se dělal, že je úplně klidný, ale jeho oči planuly a já poznala, že je tak vytočený že by po mě byl schopen i skočit. Na mých rtech pohrával samolibý a vítězoslavný úsměv. Dosáhla jsem toho, co jsem chtěla.

„Ano vím a musím ti oznámit, že je sobota pardon vlastně už neděle a to znamená, že já se jdu vyspat.“ Už jsem se zvedala, když v tom mě zadržela jeho chladna ruka na mém zápěstí. Mým tělem proběhlo ono známé chvění.

„Co?“ to jediné slovo a já se divila, jak jsem do něj byla schopna vtěsnat tolik rozhořčeni a arogance zároveň. Tak tohle ho určitě bolelo.

„Co se stalo? Kdy jsme začali proti sobě bojovat? Co jsem pokazil, že mě tak nenávidíš, co jsem udělal? Co já opravdu…“ příval jeho slov byl přerušen mým polibkem. Přitiskla jsem mé rty na jeho a jazykem mu přejela po dolním ledově chladném rtu. Naposled jsem přitiskla své teple rty na ty jeho studené. Mé rty se přizpůsobovaly jeho, tvarovali se a prohybovali.

Z  jeho strany nebyla zaznamenána žádná reakce, ale i tak to byl ten nejkrásnější polibek mého života a myslím, že už ani lepší nebude.

„Ty jsi nic nezkazil. To já to zkazila, když jsem se do tebe zamilovala.“ Víc jsem nechtěla říct. Už ani tahle věta nebyla v plánu a ten polibek byl taky celkem spontální. Otočila jsem se na podpatku a vystoupala po schodech do druhého patra kde sídlili všechny ložnice.

První dveře vpravo jsem otevřela a ihned padla na svou postel. Já mu to vážně řekla. A taky jsem se mu vyznala ze svých citů. Tak jo jestli jsme se teď hádali a skoro spolu nemluvili tak teď se budeme jenom hádat vůbec nemluvit. Já mu už neřeknu jediné vlídné slovo.

Celou noc jsem oka nezahmouřila a jenom se převalovala na obrovské posteli. Neustále jsem si dokola vyčítala mé bouřlivé vyznání citu. Jak se mu mám teď podívat do očí? Co mu mám říct a jak se mám chovat?

Pokojem se rozezněl nepříjemný zvuk budíku. Vytřeštila jsem oči a podívala se kolik je proboha hodin. Sedm ráno. Edward mě chce asi mučit. A kdy mi ho vůbec nastavil? Možná že jsem v noci na chvíli usnula a on… ten je ale podlý a vynalézavý. Chce vaku? Bude ji mít!

Vyskočila jsem z poste a s nasupeným výrazem vyrazila do koupelny. V zrcadle mě pozorovalo zombií. Původně zřejmě já. Těch par minut spánku mi moc nepomohlo. Vytáhla jsem tubu make-upu a začala ho rovnoměrně roztírat po obličeji. Stíny ani linky jsem si pro dnešek odpustila. Ještě jsem si pročesala vlasy a nakonec se vydala do šatny.

Dolu po schodech jsem už scházela kompletně upravená, skoro dokonalá jako vždy. Lehký nátělník a džinové kraťásky. No na doma ideální. Vběhla jsem do kuckne a ihned se vrhla na poloprázdnou lednici.

Vybrala jsem si mléko a jogurt. Nachystala jsem ještě cereálie a ty pak zalila mlékem. Až jsem dojedla i jogurt vrátila jsem se zpátky do mého pokoje. Bylo mi divné, že jsem ještě nepotkala Edwarda. Většinou sedává v obýváku a čte si ale dnes ne. I když mi scházel, byla jsem za to rada. Asi bych neustála jeho přítomnost.

Byl večer a Edward porad nikde. Už jsem se začala i bát. Neměla jsem o něm žádné zprávy, a kdo ví, co se mu mohlo stát. Uznávám, že to bylo předčasné. Je předci upír co jemu by se mohlo stát, ale taky mohl potkat třeba jiného upíra a ten ho mohl třeba… Ani pomyslet jsem na to nemohla.

Bylo už deset, když dorazil domu. Rozrazil vchodové dveře, které se zastavili až o stěnu a zanechali v ní mírnou prohlubeň. Šokovaně jsem na něj hleděla a potom přeskočila na díru ve zdi. A znovu na Edwarda a pak zase díra. Tohle jsem opakovala asi minutu, než mě zarazila jediná věta, kterou ze sebe vydal.

„Stěhuješ se.“ To stěhování by mě tolik nevyděsilo, kdyby nepoužil jednotné číslo. On neřekl, stehujeme se. Ale stěhuješ se. Takže on mě opustí! A je to tady. Já to čekala ale ne už tak brzy.

„Odjíždíš do Anglie na dívčí internátní školu. Tam se o tebe už postarají. Běž si zabalit, zítra odjíždíš. A žádné výmluvy. Už jsem to zařídil.“ Dořekl a vyřešil tak asi tak dalších šest let mého života. On mě posílá na internát! A sakra. Tak to jsem byla asi hodně zlobivá holčička co?

Zabalila jsem si tri kufry oblečení a ty pak stáhla po schodech do vstupní haly. Tam už na mě čekal Edward. Beze slova vzal všechny moje kufry a naházel je a to doslova do kufru auta. Otevřel mi dveře spolujezdce a skoro násilím mě tam nacpal a následně připoutal. Jakmile zasedl své místo řidiče dokonce i zamkl. Jak je vidět on mě vůbec nepodceňuje.

Vyjeli jsme po příjezdové cestě od domu a zamířili na dálnici. Edward už se zřejmě nemohl dočkat, až odjedu, protože jel sto padesát kilometru v hodině. Jo už se nemůže dočkat, až bude moct volně laškovat se sousedkou a nebude se muset ohlížet na mě. Na kouli na noze, kterou jsem pro něj jistě byla.

Musel se o mě starat už od kolébky a já mu dělala jen naschvály a teď konečně objevil způsob jak se mě zbavit. Internátní škola v Anglii. Jo Edward byl vždycky chytrý. Ale tohle bych od něj vážně nečekala. Byl vážně nápaditý a ty jeho nápady mě jednou přivedou do hrobu…

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto srdce - 3. Kapitola: