Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 20. Kapitola

09.03.2010 (16:30) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4560×

20. Kapitola – To bude můj konec…

Byla sobota. Zase jsem seděla na okraji vany a snažila jsem se posbírat. Jeho otázky a podezření mi už lezly na nervy. Byl neuvěřitelný. Nevím, co čekal, prý jsem cítit upírem. Asi si myslí, že po mně skočí každý upír a bude mě uctívat, zrovna mě. Všichni pravda chtějí zrovna a jenom mě. Na světě není nikdo jiný. Nevím, co si myslí. To, že s ním nechci občas spát neznamená, že ho nemiluju. To že moje hlava chce utéct z krku, v páteři mi křupe a pánev už asi dosluhuje, taky není nic moc příjemného. A on by chtěl ještě sex!

Pokroutila jsem nad tím hlavou. Ti chlapy! Podešla jsem ke sprchovému koutu. Pustila jsem si vodu, aby stihla odtéct, a zatím jsem se svlékla. Přitom jsem si všimla, že vyboulenina je zase o něco málo větší, že je zase o něco znatelnější. Z mého pozorování neustále se zvětšujícího břicha, mi došlo, že tohle bude asi trochu rychlejší.

„Sakra!“ zaklela jsem tiše.

„Děje se něco?“ ozvalo se zpoza dveří. Ne vůbec nic, jenom jsem těhotná a nechci ti o tom říct. Mám něco s páteří, ale nemůžu jít za Carlisleem protože by ti vyžvanil, že jsem v tom a posledních pár dní trpím nesnesitelnými migrénami. Proč by se mělo něco dít? Ptala jsem se sama sebe a mírně hystericky jsem se zasmála a přitom jsem si rozplétala cop vlasů.

„Ne, vůbec,“ zašeptala jsem a vjela jsem si dlaní do volných vlasů.

„Co jsi říkala? Mám ti jít pomoct?“ zeptal se mě vyděšeně a zalomcoval klikou.

„Ne! Všechno je v nejlepším pořádku!“ houkla jsem na něj přes dveře a vešla jsem pod proud vody. Vysíleně jsem se opřela o chladnou zeď a zavřela jsem oči. Všeho toho na mě bylo moc. Sesula jsem se na zem a nechala jsem na sebe dopadat stále se oteplující kapky vody. Odhrnula jsem si slepené vlasy z teď už otevřených očí a bradu jsem si opřela o pokrčená kolena.

Zavřela jsme oči a nechala jsem zpod zavřených očí téct slané slzy, které se mísily s vodou. Měla jsem strach. Ne ten strach že se něco stane mě. Bála jsem se o to malé, co ve mně rostlo. Co by asi udělal Edward, který neustále mluví o tom, jaká je zrůda s mým dítětem? Nechtěla jsem to raději vědět.

Ze sprchy jsem vylezla až o půl hodiny později. Čas mě nehonil, jelikož byla sobota a tak jsem si dala na čas. Až první varhánky a červená kůže mě vyhnaly ven. Zabalila jsem se do jemné froté osušky a provedla ranní hygienu a už při tom, jak jsem si natírala kůži olejem, jsem přemýšlela co si vzít na sebe a aby nikdo nepoznal mé vzdouvající se bříško.

Zabalená v osušce jsem přeběhla z koupelny do protějších dveří šatny. Edward ještě pořád seděl na lenošce v nohou postele s nohama složenýma pod sebou a lokty opřené o kolena a ve dlaních si držel bradu. Hypnotizoval dveře koupelny, jako kdyby čekal na sebemenší signál, snad jen náznak, aby je mohl vyrazit a mě tak zachránit. Jenom jsem protočila oči a zaběhla jsem za dveře, které jsem hned zabouchla.

V poličkách jsem si vybrala několik kousků oblečení. Volné bílé tričko s potiskem a světlé džíny s efektivně roztrhanými koleny. Na nohy místo papučí, jsem si natáhla tlusté podkolenky, které jsem si shrnula na kotníky. Ještě jsem si projela prsty vlasy a vyšla jsem ven. Edward už stál před dveřmi šatny v novém oblečení a nedočkavě mě vyhlížel. V poslední době by mě nenechal jít ani na záchod samotnou.

„Už mužem jít,“ řekla jsem a chytla jsem ho za pravou ruku, kterou ke mně natahoval. Sešli jsme ruku v ruce dolů a hned jako první jsem uviděla Alice se staženým obočím a Jaspera, který jí jemně mnul ramena, jakoby ji uklidňoval.

„Co se děje?“ zeptala jsem se šeptem. Moje podvědomí jakoby ztišilo můj hlas na minimum, protože jsem je nechtěla rušit.

„Já tě nevidím,“ procedila Alice deprimovaně mezi zuby a Jasper jí ještě pevněji sevřel ruku. Nějak mi to nedocházelo, dokud jsem si nevzpomněla na Aliciny vize budoucnosti.  A když už jsem věděla tohle, nenapadl mě žádný důvod, proč by mě nemohla vidět. Nevěděla jsem nic. Ale jedním jsem si byla jistá: Pro mě, to neznamenalo nic dobrého.

Nasucho jsem polkla a instinktivně moje ruka vystřelila k bříšku. A pak, jako blesk z čistého nebe mi to došlo. To moje mimčo! Nervózně jsem se usmála na všechny na okolo, kteří mě se zájmem pozorovali a nenápadně jsem se zdekovala, asi jako lední medvěd v létě, normálka.

„Tak jo… Mám vcelku hlad, takže co je na snídani?“ zeptala jsem se, abych je nějak odvedla od tématu. Esme ihned vyletěla hlava a zazářily oči.

„Dneska jsem ti upekla koláč!“ pochlubila se mi při tom, jak mě už odváděla do kuchyně. Můj žaludek na souhlas zakručel a já s Esme zasmála. Odešly jsme společně do kuchyně a já se hned vrhla na ten kopeček těsta a marmelády. Zpíjela jsem to mlékem a náramně jsem si pochutnávala. Vůbec mi nevadilo, že borůvky nejím. Byly moc dobré. Ani ne pět minut a talířek byl vyluxovaný, jak jen to šlo. Žádný drobeček nepřišel nazmar.

„Díky Esme. Byla to vážně dobrota,“ řekla jsem a políbila jsem ji na tvář. Společně jsme se zase vracely do obýváku, kde už všichni seděli jako každou sobotu. Každý na svém místě natěšení, co kdo vybere za film. Dnes byla na řadě Alice. Já čekala nějakou potřeštěnou komedii, ale ona vybrala Titanic. Nic jsem neříkala, ale pro jistotu jsem si vzala krabici kapesníků.

Jak jsem plánovala. Kapesníky se hodily. Emmett sice pláč jenom předstíral, ale rekvizity jsou také důležité, takže nebylo divu, že se pod ním nahromadila kupka pokrčených bílých papírků. V některých částech dokonce recitoval text s Leonardem. No jak říkám. Typické. Rose už z něj taky nemohla. Skoro spadla z pohovky, když Emmett začal hulákat na celý dům, že je král světa, jak se smála a já se lekla. Emmett si pak ublíženě sednul a pustil se do hysterického pláče. Jak on:

„Mě stačí vědět, že umře a je mi ho líto!“

Kolem dvanácté už film končil a Emmett se tulil k Rose, která ho utěšovala a pomalu ho začala tahat do ložnice. Asi ho chtěla utěšit ještě jinak. Alice se taky vytratila s Jasperem. Esme vyběhla do kuchyně, odkud se ozýval zvuk mikrovlnky a pak vběhla zpátky do obýváku.

„Zlatíčko oběd máš na stole. Já teď musím jít…“ Na malý moment zmlkla, střelila pohledem po Carlisleovi který už uklízel knihu do správné police a zamířil ke schodům.

„Pracovat,“ dodala s poťouchlým úsměvem a vyběhla těch pár schodů, co ji dělilo od Carlislea a chytila ho kolem pasu a on si ruku přehodil kolem jejích ramen.  Takže všichni šli “pracovat“. A rty na mém krku mi jasně naznačovaly, že Edward by chtěl taky pracovat.

Mírně jsem se od něj odtáhla a dlaně jsem si opřela o jeho vypracovanou svalnatou hruď, která v té bílé nedopnuté košili vypadal - dost! Okřikla jsem se v duchu. Žádný sex, dokud vypadám takhle. A nálada na to taky nebyla.

„Edwarde. Ne, dneska ne… Bolí mně hlava!“ vyhrkla jsem tu největší pitomost, která mě napadla. Edward se ode mně odsunul a zaraženě na mě valil oči.

„Co?“ zeptal se mě.

„Nemám náladu, Edwarde, promiň,“ řekla jsem a cítila jsem jak mi rudnou líce.

„Bells,“ povzdechl si. „Nechápu to. Co je? Dřív jsem tě musel odhánět a teď? Skoro se tě musím doprošovat!“ řekl už nadmíru rozrušen.

„Edwarde, odmítla jsem tě dvakrát a ty děláš, jako kdybych ti bůh ví, co udělala! Tvoje ego jsem zřejmě urazila, ale já nejsem nějaká tvoje hračka,“ řekla jsem naprosto klidně, ale uvnitř mě to vřelo.

„Ty někoho máš!“ vyhrkl najednou.

„Co?“ zeptala jsem se ho jako největší idiot.

„Slyšela jsi! Kdo to je?!“ zaječel jako hysterka. Já na něj jenom vykulila oči.

„A koho proboha?!“ vyletěla jsem na něj.

„Já nevím!“ zaječel zase on.

„Tak vidíš! Sakra co to do tebe vjelo?!“ zaječela jsem a vyskočila jsem při tom na nohy. Bolestivě mi přitom křuplo v páteři div jsem se nesvalila na zem.

„Mike!“ vykřikl vítězoslavně a ukázala na mě prstem.

„Kterej? Jo ten! Si ze mě děláš legraci?!“ vykřikla jsem rozhořčeně a založila jsem ruce na prsou ignorujíc při tom pichlavou bolest vystřelující mi do pravého ramene.

„Dost! Já už to vím, a jestli ho miluješ, nebudu ti v tom bránit,“ pronesl zkroušeně a já se málem vyvalila.

„Vždyť žádného nemám a Mikea už vůbec ne!“ zaječela jsem a otočila jsem se k němu zády. Bože ti chlapy! Kde se to v nich bere? Tahle ohleduplnost a hlavně hloupost!

„Nemusíš mi zapírat,“ řekl tiše a posadil se zpátky na pohovku.

„Bože! Ani nevíš, jak moc bych si přála, abys mi mohl teď číst mé myšlenky! Ty jsi někdy tak nedostupný, že mě ani neposloucháš! A nevěříš mi! A já nevím, proč to řeším. Jdu si pro jídlo a do pokoje,“ řekla jsem a rozešla jsem se ke kuchyni a Edward se vydal za mnou.

„Sama,“ dodala jsem jenom pro něj. Vzala jsem talířek a obešla Edwarda, který stál zaraženě mezi dveřmi.

„Co?“ zeptal se po chvíli mírně hysterickým hlasem.

„Zlato, jsem unavená. Nevím proč. Asi na mě něco leze. Tak se najím a budu spát. Ty raději běž na lov. Oči máš úplně černé. A začínáš být nevozní," řekla jsem mu a otočila jsem hlavu jeho směrem. Neunikl mi jeho ublížený pohled. Dřív jsem mu věřila, že by mi neublížil. I teď, jenomže jsem se pořád víc a víc bála o to malé. Povzdechla jsem si a vyšla jsem do schodů.

Zavřela jsem za sebou dveře do pokoje a i s talířkem jsem se usadila na lenošku v nohou postele. Pomalu jsem jedla a při tom jsem se díval z okna na zatažené nebe. Všechno jsem snědla v rekordním čase. Odložila jsem talíř na stůl a natáhla jsem se na postel. Dálkovým ovladačem jsem zapnula rádio a uvelebila jsem pod pokrývku na kupě měkkých polštářů.

Jejich černé pláště mě obestupovaly a zahalovaly do temnoty. Tvořily kolem mě kruh. Symbol jednoty a absolutna, dokonalosti, času a nekonečnosti, věčnosti a věčného opakování života.

Oni pro mě však nepředstavovali to dobré. Všechny ty dobré věci totiž šli stranou. Jakoby ani neexistovaly. Z těch tvorů totiž čišelo něco, co hatilo všechny mé předsevzetí vidět v člověku jenom to dobré. Byla to aura plná temna a temných skutků.

A nejhorší co spáchali, bylo to, že mi brali to nejcennější na světě. Brali mi mou rodinu. Tváře mých blízkých a milovaných včetně Edwarda mizely za temnem jejich kápí a ať jsem se snažila sebevíc tak jsem se z jejich spárů nemohla vymanit.

Pomalu jsem to vzdávala. Mé srdce se pomalu zastavovalo a obalovalo se ledem. Led ničil každou jeho část a já tak umírala. Ne doopravdy. Jenom uvnitř. Horoucí city nahrazovala temnota a… nic. To jsem cítila a vlastně necítila. Chlad a prázdno. Ale přeci jenom v něm hořel malý plamen, který ho dokázal rozehřát a znovu přivést k životu.

Nic se nedělo a vlastně všechno. Ve mně se odehrával pravěký boj. Boj dobra a zla. Zima a jara. Muž a žena. Oheň a led. Všechny mé části a pocity byly na nože a nechtěly se smířit s tou skutečností. Snad všechny emoce světa se prolévaly mým tělem a střídaly se stejně rychle, jako se na jaře střídá počasí. Chvíli zataženo a chvíli jasno. Chvíli láska a hned na to nenávist.

Všechno bylo zmatené a já už nevěděla co říkat, co dělat jak žít dál. Nic už nebylo jako předtím. Všechno to vypadalo jenom jako film, na který se díváte v televizi. Jakoby se mě to ani netýkalo. Nic se vlastně nedělo, ale uvnitř mě všechno křičelo, ať protestuju a nějak se bráním, ale já, ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem se hnout. Připadala jsem si jako hadrová panenka, která nevládne vlastnímu tělu. Jenom loutka podvolena vyšší moci.

Dlouhé ruce se ke mně natahovaly a snažily si mě jakoby přivlastnit a odtrhnout od těch dalších. Všichni mě chtěli mít a ani jednoho jsem nechtěla já. Všichni chtěli mé neviditelné nitky. Všichni mi chtěli poroučet. Mě to táhlo až za tu temnou oponu plášťů, za kterou bylo mé srdce. Mé srdce, které tam drtila neviditelná tíha a já ho chtěla zpátky! A spolu s ním i ty osoby mě drahé.

Ale nešlo to. Ať jsem to zkoušela jednou nebo tisíckrát pořád jsem stála na místě, držena jedním párem bledých rukou kterým patřila i tvář zahalená černou kápí. Jediné co jsem z ní poznala, byly sytě karmínové duhovky, které mě k mému vlastnímu zděšení nijak nepřekvapovaly, ani neděsily. Připadaly mi až moc povědomé a skoro vůbec jsem se jich nebála. Spíše respekt, patřil té neznámé osobě.

„Pust,“ zašeptaly mé rty.

„Ještě není ten správný čas, Isabello. Až přijde tak to poznáš. Ty budeš ta první, která pocítí na vlastní kůži náš vděk i zlobu,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na tvář. Při tom letmém dotyku mi vstaly všechny chloupky na těle a obešla mě zima. Ne zima na povrchu, jako když se v zimě dost neoblečete. Tohle bylo něco uvnitř mě. Jako bych byla studená uvnitř a ten tvor to ve mně probudil. Probudil ve mně…

Z toho děsivého snu mě vytrhlo něco teplého a mokrého na mé tváři. Zamžourala jsem těžkými víčky do pokoje, do kterého proudilo světlo ze slunce, které leželo na odpoledne až moc na východě. Natáhla jsem ruce za sebe a protáhla jsem celé tělo od prstů na ztuhlých rukou až po palce na chodidlech. Při tom jsem i podrbala malé chundelaté štěňátko, které leželo vedle mé hlavy. Glow už je doma, proletělo mi hlavou.

„Dobré ráno zlatíčko,“ zamrmlala jsem ke Glow a políbila jsem ji do jemné srsti, mezi ušima. Jednou rukou jsem ji nepřestávala hladit a druhou jsem začala šátrat vedle sebe, ale to co jsem tam čekala, jsem tam nenašla. Edward neležel vedle mě. Na polštáři jenom ležel vzkaz:

„Dobré ráno Bell,

vyzvedl jsem včera Glow od zvěrolékaře, doufám, že ti to nevadí. Nechtěl jsem tě budit. Spala jsi a vypadala si tak unaveně. Doufám, že tě malá neprobudila, E.“

Nějak mi úplně nedocházela podstata toho vzkazu, když bydlíme v jednom domě a po většinu času i v jednom pokoji. Pokroutila jsem hlavou a ještě jednou jsem podrbala Glow za ušima.

„Muže raději neřešit. Viď?“ zeptala jsem se maličké a vyskočila jsem z postele. Což je relativní pojem. Pomalu jsem se odsunula na kraj matrace a pak jsem se ještě pomaleji postavila, aby se mi nezamotala hlava a pak mi z toho nebylo špatně. Z postele jsem šla rovnou do koupelny. Za sebou jsem nechala otevřené dveře a Glow tak šla za mnou, jako ocásek mě pronásledovala na každém kroku.

Umyla jsem si zuby a tvář. Sundala jsem si oblečení ze včerejška, které jsem měla pořád na sobě, a ze šuplíku jsem si vzala čisté spodní prádlo. Jenom v podprsence a kalhotkách jsem přeběhla do šatny a oblékla jsem si volné plátěné kalhoty a bílou volnou košili. Na nohy jsem navlékla jedny z mnoha teplých ponožek a s kartáčem v ruce jsem šla dolů. Tam jsem si sedla vedle Edwarda, který se díval na kreslený seriál a očividně ho vůbec nezajímal.

„Dobrý ráno,“ řekla jsem a políbila jsem ho na tvář. On nijak nezareagoval. Takže byl pořád naštvaný. Nic jsem raději už neříkala. Když byl takhle naštvaný, musel se nechat vychladnout, jinak s ním nebyla řeč ještě týden. Tak jsem raději odcupitala do kuchyně a vzala jsem si kousek toastového chleba. Natřela jsem ho burákovým máslem a sedla jsem si na jednu z barových židlí. Kousek chleba jsem hodila i Glow a zbytek jsem snědla sama.

Seskočila jsem na zem a oprášila jsem si dlaně. Podívala jsem se na kuchyňské hodny a k mému překvapení už bylo jedenáct pryč. Spala jsem skoro celý den. A taky jsem tak vypadal. Hyperaktivní až to možné nebylo. Napadal mě jeden způsob jak si vybít energii… podívala jsem se do dveří, ze kterých šlo vidět do obýváků. Edward tam pořád seděl jako hromádka naštěstí. Takže plán B bude reálnější. Přišla jsme ke Glow a vzala jsem ji do náruče. Přešla jsem přes obývák ke vchodovým dveřím a z věšáku jsem si vzala červené vodítko. Přivázala jsem ho k obojku a položila jsem ji na zem.

Samu sebe jsem oblékla do lehčí zimní bundy a nazula jsme si koženkové botasky. Vyšla jsem ze dveří a zamířila jsem do temného lesa, který byl všude kolem. Pomalu, ale jistě jsem s Glow scházela na menší mýtinku uprostřed lesa a při tom jsem jí házela klacíky, aby se zabavila a neokusovala tak vodítko. Sledovala jsem blankytně modré nebe, které se objevilo na odpoledne, a zhluboka jsem se nadechovala vzduchu, který byl cítit lesem. Všude okolo voněla hlína, tráva, jehličí a smůla ze stromů. A Glow se také zdála být nadšená. Pobíhala pořád dokola a štěkala. Raději jsem jí sundala vodítko, aby si to užila ještě víc. Ihned nadšeně vystřelila kamsi doprostřed lesa.

Procházely jsme se spolu už alespoň hodinu. Začínaly mě bolet nohy víc než jindy a páteř už začínala taky protestovat. Proto jsem k sobě zavolala Glow a uvázala jsem ji zpátky na vodítko a otočila jsem se s úmyslem jít zase domů, ale nebylo mi to přáno. Za mnou stál muž. Či chlapec? Co na tom záleží. Důležitější bylo, že byl upír. Ráda bych řekla, že měl nádherné hluboké oči barvy topazu, ale nestalo se tak. Jeho oči svítily sytě karmínovou a byly plny dravosti. Ostře jsme se nadechla a automaticky jsme si přikryla dlaněmi bříško.

„Ale, ale?“ řekl a přitom kroutil hlavou ze strany na stranu.

„Co ty tady tak sama?“ zeptal se přeslazeným hlasem a zazubil se. Tím odkryl trochu výraznější špičáky a moje srdce málem zkolabovalo. Pro boha! On mě zabije! Říkala jsme si v duchu.

„Nic,“ pípla jsme a pomalu jsem ustupovala vzad.

„Že bychom se báli?“ zeptal se. „A že máme čeho,“ přisvědčil a mírně zagestikuloval pravou rukou. Nechápala jsme tohle gesto, které zdánlivě nepřipomínalo nic, ale v momentu, kdy se z tichého a na první pohled prázdného lesa vyrojilo tucet upírů, došlo mi, že nebude, až tak neškodné. Nasucho jsem polkla a těkala jsme očima z jednoho upíra z druhého a k mému zděšení se pořád zvětšovali! Bože ten co jsem ho potkala, byl takovej prcek a ten tam byl jako hora. I Emmett by na něj neměl.

„Co chcete?“ vyštěkla jsem a otočila jsme hlavou odzadu po zvuku šustění listů. Tam, mezi všemi těmi muži se vyjímala jako růže mezi trním dívka. Malá, ale krásná, jako každý upír. Mile ale zákeřně se usmívala a kráčela přímo ke mně. Její rudé oči děsilys na několik metrů dopředu a já se málem sesypala. Ale její usměv a odhodlanost mizel s každou sekundou a nahrazoval je rozzuřený škleb, který hyzdil její tvář.

„Co to má znamenat?!“ zaječela na všechny okolo, až poplašila několik ptáků, kteří tady zůstávali i přes zimu, a teď se raději brali pryč. Co nejdál od té zuřící barbie. Já taky raději ustoupila o krok dozadu. Co kdyby? Ta malá holka už se po mě chytala i vystartovat, přísahám, ale ten menší co mě tady vyrušil, ji chytil za ruku a táhnul raději dál ode mě. Má štěstí, bych jí dala… Možná bych ji povalila na zem.

„Půjdeš s námi,“ řekl ten opravdu velký.

„Co? Ne!“ zakřičela jsem a začala jsem pomalu ustupovat dozadu. Pod nohy se mi pořád pletla vystrašená Glow a její vodítko, takže to šlo ztuha.

„Pojď sem!“ nařídil mi a natáhl po mě ruku. Zmáčkl moje předloktí a přitáhl si mě blíž k sobě. Kroutila jsme se a křičela. Možná bych i kousla, kdybych nevěděla, že je to upír a ublížila bych spíš sobě, nežli jemu.

„Přestaň s sebou mlít!“ rozkázal. „Půjdeš s námi a konec! Tečka. Žádné ale!“ řekl a smýkal mnou za sebou.

„Sakra! Pusť mě, ty obře! Tohle je porušování lidských práv a svobod! Ty jsi nikdy nečetl ústavu?“ zeptala jsem se ho. „Asi ne., zamumlala jsem po tom, co se mnou smýkl ještě víc nežli předtím.

„Jestli okamžitě nezmlkneš tak se půjdeme podívat k tobě domů a tvoje šťastná rodinka naši návštěvu možná nepřežije, tak si vyber! Ty nebo oni!“ řekl rozhodným hlasem a konečně zastavil. Se mnou při tom škubl, až jsem skoro spadla na zem. Tohle jsem nemohla. Nemohla jsem dát všanc jejich životy. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se jim něco stalo.

Když jsem si jen vybavila srdcovitý obličej mojí Esme. Milé, úžasné ženy, která ani neví, co je násilí. Jenom ta představa, že by měla bojovat za vlastní život, mě děsila. A pak Carlisle. Muž, který nikdy nepřistoupí na násilí. Pacifista až do morku kostí. Nikdy se nehnal do boje. Všechno řešil jako pravý diplomat. A jako pravý doktor nechtěl prolít jakoukoli krev a chtěl zachránit celý svět.

Tohle bych po nikom z nich nemohla chtít. Aby se bili zrovna za mě, která jim ani neřekla, že je těhotná a čeká něco mezi upírem a člověkem. Nejsem jich hodna, pomyslela jsme si a zavřela jsem oči plné slz. V duchu už jsem se loučila s celým mým životem plným problému a trápení.

Po líci mi stekla jedna slaná kapka plná bolesti a trápení, které se naskládalo za celý můj dosavadní život. Stékala a nechávala za sebou celý můj život. S ní jakoby vyprchala i moje duše. Jakoby odešly všechny city.  Jakoby se opakoval můj děsivý sen. Ale tohle byla skutečnost. Ale byl tu ten malý plamen, který mě dokázal probudit. Byla tady moje malé děťátko.

„Dobrá,“ řekla jsem plná protichůdných pocitů, „půjdu s vámi. Ale neublížíte mé rodině!“ řekla jsem rozhodně a nemínila jsme se jinak hnout.

„Pokud půjdeš, nevidíme žádný důvod, proč by se tomu tak nemělo stát," řekla ta malá bloncka, na kterou už jsem začínala být čím dál víc alergická.

„Tak jo,“ řekla jsem s hlubokým povzdechem a utřela jsem další slzu, která mi stékala po líci. Otočila jsem se k lesu, který vedl k našemu domu, a němě jsem zašeptala:

„Sbohem,“ a pustila jsem vodítko, na kterém byla Glow, která štěkala jako šílená. Na můj němý povel se rozběhla k domovu a já tak pustila poslední pojítko s mým domovem. V tu chvíli jakoby mi už slzy vyschly. Nechtěly téct další, ale nahradili je kapky deště, které se začaly snášet z oblohy.

*  *  *

Celý dům byl tichý. Jenom zvuk piána se ozýval do okolních lesů a dodával tak tomu místu nádech mystyčna. Celou tu poklidnou atmosféru však proťal zběsilý štěkot. Anděl s bronzovými vlasy sundal prsty z klaviatury a otevřel až dosud zavřené oči. Otočil se ke vstupním dveřím a trpělivě vyčkával návrat svého slunce věčnosti. Ale k jeho překvapení do dveří vběhlo jenom malé chundelaté štěňátko štěkající na celé okolí s vytřeštěnýma očima a tahalo za sebou dlouhé červené vodítko.

Ještě minutu zaraženě zíral a na konec vodítka kde by měla eventuálně být ruka jeho lásky, ale jaksi tam chyběla. Hned, jak se mu v mozku pospojovaly všechny neurony, vystřelil z polstrované židle a jediným rychlým pohybem se dostal k vyděšenému štěněti a vzal ho do náručí. Štěně tím vyděsil ještě víc a tím pádem se rozštěkalo ještě o něco hlasitěji. Zaraženě zůstal koukat na dveře, které byly ještě pořád otevřené, ale dovnitř už nikdo nevešel. Pomalu ale jistě ho začala přepadat panika.

„Carlisle! Alice! Bože… kde jste všichni!?“ zakřičel anděl do tichého domu a sesul se na kolena. V náručí stále dřímajíc malý uzlíček chlupů. Během sekundy u něj stálo šest upírů a nechápavě ho pozorovaly.

„Co se stalo, Edwarde,“ zeptal se blonďatý upír a postoupil o dva kroky blíže k němu s rukama zvednutýma ve smířlivém gestu, jakoby ho považoval za labilního člověka, který je nebezpečný. Snad víc pro sebe než pro ostatní.

„Ona… Bella se nevrátila! Asi se ztratila! Možná upadla nebo…“ raději ani nedokončil větu. Už jen představa toho, že jeho láska není, mu drásala jeho mrtvé srdce. V mozku se mu honily tisíce představ jak Bella, jeho láska, leží někde uprostřed lesa zraněná, nedej bože mrtvá.

„Bože,“ zašeptala Esme a chytla se za ústa. Div se nerozvzlykala.

„Najdeme ji! Uvidíš! Alice… teď sice nic nevidí, ale podle čichu ji najdeme,“ řekl rozhodně Carlisle a bezradně se podíval na svou rodinu, když i po těchhle slovech zůstal Edward sedět na podlaze.

„Stávej, Edwarde. Tímhle, že si budeš hrát na chudáka, jí nepomůžeš! Co když někde leží na zemi a prosí o tvou pomoc a ty tady hysterčíš?!“ zeptala se Edwarda Alice.

„Máš pravdu, Alice!“ prohlásil Edward rozhodně a vyskočil na nohy. Pustil malého pejska a zem a vyběhl z domu. Zbytek rodiny ho bleskově následoval. Vběhli společně do lesa a pronásledovaly pachovou stopu, kterou ale pomalu a jistě smýval déšť.

*  *  *

Jednosměrná letenka do Itálie mi těžkla v ruce jako stokilové závaží a já si uvědomovala, že těm neuteču. Oni jsou v přesile a ještě upíři. Tak teď by byl čas na to začít panikařit. Můj mozek však nepřepadala žádná panika. Se vším jsem si přišla nanejvýš smířená. Nevím ani proč, ale zaplavovala mě vlna útěchy. Nebylo to jen tím, že jsem byla ráda, že je nezabili, ale taky tím, že jsem jim nemusela vyzradit mé malé, postupně se zvětšující tajemství a jsem osvobozena od otázek typu: Proč jsi cítit upírem? A taky od odpovědím typu: Dům je plný upíru tak co jsi čekal?

Pohladila jsem se po bříšku a ucítila jemné polechtání na stěně břišní. Tenhle pocit jsem milovala. Moje malá šťouchalka se už probudila…



A na konec snad jen jedna malá prosba: Napište mi komentář o tom, jaká tahle kapitola byla. Hodně kritiky a alespoň nějakou tu pochvalu a vaše přání co by se mohlo stát, protože já nemám uršení jak pokračovat. Osu jsem si napsala pěkně strohou takže mám naplánováné ještě tak dvě kapitoly a pak okno. Tak vyjádřete svůj názor.

Děkuji.

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto srdce - 20. Kapitola: