Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 2. Kapitola

11.10.2009 (08:00) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3066×

2. Kapitola - Posun

Ráno přišlo nějak moc brzy. Už za svítáni, kdy obzor zrůžověl se Bella probrala a nejspíš měla hlad. Vyhověl jsem jejím požadavkům a připravil jí dětskou výživu optimální teploty. Hned po tom co dopila lahev potřebovala zase přebalit.

Kolen osmé raní už jsem byl hotov se vším i převlečená byla. Nakonec, jelikož bylo hezké počasí. Slunce na dnešek nemělo v plánu vykuknou zpoza mraku, jsem se rozhodl, že půjdeme nakoupit. Alice myslela na všechno, ale dětskou výživu nekoupila.

A proto kolem desáté jsem oblékl Bellu do slušivě jemně růžové podzimní bundičky a nazouval ji vyteplené bačkůrky. Zachumlal jsem ji ještě do deky a nakonec položil do hnědého tříkolového kočárku.

Do města jsme dorazili během půl hodiny a Bellu cesta ukolébala ke spánku. No, a jelikož jsem už nasel Bubáka, což je roztomilý, ožužlaný, šedý medvěd od Me to you s mašlí okolo krku. Spala, jako když ji do vody hodí.

Kráčel jsem po chodníku na pravé straně silnice. Snad každá žena v okruhu jednoho sta metru. Bylo to nesnesitelné. Ani zlatý kroužek na levém ukazováku je neodradil. Pro veřejnost jsem Edward Masen a Isabella Masenová. Moje manželka zemřela po rizikovém porodu na vykrvácení. No a tak je ze mě vdovec a otec ještě k tomu. Podle Jazze, bych tím měl ženy alespoň na par let držet z dosahu hlavně, když budu na veřejnosti stále držet smutek a chodit v tmavém oblečení.

V Supermarketu jsem byl během par minut, ale odejít bylo už těžší. Jídlo pro Bellu jsem měl vybrané hned. To samé co vždycky. Hodil jsem do košíku i par dalších věci jako je burákové máslo, marmeláda, chleba a také několik láhví limonád.

Dokonce jsem se odvázal a koupil si kousek masa. Ta žena, co stála za pultíkem se mnou flirtovala tak nestydatě a okatě, že jsem skoro utekl. No a nakonec čirou náhodou na pokladně nemohly vzít moji kartu, takže jsem tam stal nejmíň deset minut. Až pak mě zachránila Bella, která se probudila a začala plakat.

Domu jsem to nestihl dřív, jak v půl druhé. Na ulici mě ženy stavěly a mluvili se mnou a ptali se, jak mi to jde s malou a kdybych potřeboval tak že mi klidně pomůžou. Dokonce jedna byla i vdaná a měla syna asi o rok staršího než je Bella a chtěla je seznámit! Jo Bella ani neumí slovo, ale už by se měla seznamovat s klukama! To tak!

Doma jsem nakrmil a přebalil Bellu. Převlékl jsem ji i do pyžamka a nakonec uložil do manželské postele v mé ložnici. Lehl jsem si vedle ní a četl si. Bella jen občas ze snu mírně popotáhla, ale nezplakala se. Občas si pčikla. To se celé její drobounké tělíčko otřáslo, až ji jemné chmýří na hlavičce poletovalo.

* * *

V Sherwoodě jsme žili už rok. Bella za tu dobu udělala svůj první krok. Vyslovila své první slovo: „Táta.“ a stihla se naučit chodit na nočník. Dokonce už i sama dokáže jist přesnídávku. No a pak mam zase já příležitost procvičit si jak se myje podlaha.

Náš život zaběhl do milých stereotypů, které se týkaly pravidelných vyjížděk v kočárku do města a pak také pravidelné procházky do lesa. Občas jsme také zajeli navštívit ostáni členy naší rodiny. Nic už sice nebylo jako dřív, ale bylo to bezva. Užíval jsem si Bellu a všechny její vrtochy. Dělalo mi radost plnit ji všechny přáni a rozkazy. Emmet se mi i smál, že mě má za poskoka. Ale co? Hlavně že je šťastna.

* * *

Nebe bylo zahaleno temnotou a na zem se snášel první listopadový sníh. Bella dneska oslavila páté narozeniny. Slavili jsme je úplně Všichni. Dojel i zbytek rodiny. Alice přivezla další kopu oblečení do poloprázdné skříně. Byl to měsíc, co jsme se znova stěhovali. V Sherwoodě jsem jim připadal až moc mladý na to byt otcem a pak taky jejich zájem o mou osobu nijak neochaboval. Nebyla jiná možnost.

Bella k narozeninám dostala nového medvěda, protože ten starý se “ztratil“.  Už totiž nepřipomínal medvěda, ale toxiky závadný produkt. Já jí věnoval domácího mazlíčka. Fenku zlatého retrývra. Jmenovala se Glow. Záře. Byla z ní nadšená. Esme s Carlislem ji věnovali její první kolo, ale s její nešikovnosti která dominovala nad všemi ostatními jejími schopnostmi jsem neměl v plánu ji to vůbec učit. Ale Emmet velice nápaditě tento problém vyřešil. Daroval Belle všemožné chrániče snad na všechny části těla a helmu.

Alice s Jazzem se rozhodli pro něco jednoduchého, co by ji nás připomínalo a tak ji věnovali řetízek se srdíčkem, které když se otevřelo, mělo uvnitř znak Cullenu. Byla nadšená, že už ho má taky a tak si ho hned nechala připnout.

No a nakonec zbyla Rose. Její dárek se ukrýval v sametové červené krabičce o rozměrech deset krát dvacet centimetru. Jakmile ji Bells otevřela, vykouklo z ní na ni sedm obličejů upíru a jednoho malého nemluvněte. Tahle fotka zasazena ve stříbrném rámečku jakoby porostlém lučními květinami a růžemi z tepaného zlata, byla pořízena v ten měsíc, kdy jsme odcházeli do Sherwoodu.

Belle se rozzářily oči a na rtech se usídlil nadšený úsměv. Skočila Rose do nastavené náruče. a několikrát se společně zatočili dokola. Všichni se k nim potom zběhli a začali se objímat. Po celém tomhle objímacím dýchánku se Bella vrátila zase ke mně a sedla si mi na klín.

„Smím si jít hrát s tetou Alice a Rose?“ ptala se mne nadšeně. Určitě jí slíbili, že ji zasvětí do tajů líčení a česání. Já ji jen políbil na čelo a pohladil po dlouhých hnědých kučeravých vlasech. To ji jako odpověď stačilo a už utíkala k nastaveným dvěma bledým rukám. Alice ji chytila za jednu maličkou dlaň a Rose za druhou. Všechny tři si zpívali la la la a utíkali nahoru do dětského pokoje.

Já je pozoroval s úsměvem a s lehkým srdce. Byla šťastná a tak to mělo být. Mluvil jsem celý večer s bratry a Carlislem. Až v pozdních hodinách večerních nám holky předvedli módní přehlídku a nakonec Esme jako ukončení večera podávala jablečný koláč, který si Bella přála místo dortu.

Byl to perfektní den a všichni byli šťastní jen za ten jediný den který s ni strávili. S námi nemohli zůstat. Nevydřeli by v její blízkosti tak měli alespoň narozeniny a svátky které tady slavili. A samozřejmě taky Vánoce, velikonoce, haloween a spoustu dalších ne moc dlouhých svátků.

Bella už v pěti letech byla mým středobodem vesmíru. A jak postupně rostla a Všichni ji dávali, co chtěla a její požadavky se postupně stupňovaly si ani nikdo nevšiml, že z ní vyrůstá rozmazleny malý fracek, který dostane všechno, na co si ukáže.

Ale tak to nemělo být. Začalo to na jejich osmých narozeninách. Od Carlislea dostala knihu s pohádkami. Ani nepoděkovala a řekla, že není dítě a že by raději dostala notebook. Všichni byli vyjeveni její náladou a tím, že odmítla dárek.

Vlastně  žádny z dárků se ji nelíbil. Ani ten co jsem ji dal já. Je to totiž měsíc co Glow umřela a tak jsem ji chtěl udělat radost a pořídil jsem jí malého jorkšíra. Div to zvíře nezabila, jak zuřila. V obličeji celá rudá pištěla a vykřikovala, že tohle jsou ty nejhorší narozeniny v jejím životě.

Celý zbytek večera strávila v pokoji a ani nesnědla kousek dortu, který ji tan zanesla Alice. Až  pak ráno za mnou došla a sedla si mi do náruči jako to dělávala, když byla dítě započala debatu, o které jsem doufal, že nikdy nepřijde...

„Tati?“ ptala se chraplavým hlasem. Asi plakala. Ne asi ale určitě.

„Mhm... Co pak zlato?“ odpověděl jsem kladně.

„Co by se stalo, kdybych řekla, že vím, co jste a vy lidi rozhodně nejste? Samozřejmě čistě hypoteticky.“ řekla s úplným klidem. Mé tělo ztuhlo a nemělo se k jakémukoli činu. Ona to ví! Křičel každý pór mého těla.

„Tati?! Co je? Já vím, že jste upíři a nevadí mi to! Mam vás i tak ráda!“ říkala to tak jakoby to nic neznamenalo. Jakmile ale dořekla tuhle větu stála tu seřazená celá rodina.

„Jak jsi to zjistila?“bylo první co ze  mě pohodné době vypadlo.

„Nevím, jestli jste si toho všimli, ale jste dost divný a pak máme internet.“ ona snad není normální! Zvedl jsem dosud svěšenou hlavu a podíval se do jejich čokoládových očí, které zářili. Ji to připadalo úplně normální. Zřejmě jen byla naštvaná protože cítila že ji něco tajíme. Teď to věděla a byla šťastna.

„Takže je všechno jako dřív?“ ujišťoval jsem se. Jako odpověď mi posloužil letmý polibek na levou i pravou tvář, který mi věnovala a ještě se usmála. Vyskočila z mého náručí a běžela v ústrety Alice a Rose. Do jejího pokoje je odtáhla s tím, že ji musí poradit co na sebe, aby se nezahanbila v domě plném nádherných upíru.

Od toho dne to bylo vlastně všechno dokonale. Bella jezdívala k rodině na prázdniny kdykoliv mohla. Rostla a rostla. Ani jsem si neuvědomil, že už je ve věku kdy na děti přichází puberta. No a to sem neměl.

Všechno se to seběhlo nějak moc rychle ani nevím, jak a její pubertální výkyvy nabírali stále na intenzitě v poměru s jejím věkem. Začínala bát až moc průbojná a čisté nebe zase začínaly zakrývat černé mraky. Hádali jsme se kvůli úplně všemu. Ať to bylo oblečení:

„Bello tohle si nevezmeš, je to moc krátké! Budeš nemocná a co pak?“ ptal jsem se nekompromisně a jemně ji páčil prsty z bílého tílka.

„Ale ano Edwarde! Já si ho vezmu! Ted nebo jindy! Je to má věc. Mužů si dělat co budu chtít!“ Křičela na mě, až mě vyděsila.

„Isabello Masenová okamžitě si na sebe vyber něco jiného a to mluvím i tom kratičkém něčem čemu ty říkáš sukně a to hned! Je ti teprve třináct! A ty by ses chtěla oblékat jako…“ nedokončil jsem větu, protože mi skočila do řeči.

„Jako co? Jako děvka? Tak ať! Mě se to líbí!“ zakřičela a vytrhla mi tílko z ruky. Naše první hodně velká hádka a rozhodně nebyla poslední!

Naše další hádka byla o času kdy má jit spát o víkendu. Od oblečení jsme upustili. Je nudné se hádat pořád o tom a samém tři týdny vkuse. Naše hádky byly na denim pořádku.

„Pane bože Edwarde je teprve jedenáct třicet a ty dělíš jako by byla půlnoc nebo novy den! Ty jsi jako z jiného století!“křičela mi u obličeje.

„Pro tvou informaci jsem z jiného století, ale i tak budeš chodit domu do deseti a to je mé poslední slovo. Nebo nebudeš chodit nikam.“ řekl jsem ji naprosto vyrovnaně, ale uvnitř mě to vřelo. Další odpověď už nepřišla jen se ozvalo bouchnuti dveří.

A to jí bylo teprve třináct, a co bude potom? Já ji prostě, nezvládal a nevěděl jsem, co dál. Až pak mě něco napadlo…

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto srdce - 2. Kapitola: