Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 14. Kapitola

26.11.2009 (14:15) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2985×

14. Kapitola - Sblížení

Hudba!

Jsem na posteli a Edwardovo pružné tělo se nade mnou sklánělo a jeho chladné rty se tiskly na ty moje. Jeho jazyk plenil moje ústa a vyvolával tak ve mně úžasnou škáru pocitů mě tak neznámých ale žádoucích. Tiskla jsem se na něj svým křehkým bolavým tělem a převalila jsem ho pod sebe. Ještě chvilku jsem ho líbala na rty, dokud jsem nemusela popadnout dech a nesvalila jsem se vedle něj. Stulila jsem se mu do náručí co nejblíže k němu, jak mi to jen noha dovolovala a špičkami prstů jsem mu jezdila po hrudi a kreslila obrazce mě neznámé.

„Proč jsi byla taková…“ vytrhl mě najednou Edward z toho příjemného ticha svou opodstatněnou otázkou.

„Chladná?“ doplnila jsme za něj.

„Hmm…“ zamručel na souhlas a při tom si namotával jedem pramen mých vlasů na svůj prst.

„Asi… asi jsem chtěla zaplašit minulost. Zapomenout na všechno špatné a vlastně i to dobré, kterého ale moc nebylo. Nevím chtěla jsem začít znova a tebe jsem vnímala jako překážku.“ Řekla jsem mu a zvedal jsem se na loktu, abych mu viděla do očí. Němě mě pozoroval a na čele se mu rýsovala jemná vráska. Přejela jsem po ní prstem, abych ji vyhladila, nakonec jsem ji i políbila. Udělala bych všechno, aby se netrápil a aby vrásky zmizely z jeho obličeje. On si moje rty přitáhl na ty své a věnoval mi jen lehký polibek.

I při tom jemném dotyku jeho studených rtů jsem se rozechvěla a rozbušilo se mi srdce dvojnásobnou rychlostí. Musela jsem se své reakci zasmát. Byla jsem na něj nějak tak vyladěná. Žádný jiný muž u mě nevyvolal takovou bouřlivou reakci.

„Miluju, když se červenáš…“ zašeptal mi do ucha. Jemně mě políbil na ušní lalůček a nakonec ho jemně, tak aby neporušil kůži, sevřel mezi zuby. Svými rty sjel od ucha do prohlubně mezi ramenem a krkem a jemně mě laskal svými polibky. Zdálo se to nemožné ale můj tep se stáze zvyšoval. Cítila jsem, jak se Edward usmívá do pokožky mého krku.

„Jsem rád, že já na tebe taky takhle působím. Někdy mi přijde i trapné jak po tobě vždycky skočím.“ Zamumlal mi do alabastrové kůže pod bradou.

„Hmm…“ zahučela jsem omámeným hlasem a znovu jsem si ho přitáhla k sobě.

„Teda děti!“ zakřičel někdo do mého pokoje pobouřeně a hned nato zavolal:

„Mami oni se tady muchlují!“ oba dva jsme od sebe rychle odskočili. Ale já jsem to trochu nepropočítala a spadla jsme na zem. Bolestivě jsem sykla a ležela jsme dál na zádech. Snažila jsem se souměrně dýchat, abych si nepřivodila další bolest. Edward i Emmett ke mně postrašeně přiskočili a opatrně mě položili zpátky na postel. Esme stála u dveří a strachem se nemohla hnout. Věnovala jsem ji uklidňující úsměv, ale byla jsem si jistá, že z toho vzešel nějaký škleb.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě vystrašeně Edward. Nezmohla jsem se na odpověď, jenom jsem pokývala hlavou na souhlas. Edward si sedla na okraj postele a sledoval Emmetta vyčítavým pohledem. Emmett se staženým ocasem mezi nohama odcupital z mého pokoje a zavřel za sebou dveře. Ponechal nás zase samotné.

„Je mi to líto. Nebolí to už?“ zeptal se mě znovu. Tentokrát jsem měla už vše pod kontrolou a tak jsem se na něj uvolněně usmála a odpověděla jsem mu:

„Jsem v pořádku. Věř, že jsem už zažila horší věci. Třeba život bez tebe.“ Zamumlala jsem a znovu jsem ho políbila. Po tom co jsem se od něj odtrhla, jsme se zamrvila nepohodlím. Edward mě nechápavě sledoval s hlavou nakloněnou na stanu. Mírně jsem zčervenala při tom bláznovém nápadu ale bylo to lepší než spát takhle.

„Edwarde, mohl bys mě prosím svléknout?“ zeptala jsem se ho ve vši počestnosti a on na mě vykulil oči tak že jsem se neubránila smíchu. Edward na mě chvilku zaraženě civěl, ale jakmile mu došlo, že nežertuju, mě pomalu začal svlékat. Nejdřív mi opatrně zul boty a pak přešel ke kalhotám. Opatrně mi rozepnul knoflík i zip a začal mi je stahovat přes boky.

Jakmile odhalil moje malé hvězdičky, zastavil se. Chvilku na ně jenom tak civěl. V tu chvíli jsem se i bála, co udělá, ale on mě znovu překvapil. Špičkami prstů přejel po černé kůži a jemně je polaskal. Slastně jsem přivřela oči, ale za okamžik jsem se znovu vytřeštila a to z toho důvodu, že jsem na oněch místech ucítila jeho rty. Edward jemné políbil černou kůži mého tetování a pak se přesunul na odhalenou část břicha a k pupíku.

„Miluju tě…“ zašeptala jsem do ticha pokoje. Sama jsem ztuhla. Já to řekla nahlas? Edward taky ztuhnul, ale po momentu se zase uvolnil.

„Já tebe taky.“ Zašeptal a políbil mě na čelo. Stáhl mi tričko přes hlavu a jako malému dítě mi ruce nacpal do správného rukávu košile a zapnul mi ji až ke krku. Pečlivě mě potom zabalil do peřiny a neuvěřitelně unavenou a bezvládnou si mě schoulil do svého chladného náručí, kde jsem během minuty usnula…

Probudil mě až lehký dotek ledových prstů na mém líci. Edward vedle mě ležel natažený a rukou si podpíral bradu a druhou mě hladil na líci. Upřeně jsem sledovala jeho skoro černé oči a musela jsem zkonstatovat, že díky mé blízké přítomnosti bude muset chodit častěji na lov. Přejela jsem mu dlaní po tváři a zlehka jsem ho políbila na rty. Každý, byť jen nepatrný dotek jeho těla ve mně vyvolal onu příjemnou odezvu, kdy mě malý motýlci šimrali v břiše. Moje srdce se rozbušilo rychleji a tím vyvolalo na Edwardových rtech neskrývaný samolibý úsměv.

„Tebe to těší!“ zvolala jsem dotčeně. Edward nasadil nechápavý obličej a snažil se přijít na to co mě tak rozsoptilo.

„Ty moje reakce na tvoje podměty…“ moje věta se rozplynula při tom, jak mě lehce políbil na krk a jeho chladivý dech ovanul můj krk. Lapala jsem po dechu a moje srdce zase toužilo vyskočit z hrudi, ale najednou mě nemělo co dráždit. Zaraženě jsem se rozhlédla, kam zmizel Edward. Ten stál na druhém konci místnosti a jeho oči byly černé jako sama polární noc bez jediné hvězdy.

„Promiň.“ Špitl provinile. Protočila jsem oči jako odezvu na jeho neopodstatněné omluvy.

„Věz, že ty jsi ten poslední, který za to může. To já tak dobře voním…“ řekla jsem a prošla jsem kolem něj do koupelny. Moje chůze připomínala běh postřeleného kamzíka, ale nějak jsem se do té koupelny dobelhala. Při cestě jsme ještě stihla rozepínat knoflíky od košile. Myslím, že není nic, co by ještě neviděl, pomyslela jsem si a zabouchla jsem za sebou dveře.

„Budu se sprchovat ale, jestli chceš, můžeš počkat.“ Zavolala jsem na něj přes dveře. Sundala jsem si ortézu a vlezla jsem si pod proud teplé vody a užívala jsem si to uvolnění. Stála jsem zapřená jen o jednu nohu tak abych nenamáhala zraněnou nohu, a celá jsem se vymydlila a nakonec jsem jenom stála a postupně jsme snižovala teplotu vody, dokud mi nezačali zuby o sebe na protest bušit zimou.

Vylezla jsem ze sprchového koutu a celá jsme se opatrně osušila. Nasadila jsem si ortézu a jen v osušce jsem vyrazila do šatny. Na malé “chodbičce“ jsem se ale zarazila vprostřed pohybu. Edward seděl na lenošce a vyjeveně mě pozoroval.

„Hmm… potřebuješ něco?“ zeptala jsme i v celku nasupeně. Edward pokýval hlavou, jakože ne, ale dál tam seděl a čuměl na mě jako sůva z nudlí. Povzdechla jsem si a zalezla jsme do šatny. Neměla jsme nejmenší tušení, co si mám obléct s tou hrůzou, co jsem měla na noze. Prohrabávala jsem ty velké kupy oblečení, když jsme konečně něco slušného našla.

Široké černé kalhoty zakrývaly celou tu nádheru a ani jsem v nich nevypadala jako chodící pytel. Nahoru jsme zvolila naopak barevný top na ramínka s větším výstřihem. Ještě jsem si pohledala slušivé černé sáčko a jako obuv jsem zvolila comversky. Samotné se to všechno bilo, ale když jsem to spojila, vytvořily tyhle různé oblečky slušivou mozaiku. S vlasy už to bylo horší. Ale nakonec jsem je učesala do slušivého culíku. Make-up jsem si nedávala. Jenom řasenku a lesk.

Vylezla jsem už úplně připravená ze šatny a Edward mě už taky už čekal. Zřejmě tady na mě nečekal, protože byl už slušně oblečený v novém a čistém oblečení. Natáhl ke mně ruku a já se k němu s menšími obtížemi doklopýtala a zavěsila jsem se na něj. U schodů už jsme to nezvládala a tak si mě Edward vyšvihl do náruče a donesl mě až k autu.

Do školy nijak nespěchal. Měli jsme určitou časovou rezervu a tak jsme se mohli celu cestu bavit a nijak jsme nemuseli dávat pozor. Doslova jsme se loudali. Emmett na nás netrpělivě troubil a nakonec nás předjel. Když okolo nás projížděl, házel rukama a něco na nás pokřikoval. Byla jsem ráda, že jsem to neslyšela, Edward to slyšel a nevypadal nadšeně.

Ke škole jsme dojeli za hezkých dvacet minut. Jindy nám cesta netrvá ani deset minut pro informaci. Jakmile jsem vystoupila z auta, všichni mě obstoupili a ptali se mě jak se mám. Zvlášť kluci no a holky získávali informace u Edwarda. Byla jsem celkem naštvaná a pocítila jsme ostré bodnutí žárlivosti. Žárlila jsem na všechny ty puťky v růžových šatičkách a vůbec mi nevadilo, že jsem se někdy chovala úplně stejně.

Nasupeně jsem odcházela. Nebo spíše kulhala z parkoviště přímo k Ang, která stála v uctivé vzdálenosti od toho chumlu a nedočkavě mě vyhlížela. Když jsem k ní došla, radši se mě ani neptala a jenom mě věcně pozdravila a vyšla společně se mnou ke škole. Cesta nebyla dlouhá, ale mě trvala troj násobě běžného času. A i když byla Ang nadmíru trpělivá, začínala jsem jí lézt na nervy. Ani jsem se nedivila, já sobě začínala taky. Když jsem byla teprve v půlce cesty a myslela jsem, že mě klepne a sesypu se na podlahu, zmizela mi země pod nohou a Edward si mě vyzdvihl do náruče.

„Děkuju.“ zašeptala jsem Edwardovi a omotala jsem mu paže kolem krku. No a takhle jsem strávila každou přestávku. V náručí Edwarda, který mě poslušně jako gentleman doprovodil/donesl na každou hodinu. Připadala jsem si jako princezna z pohádky a Edward byl můj princ. A byl to můj sexy princ. Při tom všem stresu jsem skoro zapomenula na to, jak mám sexy nevlastního bratříčka a přítele v jednom. A hodlala jsem si to připomenout.

Šli jsme k jídelně a já se zase vznášela nad zemí v Edwardově náručí. Už jsem věděla, co chci udělat, ale nevěděla jsem jak. V ten moment mě však něco napadlo.

„Edwarde…“ zašeptala jsem zhrzeným hlasem.

„Hmm…?“ zeptal se mě ustaraně jako odpověď na můj zemdlený tón.

„Asi je mi špatně… mohla bys mě položit na zem, abych si odpočinula?“ zeptala jsem se co nejžalostnějším hlasem. Edward kvapně přikývl a já ho navedla za zítku, kde na nás nikdo nemohl vidět. Každý taky nemusí všechno vědět. Edward mě opatrně, jako bych byla něco ze skla, položil na zem. Já jsem se na chvilku předklonila, opřela jsem se zády o zeď a pak jsme se postavila. S uličnickým úsměvem na rtech jsem natáhla svou ruku k Edwardově límci u bílé košile a přitáhla jsme si jeho rty k polibku.

Dotírala jsem jazykem na jeho ledové nehybné rty a snažila jsem se ho přimět ke spolupráci. Edward se s hlubokým povzdechem podvolil a zapojil se do polibku stejně vášnivě jako já. V jednu chvíli jsem ho líbala a v druhou už jsem se jenom opírala o zeď a měla jsem pootevřené naběhlé rty od právě požitého polibku. Edward stál na druhé straně malé uličky a opíral se zády o stěnu. Vypadal jako malý králíček, kterého chtějí zastřelit a nahnali ho do rohu. Jeho oči však neplály strachem. Byly to oči lovce.

V tu chvíli jsem se ho i bála. Edward na chvíli zavřel oči, a když je znovu otevřel, měly tu krásné nahnědlou barvu jako předtím. Pomalu se vydal ke mně. Přistihla jsem se při tom, jak se tlačím na zítku, jak jen jsem mohla a neměla jsem v plánu jít za Edwardem. V tu chvíli k nám přišla Alice a stoupla si přede mě. Chytla mě jemně za ramena a upřeně sledovala moje oči. Edward se za tu dobu někam vypařil.

„On by ti nikdy neublížil, i když k tomu měl teď velice blízko. Nikdy by ti neublížil. Miluje tě a to nikdo a nic nezmění. Ani to že je upír mu v tom nezbrání.“ řekla mi rozhodně a táhla mě za sebou do jídelny. Tam mě usadila na židličku a posunula mi pod noc tác se zelným salátem. Tak tohle jsme pohnojila, napadlo mě chmurně a zakousla jsem se do malé mrkvičky. Ke konci oběda se mě Alice zeptala na něco, na co jsem úplně zapomněla.

„Pojedeme teda na ty nákupy?“ zeptala se jako neviňátko a nahodila štěněcí kukuč. Já se sice chvilku zdráhala, ale nakonec jsem se podvolila a rozhodla jsem, že se musím odreagovat. I když vypadám tak jak vypadám a na noze mám tu divnou věc… jo ortézu. Po téhle přestávce jsem měla mít tělocvik, ale jelikož jsem velice vážně zraněná, musela jsem sedět na tavičce a sledovat ostatní jak se tam mlátí tenisovýma pálkami po hlavě. To nebyl dobrý nápad třídu druháků naučit hrát tenis. A myslím, že to napadlo i učitele. Ale pozdě.

Všichni po hodině se smíchem utíkali do šaten a rychle se převlíkly. Já si odchytla Ang hned před šatnou, aby mi pomohla na parkoviště, jelikož jsem byla doslova a do písmene hotová. Musím Carlislea  poprosit aby mi dal nějaké berle nebo alespoň prášky nebo to se mnou sekne na zem. Ale to co mi dal, si prostě nevezmu…

Takže já, Alice, Ang a dokonce i Rose jsme vyrazily na nákupy ihned po škole a hned po tom co jsme Ang hodily domů, aby mámě řekla, že bude spát u nás doma a vzala si taky knihy na zítřejší hodiny. Do nákupních středisek jsme jeli nakonec Emmettovým džípem kdy Rose začala slibovat hory doly hlavně, když jí ho půjčí. A vyšla s toho jen s jednou podmínkou na celý měsíc. V celku slušné. Ale zase se nevyspíme…

Celou cestu na nákupy jsme byly jako utržené ze řetězu a nahlas jsme zpívaly na všechny pásničky, které hrály v rádiu. Vyprávěli jsme si historky. Teda Rose vyprávěla historky o Emmettovi a my jsme se jim smály. Byla to velká zábava a čekala nás ještě větší….