Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 13. Kapitola

17.11.2009 (16:15) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3468×

13. Kapitola – Fakta a nic víc

Cítila jsem, jak mě někdo vytahuje z auta a bere mě do náruče. Moc jsem nevnímala, ale podle lahodné nasládlé vůně jsem rozpoznala Edwarda. Tlačil si mou křehkou tělesnou schránku ke své ocelové hrudi. Kolébal mě a do vlasů šeptal nesrozumitelná slova. Zaslechla jsem, jak nějaké dveře narazili do stěny. Zřejmě jsme vešli do nemocnice. A jedno bylo jistě. Všichni si nás všimli. Edward mířil svou kolébavou chůzí k první sestřičce, kterou zahlédl. Někdy mezi tou ránou dveří a cestou k té dlouhonohé nádheře, jsem se probrala.

Mžourala jsme očima a bolestně jsem si uvědomovala své pulzující koleno převěšené přes Edwardovu levou ruku. Noha byla odkrvená a nepříjemně mi v ní mravenčilo. A k tomu všemu co obolelo se ještě přidala závrať společně s nevolností. Ještě mi upadne hlava a bude to všechno, napadlo mě trpce. Edward konečně dorazil k uchvácené sestřičce, kterou jsem už teď neměla ráda. To jak ho svlékal pohledem, mně fakt dorazilo! Já jsem tady ta zraněná a ohrožená a mě si ani nevšimne. Budu si stěžovat!

Už jsem měla rozplánované, jak jí zničím kariéru, když mi v koleně bolestně zaškubalo a já vykřikla nenadálou bolestí. Edward se polekal a utíkal rychle na pohotovost, kde měl být Carlisle. Tohle tempo mi moc nepomohlo. Tlačil mi na žaludek a já už se viděla s hlavou v záchodové míse. Radši jsem zavřela oči a pevně jsme přimkla víčka k sobě, abych se uklidnila. K tomu dopomáhaly i hluboké nádechy a výdechy. V koncovém produktu jsem funěla jak kobyla a vypadala, jakoby nutně potřebovala na záchod.

Carlisle jak nás uviděl, se ihned vrhnul k nám a navigoval Edwarda do své kanceláře. Edward ho jako poslušný pejsek následoval a nijak mu neodporoval. Vkročili jsme do nemalé místnosti s bílými, koženými křesli, mohutným mahagonovým stolem a kůží pokrytým lékařským lehátkem. Místnost zapáchala po desinfekci a nijak nenapomáhala zahnat mou nevolnost.

„Polož ji sem.“ Navedl Carlisle Edwarda k bílému lehátku. Edward mě na něj opatrně položil a vysunul ruce zpod mých zad a kolen. Odstoupil do rohu místnosti a uvolnil tak Carlisleovi ke mně přístup. Carlisle si přede mě sedl na malé stoličce a ustaraně se na mě díval.

„Tak co tě polí?“ zeptal se mě mile, ale v podtónu byla slyšet starost a strach. Strach o mě. Ztěžka jsem otevřela pusu, zhluboka jsem se nadechla a odpověděla.

„Koleno.“ Carlisle pokýval a začal mi prohmatávat koleno přes látku kalhot. Nakonec mi vyzul vysokou botu a taky mi vysvlékl kalhoty. Ležela jsem na zádech, nějak mi bylo všechno jedno, když se najednou ozvalo dvojité zalapáním dechu. Otevřela jsme oči a podívala se co se děje. Ani jedny oči ale nespočívali na mém fialovém koleni nýbrž na malé černé hvězdičce vykukující, zpod titěrných kalhotek. Vytřeštila jsem oči a přemýšlela, co budu dělat.

Oba dav tam stáli. Zražení a otevírali a zavíraly pusy jako ryba na suchu. Nikdo se k ničemu neměla. Oba se dívali na odhalenou kůži vykukující zpod kalhotek a nevypadali na to, že by chtěli přestat. Pod jejich upřenými pohledy jsem se ošila. Bože byla jsem skoro nahá a ona na mě hleděli, jako kdybych měla třetí nohu. Decentně jsem si odkašlal a tím je vytrhla z jejich apatie.

„Jak…? Kdy…? Proč…?“ z Edwarda toho moc nevylezlo, protože ho Carlisle chytil za ramena a násilím ho vytlačil z místnosti. Provinile jsem sklopila hlavu a čekala, než si ke mně zase Carlisle sedne. Opatrně mi začal prohmatávat koleno.

„Takže… řekneš mi, kdy sis tu ozdobu nechala udělat?“ zeptal se mě jemně a ne nijak zvídavě. Spíš jakoby tak jen náhodou. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a zamyšleně jsem pozorovala jeho zkušené prsty, jak mi občas způsobovali bolest. Vždy když se kolene dotkl po stranách mě v něm nepříjemně, až bolestně škublo. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mu říct pravdu nebo si mám něco vymyslet, ale nakonec jsem usoudila, že pravda bude zřejmě menší zlo. Samozřejmě v poupravené verzi. Nemusí všichni vědět, co to má znamenat.

„Ještě když jsem bydlela v Anglii, ale už je to hodně dávno jsem byla taková… jiná než dnes. Byla jsem trošku víc pubertální a utržená ze řetězu. Dá se říct, že jsem byla skoro nezvladatelná. A tak v tom pubertálním opojení jsem obrážela všechny večírky v okolí a jednou jsem se ráno probrala a zjistila jsem, že mám tetování. Chvíli jsem si sice nemohla vzpomenout, ale nakonec se mi to všechno vyjasnilo. Až moc a… a já pak neměla to srdce si ho nechat odstranit. Tak to je všech- Au! Ježíši Kriste! Co to bylo!“ zakřičela jsme jak smyslů zbavení bolestí. Tohle bolelo stokrát víc než ty doteky před tím.

„Promiň, ale asi tam máš nějaké úlomky kosti. Nevím jak je to možné ale asi sis zlomila čéšku. Ještě jsem se s tím nesetkal a ani nevím, jak jsi s tím mohla vůbec chodit ale je to vážně zvláštní…“ nechal větu vymizet, jak postupně zeslaboval hlas a mnul si bradu, jak usilovně přemýšlel.

„U mě ne jelikož trpím Osteomalacii.“(tj. měknutí kostí způsobené ubýváním vápenatých solí) Carlisle se na mě zaraženě podíval a v němém údivu mě pozoroval. Tahle nemoc nebyla nijak častá, ale co si myslel, že moje časté zlomeniny jenom tak sami od sebe vznikají? Až tak nešikovná zase nejsem. Chvilku jsem mu dala na to, aby se uklidnil a cele tohle vstřebal a až pak jsem se ho odvážila vyrušit.

„Carlisle, já vím je to trochu zvláštní, ale měl bys mi to ošetřit, začíná to i bolet, takže bych si prosila i nějaké prášky proti bolesti…“zaševelila jsme k němu zkušeně a ukázala jsem pravým ukazovákem na mé, teď už značně nateklé a fialové koleno. Carlisle konečně začal normálně reagovat, sedl si za stůl. Začal vypisovat nějaké papíry a pak zase zvedl hlavu.

„Tak jo… pošlu tě na rentgen a podle snímků to zafixujeme a prášky to taky samozřejmě předepíšu. A chtěl jsem se tě ještě zeptat… víš co to znamení když máš tuhle nemoc, že ano?“ když se mě na tohle ptal, vypadal jakoby se bál toho co mu řeknu.

„Carlisle, tohle je to, na co se mě ptá každá doktor, jakmile si všimne tónu, jakým mu to sděluju. Je to tak a já to nemůžu změnit a ano vím, že takových padesáti let se nedožiju, ale i tak. Život stojí za to a já si ho chci užít, dokud můžu a nevypadám jako bych měla šedesát a nejsem přelomená v půlce. A tu lítost si nech, já ji vážně nepotřebuju.“ Řekla jsem mu a ke konci věty jsem zněla pěkně naštvaně.

„Omlouvám se, ale mě i celkem zaráží, že jsi se s tím tak lehce vyrovnala. A já bych-“ přerušila jsem ho se zvřenýma očima. Věděla jsem, co chtěl říct. Ale já mu to říkala. Nestála jsem o lítost.

„Čekal bys křik, slzy a bědování. Já vím, ale tohle už mám za sebou a nijak mi to nepomohlo. A teď je mi fajn. V rámci mezí.“ Řekla jsem mu s úsměvem na rtech, ale se slzami v očích.

„Už se o tom prostě nebudeme bavit, souhlasíš?“ zeptal se mě rozhodně. A já nadšeně souhlasila. Všechno bylo lepší než tahle debata.

„Tak dobře pošlu tě na ten rentgen a pak tě sestřička-“ Carlisle byl znovu přerušen, protože dovnitř vtrhl Edward a jako velká voda se k němu zuřivě vrhl a něco mu šeptal. Carlisle mu na to jen přikývla a otočil se zase na mě.

„Takže na rentgen tě odveze Edward a pak tě sem i přiveze.“ Řekl mi a ukázal na černé kolečkové křeslo v rohu místnosti. Povzdechla jsem si a chtěla jsem stát, ale Edward mě vzal do náručí a opatrně. Jako bych byla ze skla, mě položil na měkké sedátko. Přes holé nohy mi přehodil deku a vyjel před kancelář a uháněl dál po zelené chodbě. Oba jsme mlčeli. Já protože jsem mu neměla co říct a proč Edward to jsem nevěděla. Kdo by rozuměl mužům, že?

„Slyšel jsi nás?“ zeptala jsem se roztřeseně. Edward nikdy nebyl až tak moc tichý. Tohle ničím zavánělo.

„Jak dlouho jsi to věděla?“ odpověděl mi otázkou. Tak že ano slyšel a pokud ne tak Carlisle nad tím jistě přemýšlel.

„Už od patnácti. To jsem si snad po desáté něco zlomila a lékař z toho byl úplně na nervy a tak mě poslal na testy. Tak jsem to zjistila.“řekla jsem mu a při tom jsem upřeně zírala před sebe.

„Proč jsi nezavolala, neřekla mi to já-“ začal mi domlouvat, ale já ho utnula hned v zárodku.

„Ty co? Ty by si přijel jako princ na bílém koni a odvezl by sis mě domů? To pochybuju, v té době jsem byla trochu jiná než teď a já si tehdy myslela, že prostě o mě nestojíš, že jsem vždy byla jenom koule na noze. Nechtěla jsem ti přitěžovat.“ Poslední slova jsem jenom šeptla spíš pro sebe než pro něj. Edward obešel vozík a klekl si na jedno koleno přede mě. Vzal mé ruce do svých a jemně je stiskl.

„Bells ty jsi nikdy nebyla a nikdy nebudeš zátěží. Rozumíš? To ty jsi byla to, co mě přimělo žít. Jak bych mohl někoho jako ty považovat za kouli na noze? Ty jsi spíš jako vzduch, který mě obklopuje. Sice ho nevidím, jak bych chtěl, ale je životně důležitý.“ Tahle věta byla sice hezká, ale nebyla zrovna ta přesvědčivá, to s tím vzduchem se mi nějak nezdálo. Nechápavě jsem pozvedla obočí.

„Já vím, nebylo to zrovna nic světoborného, ale ty víš jak to myslím. Bez tebe bych nebyl.“ Zašeptá jen mě a políbí mě do dlaně. Obdařila jsem ho zářivým úsměvem a znovu jsme se rozjeli na rentgen.

Seděla jsem v Carlisleově pracovně a němě ho pozorovala při tom, jak zkoumá snímky mého kolene. Mnul si při tom bradu a nevypadal nijak nadšeně. Edward seděl na pohovce vedle knihovny a zaujatě se díval na černobílý snímek společně s Carliselem. Ani jeden z nich nevypadal nadšeně.

„Tak jo už mě to nebaví co je mi?“ vyštěkla jsem rozzuřeně. Pozornost obou mužů se přesunula na mou osobu.

„Máš povolené šlachy kolem čéšky a taky je nalomená. Není to nic dobrého.“

„To mi došlo.“ Zamumlala jsem si pod vousy.

„A léčba?“ zeptala jsem se po delší odmlce.

„No šlachy musíme zkrátit, ale nejdříve ti tu nohu zafixuju, aby se nehýbala a dobře srostla. Až pak tě můžeme operovat. No a tady…“ zamumlal a začal šátrat v šuplíku ve stole. Až pak našel oranžovou lahvičku s léky.

„ je proti bolesti.“ Dodal a podal mi je. Nijak moc jsem o ně nestála. Trochu jsem kdysi měla problémy s podobnými prášky. Ale zakývala jam hlavou na souhlas a odkývala jsem mu všechny jeho nařízení a doporučení. Sice žiju pod jeho střechou, ale není pořád doma tak považoval za nutné ě obeznámit s pravidly.

Hned po tom co jsem si vyslechla kázání, jsem se mohla konečné obléct, ale boty jsem si radši neobouvala. Když jsem na sebe s velkými obtížemi navlékla kalhoty, Carlisle mě položil znovu na lehátko a na nohu mi připevnil něco, jako dlahu, která se dala rozepínat na suchý zip. On tomu říkal ortéza. Já tomu říkala další důvod proč a jak se zabít. Do auta mě nikdo nevezl a ani jsem nešla po svých. Edward mě hrdinsky vzal do náruče a odnesla až do auta. Celou cestu mě provázely žárlivé a nasupené pohledy.

Opatrně mě usadil do měkké sedačky jeho Volva a vyrazil domů. Při cestě zapnul i Cd přehrávač, z jehož repráků se začala linout líbezná melodie Debussyho. Edward poklepával prsty do volantu a do rytmu si ještě pobrukoval. Neuvěřitelně mě tím štval! Bylo to k zbláznění a on pořád broukal a bubnoval prsty.

„Tak dost!“ zasyčela jsem na něj. Edward se na mě zaraženě podíval a neměl se k ničemu. Zbytek cesty nemluvil, nebroukal si a ani neklepal prsty. Byl zřejmě uražený. Domů jsme dojeli poměrně brzy. Edward vypnul motor, vzal mě do náruče, odnesl do mého pokoje. Tam mě položil na postel a chtěl odejít, ale já ho zadržela. Chytila jsem ho za ruku a za ruku a upřeně jsem se dívala do jeho tmavé hnědých očí.

Mírně jsem se k němu naklonila a otřela svoje rty o ty jeho. Ani nevím, kde se to ve mně všechno vzalo. Asi to bylo tím, jak se mi dnes připomenula minulost a já z ní chtěla zakusit i to hezké. Ne jenom bolest. Edward reagoval tak jako vždy. Přisál se na mé rty a vychutnával polibek, jakoby měl být ten poslední, který mu věnuju. Ale já nechtěla, aby byl poslední. A taky nebyl…