Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouto srdce - 12. Kapitola

11.11.2009 (10:00) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4232×

12. Kapitola - Nehoda

Když skončil oběd, šla jsem ještě na poslední hodinu a nakonec domů. Nijak mě nelákala představa vážného rozhovoru o tom co se smi a co ne. Edward si jistě ještě přihodí, že ho nesmím mást v jeho pocitech. No a nakonec si na mě budou hromadné stěžovat. Živě jsem to ve své hlavě viděla a vůbec se mi to nelíbilo. Nasedla jsem do auta a zůstala jsem stát na místě.

Domů jsem se ale nakonec vydala. Nastartovala jsem a vyjela jsem takovou rychlostí, až jsem se skoro bála, že někde nabourám. Neustále jsem víc a víc tlačila plyn k zemi a přeřazovala jsem na vyšší rychlosti. Uháněla jsem po silnici a vířila jsem za sebou prach. Předjížděla jsem všechna auta, která se mi postavila do cesty. Ale když jsem dorazila, až k odbočce k našemu domu nezabočila jsem. Jela jsem pořád rovně.

Mířila jsem ani nevím kam, ale to mi nevadilo. Něco ve mně moc hluboko na to abych věděla, kde se to tam vzalo, na mě křičelo, abych jela. Abych utíkala od toho světa, ve kterém jsem byla. Nemohla jsem si pomoct. Přišel mi bláznivý a nepatřičný. Všechno v něm bylo až moc… dokonalé. Byla to dokonalá symfonie a já jenom čekala, kdy se vloudí jeden chybný tón a zničí tak vše, na čem jsem pracovala.

Uháněla jsem tmavou krajinou a nemohla jsem nijak poznat, kde to vlastně jsem. Zastavila jsem u kraje silnice a vypnula jsem motor. Rozhlížela jsem se kolem, ale nakonec jsem přestala. Neměla jsem nejmenší šanci zjistit, kde jsem. Posadila jsem se na kapotu mého auta a zadívala jsem se na moře, které se rozkládalo pode mnou. Slunce právě končilo svou celodenní pouť a ukládalo se ke spánku za našedlou hladinou vod.

Nemohla jsem si pomoct, ale tahle situace mi přišla tak neuvěřitelné kýčovitá, že jsem se musela začít smát. Smála jsem se z plna hrdla, dokud si za mnou někdo decentně neodkašlal. Polekané jsem se otočila a spatřila tak osobu, která mi v ten moment připadala tak neuvěřitelně… nadpozemská. Jakoby bůh seslal své posly na zem a nemohla si vybrat nikoho jiného než mého Edwarda.

„Co tady chceš?!“ vyhrkla jsem napolo naštvaně a napolo úlevné.

Edward tam jenom stál a blyštil se pod posledními paprsky slunce. Vypadal jako anděl. Ještě křídla a byl by dokonalý. Nic mu nechybělo. Pomalu se vydal ke mně a sedl si vedle mě. Přehodil mi přes ramena deku, kterou zřejmě přinesl sebou a objal mě okolo ramen. Nejdřív jsem se zdráhala, ale nakonec jsem mu dovolila, aby mě objal. Já se mu nakonec i stulila v náručí a pozorovala jsem poslední zbytky dne, které tady ještě přetrvávaly.

„Stmívání… nejkrásnější část dne…“ zašeptal mi do vlasů. Já se tomu jenom usmála, ale musela jsem s ním v duchu souhlasit. Stmívání bylo jakoby něco posvátného. Něco zaniká a něco nového začíná. Začíná s nadějí na lepší zítřky. Věříme, že zítřek bude lepší než dnešek a konečně se nám splní naše sny… Tohle bylo poslední, na co jsem myslela. Pak mé myšlenky zaměstnala první hvězda vyjasňující se nad obzorem. Pomalu jsem cítila, jak na mě padá únava. Těžknou mi víčka. A pak už jen tíha a tma…

„Pojď ke mně!“ vábil mě líbezný a známý hlas. Jako na povel jsem se vydala tím směrem, ale zarazil mě další hlas.

„Bell! Slyšíš? Pojď, tady jsem!“ volal na mě další z mých přátel. A pak se přidal další a další. Nakonec jsem jenom stála na místě a rozhlížela jsem se kolem. Zmateně jsem těkala očima z jedné strany na druhou a nemohla jsem identifikovat, o koho se jedná.

„Bell!“ pronesl někdo úlevně k mým zádům. Spěšně jsem se otočila a patřila jsem temnou osobu, jak ke mně natahuje ruku. Až za malý moment jsem si uvědomila, že má ruka mu vychází vstříc. Dotkla jsem se jen lehce jeho kůže a ihned jsem poznala, že je na bodu mrazu.

„Edward.“ Splynulo mi ze rtů jako modlitba, ani nevím jak. Dotyčná osoba vystoupila ze stínu a obdařila mě oslňujícím úsměvem. Byla jsem okouzlena a tak jsem si ani nevšimla, že se jeho dlaň obtočila kolem mého zápěstí. Prudce si mě přitáhla do svého náručí a začal mě líbat na krku.

Jeho chladný duch mě šimral na citlivé kůži pod uchem a přejížděl mi jazykem po tepně. Ihned jsem pocítila závrať, jak se mi rychle zvedla tepová frekvence. Zapřela jsem se o jeho ramena, když v tom jsem ucítila cosi nepatřičného na mém krku. Už jsem stihla jenom vykřiknout a pak ze mě unikal život…

Trhnutím jsem se posadila na posteli a snažila jsem se to všechno rozdýchat. Tak tohle nebylo hezké! Pro jistotu, že to byl jenom sen, jsem si přejela rukou po krku a zhluboka jsem si oddechla, když jsem nenašla sebemenší stopu po kousnutí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě někdo tiše a já nahlas zapištěla přes celý dům. Byla jsem si jistá, že všechna zvěř v okruhu jednoho kilometru prchla, při tom uši rvoucím zvuku. Ihned na to se na mých ústech ocitla něčí studená ruka. Podle vůně jeho kůže a omamných účinků na mě jsem ihned rozpoznala Edwarda. Už jsem se uklidnila a nevyváděla jsem, ale jeho ruka stále zůstávala na jednom místě.

„Edwarde, já už nekřičím, mohl bys teda sundat tvou ruku z mé pusy?“ huhlala jsem skoro nesrozumitelně, zpod jeho dlaně. Edward rozhodně zavrtěl hlavou, ale zasekl se u půli pohybu, když jsem mu do dlaně věnovala polibek. Mírně povolil a tak jsem mohla pokračovat až k jamce u loktu. Jakmile jsem si ale byla jistá, že je uvolněný a nedává pozor, jsem ho skopla z postele.

Dopadl na zem za doprovodu duté rány. Tak tohle určitě už někoho muselo překvapit a určitě se vydal ke mne do pokoje. A nemýlila jsme se. Během několika minut se rozletěli dveře a dovnitř napochodoval jako bůh pomsty Emmet jenom v puntíkovaných spodkách. Zkoumala jsem ho pohledem a při tom jsem naklonila hlavu na stranu. Ihned po tom co jsem zhodnotila jeho vzhled, jsem se mu vysmála do tváře.

Edward se pohotově zvedl ze země, takže stal za postelí u okna a díval se na vyděšeného a překvapeného Emmetta.

„Teda Bello ty se nezdáš tady s Edwardem. A já si říkal, proč a jak můžeš rušit moje… ehm… důležitou práci a ty nám tady svádíš Edíka. Se nezdáš, nejdřív ukradeš srdce Mikeovi a teď ta-„ zarazil ho v polovině další výsměšné vety můj polštář naspaný v jeho puse.

Edward na něm seděl a cpal mu ho do pusy. Já se jenom nechápavě pokroutila hlavou ale, jakmile už to trvalo nějakou chvíli, přišlo mi to nad míru komické. Edward obkročmo sedící na Emmetovi který třeštil oči a házel rukama na všechny strany. Tomuhle jsem se musela zasmát. A nebyla jsem sama. Celá rodina stála ve dveřích a smála se zplna hrdla.

„Tak jo byla to zábava, ale je půlnoc takže já bych chtěla ještě spát všichni ven a vy dva“ ukázala jsem prstem na Emmetta a Edwarda ještě pořád se válející po zemi „ se běžte teplit jinam, tady se věnují bohulibější činnosti.“  S tím jsem je vykopla z pokoje a zavřela jsem dveře od pokoje.

Spokojeně jsem si znovu lehla do teď už studené postele a našla jsem si příjemnou polohu a během pár minut jsem zase zaspala.

„Crrrrrrrr!“ probudil mě nepříjemný zvuk budíku, který zřejmě někdo opravil. Napřáhla jsem jednu ruku a silně jsem do něj uhodila. Ale on nepřestal zvonit. Tak jsem ji zvedla a spustila zase dolů. Tohle jsem opakovala pořád dokola, dokud budík nevydal jeden hodně podivný zvuk a neutichl na věčnost. Spokojeně jsem se uvelebila ve vyhřáté posteli a skoro už jsem spala, když mi najednou začala být nehorázná zima.

Nasupeně jsem vytrčila hlavu a podívala jsem se z jakého důvodu, se tady tak ochladilo. Důvod byl jasný. Někdo mi vzal peřinu a já byla jenom ve spodním prádle! Dívala jsem se na sebe jako bych se v životě ještě neviděla, a pak jsem se podívala na toho, kdo mi ukradl přikrývku. Edward tam stál. V rukou držel mou peřinu a doslova a do písmene na mě čuměl. Decentně jsem si odkašlala a přiměla ho tak ode mě odtrhnout své oči.

V tu chvíli, kdy si uvědomil, že jsem ho přistihla, jak si mě nestydatě prohlíží, se v jeho obličeji objevila hraná lítost, že by za ten výkon mohl z fleku dostat Oscara.  Ten byl vážně tak… snaživý. Ale na mě ty jeho psí oči nezabírají… i když… ne! Musela jsem ho vykopnout z pokoje, jinak bych mu uvěřila a odpustila úplně všechno.

Vytlačila jsem ho z místnosti. Samozřejmě kdyby nechtěl, nikdy bych ho odtud nedostala, ale Edward byl gentleman. Ztěžka jsem se opřela o dveře a svezla jsem se po nich až na zem. Tak ten mi dává zabrat, pomyslela jsem si. Neohrabaně jsem si stoupla na vlastní nohy a vlezla jsem do koupelny. Ranní rituál v podobě sprchy, fénu a oleje jsem dneska odbyla během deseti minut a mohla jsem se jít nalíčit a obléct.

Lehké líčení a světlé barvy? To bych nebyla já, když mám špatnou náladu. Na oční víčka jsem nanesla kombinaci šedé a tmavě zelené. Oči jsem zvýraznila tužkou a řasy prodloužila řasenkou. Jen světlá rtěnka a vyrazila jsem do šatny. Dneska jsem neměla náladu na podpatky ani nic moc sexy. Vzala jsem si šedé tříčtvrteční kalhoty, bílá košile s tříčtvrtečním rukávem a mikina. Nakonec jsem ale ještě musela vybrat vhodné boty.

Nemohla jsem se rozhodnout. Nebo spíš jsem nemohla najít nějaké kozačky bez podpatku. Prohrabala jsem všechny poličky, ale nic jsem nemohla najít. Nakonec jsem ještě prošmejdila kufry. A uspěla jsem. Našla jsem jedny vysoké kozačky až nad kolena v černé barvě. Chvilku mi trvalo, než jsem je sice na nohu vůbec dostala, ale akce boty, byla úspěšně splněna a dotažena až do zdárného konce.

Ještě jsem se překontrolovala v zrcadle, vzala jsem si černou plátěnou kabelku a mohla jsem vyrazit. V půli schodů jsem si ale uvědomila, že nemám mobil a tak jsem se musela vrátit a až pak jsem mohla seběhnout dolů. Přímou rasou jsem vběhla do kuchyně a zastavila jsem, až když jsem seděla na vysoké barové židli. Esme přede mě ihned postavila misku s nějakým krémem. Možná pudink nebo krupice.

Ihned sem to do sebe naházela, a jelikož jsem měla zpoždění, jenom jsem jí vlepila polibek na tvář a letěla jsem dál, jako splašená. Proletěla jsem obývákem jako splašená a hned jsem vyletěla ze vchodových dveří. Nasedla jsem do auta a uháněla jsem do školy. Dneska jsem jela sama. Všichni ostatní už byli ve škole.

Po silnici jsem se hnala jako šílená a stejně jsem věděla, že přijdu pozdě. Nakonec jsem se odvážila a ještě víc jsem sešlápla plyn, potom spojku a plynule jsem přeřadila na vyšší rychlost. Takhle jsem byla u školy v rekordním čase. Dvě minuty zbývaly do zvonění a já v ten moment vjížděla na vylidněné parkoviště. Zastavila jsem auto a vypnula motor a vysedla jsem ven. Zamkla jediným stiskem tlačítka a otočila jsem se ke škole.

Prostě jsem tam tak jenom stála a nemohla jsem se hnout. Nevím, čím to bylo a ani jsem to nezjišťovala. Prostě a jednoduše jsem neměla náladu cokoli dělat. Nakonec jsem, ale přemohla svou nechuť a vyšla jsem směrem ke škole. To byl asi hlavní důvod toho, proč mé končetiny na chvíli vypověděli službu. Škola a láska k ní. Nakonec když jsem zkontrolovala hodinky a zjistila jsem, že mi zbývá poslední minuta, jsem se i rozběhla.

Se zazvoněním jsem vběhla do třídy a zasedla jsem první volné místo v lavici vedle Ang. Obě jsme se na sebe usmály a pak už jsme se jenom věnovali výkladu učitele. Teda spíš Ang. Já už tohle všechno uměla z Anglie. Hrála jsem si s tužkou a dělal všechno možné, nežli dávala pozor. Z mé mírné apatie mě vytrhlo až nepříjemné řinčení kovu. Hodina byla ukončena zazvoněním a všichni ve třídě se jako když na povel zvedly a vyrazili na chodbu.

„Ty Ang… co ty a ten Ben? Jak se na tebe tak včera díval a-“ ani jsem nestihla doříct, co jsem měla na srdci, když mě přerušila Ang.

„Já a Ben? Tak to nehrozí, vždyť on je hezká, oblíbený a tak…“ hledala vhodná slova a já jí ráda pomohla.

„Dokonalý?“ zeptala jsem se nevinně a vysloužila jsem si jeden rozzuřený pohled ze strany Ang, ale taky její zrůžovělé tvářičky.

„Neboj, Ang, něco vymyslíme…“ řekla jsem jí světácky a přehodila jsem jí jednu mou ruku kolem ramen.

„Uvidíš, až s tebou skončím, bude se za tebou otáčet každý kluk na škole!“ zvolal jsem nadšeně a obě jsme se tomu spolu zasmáli. Zbytek školy což bylo spojené i s obědem a tělocvikem jsem byla jenom s Ang. I u oběda jsme spolu seděli u jednoho z volných stolů a probírali jsme náš zítřejší výlet do nákupních středisek. Celou tu dobu jsme se smáli a nakonec k nám přišla i Alice.

„Takže čemu se smějete?“ zeptala se naléhavě, ale já věděla, že už to dávno ví.

„ Plánujeme nákupy.“ Řekla jsem a Alice se rozzářila jak vánoční stromeček.

„Můžu taky? Viď že jo Bell a Ang to taky nebude vadit, viď že ne?“ začala škemrat jako malé dítě, když chce jít na výlet do Disneylandu. Obě jsme se jí zasmála, ale nakonec jsme jí to odkývali. Alice si ihned po tom přisedla k nám a začala nám vyjmenovávat nejlepší obchodní centra v okolí. Samozřejmě jsme museli jet až, do Olympie kde jsou nejlepší obchody. Ani jsem si neuvědomila, jak to letí, dokud mě Alice neupozornila, že bych se asi měla jít převléct do tělocviku.

I s Ang jsme vyrazily do šaten dívek a oblékli jsme se do úboru. Ang měla nějaké tepláky a vlasy si sepnula do culíku. Já byla o něco náročnější. Vzala jsem si šortky a tílko. Jakmile jsem zavázala šňůrku u šortek, objevila jsem malý problém. Byl vidět jeden můj úlet. Všechno oblečení a dokonce i plavky si kupuju takové, aby nebylo vidět, ale tohle jsem teda nepředpokládala. Bylo vidět moje tetování!

Byl to asi rok, co jsem se nehorázně opila a nechala jsem si na pravé tříslo vytetovat tři malé hvězdičky. Jedna měla být moje, jedna Edwardova a jedna Nata. Nikdo o tom sice nevěděl, teda až na Nata a holky, ale i tak jsem byla vždycky nervózní, když jsem měla kalhoty s hodně nízkým pasem nebo bikiny.

Snažila jsem se šortky co nejvíc vytáhnout nahoru, aby ho zakryly a nakonec se mi to i podařilo. Úlevné jsem si oddechla a pustila jsem se do vlasu. Na hlavě jsem si zapletla jeden velký copánek od čela až po temeno a pak jsme vlasy svázala do culíku. Do ruky jsme si vzala conversky které jsem nazula za pochodu avběhla jsem do tělocvičny. Opřela jsem se o zeď vedle Ang, která seděla na zemi.

Ihned po tom co se rozletěli dveře a dovnitř vběhla banda rozjuchaných kluků společně s mými bratry, mi došlo, že máme tělocvik s klukama. Bezva!

Na parkoviště jsem šla jako by mě někdo nakopal. Bolela mě pravá noha a nemohla jsem si pomoct, ale jako by mi v ní i křuplo, když mě ten velkej kluk srazil k zemi. Edward, Emmett a Jazz se o mě ihned postarali, ale i tak. Noha mi dokonce trochu zmodrala a natekla. Teď jsem na ni nemohla ani došlápnout. Tak, tak jsem dokulhala k autu a vysíleně jsem se opřela o kapotu.

Edward a ostatní dorazili ke mně a vypadali náramně vesele. Mě teda až tak veselo nebylo. Noha začala ještě víc bolet a začala se mi i točit hlava.

„Edwarde…“ zašeptala jsem. Ten ihned stal u mě a já mu spadla do připravené náruče. Cítila jsem se malátně a všechno jakoby, byla jedna velká šmouha. Edward mě naložil na sedadlo spolujezdce do mého auta a sám sedla za volant. V tu chvíli jsem si znovu připadala jako malá holčička, která upadla ze schodů, a její velký bráška jí odvážel do nemocnice, nebo šel shánět pomoc.

Rychle nastartoval a vyjel z parkoviště. Pocítila jsem další neuvěřitelnou bolest v noze a opřela jsem si hlavu o Edwardovo rameno. Edward obtočil levou ruku kolem mých ramen a pomalu mi třel rameno. Cítila jsem, jak na mě jde únava, a těžknou mi víčka. Vysíleně jsem usnula.

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouto srdce - 12. Kapitola: